Bosna a Hercegovina 2013

1. částPo stopách války

Způsob dopravy do výchozího místa byl tentokrát jasný – autem. Počáteční bod cyklistické cesty tedy určila možnost bezpečného dvoutýdenního parkování auta. Vhodné místo jsme našli v pěkném kempu u malebného městečka Jajce ve střední Bosně, které bylo současně nejsevernějším místem naší cesty. První část trasy byla rozmanitá, co se týče komplikovaného národnostního složení míst, kterými jsme projížděli. Není divu, že právě tady jsme asi nejvíce pociťovali dopady války. Nejprve jsme, jen na několik málo hodin z celé cesty, zavítali do Republiky srbské, poté jsme až na malý kousek projížděli jihozápadní části Bosny, kde se velmi intenzivně střetl chorvatský se srbským vlivem, stejně jako v chorvatském Dalmátském Záhoří. Bylo nesmírně zajímavé, jak kromě dnes oficiálních státních a zemských hranic byly zřetelné také hranice etnické a přírodní.

Cesta na Balkán

Ze tří tras, které se nabízely při cestě do Bosny, byla nejkratší ta přes Rakousko, Slovinsko a Chorvatsko. A také ji máme nejvíce projetou. Vzdálenost z Brna do městečka Jajce je to tudy necelých 800 km, většinou pohodlně po dálnicích (překvapivě i v Bosně), které lze zvládnout za jediný den. Přesto jsme se rozhodli vyrazit již v pátek odpoledne. Až k Zábřehu jsme totiž sledovali hlavní trasu plážových „turistů“ na Jadran. Cestou jsme přespali v pěkném rakouském kempu nedaleko hranic se Slovinskem. Jedinou nevýhodou této trasy bylo, že pokud jsme chtěli ušetřit za nesmyslně předraženou známku za pár kilometrů slovinské dálnice, museli jsme si pečlivě nastudovat cestu po vedlejších sinicích. Alternativa existuje a je až k nevíře, co všechno udělali Slovinci proto, aby jízdu projíždějícím zkomplikovali, a tak neustále směřují auta na zpoplatněné úseky. Příprava se ale vyplatila.

Zatímco na hranicích ze Slovinska do Chorvatska jsme čekali na odbavení jen krátce, první dálniční mýtná brána v Chorvatsku – to bylo něco! Zastavila nás několikakilometrová kolona. A pak ještě jedna, už méně očekávaná. Časová rezerva, kterou jsme si na cestu nechali, se hodila i na přejezd do Bosny. Státní hranici zde tvoří řeka Sáva a čekání na mostě zabralo skoro hodinu. Zajímavé bylo, že policistu více než naše osobní doklady zajímala zelená karta od vozidla. Kousek za hranicí nás až do Banja Luky dovedla nová dálnice a pak silnice kaňonem řeky Vrbas až do kempu u městečka Jajce. Ve volbě výchozího místa jsme se nespletli. Čekal nás opravdu příjemný kemp „západoevropského střihu“ s restaurací a velmi slušným zázemím.

Ještě toho večera jsme se zašli podívat k nedalekému Plivskému jezeru, resp. k Plivským jezerům. Z Velko Plivko jezero teče voda do malého Plivsko jezero v kaskádách, na nichž je rozmístěno půl druhé desítky dřevěných šindelem krytých vodních mlýnků pamatujících ještě časy Osmanské říše.

Kupreško polje

Ráno jsme sbalili stan, opustili auto a vyrazili do pěkného slunečného dne. Krátce po vyjetí jsme minuli obrovskou tabuli s přivítáním v Republice srbské a červeno-modro-bílou trikolóru. BiH je rozdělena na dvě federální části, prapodivně nazvanou Federaci Bosny a Hercegoviny (Federacija Bosne i Hercegovine), jejíž jméno se neznalým plete se jménem celého státu, a která se dělí dále na kantony, a právě Republiku srbskou (též Republika Srpska – psáno záměrně s „p“). Na všech jejích hranicích jsou důsledně umístěny tyto tabule a vlajky.

Hned za hranicí nás překvapili prodejci jakýchsi cédéček notně vybledlých sluncem a vystavených na dřevěných stojanech. Komu a kolik toho právě tady asi prodají? Údolím Plivy jsme dojeli do malého městečka Šipovo, jediného srbského města na trase. Pak jsme kaňonem říčky Janj vyjeli na krasovou náhorní planinu. Blížili jsme se opět k hranici republiky s federací. Kolem silnice se začaly objevovat četné rozstřílené domy popsaně xenofobními nápisy. Není pochyb, že si tady Srbové a Chorvati mezi sebou vyřizovali účty nevybíravým způsobem. Hned za hranicí to připomíná i chorvatský válečný památník. Mluví se tu stejně, platí tu stejná měna, ale přesto jako bychom byli v jiném státě. Srbské vlajky vystřídala vlajka hercegovských Chorvatů (jinak oficiálně vlajka Západohercegovského a Hercegbosenského kantonu), která nápadně připomíná vlajku chorvatskou. A právě podle vlajek a náboženských symbolů a staveb lze často poznat, s kým máte tu čest a podle toho případně reagovat. Ono je to ale jako jinde ve světě, lepší je k politice a náboženství se vyjadřovat neutrálně anebo raději vůbec. Konflikt v bývalé Jugoslávii našinec chápe jen stěží, takže je nesnadné se názorově přiklonit k té které straně. Příslovečné „máslo na hlavě“ mají totiž všechny strany. Jisté pochopení souvislostí zdejší války je ale pro cestu do BiH nezbytné, protože jen tak se lze zorientovat v nepřehledném uspořádání země, v projevech místních a vůbec v prostředí válkou zničených oblastí. Každá vesnice či město, nebo jen část, mohou mít jiné národnostní složení.

Dalším větším městečkem na trase byl Kupres. Příjemným zjištěním pro nás bylo, že oba největší chorvatské pivovary – Karlovačko i Ožujsko, vaří radler, tedy ochucené pivo, a že se dá běžně koupit. Radler máme rádi, není tak sladký jako kola a není to ani pivo, po kterém obvykle ztěžknou nohy. Na sklenku radleru jsme se zastavili i v Kupresu. Za městem jsme pokračovali krasovou krajinou někde na hranici historické Hercegoviny, která ale není nikde přesně definována. Pod sedlem se za na nás pověsili dva toulaví psi. Naštěstí byli flegmatičtí a ujeli jsme jim za nejbližším sedlem v dlouhém sjezdu do Livna. Krátce po příjezdu do města jsme objevili na hlavní ulici ubytování a příznivých 20 €. Vzpomněli jsme si na cestu po Černé Hoře, kde jsme stanovali jen minimálně, protože na každém rohu bylo levné ubytování. V Livně ho zase tolik nebylo, ale cena byla příznivá. Měli jsme pěkný pokoj s balkónem, televizí, koupelnou, samostatným vchodem. Paráda, ne?

Samotné Livno nic extra nenabízí a tak trochu nám připomnělo provinční pozapomenutá pohraniční města u nás, kde „chcípl pes“. Ale měli tu dobré ćevapi (alias také ćevapčići). Tyhle válečky mletého masa jsou tu skoro národním jídlem, ale jejich původ je jasný. Příbuznost s tureckými köfte je více než zřejmá. Na rozdíl od v Česku připraveného čevapčiči, které bývá někdy navíc jen karbanátkem, se tady ćevapi podává tradičně s ajvarem, čalamádou z červených paprik s česnekem a chilli.

Livansko polje

V Livně v bance jsme vyměnili peníze. Za eura jsme dostali plnou peněženku marek, přesněji řečeno konvertibilních marek. V roce 1998 nahradily bosenskohercegovský dinár a byly pevně svázány s německou markou, nyní s eurem. Odtud jejich název. Pro turisty škoda, že zde nešli stejnou cestou jako v Černé Hoře, kde po rozpadu SFRJ používali německé marky a se zánikem marek přešli na eura. Zajímavostí je, že mince jsou společné v celé zemi, ale bankovky existují ve dvou provedeních – pro republiku a pro federaci.

Za Livnem naše cesta vedla přes Livansko polje. Skoro 60 km jsme jeli po úplné rovině nebo jen mírně nad ní. Dříve zaminovaná oblast dnes pomalu ožívá. Z čistě cyklistického pohledu nuda, až na pěkné výhledy na pohraniční hřeben Dinárských hor (Dinary) s nejvyšším vrcholem Chorvatska, horou Dinara nebo také Sinjal (1 831 m). Kolem silnice jsme opět viděli spoustu rozbitých domů s nenávistnými nápisy. Podle nich a podle typických pravoslavných křížů na hřbitovech, ale i podle toho, co jsme si později o této oblasti dohledali, se jednalo o převážně národnostně srbskou oblast, odkud byli Srbové vyhnáni. Dodnes zůstaly vesnice vylidněné. Nebe bylo bez mráčku a odpolední teplota se začala šplhat nad 30 °C. Skrýt se ale nebylo kam. Jediný kousek stínu nabízel pneumatikou obehnaný strom na prašném parkovišti. Z cesty jsme se obávali sejít, domy byly označené, že zde stále hrozí od min nebezpeční. Pak se ale konečně objevil malý stánek s občerstvením. Měli zde, k našemu překvapení, jak chorvatské Karlovačko, tak i srbské pivo Jelen. Okolo bylo jen pár domů opravených na začátku století z peněz EU, což připomínali tabulky na zdech, a pramen vody.

Krajina už začala být zase zajímavá, vlnila se krasovou náhorní planinou a pomalu jsme se dostali do oblasti, která je nazývána Bosanskou krajinou. Krajina znamená pohraničí, tedy nikoliv krajinu v našem slova smyslu. Je to oblast, kam byli za doby Osmanské říše zváni srbští kolonisté. Byla to nejzápadnější výspa kdysi rozpínavého sultanátu. Dříve byla součástí Chorvatského království, proto jí Chorvaté po záboru Osmany říkali Turecké Chorvatsko. Už v době na začátku novověku je možné hledat budoucí zárodky národnostních problémů. Krátce před městečkem Bosansko Grahovo jsme potkali cyklistu, který lepil duši. Byl místní, tedy částečně místní. Pjotr je Srb, který přijel s rodinou za svou matkou až z Bělehradu. Pozval nás na návštěvu a pohostil. V přátelském rozhovoru jsme přešli z angličtiny na česko-srbskou konverzaci. Bylo to milé posezení, ale nemohli jsme se zdržet dlouho, ještě před námi bylo jedno sedlo a přejezd do Chorvatska.

Když někdo přemýšlí nad zvláštním tvarem Chorvatska obepínajícího BiH, pochopí ho (trochu) právě když přejede toto hraniční sedlo. Dinara zde tvoří jakousi přirozenou hranici. Dlouhým táhlým sjezdem jsme mířili do Chorvatska. Město Knin, kam jsme sjeli, bylo před válkou většinově obýváno Srby. Leží v oblasti, která byla za jugoslávské války označována jako Republika Srbská Krajina. A Knin byl právě jejím hlavním městem. Tihle Srbové byli ti, kteří sem za dob rakousko-tureckých válek emigrovali. Dnes vlaje na pevnosti (tvrđava) nad městem chorvatská vlajka a pamětní tabule připomíná návrat města do historické, tedy chorvatské náruče.

Po kratším hledání jsme našli ubytování v domě pod hradem u jednoho Chorvata, v podstatě v jeho bytě. Byl to takový zvláštní týpek, ale byl jinak celkem fajn. A měl dobrou ořechovici.

Dalmatsko Zagorje / Dalmatské Záhoří

Ráno jsme dokoupili zásoby a pokračovali po silnici D1, jenž kdysi byla nejspíš rušnou. Na dopravních tabulích se objevovaly všeobecně známé cíle z jadranské riviéry. Současný tranzit k pobřeží ale nejspíš jezdí po dálnici A1, a tak na široké silnici jsme byli skoro sami. Ale nejeli jsme po ní dlouho. Na úpatí Dinary jsme sjeli do malé osady Cetina. V obci stojí pozůstatky kostela sv. Spasitele (Sveti Spas) z 9. století s masivní zvonicí. Okolo kostela se nachází rozsáhlý hřbitov s více než 1 100 hroby, z nichž velkou část představují náhrobní kameny středověké bosenské církve bogomilů, zvanými stećky. Masivní kamenné náhrobky jsou různě tvarované, některé z nich jsou zcela prosté, jiné naopak velmi zdobné. Osada leží v oblasti dříve obývané Srby. Podle aut se srbskou registrační značkou, které jsme zde viděli, se sem lidé vracejí. Otázkou je, zda natrvalo.

Údolí pod Dinarou je dále na východ zaplaveno vodní nádrží Peručko jezero. Po jeho jižním břehu vede hlavní silnice D1, po severním místní silnička a na ní cyklotrasa R-01 Ruta Zagora. Krátce potom, co za osadou Koljane přešla na šotolinu, jsme uslyšeli hlasitý štěkot a zahlédli věž kostela. Štěkotem nás vítal pes u pravoslavného kláštera Dragović (Manastir Dragović). Vždy když na našich přechozích cestách jsme přijeli k nějakému pravoslavnému klášteru, byli jsme mile přivítáni. A nejinak tomu bylo i zde. Klášter obývají dva duchovní a žijí zde svůj poklidný život odtržený od běžných starostí. I pro otce Jovana, který nás nejprve zavedl do krásně zdobené kaple a pak s námi poseděl, to prý byl šok, když sem přišel z rušného Bělehradu. Do kláštera se prý vrátil po válce. Kromě práce na klášteře a duchovní činnosti se také zabývá dřevořezbou. Na stole měl právě rozdělaný krásný dřevěný kříž. A dva takové malé křížky jsme od něj dostali na cestu jako vzpomínku. Klášter nám poskytl úkryt před tím největším odpoledním horkem. Osvěžili jsme se v chládku, dostali čerstvou vodu na cestu a posilnili se domácím medem.

Šotolina dále pokračuje kolem jezera, které kdysi zaplavilo i původní středověký klášter Dragović. Kolem cesty jsme viděli četné cedule upozorňující na miny. O těch nám říkal i otec Jovan. Boj o tento kus země byl asi hodně dramatický. V první další osadě jsme se vrátili na asfalt. Zastavili jsme právě na chvilku u hřiště, když k nám přišel nějaký místní chlapík a nesl nám velká čerstvá jablka. Byl to Chorvat a začal vyprávět, jak tady ti srbští četníci řádili… Jizvy z války se budou hojit ještě hodně dlouho.

Civilizace postupně přibývalo, až jsme se dostali na kraj města Sinj. Začali jsme se poohlížet po nějakém ubytování. Našli jsme ho v malém penzionu u hlavní silnice. V podvečer jsme si vyrazili nalehko na kopec nad městem. Kdysi zde stával hrad, dnes je tu kaplička od ní pěkný výhled na pohraniční hory, kam jsme pokračovali další den ráno.