Bosna a Hercegovina 2013

5. částStřední Bosna

Druhý týden cesty se již překlopil do své druhé poloviny a bylo třeba se začít vracet. Pokud jsme nechtěli jet severní cestou přes Zenici a Travnik, museli jsme se vrátit zpět do Jablanice a pokračovat na sever odtud. Z dva dny jsme se museli stihnout dostat zpět k našemu autu. Hned začátek návratu byl docela dobrodružný. Taková jízda vlakem v BiH je zážitek.

Údolí řeky Rama a Ramsko jezero

Ranní vlak odjížděl již 6:51. Vůbec jsme netušili, jak to bude na nádraží vypadat, takže jsme si raději přivstali. Ranními ulicemi ještě spícího Sarajeva jsme přijeli před nádražní budovu. Lístky jsme vybavili celkem bez potíží a pak jsme se museli přesunout na nástupiště. I toto bylo jako u nás v Brně. Kola pěkně vynést po schodech. A pak na nás čekalo překvapení.

Vagóny tak z 50. nebo 60. let minulého století. A hlavně, žádný vyhrazený prostor na kola. Takže bagáž dolů, kola na poslední představek a sednout na nejbližší místa. „Aha, tohle je jídelní vůz!“ No nic, vlak má tři vagony, tohle bude sloužit jako běžný vagon, bylo to, co nás jediné napadlo. To byl omyl. Chvíli po rozjetí vlaku do vozu nastoupil číšník a francouzskou rodinku, která se posadila vedle nás, seřval a vyhodil do sousedního vagonu. Na argument, že máme kola a brašny neslyšel a vyhodil i nás. Zůstali jsme tedy na představku s koly i brašnami. Číšník pak roznesl po stolech cosi jako ubrusy a vpustil „hosty“. I my jsme si šli sednout ke stolu. Krátce poté přišel a co si dáme. „Nic, protože jste byl neslušný,“ odvětil jsem. A to že nejde a znovu nás vyhodil. Skončili jsme opět na představku. Navíc kuřáci začali ve voze kouřit. Průvodčí, který došel, říká, že si máme sednout a něco si dát. Kafe, že je jen za marku. Nepřesvědčil nás a omluvil se alespoň za číšníka, že má prý doma zlou ženu. Fajn bylo, že nám naúčtoval jen jedno kolo, asi jako odpustku. Serpentiny, kterými vlak sjížděl do údolí Neretvy, jsme přestáli na představku. Bylo to trochu jako na horské dráze. Konečně jsme dojeli do stanice Jablanica. Vystupovalo se vpravo. Vlak zastavil do mírného levotočivého oblouku, který byl ještě lehce klopený. A nástupiště nikde. Průvodčí jen lakonicky konstatoval: „Nema perona“. Když jsme otevřeli dveře, začala se proti nám tlačit skupina, jakoby jiné dveře u vlaku, nebyly. Vlastně nebyly, jinde totiž bylo nástupiště zarostlé. Ani nevím, jak jsme se dostali my, naše brašny a kola ven, ale byl to úprk. Sotva jsme vystoupili, tak se vlak začal rozjíždět, jenže půlka lidí ještě nestihla nastoupit a začala zoufale do rozjíždějícího se vlaku naskakovat. Nějaká kontrola ze strany průvodčího? Kdeže! Když vlak odjel, viděli jsme, jak přímo u koleje sedí skupina chlápků a čeká na vlak v druhém směru. Tak to je síla. U nás je možné hodně, ale stále „máme co dohánět“.

Adrenalinový zážitek v podobě jízdy balkánským vlakem jsme měli za sebou. Z Jablanice jsme se tentokrát vydali na sever údolím řeky Rama, které je dost podobné údolí Neretvy. Na horním toku řeky Ramy je Ramsko jezero, další přehradní nádrž. Nedá se k němu jet přímo, musí se přes kopec a navíc kus naslepo, tedy tam a stejně nazpět. Už na mapě vypadá jezero velmi členité s několika poloostrovy a ostrovy. Nachází se na severním okraji Ljuboša planiny, ano té, kterou jsme přejížděli před týdnem a podle jedné z variant cesty jsme sem mohli zajet z Tomislavgradu. Na největším poloostrově, resp. spíš ostrově, protože je s břehem spojen umělou kosou, je vesnice Šćit a u ní františkánský klášter. Docela pěkné místo, ale na rozdíl od klášterů pravoslavných uzavřené. Návštěvníci se mohou volně dostat pouze do kostela a na záchod.

Vrátili jsme se zpět na hlavní silnici směr Jajce. Zbývalo nám přejet přes sedlo Makljen do Bugojna, kde mělo být několik možností ubytování. Když jsme se však po silnici s pěknými výhledy vyškrabali do sedla, zjistili jsme, že je zde restaurace s ubytováním. Rozhodli jsme se zůstat zde. Večer jsme si ještě udělali malou procházku nad sedlo. Kromě toho, že sedlo leží na hlavním evropském rozvodí mezi Jaderským a Černým mořem, tak zde také probíhaly za druhé světové války líté boje a později tu za dob FSRJ bylo vybudováno obrovské betonové monstrum ve tvaru zaťaté pěsti, jeden ze skoro tří desítek podobných megapamátníků, které stojí po celé bývalé Jugoslávii. Něco podobného jsme už viděli i v Černé Hoře. Kdosi se pokusil památník vyhodit do vzduchu, ale nosnou konstrukci se mu zničit nepodařilo, takže tahle hrůza zde bude asi ještě hodně dlouho. Z vrcholku nad sedlem se nám naskytly nádherné výhledy na jih k pohořím Bjelašnica, Prenj, Čvrsnica i Ljuboša planina s Ramsko jezerem, které bylo vidět v protisvětle. Okolní louky byly posekány, tak jsme se min nebáli a místní sedlák nás ujistil, že tomu tak opravdu je.

Údolí řeky Vrbas

Poslední naše etapa byla už jen 80 km téměř pořád převážně mírně z kopce podél řeky Vrbas až do městečka Jajce. Dolů se jelo prima. Radost nám ale zkazila nepříjemná věc. Můj hliníkový nosič praskl. Zřejmě jsem ho uklepal, nebo dostal nějakou ráno ve vlaku. Nevím. Praskl dole, nedaleko úchytu k rámu a navíc vpravo, tedy na té „horší straně“ (nad pastorky). Kombinace vázacího drátu a dlahy z drátu do výpletu pomohla. „Naštěstí je to jen po asfaltu a pořád z mírného kopce. To musí vydržet.“ uklidňoval jsem se.

Docela se nám jelo dobře. Až na město Bugojno nebylo proč a kde nějak déle zastavovat, než sem tam na fotku. Už po poledni jsme tak přijeli do městečka Jajce. To byla taková příslovečná třešinka na konec cesty. Jajce bylo kdysi hlavním městem středověkého nezávislého bosenského státu, které Turci dobyli až jako poslední. Město má však ještě jednu důležitou vazbu na dějiny regionu. Před koncem 2. světové války snad právě tady přišla za účasti pozdějšího prezidenta Tita na svět myšlenka budoucího poválečného uspořádání Jugoslávie. V jeskyni pod Medvědí věží jsme viděli, odkud kdysi vysílalo partizánské rádio.

Toto půvabné opevněné královské město je dnes kandidátem na zápis na seznam UNESCO. A je k tomu i docela důvod. Staré město skrývá měšťanské domy a nad ním je jako koruna zřícenina hradu, z jehož hradeb je výhled na okolí. Zatímco kostel je zpustlý, zaujala nás městská mešita s dřevěným minaretem. Chtěli jsme se jít podívat také k františkánskému klášteru pod městem, kde je ve skleněné rakvi uložen poslední bosenský král Štěpán Tomašević popravený Turky, ale jak to bývá u katolických klášterů, ani jsme nevěděli, kde zazvonit. Čemu ale nejvíce vděčí město svému věhlasu, to jsou vodopády na řece Pliva, která se vlévá do Vrbasu. Dva široké vodopády hučí a vytvářejí přitom vodní záclonu. Krásné přírodní divadlo.

Vrátili jsme se do kempu. Auto bylo v pořádku, jen trochu zaprášené. Parkování nás nakonec nic nestálo. Ochotným recepčním jsme poděkovali a nechali jim karton plzeňského piva. S Bosnou jsme se loučili u večeře debatou s německými cestovateli ze sousedního karavanu, kteří nám líčili svoje zážitky, mj. i z Turecka. A to už jsme věděli, kam chceme na kolech příště. Bosna a Hercegovina se tak stala naším mostem do východního Středomoří.

Návrat

Cestu zpátky jsme si naplánovali na jeden zátah. Opět jsme si postáli v koloně přes Sávu z Bosny do chorvatské Slavonie a u mýtnice na chorvatské A2. Cestu přes Slovinsko mimo dálnici už jsme měli nacvičenou, Rakousko uběhlo rychle.

Cesta do Bosny a Hercegoviny byla pro nás v mnohém nová. Více než památky jsme zde poznávali lidi. Byla to druhá cesta do „natlakovaného kotle“ v jednom roce. Zatímco v červnu v Kampánii jsme poznali nebezpečí výbuchu, kterým hrozí zdejší sopky, tady se může stát, že zase začnou eskalovat nějaké spory mezi třemi národy, které spolu sdílejí životní prostor v tak trochu umělém státě na Balkánském poloostrově nazvaném podle dvou historických zemí, které už vlastně ani neexistují v mapách. Na Balkán se jistě ještě vrátíme. Už víme, že bude-li to v BiH, není se čeho obávat. Naopak, je tu krásně, jsou zde milí lidé a je tu levně. Dá se tu docela domluvit i s češtinou, mají tu Čechy rádi.