Katalánsko 2009

5. částCosta Brava

Pobřeží Costa Brava si mnoho turistů spojuje s nekonečnými plážemi, pokrytými lesy slunečníků. V moři jsme se také vykoupali, ale hlavním cílem byla spíše četná malá městečka podél pobřeží. Cesta už nebyla tak dramatická jako na západ od Barcelony. Hlavní dopravní tah tu vede dále od pobřeží, takže provoz byl spíše místní.

Mokřady a památky Empúries

Mraky nad Cadaqués se ani po ránu neroztrhaly. Jeli jsme přeci k moři za sluncem! Do města Roses jsme původně měli v úmyslu jet nad pobřežím, jenže cesta přes mys byla členitá a částečně prašná, špatné počasí nás od tohoto záměru odradilo. Vrátili jsme se tedy přes stejné sedlo jako večer.

U pláží opět svítilo slunce. Středisko Santa Margarida u Roses je protkáno kanály, které slouží jako přístup k moři pro zámožné majitele zdejších honosných domů. Vzniklo u vysušených močálů, kterými vede cyklostezka do sousedního střediska Empuriabrava, postaveného také jako obří vilové město s propletenými ulicemi a kanály. Je to celkem zajímavé místo. Na ulicích parkují drahá auta, v kanálech a přístavištích z druhé strany domů kotví luxusní jachty. Přes lávku nad jedním z kanálů jsme se dostali mezi mokřady přírodního parku Aiguamolls de l'Empordá. Laguny mezi močály jsou hnízdištěm ptáků a jejich zastávkou při jarních a podzimních tazích, kdy je jich tu vidět nejvíce. My jsme to štěstí neměli, ačkoliv jsme čekali v několika pozorovacích budkách, viděli jsme víceméně jen pár kačen. Místo ptáků jsme ale viděli spousty krásných bílých koní pasoucích se v ohradách kolem cesty. Obrázek krajiny nám velmi připomněl podobné mokřady v rezervaci Camargues v jižní Francii. Parkem vede pěší stezka a cyklostezka až k informačnímu centru. Dále byla značka zákazu vjezdu cyklistů. Část močálů jsme tak museli objet po silnici.

Začal foukat celkem silný jihozápadní vítr, což v našem případě znamenalo téměř protivítr. Odpočinuli jsme si až na pobřeží v malé historické vesničce Sant Martí d'Empúries. Kousek odtud se nachází rozsáhlý komplex řecko-římských vykopávek Ruïnes de Empúries. Zaparkovali jsme kola na parkovišti v areálu a šli bloudit mezi základy starého řeckého a římského města. V římské (zajímavější) části se dochovaly celkem pěkné mozaiky, sem tam nějaký sloup a velká obranná zeď. Cesta proti větru pokračovala dalších 20 kilometrů. Do městečka Torroella de Montgrí jsme přijeli celkem unavení, takže jsme upustili od původního záměru vyjít na vrchol kopce, kde se vypínal mohutný hrad. Utábořili jsme se v pěkném kempu Ter u l'Estartit, kde byl i internet.

Costa Brava nejsou jen pláže

Vítr se po ránu trochu utišil, takže se šlapalo o něco snáze. Krátce po vyjetí jsme z hlavní cesty odbočili do půvabného středověkého městečka Pals. Městečko se spletí kamenných uliček, kterému dominuje kostel, ční na malém kopci v rovině. Z terasy je pěkný rozhled do kraje. Je zde i muzeum a především málo turistů. Vlastně skoro žádní, v uličkách jsme potkali minimum lidí. Dá se tu nafotografovat mnoho pěkných zákoutí. Takováto městečka máme na našich cestách opravdu rádi. O pár kilometrů dál jsme u pobřeží opět zajeli do jiného středověkého města Begur. Nad městem se tyčí zřícenina hradu. Přes ostré stoupání jsme se vyškrabali až na vrchol i s koly. Nádherný a velmi daleký rozhled na pobřeží stál za to.

Mezi městy Palafrugell a Palamó nás překvapila nově zbudovaná čtyřproudá silnice. Značka vymezující vjezd jen pro motorová vozidla zde chyběla, tak jsme to tudy vzali. Jiná volba stejně nebyla. Přijeli jsme na plážové pobřeží. Nic zajímavého, kromě možnosti se vykoupat, pro turisty jako my. Další zastávkou bylo až město Sant Feliu de Guíxols, s mnoha domy v koloniální architektuře a se zříceninou benediktýnského kláštera. Samozřejmě jsme zde byli ve špatnou dobu, bylo právě zavřeno. Důvod: odpolední siesta.

Za městem nás čekala 22 kilometrů dlouhá pobřežní silnice (carretera de costa) GI-682 s 365 zatáčkami až do Tossa de Mar. Podle toho, co jsme o ní četli, jsme se těšili na panoramatickou cestu nad skalnatým pobřežím a s romantickými výhledy. Bohužel, okolí silnice bylo poměrně zarostlé, takže výhledů bylo spíše poskrovnu. Až do Tossa de Mar jsme odpoledne nedojeli. V jednom z bočních údolí jsme zajeli do kempu s pěknou pláží. Kemp byl rozesetý vysoko do kopce a stany se stavěly na teráskách. Problém byl, že kola měla zůstat dole. Naštěstí jeden z pracovníků kempu pochopil, že je to nesmysl, abychom tahali na jednu noc věci kamsi nahoru a nabídl nám místo přímo u pláže. Překvapením bylo, že uměl dobře česky, neboť žil nějakou dobu v Praze.

Costa del Marresme

Následující jména letovisek na Costa Brava jsou velmi známá z katalogů cestovních kanceláří nabízejících rodinnou dovolenou u moře. Právě sem se jezdí trávit čas lenošením na pláži. První naše zastavení bylo ve městě Tossa de Mar. Na malém mysu zde stojí zbytky staré citadely a maják. Není to tak úplně typické letovisko s nekonečnou pláží a na nás zapůsobilo celkem sympaticky. Malý hrad stojí také nad sousedním Lloret de Mar. Tohle město je už ale typickým produktem plážového turismu a stejně tak i další město Blanes. V Blanes jsme měli jako cíl vytipovanou velkou botanickou zahradu. Neříkám, že to bylo nezajímavé, ale za to vysoké vstupné jsme od takovéto zahrady ve Středomoří a navíc na jaře očekávali poněkud více.

Blanes bylo posledním místem naší cesty na Costa Brava. Neměli jsme v úmyslu pokračovat dále houstnoucí jednolitou aglomerací podél nekonečné pláže. Z města nás překvapivě až do sousední Tordery vyvedla parádní cyklostezka. Pak jsme před sebou již uviděli Montseny, hory, které byli dalším naším cílem. Malé opevněné městečko Hostalric leží na úpatí pohoří Montseny. Nad městem se nachází velká pevnost. Bohužel, prohlídky jsou pouze o víkendu a my zde byli v polovině pracovního týdne. Prohlídek památek jsme si v Katalánsku opravu moc neužili. Kemp jsme našli čtyři kilometry za městem. Byl úplně prázdný, byli jsme zde přes noc jediní obyvatelé. V kempu však bylo místní sportoviště, takže jsme se mohli příjemně osvěžit v bazénu.