Bosna a Hercegovina 2013

6. částBabylon na neklidném Balkánu

Konec 20. století je na Balkánském poloostrově spojen s událostmi kolem zániku bývalé Jugoslávie a s ním souvisejícími velkými geopolitickými změnami, vznikem nových států a především občanskou válkou. Bosna a Hercegovina, jakožto národnostně nespletitější z nástupnických států, se s následky této války potýká nejvíce a válka významně poznamenává tamější život dodnes.

Geografické souvislosti v Bosně a Hercegovině a jejím okolí

Bosna a Hercegovina (BiH) připomíná tak trochu národnostní, náboženský, geografický i politický babylon. V jednom státě fakticky existují dvě do značné míry nezávislé samosprávní jednotky (entity), z nichž každá má, kromě spousty dalších vnitřních odlišností, úplně jiné správní členění. Federace Bosny a Hercegoviny, obývaná veskrze Chorvaty a Bosňáky, se dělí na deset kantonů. Jen o něco málo menší Republika srbská, jíž obývají zejména Srbové, se dělí na sedm regionů. Aby toho nebylo málo, obě tyto entity navíc společně spravují malinký Distrikt Brčko na severu Bosny. Neuvěřitelně členitá hranice mezi entitami je výsledkem poválečného uspořádání a nezakládá se téměř vůbec na nějakém historickém kontextu.

Ačkoliv se stát jako celek jmenuje Bosna a Hecegovina (Bosna i Hercegovina), jedná se pouze o pojmenování podle dvou historických zemí, na jejichž území se rozkládá. Mezi severnější Bosnou a jižnější Hercegovinou neexistuje žádná přesně definovaná hranice. V podstatě ji můžeme dnes hledat již pouze v charakteru krajiny a bez jakékoliv polické souvislosti. Ačkoliv také jedna ze současných entit, skoro jako pro dokonalé zmatení, nese podivný název Federace Bosny a Hercegoviny (Federacija Bosne i Hercegovine), tak historická Bosna i někdejší Hercegovina se dnes nacházejí na území obou hlavních entit státu Bosna a Hercegovina.

Obyvatelé Bosny a Hercegoviny fakticky hovoří jedním jazykem – štokavským nářečím jihoslovanského jazyka označovaného jako srbochorvatština. Přesto, z etno-politických důvodů, každá z národnostních skupin svůj jazyk označuje za svébytný: chorvatštinu, srbštinu a bosenštinu. Rozdíly mezi nimi přitom nejsou ani zdaleka větší než jaké najdeme mezi dialekty angličtiny, němčiny i francouzštiny a dalších světových jazyků v různých zemích, v nichž se jimi hovoří, či dokonce uvnitř národních států. Jediný citelný rozdíl je v tom, že Chorvaté a Bosňáci píšou latinkou a Srbové cyrilicí, přičemž transkripce slov je, co do znakové podoby, 1:1.

Biščeviča kuča – osmanský dům v Mostaru

Jazyk a vnitřní hranice nejsou tím, co zásadně lidi v BiH rozděluje. Tím je náboženství. Chorvaté se hlásí k římskokatolické církvi, Srbové jsou tradičně pravoslavní a Bosňáci, coby potomci jihoslovanských konvertitů z časů osmanské nadvlády, vyznávají sunnitskou odnož islámu. Právě až v Osmanské říši je třeba hledat jeden z důvodů dnešních nesvárů. Jen krátce poté, co na Iberském poloostrově vyvrcholila reconquista a skončila mnohasetletá nadvláda Maurů, podařilo se jinému muslimskému národu na opačném konci Evropy proniknout hluboko na Starý kontinent. Turci, kteří si podmanili značnou část balkánského poloostrova, přinesli do země islám a část obyvatelstva islamizovali. Na rozdíl od Iberského poloostrova zde islám zůstal částečně zakořeněn dodnes. Až do anexe Bosny a Hercegoviny Rakousko-Uherskem na byla tato země po několik staletí součástí tureckého impéria, jehož hranice se přitom dostala i na rozhraní katolického a pravoslavného křesťanstva, daného prapůvodem rozpadem Římské říše. Anexí Bosny a Hercegoviny na začátku minulého století se vyostřily spory mezi Srbskem a Habsburskou dynastií, neboť zde žilo mnoho etnických Srbů. A právě tento spor se stal i rozbuškou 1. světové války, když v Sarajevu byl zastřelen následník Rakousko-Uherského trůnu Ferdinand d'Este.

Ale krátce ještě do starší historie. Na hranicích Osmanské říše vznikly dvě pohraniční oblasti, srbochorvatsky zvané krajina, které byly jádrem mísení obyvatelstva. Před Osmany utekla část pravoslavných Srbů do Chorvatska, které tehdy bylo součástí Habsburské monarchie. Srbové zde sloužili na hranici s rozpínavým orientálním impériem. Dali tak vzniknout území, které se tehdy jmenovalo Vojenská krajina, a které později nechvalně proslulo za balkánské války na konci 20. st. jako Republika Srbská krajina. Jenže i Osmané zvali do služby v pohraničních oblastech v Bosně srbské kolonisty. Do obou historicky chorvatských regionů tak přišel pravoslavný národ a usadil se zde. Když připočteme obyvatelstvo, které přestoupilo na islám, tak vzájemné promíchání kultur je tu značné. Kulturní odlišnosti mezi obyvateli BiH byly mj. tím, co pomohlo vyostřit politické napětí po rozpadu bývalé Titovo Jugoslávie, v níž se uměle budovala jednotná jugoslávská identita. Náboženské cítění mnohých obyvatel bylo válkou navíc posíleno. Lidé, kteří mívali k víře vlažný vztah, se k ní ve válce upnuli.

Zničené domy jsou mementem občanské války z 90. let 20. st.

V případě Bosny a Hercegoviny se přímo nabízí srovnání se Švýcarskou konfederací. Švýcarsko je v lecčems podobné, ale zároveň odlišné. Ve Švýcarsku rovněž žije několik národů a jeho obyvatelé se mezi sebou často ani vzájemně nedomluví. Přesto ale chtějí spolupracovat a Švýcarsko je tak příkladem naprosté tolerance po staletí. Je třeba si také všimnout, že obyvatele Švýcarska spojuje téměř jednotná víra, která nastavuje hráz i neustále do Evropy pronikajícímu islámu, například v podobě zákazu stavby mešit a minaretů. Náboženství vždy bylo a i v dnešní době totiž stále je prvkem, který dokáže spojovat i rozdělovat. Když se ale hovoří o srovnání se Švýcarskem, je třeba zmínit vliv sousedních států. V případě sousedů Švýcarska by nikoho nenapadlo mluvit do politiky kantonů, v nichž se mluví jazykem, té které sousední země. Tohle na Balkáně neplatí. Dění v Bosně a Hercegovině je pod neustálým tlakem „velkých bratrů“ v podobě národních států, tedy Chorvatska na jihu a Srbska na severovýchodě. Muslimové, tedy Bosňáci, ač Slované, hledají svoji oporu v Turecku, se kterým je spojuje již zmíněný sunnitský islám přinesený sem Osmany. Je dost dobře možné, že kdyby nebylo Bosňáků, žádný stát Bosna a Hercegovina by dnes již neexistoval, neboť srbský a chorvatský hegemon by si tuto zemi mezi sebou rozdělili. Turecko svými investicemi v zemi posiluje svoji pozici. Turecké vlajky je vidět v centrální Bosně stále častěji.

Bosna a Hercegovina má nyní na výběr pouze dvě hlavní možnosti: buď se stane „Švýcarskem Balkánu“, tedy multikulturní prosperující zemí, nebo dojde k dalším neshodám a k dalším geopolitickým změnám. Zatím to vypadá spíše tak, že Chorvaté, Srbové a Bosňáci žijí více vedle sebe než spolu. Náprava křivd minulosti je pomalá a lidé se znovu učí chápat jeden druhého. Je až zvláštní, že tak přívětiví lidé, které všude na Balkáně potkáte, se mohli takto vzájemně s nelítostí krutě rozhádat. Balkán ale vždy býval příslovečným sudem prachu. Musíme jen doufat, že případné „řešení“ situace nebude tentokrát doprovázené krví.