Katalánsko 2009

6. částNávrat do Barcelony

Pohoří Montseny popisují průvodce jako liduprázdné. To můžeme potvrdit. Nás sem zavedla především snaha objet pobřežní megapláž a Barcelonu ze severu vnitrozemím. Určitě jsme ale nelitovali, spolu s krajinou v oblasti Bages to byl pěkný a zajímavý úsek trasy, i když zde nebyly žádné výrazné památky. Až na jednu. Jako lahůdku na poslední etapu jsme si nechali klášter Montserrat, jedno z nejvýznamnějších evropských poutních míst.

Zelené hory

Ráno bylo opět jako vymalované. Nebe bez mráčku slibovalo krásný den. To, že jsme měli stoupnout do hor, naznačovalo, že by nemuselo být tak horko. Až do Arbúcies bylo stoupání minimální, teprve zde začala silnice nabírat výšku. Podle množství tekutin, které jsme vypili, bylo jasné, že bude teplo i v horách. Cesta vzhůru byla celkem dost zarostlá stromy, takže výhledy se objevovaly spíše sporadicky a vidět stejně bylo jen zelené kopce a modré nebe. Stromy však na druhou stranu nestínily. V sedle Ravell byla u benzínky restaurace, jaká to spása. Až ledová tříšť nás patřičně zchladila.

Když jsme se dostali do vyšších partií, začaly se objevovat i výhledy do krajiny. Náš cíl byl hora Turo de l'Home, kterou jsme objížděli. Jak celý den bylo bez mráčku, tak jak jsme jeli kolem hory, mraky se sbíhaly právě sem. „Už ani slovo o mracích, jinak nikam nahoru nejedu,“ sdělila mi Jana. Za rekreačním střediskem Santa Fe se odpojila silnička k vrcholu. Dolů právě sjížděl cyklista, a když viděl, kam se drápeme s těmi bágly, volal na nás: „Good luck!“ „Můžeš mi říct, proč tam jedeme?“ volala na mne Jana, když jsem dále nekompromisně stoupal vstříc mraku halícímu jinak holý vrchol s očekávaným skvělým výhledem. „Ber to třeba jako sportovní výkon,“ hrál jsem s Janou vabank v očekávání, že to nahoře schytám. Pak Jana cosi pronesla a já šlapal dál vzhůru. Tušil jsem, že k večeru se oblačnost rozpustí. A opravdu! Když jsem se blížil do sedýlka mezi vrcholy, vítr odvál mraky a nám se otevřel fascinující výhled na okolní hory i pobřeží Costa Brava. Od zrušené turistické chaty jsme si vychutnávali krásný pocit ze zdolání vrcholu. Čisté převýšení – rozdíl nejnižšího a nejvyššího místa – zdolané na kole bylo shodou náhod téměř přesně rovno rozdílu mezi nejnižším a nejvyšším místem v ČR, včetně podobných absolutních hodnot.

Kemp byl nedaleko. Ze silnice k němu byla odbočka. Čekala nás zavřená brána a štěkající pes. Pěkné přivítání. V horách jsme očekávali levný a špatně zařízený kemp. Opak byl pravdou. Kemp patří správě národního parku a kromě toho, že byl opravdu levný (pod 10 EUR za oba), to byl nejlepší kemp v Katalánsku, který jsme navštívili. Zelená tráva na místě pro stan, stolky, umyvadla v nerezu na fotobuňku, krásné sprchy, prostě paráda, zejména při vzpomínce na předražené Cadaqués.

Krajem Bages

Hned po ránu nás čekal pořádný sjezd do městečka Montseny. Ztratili jsme bezmála půl kilometru výšky. Následoval výšlap do horského sedla v jedenácti stech metrech. Kolem jsme měli pěkné výhledy na okolní sytě zelené hory. Za sedlem jsme klesli opět velmi nízko dolů a opustili pohoří Montseny. Konec kopců to však ještě neznamenalo. Když jsme plánovali trasu, mysleli jsme si, že to bude jen taková spojka, ale trasa to byla opravdu pěkná. Cesta vedla mezi poli a na sever byly místy výhledy až k Pyrenejím.

Jak jsme tak pomalu sjížděli do nížiny, najednou jsme u cesty viděli rozložitý kaňon. Řeka Riera de Calders si zde prorazila meandr a zkrátila si tak svůj tok. Něco podobného jsme viděli už ve Francii v Languedocu. Při sjezdu k městu Manresa nás ovíval horký jižní vítr. Na obzoru jsme spatřili rozeklanou hora Montserrat. Manresa, jako každá větší městská aglomerace, nás přivítala značným provozem. Dostali jsme se do centra města až na pěší zónu. V okolí centra jsme měli zaznačeny v mapě tři potenciální levné penziony. Jeden jsme vůbec nenašli a druhý vypadal po léta neobývaný. U třetího nám musela poradit paní z nedalekých turistických informací, abychom rozluštili tajný kód „22 5° 1°“, tedy zvonit přes ulici v domě č. 22 na 5. patro a byt č. 1.

Montserrat

Ze závěrečné etapy jsme měli trochu obavy. Jiná cesta, než údolím řeky Llombregat, nebyla možná a podle toho, co jsme zažili při odjezdu z Barcelony, jsme ani nevěřili, že by to mohlo být lepší, i když současně se silnicí vede dálnice, která by mohla odvést tranzitní dopravu. Byla ale sobota, takže provoz byl překvapivě mírný. Poté, co jsme si v Manrese prohlédli katedrálu, jsme se vydali jižním směrem.

Asi deset kilometrů jižně od Manresy na rozeklané vápencové hoře Montserrat stojí již od 11. století známý benediktýnský klášter, zasvěcený Panně Marii Montserratské. Cesta ke klášteru znamená se buď nechat vyvést speciálním horským vláčkem, ale o tom jsme samozřejmě ani neuvažovali, nebo zdolat 580 výškových metrů po silnici, kde každých pět minut projede tam nebo zpět autobus s poutníky. „Kam se všechny ty autobusy vejdou a kam vlastně jedou, žádný klášter nevidíme?“ říkali jsme si. Z klikatící se silnice jsme pozorovali věž kostela na kopci nad námi. Jenže to, co jsme viděli, byla jen falešná stopa. Věž patřila malému klášteru Sant Benet. Teprve pak jsme dostali celou odpověď na svoji otázku. Museli jsme projet obrovské parkoviště aut a autobusů, a až potom jsme se dostali do davu, který směřoval kolem četných krámků ke klášteru. Když jsme přišli do baziliky, právě probíhala mše. Vedle stála předlouhá fronta, odhadem tak na hodinu, k soše Černé madony z Montserratu. Prošli jsme si nádherné prostory katedrály a rozhodli se, že se vydáme na některou z vyhlídek ve skalách. K některým z nich jezdí lanovky, my jsme došli na vyhlídku Sant Miguel, ze které je vidět celý klášter pod mohutnou skalou jako na dlani. Z vyhlídky jsme viděli i silnici v údolí, po které jsme dále pokračovali k cíli naší cesty.

Kaňon, kterým jsme projížděli, byl podobný hoře Montserrrat, jen v menším provedení. Cesta rychle ubíhala a Montserrat mizel za námi. Naposledy jsme ho viděli od města Martorell, kde jsme se zastavili u kamenného mostu Pont de Diable. Krásný klenutý most doplatil na svoji strategickou polohu, díky které byl kdysi postaven. Stojí v těsném sousedství silničního a dvou dálničních mostů, které probíhají do soutěsky. Jak jsme se blížili k Barceloně, začalo přibývat civilizace, vlastně jsme jeli souvisle zastavěnou oblastí. Až v pobřežní rovině nás z města směrem k moři vedla cyklostezka. Paráda, tedy až na to, že na jejím konci byl zrušený kemp. Inu, kemp těsně u letiště není vděčným místem pro trávení dovolené. Kempů bylo v okolí nakresleno celkem pět, tak to nemůže být problém, mysleli jsme si. Když jsme žádný nemohli najít a ani se na žádný doprat, zahřmělo. „Skvělé, co teď?“ Nakonec jsme našli kemp Tres Estelas, patrně poslední přeživší. Jediná přístupová cesta k němu vedla po čtyřproudé silnici.

Zpět na letiště

Letadlo nám letělo až odpoledne, což znamenalo dost času na vyzvednutí beden ve skladu, cestu na letiště a demontáž kol. Podařilo se nám opět najít zadní cestu k letišti a ke skladišti. Při cestě zpět na letiště už tolik nefoukalo, takže s bednami jsme tolik neplachtili. Složení kol do beden už byla jenom rutina. Když letadlo dosedlo krátce po šesté na letišti v Ruzyni, byli jsme bohatší o další zkušenost v našem oblíbeném Středomoří.