Bosna a Hercegovina 2013

3. částV srdci Hercegoviny

Srdcem Hercegoviny je možno nazvat údolí řeky Neretvy. Právě to bylo naším cílem na další tři dny. Právě tady je nejvíce vidět zdejší národnostní a náboženskou rozmanitost. Pár kilometrů od římskokatolického poutního místa jsme navštívili mešitu i pravoslavný kostel. I samotný Mostar, jakožto centrum oblasti, je v tomto ohledu typické multikulturní město. Z pohledu dnešního turisty se zdá tato směs kultur atraktivní, ale místní to zjevně takto necítí.

Údolí řek Trebižat a Neretva

Když jsme našli tak příznivé ubytování u Kravických vodopádů, museli jsme se k nim ještě vrátit. A stálo to za to. Po ránu bylo u vody liduprázdno. Navíc, slunce krásně osvětlovalo přes sto metrů širokou sérii kaskád na ponorné řece Trebižat, které padají jakoby z lesa nad nimi z výšky sedmadvaceti metrů a jsou hustě prorostlé zelenými vodními travami. Je to moc pěkné místo. A co hlučná párty? Po té zůstala obrovská hromada kelímků a dalšího nepořádku. Akce zde byla dlouho do noci a opilci ještě vyspávali.

Nad údolím řeky kousek od vodopádů se staví dálnice z Chorvatska. Zatím tu končí, ale jednou by měla spojit jih země se severem, takže vlastně taková zkratka pro Chorvaty z Dalmácie do Slavonie. Dálnice by měla vést údolím Neretvy, které tím ale nepochybně utrpí. Otázkou je, jak rychle bude stavba realizována. My jsme do údolí Neretvy sjeli k městu Čapljina. Ještě ale než jsme se vydali na sever k Mostaru, odbočili jsme krátce k osadě Prebilovci, srbské vesnici, která byla zničená za 2. světové války a znovu pak v 90. letech. Dnes se sem vrací život, několik chalup je opět obydlených ale více připomíná stále spíš vesnici duchů. Nad vsí právě stavěli nový pravoslavný chrám.

První naší zastávkou v údolí Neretvy byl Počitelj, malé hradbami opevněné středověké kamenné městečko s hradem a typicky tureckým podhradím. A také s mešitou Hadži Aliho (Hadži Alijina džamija). Ještě nikdy předtím nebyl ani jeden z nás v mešitě, tohle byla naše první příležitost se do ní podívat. Zuli jsme si boty a vešli do interiéru plného koberců s bohatou ornamentální výzdobou. Pod oknem byl vystavený Korán v bosenštině. Prostor mešity je jinak v podstatě úplně prázdný, až na mihráb, výklenek ve zdi směřující k Mekce a minbar, kazatelny vpravo od mihrábu. Co nemohlo ujít naší pozornosti, jsou dvě vlajky, obě s půlměsícem a hvězdou, které jsme později viděli viset i v dalších mešitách. Jedna červená, tedy vlajka turecká, potažmo de facto vlajka osmanská, protože právě od Osmanů převzali zdejší Slované islám. Druhá je podobná, jen zelená – zelená je barva ráje a Prorokova – a tuto používají bosenští muslimové. I tuto vlajku lze najít ve znaku Osmanské říše. Místní muslimové jsou skrze sunnu souvěrci Turků a vliv Turecka na místní (nejen) náboženský život je zřejmý. Klikatými uličkami městečka kolem hodinové věže (sahat-kula) a tureckých lázní (hamam) jsme se dostali až ke zřícenině hradu s mohutnou věží, odkud je pěkný výhled do údolí Neretvy i na městečko.

O kousek dále proti proudu řeky v Žitomislići je pro změnu pravoslavný klášter, původem z konce 16. st., který byl během občanské války zničen a v roce 2005 byla dokončena jeho rekonstrukce. Jak je dobrým zvykem, i zde se nás po příjezdu ujali. Nechtěli jsme se však déle zdržovat, jen jsme doplnili vodu. Za obcí Buna se do Neretvy vlévá říčka stejného jména. U silničky je na řece zachováno masivní dřevěné kolo sloužící k čerpání vody na zavlažování polí. Podél Buny jsme přijeli do městečka Blagaj, které bylo pro tento den naším cílem. Ačkoliv se opět nabízelo ubytování v nějakém domě, tentokrát jsme se rozhodli pro jeden z více kempů. Přece stan nepovezeme zbytečně, že?

V Blagaji je toho k vidění hodně. Je zde několik starých kamenných domků z 15. a 16. století, typické ukázky otomansko-bosňanské architektury. Pod vysokou skalou, na níž stojí pevnost hercega Stjepana Vukčiće vyvěrá jeden z největších krasových vývěrů v Evropě zvaný Vrelo Bune, pramen Buny. Každou sekundu ze skály vytéká 30 kubíků studené vody. Nad tímto úžasným místem byl vybudován dervišský klášter (Blagaj Tekke). Pro návštěvu byla povinná „převlékačka“, tedy dlouhé kalhoty pod kolena pro mne, dlouhá sukně a šátek přes hlavu pro Janu. Návštěva však za to stála. Právě jsme se převlékali zpět „do civilu“, když u nás zastavili dva cyklisté z Ostravy. To oni měli rozhodující vliv na naši další cestu, když nám líčili, jak se lopotili dva dny z Konjice do Mostaru přes pohoří Prenj.

Byl hic, teplota se odpoledne blížila ke čtyřicítce. Stále jsme si drželi malý časový náskok na trase, takže jsme odpoledne ještě stihli pěší výšlap nahoru k pevnosti na skále nad městem, i v tomto vedru. Výhled z pevnosti byl úžasný, ale dolů jsme se vrátili s poslední kapkou vody. Parádní den plný zážitků jsme nakonec zakončili v jedné z četných restaurací naproti klášteru s obsluhou ve stylovém osmanském oblečení.

Mostar

Mostar není nijak velké město, přesto jsme si na něj vyhradili celý den. Byl jedním z našich hlavních cílů v BiH. Z Blagaje je to sem asi nějakých 12 kilometrů, takže do Mostaru jsme přijeli už na devátou. Je pravda trochu zvláštní shánět ubytování po ránu, ale tady to nebyl problém. Hned na hlavní třídě na nás z jednoho domu mávl chlapík a nabídl nám pokoj v doslova strategické poloze jen pár desítek metrů od historického jádra města, na které jsme měli výhled z okna, a to vše za dobrou cenu. Mimochodem, zaujalo nás, že ulice, na které se dům nachází, se jmenuje podle „velkého sjednotitele“ jugoslávských národů, jinak to komunistickém politikovi a pozdějším jugoslávském partyzánovi a prezidentovi maršálu Titovi. Nebyla to jediná ulice tohoto jména, kterou jsme v BiH viděli. Je to podobné, jako by se na současném jižním Slovensku jmenovala v maďarské vesnici ulice po českém komunistovi Gottwaldovi. Inu velký po otci Chorvat a po matce Slovinec se stále těší i po všeobecném zapovězení bývalého režimu a v národnostně rozděleném regionu takové poctě, až se tomu nechce věřit.

Samotný Mostar je město fakticky rozdělené na křesťanskou a muslimskou část. Dříve zde vedle sebe žili Chorvaté, Srbové i Bosňáci v míru pospolu. Dokonce i za časů Osmanů. Pak ale přišel rozpad Jugoslávie a s ním vpád jugoslávské, tedy v podstatě srbské armády. Chorvaté nejprve válčili pospolu s Bosňáky, ale pak zbraně otočili i proti sobě. A přestože právě tyto dvě etnika se převážně dělí o Federaci BiH. Spory tu stále nejsou úplně vyřešené. My jsme se ubytovali v muslimské části města u rodiny příjemného Bosňáka. Ten se ukázal velkým příznivcem všeho tureckého. V hale visela turecká vlajka, v poličkách byli figurky osmanských sultánů, na stole turecké katalogy cestovní kanceláře. Inspirace či až fascinace Tureckem mezi bosenskými muslimy očividná.

Muslimská část je v Mostaru také ta zajímavější. Vlastně celé okolí Starého mostu, srdce Mostaru, dnes zapsané na seznamu UNESCO, je staré turecké město s mešitami a tradičními krámky a četnými dílnami řemeslníků, kteří zde prodávají nejčastěji tepané výrobky z mědi a bronzu, obrazy, koberce, tradiční oblečení, starožitnosti, zkrátka téměř jako na pravém tureckém bazaru. Tu podobnost jsme si jasně uvědomili o rok později v Turecku. Procházeli jsme se po starých dlážděných uličkách, vlezli do mnoha krámků a nasávali doslova orientální atmosféru. Hlavní „atrakcí“ města je bezesporu kamenný Stari most (též Stara ćuprija, což je odvozeno od tureckého slova pro most köprü). Symbol města z 16. století, jenž se klene vysoko nad Neretvou, byl za občanské války bosenskými Chorvaty 9. 11. 1993 vyhozen do vzduchu. Po válce byla znovu postavena jeho kopie původními stavebními technikami a dokončena v červnu 2004. Tuhle událost připomíná kámen u paty jedné zde dvou mostních věží. V souvislosti s vyhozením mostu do vzduchu mi přijde zajímavé, že východní věž, zvaná Herceguša, sloužila kdysi jako sklad střelného prachu. A přesto nevybuchla. Západní věž, zvaná Halebija, byla vězením. Je málo známé, že slavný most má nedaleko od sebe nad říčkou Radoboljou na západním břehu Neretvy svého staršího a menšího dvojníka, zvaného Krivi most (Kriva ćuprija). Ten sice válku přežil, ale pro změnu jej strhla povodeň. Mostů je v Mostaru hodně. Ty další ale pocházejí až z dob Rakouska-Uherska. Do té doby měl Stari Most nad řekou Neretvou své výsadní postavení.

Protože jsme byli v muslimské čtvrti, navštívili jsme také místní mešity. Karađozbegova mešita (Karađozbegova džamija) je jedna z nejrozsáhlejších v zemi byla za války poškozena a na začátku 21. st. opravena. Nás ale více zaujala mešita Koski Mehmed-Paši (Koski Mehmed-Paša džamija), do které se vchází přímo z tržiště, a v níž je možné vyjít úzkým točitým schodištěm na ochoz minaretu, odkud je pohled na město i se starým mostem. Nejstarší mešitou v Mostaru je Cejvan Ćehaj. Pochází už z roku 1552 a k mešitě je přistavena i medresa – islámská škola. K další památkám z osmanské doby patří i Biščeviča kuča, turecký dům ze 17. st., který je celý zařízen v osmanském stylu.

Při procházce starým městem jsme narazili na poutač oznamující, že právě tohoto dne odpoledne se konají 447. skoky ze Starého mostu. Už podle ročníku je poznat, jak dlouhá je tradice místních odvážných mladíků, kteří z mostu skáčou do Neretvy. Běžně je skákat neuvidíte. Mostarští skokani si totiž za svůj kousek nechají od turistů pořádně zaplatit, údajně až desítky eur. A jsou při tom prý také výbornými herci; skočí, až když jim přihlížející za skok pořádně zaplatí. Jenže, teď se konalo mistrovství, soutěž, takže skokanů bude hodně a zadarmo, tedy přesněji řečeno jen za malé vstupné. U toho nesmíme chybět.

Než ale odpolední představení skokanů začalo, vrátili jsme se pro kola, abychom si mohli udělat malý výlet do okolí. Západní část Mostaru je chorvatská, tedy katolická. Této části města dominuje strohá vysoká věž kostela v novorománském stylu, která o mnoho metrů převyšuje všechny minarety ve městě. Zdá se, jako by byla určitou provokací. Podobně je to i s 33 metrů vysokým ocelovým křížem na vrchu Hum nad Mostarem, odkud za občanské války Chorvati odstřelovali město. Muslimští obyvatelé prý proto požadují jeho odstranění. Od kříže je skvělá vyhlídka na město a okolí. Vydali jsme se sem na kole za toho největšího poledního horka. Že v Mostaru bývá velmi teplo, jsme věděli, ale tohle byl fakt nářez. Ke kříži je to z města jen asi nějakých šest kilometrů, jenže 350 metrů převýšení. Než jsme se v žáru poledního slunce nahoru vyšplhali, svoji zásobu litr a půl vody jsem spolehlivě vypil. Od kříže je sice nádherný výhled, ale díky oblému tvaru kopce není prakticky vidět staré město s historickým mostem. Okolní panorama jsou ovšem úchvatná. Takže za ten pot to stálo. Po návratu dolů jsme vypili láhev studené minerálky, jen to zasyčelo.

Nastal čas jít na skoky. V okolí Starého mostu bylo odpoledne rušno. Na mostě vlála bosensko-hercegovská státní vlajka a břeh řeky Neretvy se plnil stovkami diváků, mezi které jsme se zařadili i my. Měli jsme odtud pěkný výhled na most. Po státní hymně a úvodním proslovu začala soutěž skoky po nohou. Z mého pohledu to vyjde úplně nastejno. Představa skoku z 33 metrů výšky je nad mojí hranicí odvahy. Navíc, venku bylo přes 40 stupňů a Neretva byla ledová, sotva pár stupňů nad nulou, protože její voda vytéká ze dna přehradní nádrže nad městem. Kromě výšky to je tedy navíc teplotní šok. Skoky začaly. Každý skokan byl představen a poté, co přelezl zábradlí, musel zvednout ruku. Od toho okamžiku musel překonat strach a skočit do určité doby. Za hlasitého povzbuzování diváků, mezi nimiž bylo jasně rozeznat fanoušky, se nakonec všichni ke skoku odhodlali. Za každým při dopadu vystříkla fontána vody. Bezprostředně po dopadu ke skokanovi připlula loď záchranářů, protože při špatném skoku se skokan může vážně zranit i zabít (repotáž ČR). Jeden ze skokanů se opravdu zranil, viděli jsme jej později chodit s rukou zavěšenou v šátku. Každý skok bodovala komise od jedné do deseti. Vítěz dostal samé desítky. Ještě odvážnější skoky následovaly. Skok po hlavě nám přišel už úplně šílený kousek. Za odpoledne jsme takto viděli skákat několik desítek skokanů, včetně těch nejlepších.

Návštěvu Mostaru jsme zakončili večerní procházkou po starém městě. Nasvícené město, tržiště, most a minarety, všechno získalo úplně pohádkovou atmosféru. Navíc byl právě čas ramadánu, takže v muslimské čtvrti poté co muezzin večer oznámil, že slunce zapadlo, začal pořádný ruch po dni půstu.

Údolí řeky Neretvy

Silnice na sever z Mostaru dále kopíruje údolí řeky Neretvy. O tom jsme slyšeli od přátel, že je poměrně rušná, samý kamion, a snad i to byl jeden z důvodů, proč jsme alternativně přemýšleli o přejezdu přes planiny. Za městem jsme u silnice viděli zbrusu novou mešitu se dvěma minarety, neklamnou známku turecké investice. O kus dále je starý rozstřílený františkánský klášter a vedle něj úplně moderní novostavbu. A kousek dále jsme míjeli zříceninu pravoslavného kostela, u níž stojí úplně nový svatostánek. To vše po necelých dvou kilometrech od sebe. Jednotlivé národy opravují to, co jim vzala válka a prostředí se stává opět multikulturním.

Silnice se nakonec ukázala jako zcela bezproblémová. Pokrytá byla kvalitním asfaltem. Provoz byl pouze nárazový. Když se nakupila skupina aut za nějakým ojedinělým kamionem. Silnice kopíruje přehradní nádrž z jedné strany, z druhé vede železnice. Po levé straně jsme měli výhledy na pohoří Čvrsnica, které jsme o pár dní dříve viděli z druhé strany od Blidinje jezera. Údolí je celkem hluboké se strmými svahy, místy tvořící docela úzký kaňon. A není tu prakticky žádná osada. To se v horkém dni ukázalo jako celkem problém, protože žízeň byla a nebylo kde pití ani doplnit. Už jsme se tedy těšili do 40 kilometrů vzdálené Jablanice, ve které jsme měli jistotu, že občerstvení bude. Jablanica je vyhlášená svým grilovaným jehněčím masem. Příjezd do městečka lemují četné restaurace, u nichž se točí jeden gril vedle druhého. Zdejší janjetina je prostě fenomén. Jak jsme byli vyžíznění a hladoví, zastavili jsme hned u první restaurace při příjezdu. Jehněčí bylo opravdu výborné. Zapili jsme ho nealkoholickým pivem, protože restaurace patřila Bosňákovi. Krátce po nás přijel do téže restaurace další napakovaný cyklista, včetně brašen vpředu. Simon je z Dánska a prý je na cestě kolem světa. Do Vánoc by chtěl být až někde v Koreji. Takové cestovatele nepotkáváme každý den. O jeho dalších osudech bohužel víc nevíme.

Jablanica je uzlový bod cest, snad právě proto je tu tolik restaurací. Leží v sevřené v kotlině mezi pohořími Prenj a Čvrsnica, kde se silnice od Mostaru dělí na cestu k Banja Luce a do Sarajeva. A to byl v tuto chvíli náš další směr. V Jablanici je velké válečné muzeum „Bitvy za raněné“ z 2. světové války. Za bývalé Jugoslávie to bývalo významné místo, dneska už svůj politický význam ztratilo. U muzea je do řeky zřícený železniční most, před nímž na torzu kolejí stojí parní lokomotiva s vagonem. Most je součástí muzea, ale není původní. Tento byl zničen v rámci natáčení velkofilmu „Bitva na Neretvě“ a snad prý je to „práce“ českých ženistů.

Z Jablanice silnice vyšplhala vysoko k Jablaničko jezero, přehradní nádrži na soutoku řek Neretvy a Ramy, která svojí rozlohou je jedna z největších přehradních nádrží na Balkáně. Nádrž slouží mj. k rekreaci, ale jak jsme se přesvědčili, její okolí je ještě stále zaminované. Na horním konci nádrže jsme měli poznačený malý kemp, z něhož se vyklubalo tábořiště se sprchou obehnanou závěsem, za neodpovídající cenu. Až příliš jsme se zvykli na komfort :-), a tak jsme dojeli až do nedalekého města Konjic, kde jsme se ubytovali v motelu. Ten sice vypadal na první pohled docela dobře, ale byl to průměrný hotel. Tentýž správce, který nás vítal v obleku, s námi večer v montérkách řešil, proč na pokoji neteče teplá voda. Strategická poloha nám ale umožnila zajít si na večerní procházku městem. Je tu několik zajímavých míst: minaret s ustřelenou špičkou, pěkné velké stećaky a opravený osmanský most. Jako u nás bývají u staveb z evropských peněz velké tabule s logem EU, tady 12 žlutých hvězd na modrém poli nahradil bílý půlměsíc s hvězdou na červeném poli. Turecká vlajka a obří billboard připomínaly, kdo v tomto kraji má své geopolitické zájmy. Když slunce zapadlo, z minaretů se ozval zpěv muezzinů, který při pozorování z vyhlídky nad mostem z různých zdrojů splynul ve zvláštní kakofonii. V restauracích začaly ty pravé hody. Ramadán je časem večerního přejídání. Ať mi někdo říká, že takovýto půst je zdravý, zvlášť v tak horkém počasí.