Katalánsko 2009

4. částKolem vulkánů na pobřeží

Deštivý den v Pyrenejích nás po předchozích horkých dnech prudce ochladil. Další den v horách nás ale ještě čekal. Před námi byla cesta vulkanickým přírodním parkem Garrotxa zpět k moři, kde jsme očekávali opět více slunce.

Sopky parku Garrotxa

Ve městě Ripoll stojí významný benediktýnský klášter Santa María de Ripoll, který byl a stále je jedním z kulturních center Katalánska. Vstup ze západní strany zdobí nádherný portál, který je v současnosti zakrytý přístavbou, aby byl ochráněn před povětrnostními vlivy. Není bez zajímavosti, že právě z tohoto kláštera byly vysláni mniši k založení dalších významných katalánských klášterů: Saint-Martin du Canigou v Conflentu, u kterého jsme byli o dva roky dříve, a Montserrat, ke kterému jsme naopak dojeli o týden později.

Z města jsme vyrazili po cyklostezce, vedoucí po tělese zrušené železnice (ruta del ferro), která jako greenway vede z Pyrenejí až do Girony. Původně jsme po ní také plánovali jet. Podrobné informace jsme měli k dispozici z internetu, ale nakonec jsme dali přednost severnější trase a Gironu jsme tím zcela minuli. Stezka je pěkně asfaltová a v městečku Sant Joan je v budově bývalého nádraží zbudována ubytovna pro cyklisty. V Sant Joan de les Abadesses stojí za pozornost také klenutý kamenný most, zřícenina kostela nebo stejnojmenný benediktýnský klášter. Za San Joan nás čekalo celkem nevýrazné sedlo, odkud jsme v dáli pozorovali hlavní hřeben Pyrenejí se zasněženými vrcholky, halící se do mraků. Zde jsme překročili hranici do oblasti vulkánů zvané Garrotxa. Do města Olot nás opět navedla cyklostezka. Město leží kolem dvou sopečných kuželů, na které je možné vyjet a je odtud pěkný výhled na město i okolní kuželovité kopce jako na dlani. Podle průvodce jsme ještě vyhledali botanickou zahradu, ale ta nás trochu zklamala. Raději jsme pokračovali do centra přírodního parku. Zde leží pozoruhodné městečko Santa Pau. Zastavili jsme pod podloubím na malém náměstí a prošli se přilehlými kamennými uličkami.

Vrcholky bývalých sopek v přírodním parku Garrotxa jsou vesměs zalesněné, takže se nenabízela žádná příležitost zdolat některý z nich. Dojeli jsme tak celkem rychle do města Banyoles, které je rekreačním centrem. Aktivity se soustřeďují kolem rybníka, na němž trénují a závodí veslice. Zajímavé jsou pěkné domečky postavené nad hladinou, které nejspíš slouží jako doky pro lodě. Ve městě nás zaujaly také velmi úzké a výrazně barevné domy. Večerní náměstí bylo zaplněno lidmi, u kaváren bychom těžko našli volného místa. Nakonec se nám podařilo najít rybářskou restauraci u rybníka, odkud jsme viděli na cyklostezku vedoucí dokola celého rybníka. Ubytovali jsme se v pěkném kempu v sousedním Porqueres na druhé straně rybníka.

Přes pláně Empordà

Po ránu jsme se vrátili do Banyoles, podívat se k dalšímu z benediktýnských klášterů v této oblasti Sant Esteve. Ranní Banyoles mělo zcela jinou atmosféru než večer. Ulice byli úplně prázdné, nikde ani živáčka. Po 15 km jsme přijeli do kamenného městečka Besalú. Příjezd po kamenném mostě od východu je úchvatný a samotné městečko s úzkými kamennými uličkami je také pěkné. Za Besalú nás čekal dlouhý úsek po hlavní silnici do města Figueres. Kupodivu nebyl velký provoz, silnici lemovala velmi široká krajnice, takže za půl druhé hodiny jsme již stály před branami jedné z největších evropských pevností z doby 18. století, hradu San Ferran (šp. San Fernando).

Pevnost nechal vybudovat Ferdinand IV. Španělský. Obvod pevnosti pětiúhelníkového tvaru měří téměř šest kilometrů. Pevnost byla vybudována na obranu proti Francouzům, ale již během první bitvy padla bez jediného výstřelu. Za doby Španělské občanské války zde byla kasárna a v roce 1939 zde sídlila poslední vláda Španělské republiky. Na prohlídku jsme dostali zapůjčená sluchátka s audioprůvodcem. Prohlídka byla nesmírně zajímavá a vzhledem k rozsahu areálu nám zabrala přes hodinu. Figueres je rodištěm dalšího katalánského surrealisty Salvatora Dalího. Mnoho lidí sem míří právě do jeho muzea, které sám autor založil. Podobné umění ani jeden z nás nevyhledáváme, proto jsme se hned vydali dále na východ k moři. Silnice vedla mezi poli, která lemovaly betonové zavlažovací kanály se zajímavými sifonovými propustmi u příjezdových cest. Městečko Castelló d'Empúries se pyšní krásnou raně gotickou katedrálou s nádherným portálem. Usadili jsme se v jedné z kaváren, když k nám přisedla dvojice cyklistů ze Spojených států. Bydleli v hotelu a cestovali nalehko se svým tandemem.

Cílem dne bylo údajně mondénní letovisko Cadaqués na hornatém mysu Cap de Creus, spojené s pobytem Antonia Gaudího. Ale už jsem psal, že surrealismus nás nebere, takže z tohoto důvodu jsme sem nejeli. Zbývalo zdolat malé sedlo. Mys byl jako zakletý. Sedl na něj mrak a ne a ne se hnout, zatímco dole na plážích Empuriabrava svítilo sluníčko. Vyhledali jsme kemp. Podle očekávání byl drahý, dokonce nejdražší na této cestě a jeden z nejdražších na dosavadních cestách vůbec. Kvalita tomu ale neodpovídala. Mraveniště na plácku bychom ještě chápali, ale ty sociálky, děs a hrůza. Nejlepší léta měl kemp určitě za sebou, cena ovšem zůstala.