Švýcarsko 2012

4. částDlouhá cesta k domovu

Za všechno mohly levné zpáteční jízdenky Břeclav – Bregenz, že jsme se vraceli z Basileje do Bregenz a odtud do Vídně a Brna a Jirka až do Prahy. Cestu jsme museli rozdělit na dva dny s noclehem v Bregenz. Než jsme nastoupili dvoudenní cestu vlakem, absolvovali jsme poslední cyklistickou etapu a prohlídku Basileje.

Pohoří Jura a město Basilejčtvrtek 23. srpna

Ráno nás čekala poslední celodenní cesta na kolech. První pohled do mapy ukázal, že se pojede napříč několika hřebeny pohoří Jura. Detailním zkoumáním mapy jsem však vyčetl, že se jede stále podél stejné řeky La Birse/Birs a údolí tak jednotlivé hřebeny doslova prořezává. To bylo dobré zjištění, jelo se pořád dolů. Na cestě bylo nejzajímavější, že jsme projeli asi pěti soutěskami, které byly tak úzké, že do poslední chvíle nebylo vidět, kudy dál cesta vede.

Jakmile jsme vjeli do soutěsky, tísnily se vedle sebe řeka, železnice a silnice. Připomínalo nám to střední Slovensko. Po cestě byla tři větší města: Moutier, Delémont a Laufen.

V brzkém odpoledni jsme přijeli do kempu na basilejském předměstí Reinach. Postavili jsme stany, přečkali asi hodinový déšť a pak na prázdných kolech vyrazili na prohlídku Basileje. Basilej je velké několikasettisícové město rozkládající se na obou březích Rýna. I když Rýn tvoří hranici Švýcarska a Německa, na několika místech sahá švýcarské území i na pravý břeh. Jedním z těchto míst je Basilej. Na druhém břehu Rýna se Basilej dotýká hranice s Francií. Aglomerace však zasahuje za hranice obou států. Dokud nebylo Švýcarsko v schengenském systému, byla Basilej obklopena hustou sítí městských hraničních přechodů a přechodových míst – před pár lety jsem to zažil na vlastní kůži.

Historické centrum je tvořeno rozsáhlou sítí uliček a náměstí. Jízda na kole zde není úplně snadná. Sice je ve městě hodně cyklistických stezek, různých podjezdů a průjezdů, když však hledáte cestu a chytáte směr, snadno ze stezky sjedete a octnete se v hustém provozu. Toto se nám stalo mnohokrát. Jirkovi ani mně to nečinilo žádnou potíž, Dáša, žijící na vesnici a nezvyklá jezdit v městském provozu z toho měla stres. Z hlediska cyklistiky byl asi nejzajímavějším místem prostor pod hlavním nádražím. Před nádražím je náměstí, na něm složitá tramvajová křižovatka a několik sjezdů do podzemí pro pěší a cyklisty. Celý velký podzemní prostor pod náměstím je obřím parkovištěm kol. Viděli jsme mnoho set kol jak v uzavřené, oplocené části, kam se vjíždělo za poplatek přes turniket, tak kola volně odstavená v mnoha řadách, jakož i uzamykatelné skříně na kola.

Původní středověké město se nacházelo na pahorku na levém břehu Rýna, město bylo z jedné strany chráněno řekou. Dnes tvoří Rýn osu městské aglomerace, vede přes něho řada mostů a pohled trochu připomíná vltavské mosty v Praze. Když jsme přecházeli přes jeden z mostů, všimli jsme si, že v řece jsou proudem unášeni lidé. Připadalo mi to docela nebezpečné. Zvláště, když po řece plula velká nákladní loď. Zaměřili jsme na to pozornost a zjistili, že plavci mají většinou v rukou barevný vak, v němž mají oblečení a boty. Viděli jsme lidi s těmito vaky chodit po nábřeží proti proudu. Pochopili jsme, že to je nějaká rozšířená místní zábava, plavci v proudu nebrali konce. Po prohlídce Basileje jsme se vrátili do kempu.

Vlakem napříč Švýcarskempátek 24. srpna

Ráno nás čekala cesta na nádraží a jízda vlakem napříč Švýcarskem. Noční a ranní déšť zkomplikoval naše sbalení a přesun na nádraží. Nakonec jsme vyjeli a šestikilometrovou cestu absolvovali jen za slabého deště. Cesta švýcarským vlakem byla příjemná. Lze říci, že vozy neoplývaly žádným zvláštním luxusem, byly však čisté a sedělo se pohodlně. Samozřejmostí bylo hlášení stanic, automatické zavírání dveří a jejich zajištění během jízdy. Obdivuhodná byla rychlost. Vlak uháněl stále stejnou rychlostí 140 až 160 km/h, jen několikrát trochu zpomalil. Projeli jsme několika velmi dlouhými, snad dvacetikilometrovými tunely, které nevedly pod žádnými horami, ale podjížděly příměstské aglomerace. Prvním vlakem jsme dojeli do Sargans, shodou okolností také v údolí Rýna, ale na druhém konci Švýcarska. Tam jsme přestupovali na místní vlak vedený dosti starobylou elektrickou lokomotivou a sestavený i ze starších vozů. Interiér nebyl zrovna nejčistší, dosti ohmataný, klimatizace žádná, otevřená okna a průvan. Vlak však také jel velmi rychle, což je asi ten hlavní rozdíl proti naší železnici. Kromě koridorů jezdí naše vlaky poloviční rychlostí, než ve Švýcarsku.

Pak následovala cesta do „výchozího“ kempu u Bodamského jezera na okraji Bregenz.

Návrat domůsobota 25. srpna

V noci silně pršelo. Spali jsme neklidně v očekávání, jak ve 4 hodiny ráno budeme vstávat a balit se. Po dvouhodinové přestávce – jako naschvál – přesně ve 4 hodiny spustil vytrvalý déšť. Byli jsme připraveni se v takovém případě přesunout pod střechu umýváren, tam jsme si připravili snídani a sbalili se. Nedomysleli jsme cestu v úplné tmě na nádraží. Projíždělo se stezkou kolem jezera a parkem, většinou bez osvětlení, neměli jsme připravené svítilny, pršelo. Bylo to dobrodružné, ale na nádraží jsme trefili. Pár minut po šesté odjížděl náš vlak do Vídně.

Po 8 hodinách jsme vystoupili na vídeňském západním nádraží. Dešti jsme ujeli, bylo příjemně teplo a sucho. Nasedli jsme na kola a kolem Schönbrunnu dojeli na nádraží Meidling, odkud za chvíli jel osobní vlak do Břeclavi. V Břeclavi jsme opustili komfort rakouských drah a přestoupili na osobní vlak Břeclav – Tišnov, jehož vozy se vyznačují obzvláštní nepohodlností a nepraktickým uložením kol tak, že se jimi zablokuje polovina dveří.

Na brněnském hlavním nádraží jsme se rozjeli k domovům. Přesněji řečeno, Jirka a já napřed do líšeňského pivovaru zapít pšeničným pivem úspěšný návrat z cesty. Každý z nás si odvážel spoustu zážitků, uspokojení, že všechny nástrahy se podařilo společně překonat. Tentoktát jsme si nedali žádný závazný slib, ale rádi bychom se ještě co nejdříve, nejlépe již v přístím roce do Alp vrátili.