Švýcarsko 2012

1. částK pramenům Zadního Rýna

Přepravit se optimálně z Brna do Bregenz s koly byl trochu logistický oříšek. Základem byl přímý vlak Vídeň – Bregenz, který nás převezl bez přestupu na největší vzdálenost. Dostat se s koly z Brna do Vídně, abychom stihli dopolední vlak do Bregenz, v jednom dni nešlo. Proto jsme vyjeli již v pátek ráno a částečně na kolech, částečně vlakem dojeli v pohodě do Vídně. Tam jsme přenocovali a měli tak jistotu, že dopolední vlak stihneme.

Z Brna do Vídněpátek 10. srpna

Jirka přijel z Prahy již o den dříve a první noc přespal u mě doma. Když jsme ráno ujeli prvních sto metrů, ozvala se rána a na Jirkově kole praskla špice. Kdo je pověrčivý, řekl by, že to není dobré znamení. Rozhodli jsme se dojet na sraz a tam kolo opravit. Cesta Brnem, kde nejsou téměř žádné cyklistické stezky a kde jsme se museli proplést úzkými ulicemi s provozem tramvají a aut, představovala adrenalinový zážitek. Na místě srazu na křižovatce Nové sady – Poříčí jsme se sešli s Evou a jejím manželem Pavlem. Jirka se hned pustil do opravy. Poté jsme plni sil jsme vyjeli směrem na jih po cyklistické stezce. Pavel nás doprovodil prvních pár kilometrů do Modřic. Protože jsme si netroufli na jeden zátah s naloženými koly dojet až do Vídně, což dělá nějakých 145 km, zvolili jsme cestu na kolech z Brna, nikoli do Břeclavi, ale až těsně za rakouskou hranici. Důvod, byl ten, že ve vhodnou dobu nám nejel žádný vlak z Břeclavi do Vídně, zatímco rakouské vnitrostátní vlaky jezdí každou hodinu.

Známou krajinu jižně od Brna jsme si vychutnávali a přemýšleli, co nás v dalších dnech čeká. Po necelých čtyřech hodinách jsme přijeli do Valtic, kde se k nám podle domluvy přidala Dáša. Ve Valticích, už v plné sestavě, jsme si dali bohatý oběd, protože jsme věděli, že v následujících dvou týdnech se rozhodně nepřejíme.

Po výstupu na vídeňském předměstí Floridsdorf jsme nasedli na kola a vydali se po břehu Dunaje na východ. Jelo se stále mimo běžný provoz, většinou po povodňových hrázích. Po asi 7 km jsme z hrází sjeli do kempu Neue Donau ve čtvrti Löbau.

Vlakem do Bregenzsobota 11. srpna

Po první noci ve stanech jsme na kolech projeli sobotní ranní Vídní na západní nádraží. Cesta to byla velmi zajímavá a mnohem příjemnější než v Brně. Nejprve jsme projeli lávkou pro cyklisty zavěšenou v útrobách mostu Praterbrücke do městského parku Prater. Na křižovatce Praterstern jsme vjeli do města, ale cyklistické chodníčky nás neustále vedly složitými křižovatkami. Pak jsme sice na chvíli cyklistické značení ztratili, ale znovu jsme se ho na Schubertring chytili. Takto jsme dojeli bezpečně až k západnímu nádraží. Západní nádraží bylo nedávno zcela zmodernizováno. Rád bych kritikům stavby nového nádraží v Brně doporučil, aby se podívali, jak také může nádraží vypadat. Přitom toto nádraží pěje svou labutí píseň, neboť od roku 2015 pojedou všechny dálkové vlaky z nového hlavního nádraží a toto bude sloužit jen vlakům regionálním.

Vlak InterCity nás přepravil na úplný západ Rakouska do 770 km vzdálené Bregenz. Vlak jel 8 hodin, měl ale téměř 20 zastávek a přes Arlberký průsmyk projížděl dost pomalu. Přesto činila jeho průměrná rychlost 96,5 km/h.

Do kempu na břehu Bodamského jezera jsme dorazili něco po 20. hodině po 3 km jízdy.

Podél Rýnaneděle 12. srpna

Konečně jsme vyjeli na první skutečnou etapu. Úplný začátek byl stejný jako před dvěma lety. Potřebovali jsme se dostat co nejdále proti toku Rýna. Ani letos jsme nevynechali příležitost projet si nepatrný státeček vmáčknutý mezi hory a Rýn, mezi Rakousko a Švýcarsko: Lichtenštejnsko. Tato zemička čítající jedno město a asi pět vesnic je úžasná svou sebevědomou samostatností. Sice nemá vlastní měnu, není členem EU, ale má vlastní systém veřejné dopravy, vlastní poštu, vlastní národní telekomunikační společnost, mimo jiné také vlastní průmyslový pivovar. I když Lichtenštejnsko umožňuje řekněme určité nestandardní způsoby podnikání, jsou zde usazeni zemědělci, vinaři, drobní řemeslníci, stavební firmy, viditelné je sídlo, vývojové středisko a snad i výrobní objekty firmy HILTI.

Cesta údolím Rýna dále na jih vedla většinou mimo obce, dlouhé úseky po hrázích nebo po místních cestách kopírujících dálnici. Stále jsme měli před sebou vysoké hory se zasněženými vrcholy, které se pomalu přibližovaly. Po celodenní jízdě jsme skončili v Churu, poměrně velkém městě, do jehož centra se nám ani nepodařilo dojít, jak rozsáhlé bylo jeho předměstí, kde jsme nocovali.

Zadní Rýnpondělí 13. srpna

Po deštivé noci jsme vyjeli dál proti proudu. U Bonaduz, asi 15 km za Churem, se údolí Rýna dělí: jedna větev pokračuje rovně do sedel Oberalp a Furka, druhá uhýbá kolmo na jih pod San Bernardino. Dali jsme se jižní větví. Údolí se začalo zužovat. Na začátku údolí, když nás cesta vedla po úbočí vysoko nad říčním tokem, jsme jeli po staré snad vojenské silničce.

Objevily se mohutné vjezdy do podzemí kryté pancéřovými vraty. Vysvětlující tabulka obsahovala informaci, že na místě středověké pevnosti chránící průchod údolím (Rhaetská brána) je v podzemí mohutný moderní objekt plně vybavený pro 700 mužů. Nechyběl plánek podzemních prostorů včetně východů. Jak úsměvné pro nás, kdo jsme zažili aspoň závěr studené války!

Švýcarsko má ojedinělý způsob obrany. Všichni muži podléhají branné povinnosti a jsou neustále v určitém stupni pohotovosti. Doma mají uniformy a zbraně a chodí na pravidelná cvičení. Viděli jsme vícekrát tato cvičení, všimli jsme si na jedné obecní vývěsce vyhlášky, kde byl na celý rok rozpis cvičení. Jsou to většinou jednodenní akce, na programu jsou střelby, tělesná příprava, různé činnosti ve vojenských objektech. Těch jsme viděli hodně. Na ploše stojí v různém stupni zakonzervování vojenská auta a další technika. Je málo známo, že každá obec má kryt pro případ nouze. Většinou jsou to podzemní objekty, vchod do nich není ani maskován. Při jiné příležitosti jsem v tomto zařízení spal. Byl to snad protiatomový kryt, uvnitř vše na nouzové přežití, celou noc běžel ventilátor, moc příjemné to nebylo.

V Thusis se konečně vjelo do hor. Silnice začala pořádně stoupat, projeli jsme několika tunely. Provoz byl naštěstí slabý, neboť souběžně vedla dálnice. Vystoupali jsme ke krásnému místu, kde Rýn protékal hlubokou soutěskou. Bylo to jako pohled do Macochy. Po dalším stoupání se údolí opět rozevřelo a ve výšce kolem 1 400 metrů leželo za sebou několik vesnic uzavřených věncem vysokých hor. Na konci byl vidět průsmyk San Bernardino.