Peloponés 2006

4. částPoloostrov Mani

Země věčných sporů

KalamataKambosKardamyliStoupaLangadaAreopoli~ 82 km

Typický manijský dům

Prostřední z jižních výběžků Peloponésu se v mnohém liší od ostatních. Je specifický přírodně i kulturně. Že to bude náročné cestování, to jsme se přesvědčili záhy po vyjetí z Kalamaty. Silnice začala pěkně zostra stoupat od pobřeží a pak se ještě po několika vlnách v horách vrátila opět dolů k moři. Na této cestě v obci Kardamili jsme objevili první muzeum Mani. Podobně označených muzeí je na poloostrově více, cestou jsme viděli odkazy i na další. A proč to všechno? Obyvatelé poloostrova Mani se vyznačovali v minulosti tím, že mezi sebou vedli letité spory, které nezřídka řešili násilím a krevní mstou – vendetou. Na obranu si stavěli opevněné věžovité domy. Právě v jednom z takových domů se zmíněné muzeum nachází a dokládá tak jak místní obyvatelé žili. Zajímavé při tom všem je, že proti vnějšímu nepříteli se uměli semknout. Údajně i proto Mani nikdy neovládli Turci. Muzeum bylo právě nově otevřeno a právě si zde dělali návštěvnický průzkum. Nutně jsme museli jejich statistikou zahýbat.

Za Kardamili jsme po doplnění zásob opět stoupali plíživým kopcem vysoko nad moře. Vyprahlí žízní jsme dorazili na vrchol stoupání do malé manijské vesnice. Zašel jsem k jednomu z domů doptat se na doplnění vody. Majitel mne vzal s sebou dovnitř a nabídl příjemně vychlazenou láhev a ještě připojil o sobě několik slov svou chatrnou angličtinou.

Protože místo našeho výjezdu jsme posunuli z Messini do Kalamaty, minuli jsme poslední dostupný kemp na Mani a mířili dále na jih na Areopoli. Zde jsem opět zamířil do taverny zeptat se na ubytování a uspěl jsem. Ubytovali jsme se za solidní usmlouvanou cenu v jednom z manijských domů, které jsou k tomuto účelu v současné době hojně využívané.

Na samý jih Evropy

AreopoliVathiaKotronasAgeranos-Vathy~ 101 km

Cesta na jih poloostrova vedla vysoko nad mořem, mírně nahoru a pak dlouze pozvolna klesala lemována věžovitými domy a olivovými háji. V okolní krajině z nich v dáli vystupovaly vesničky, jako malé tvrze, kam oko dohlédne. Olivy však postupně ustupovaly a jak jsme pokračovali stále více na jih, zůstával jen polosuchý travní porost. Krajina kolem měla stále více polopouštní charakter. Kdybychom pokračovali ještě pár kilometrů jižněji až k mysu Tenaro, dostali bychom se na nejjižnější cíp evropského kontinentu, pokud můžeme Peloponés považovat i po prokopání šíje za poloostrov.

Východní pobřeží poloostrova Mani

Naším nejjižnějším cílem byla opevněná manijská obec Vathia, vystavěná na kopci nad mořským zálivem. Znamenalo to pro nás zajížďku a nejen stoupání, ale nepříjemný dolík tam a zpět naslepo. Této odbočky jsme ale nikterak nelitovali. Obec Vathia zcela byla vylidněná, pár opravených domů, které byly zjevně opuštěné, některé domy polorozbořené, ale okruh obcí měl takovou zvláštní atmosféru a naskytl se nám odtud krásný výhled k moři. Zajímavé na tomto jinak liduprázdném místě bylo, že zde byla taverna. A ba co víc – byla dokonce otevřená. Když jsem si šel říct o vodu, dostal jsem navíc celou velkou láhev na cestu. Zřejmě za to, jak jsem si o ni řekl pěkně řecky :-). Ještě se nám později hodila.

Sedlo napříč poloostrovem nás opět pěkně prověřilo a to ještě nebylo nic proti východnímu pobřeží. Na rozdíl od pohody na západě zde „pobřežní“ komunikace vedla od obce k obci nahoru a dolů. K tomu se přidával silný protivítr a po stovce ujetých kilometrů nám oběma rychle ubývaly síly. Už jsme projížděli olivovým hájem u pobřeží a hledali kemp, když jsme zjistili, že ten je až za dalším kopcem.