Katalánsko 2009

1. částCosta Daurada

Do Barcelony jsme přiletěli odpoledne na čas. Rychle jsme sestavili kola. Protože na letišti není úschovna, podařilo se nám předem zjistit, že kousek od letiště se nachází samoobslužný sklad, takový ten, kde si můžete pronajmout od malé kóje po garáž na libovolnou dobu prostor pro uskladnění svých věcí. A to byla naše šance na bezpečné uskladnění beden pro cestu zpět.

Costes de Garraf

BrnoPrahaBarcelona El PratCasteildefelsGarrafParc Natural del GarrafSitges~ 44 km → / 277 m ↑

Surrealistický kostel Cellar Güell v Garrafu

Pro převoz Jana vymyslela a ušila skvělé popruhy, pomocí kterých jsme z krabic na kola udělali obrovské „batohy“, se kterými jsme se vydali do 3 km vzdáleného skladu po místní komunikaci bez provozu. Podél letištní budovy to šlo dobře, ale co jsme úplně nedomysleli, byl fakt, že letiště leží přímo u moře a tudíž zde skoro pořád fouká bríza. Naše jízda se tak změnila doslova v plachtění. Jana chvílemi raději kolo vedla, já hrdě jel. Zastavila u nás dodávka společnosti Iberia. Pánové se začali vyptávat, ale když zjistili, že jsme nepřilétli s jejich letadlem, tak se o nás přestali zajímat. Pak nás zastavila hlídka policie. Zjevně nechápali, co to máme na zádech. Anglicky pochopitelně neuměli, ale můj plánek okolí letiště s logem skladiště je asi přesvědčil. Jaké překvapení, čekali na nás před skladem a opravdu koukali, když jsem odkódoval bránu. :-)

Ještě týž den večer, co jsme uložili bedny do úschovy, nás čekala úvodní etapa do kempu na západ od letiště, tedy pryč z aglomerace Barcelony. Podařilo se nám dostat místními uličkami od letiště tak, abychom se vyhnuly rychlostním komunikacím. Byla neděle večer a tomu odpovídal i provoz. Na jediné silnici vedoucí po pobřeží, přestože kopírovala trasu dálnice, bylo tolik aut, že byl problém jí přejít na focení pobřeží. Cestou jsme viděli na první pohled neobvyklou stavbu. Kaple Cellar Güell v Garaffu byla postavena podle návrhu Antoniho Gaudího, známého surrealisty, jehož některé významné stavby, včetně katedrály Sagrada Familia v Barceloně, jsou zapsány na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Konečně trochu polevil provoz. Do kempu v Sitges jsme dorazili těsně předtím, než zavřeli obchod, kde jsme ještě stihli koupit kartuši na vařič. „Hurá, ráno bude teplý čaj!“

Pobřeží Penedès

SitgesCastelletSegur de CalafellCalafellTorredembarraAltafullaTarragona~ 74 km → / 734 m ↑

Celé pobřeží je poměrně hustě osídlené. Příliš se nám nechtělo jenom kopírovat pláže. Když se nám konečně podařilo vymotat z ulic města Villanova i la Gentrú, začali jsme stoupat k přehradní nádrži Pantà de Foix. Konečně klid a žádná auta. Nad přehradou se v městečku Castellet tyčí celkem mohutný hrad. Bohužel, podobně jako mnoho dalších, které jsme po cestě viděli, byl přístupný pouze omezeně. To byla jedna ze slabin této cesty, na některé památky jsme se nedostali z důvodů jejich omezené otevírací doby.

Hrad Tamarit na pobřeží Costa Daurada

Od hradu se cesta vlnila mezi olivovými sady a vinohrady. Oblast Penedès patří ke známým vinařským oblastem. U kostelíka v malém sedle něco přes 200 m nad mořem jsme se chvíli skryli do stínu, abychom si rozmysleli, kudy sjedeme zpět k moři a nezabloudili přitom ve spleti uliček domů kolem pobřeží. Byl tu také jeden místní cyklista na horském kole, který se s námi dal do řeči. Tedy, on sice neuměl ani trochu anglicky, ale z jeho vyprávění jsme pochopili, že kdysi jel na kole od kláštera Montserrat do Santianga de Compostella. Pak se k nám přidal a dovedl nás zpět na pláž. Cestou nás ještě vzal k malému románskému kostelíku, o kterém jsme sice věděli, ale sami bychom ho těžko hledali v aglomeraci plné malých domků.

Pláže ještě zely v časném létě prázdnotou. Jeli jsme podél nich několik kilometrů do sousedního letoviska, kde jsme se dostali na hlavní silnici se spoustou aut. A právě zde jsme potkali jediné cyklisty jedoucí na těžko. Jenom jsme na sebe mávli. Uprostřed této rušné cesty stojí perfektně zachovaný vítězný oblouk Arc de Barà z římských dob, součást komplexu památek v okolí města Tarragona, zapsaných na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. O pár kilometrů dál naštěstí hlavní provoz odvedl obchvat, takže jízda nebyla tak ubíjející. Odbočili jsme k moři k majáku, pak zase do městečka s hradem na kopci, poté zpátky k jinému hradu na pobřeží. Cesta byla opět zajímavá. Až jsme se dostali na dohled dalšího velkého města – Tarragony. V kempu přímo na pláži jsme okusili koupel v moři. Nebylo ani moc studené.