Švýcarsko 2012

3. částÚdolím Rhôny k velkým jezerům

Vysoké hory jsme měli za sebou. Čekaly nás desítky kilometrů údolím Rhôny, jezera a několik dnů velmi teplého počasí. Bylo až 35 stupňů, horko se ale dalo vydržet, snad díky blízkosti hor. Zdravotní stav Dáši i mě se zlepšoval, zdálo se, že již máme nepříjemnosti za sebou…

Údolím Rhônypátek 17. a sobota 18. srpna

Následovala poněkud fádní cesta většinou po povodňových hrázích Rhôny. Řeka je regulována, koryto napřímeno, podél dlouhých rovných úseků povodňové hráze, na nich cyklistická stezka. Řadu obcí stezka úplně míjí.

Cyklistické trasy jsou ve Švýcarsku vedeny velmi precizně. Zásadně se vyhýbají hlavním silnicím a kvůli tomu jsou schopny s vámi kličkovat, stoupat a klesat. Proto jsme je občas opustili, protože, jak jsem psal v úvodu, většina silnic, i hlavních, má cyklistické pruhy na krajnici. Značení je velmi dokonalé, i když jsou regionální rozdíly. Nejdokonalejší je v německých částech. V italské oblasti se značení hodně ztrácí, ve francouzské oblasti je to tak něco mezi. Pečlivě jsou vyznačeny průjezdy městy s maximálním využitím městských cyklistických stezek. Na rozdíl např. od Německa, mají cyklistické směrovky v celé zemi jednotnou, vínově červenou barvu. V centrech měst jsou k vidění velké rozcestníky dálkových cyklistických tras.

Projeli jsme však dvěma zajímavými městy. Napřed to bylo Sierre, kde jsme se najednou octli ve frankofonní zóně. Malé město Sierre nás zaujalo pár historickými uličkami, na které citlivě navazovalo moderní centrum. Město Sion bylo hodno svého názvu. Nachází se v rozsáhlé kotlině, z níž ční nepředstavitelně strmá skála a na jejím vrcholu hrad a kostel. Na všech svazích v okolí jsou pečlivě obdělávané vinohrady.

Po dalších desítkám kilometrů jsme dojeli k místu, kde se údolí Rhôny láme do pravého úhlu. Zlom je tak výrazný, že jsme si do poslední chvíle nebyli jisti, které je to hlavní údolí, kterým máme jet dál. V ohybu údolí Rhôny leží město Martigny, které jsme projeli, které ale na nás působilo dost odpudivě. Nenašli jsme žádné centrum, naopak střed města vypadal jako po výbuchu pumy. Na okraji města jsme však našli pahorek s kostelem a pod ním dřevěný krytý most.

Další cesta údolím Rhôny nás vedla postupně až do Aigle, kde jsme měli v plánu přenocovat. Kemp byl spojen s koupalištěm, které nás po horkém dni lákalo k návštěvě. Bohužel zde došlo k další nepříjemné události, které mohla mít za následek předčasné ukončení cesty. Na mokrých kovových schodech mi uklouzla noha, a to tak nešťastně, že jsem si natrhl malíček na levé noze od zbytku nohy. Od prvního okamžiku mi bylo jasné, že budu muset vyhledat lékařské ošetření a že se to bude muset nejspíš sešít. Následovala cesta do nemocnice. Zranění si vyžádalo 6 stehů. Rána naštěstí nebolela, jizva byla mezi prsty, takže byla naděje obout cyklistickou botu a zkusit jet. Protože jsme se z nemocnice vrátili až 2,5 hodiny po půlnoci, zůstali jsme v Aigle dvě noci a udělali si tak odpočinkový den.

K Ženevskému jezeruneděle 19. srpna

V neděli ráno se zdálo, že rána nebolí ani neotéká. Sbalili jsme stany a vyjeli na kolech podle plánu. Byli jsme asi 20 km před Ženevským jezerem. Když jsme je poprvé spatřili, byli jsme příjemně překvapeni. Voda modrá, průzračně čistá. Jezero je dost velké, takže připomínalo spíše mořský záliv. Naproti jsme hned rozpoznali Lausanne a Vevey, hlavní město Nestlé. Po chvíli cesty podél jezera, které se mimochodem francouzsky jmenuje úplně jinak – Lac Léman –, jsme se na pár hodin rozloučili se Švýcarskem. K jižnímu břehu totiž přiléhá Francie.

I když byla neděle, ve Francii se dalo nakoupit pečivo, a to čerstvé, což ve Švýcarsku, podobně jako v Rakousku či Německu, je nemyslitelné. Na francouzském břehu Ženevského jezera se nacházejí známé lázně Évian-des-Bains, kterážto minerální voda se prodává i u nás. O pár desítek kilometrů dál jsme projeli dalšími, ještě většími lázněmi Thonon-les-Bains. Obě města byla velmi pěkně upravena, snad nejvíc se mi líbila úprava záhonů na křižovatkách a kruhových objezdech. Ve srovnání s některými našimi porostlými plevely a křovím … Poté, co bylo možno odbočit z hlavní silnice, se nám podařilo najít veřejnou pláž na břehu jezera. Vykoupat jsem se však se zraněnou nohou nemohl. Tam jsme přečkali největší horko. Cesta nás dovedla do Yvoire. Zachovalo se tam středověké městečko, do něhož se vcházelo branou a jehož úzké uličky byly dokonale připraveny na turisty: hospůdky, obchůdky se vším možným, ale vkusné. Na závěr dne jsme projížděli vesnicí, kde byl pravý francouzský bleší trh. Vždy mě fascinují tyto události pro Francii tak typické. Nabízí se tam většinou staré harampádí, ceny jsou symbolické, skoro nikdo nic nekoupí, ale je tam celý den plno lidí. Je to spíš taková společenská záležitost.

Ani jsem nevěděl, že Eva ten den byla poprvé ve Francii. Za pár hodin poznala hodně z francouzských reálií: francouzské pečivo, městečko jako z Provensálska, zámek jako ze Tří Mušketýrů a nezbytný bleší trh.

Kolem Ženevského jezerapondělí 20. srpna

Pondělí bylo dnem Ženevského jezera. Nejprve jsme jeli asi 20 m do Ženevy. Je to dosti velké město nacházející se na výtoku Rhôny z jezera. Je tedy rozprostřeno po březích jezera a řeky z něho vytékající. Na levém břehu je na strmém návrší historické centrum. V poměrně úzkých ulicích s hustým provozem včetně tramvají a trolejbusů nezbylo moc místa na cyklisty. Jízda na kolech složitými křižovatkami a v prudkém kopci nebyla nijak příjemná. Naštěstí se nám podařilo najít odbočku „za hradby“, ve vnitřním městě složit kola na lavičkách v parčíku a pěšky se vydat na prohlídku města. Když jsme se všeho nasytili, nasedli jsme na kola, sjeli dolů k jezeru, přejeli přes jeden z mnoha mostů přes Rhônu a podél jezera opouštěli město. Po cestě jsme viděli známý obří vodotrysk, který ráno ještě nebyl v provozu. Z města jsme jeli kolem centra OSN.

Vyznačená cyklistická trasa nás vedla neustále nahoru a dolů, cesta po ní začínala být nekonečná, nemluvě o tom, že nebyla příliš důsledně značená. Díky tomu jsme neustále sjížděli z již tak dost složitě vedené trasy a zajížděli si. Brzy jsme se rozhodli jet po hlavní silnici. Stejně po většině délky byl vyznačen cyklistický pruh, někde dokonce vedla stezka podél silnice. Tak jsme dojeli do města Nyon, kde byl u hlavní silnice krásný park a nad ním vlastní město. Nyon je město s nádhernou polohou nad jezerem, město se stopami římského osídlení, město středověké obklopené hradbami.

Po odpočinku v Nyonu jsme se vydali na poslední úsek do Lausanne. Také Lausanne leží na břehu jezera, ne však bezprostředně. Je to velké, odhadem stotisícové město nacházející se na svazích a návrších nad Ženevským jezerem. Osou veřejné dopravy jsou dvě linky metra. Lausanne je sídlem Mezinárodního olympijského výboru. Je tam také olympijský stadion, i když se tam vlastní olympijské hry nikdy nekonaly. Jmenuje se tak nejspíš právě proto, že ve městě sídlí MOV.

Jezero Neuchtâlelúterý 21. srpna

Po noclehu v kempu na kraji města jsme se ráno s Ženevským jezerem rozloučili a vyjeli směrem na sever – k jezeru Neuchâtelskému. Trvalo však téměř celý den, než jsme několikrát vyjeli nad údolí a zpět, protože údolím nevedla žádná cesta. Nakonec jsme v Yverdons dorazili k jezeru. Město Yverdons-les-Bains nás velmi příjemně překvapilo. Střed města tvoří dvě velká a protáhlá, na sebe navazující náměstí. Následovala cesta podél jezera s občasným mírným stoupáním, v podvečer jsme dorazili na malého městečka Chevroux, kde byl ještě menší kemp. Panovaly tam „domácké“ poměry, majitel kempu nás večer pozval na švýcarskou specialitu: pod infralampou nahřátý sýr, k tomu brambory, zelenina a koření. V noci jsme přežili vichřici, stany vydržely.

Jezero Bielerseestředa 22. srpna

Podél Neuchâtelského jezera jsme pokračovali dál až k jeho severovýchodnímu konci. V Ins jsme zjistili, že jsme opět v německé jazykové oblasti. Poté, co jsme se přehoupli přes kopeček, se pod námi objevilo jezero Bielské. Cesta podél něho rychle uběhla, i když zrovna tady jsme absolvovali pravděpodobně nejstrmější stoupání celé cesty. Stačil k tomu krátký úsek místní komunikace, když bylo potřeba uhnout soukromým pozemkům u jezera. Podle značky to bylo 18 procent.

Na konci jezera jsme vjeli do města, které mu dalo název: Biel/Bienne. Důsledné dvoujazyčné pojmenování svědčí o mísení frankofonní a německé oblasti. Podle zeměpisných názvů jsme poznali, že východní břeh jezera je německý a západní francouzský, město leží na rozhraní … Centrum města leží sice mimo břeh jezera, předměstí na jeho břehu ale mají neopakovatelnou atmosféru.

Souběžně s jezery, ve směru JZ – SV se táhne pohoří Jura. Jura nepatří do Alp, je to jiná geologická struktura. Toto pohoří dalo název prostřednímu stupni druhohor, neboť je tvořeno převážně vápenci jurského stáří. Výškový rozdíl mezi kotlinou s jezery a hřebenem je až 700 metrů. Potřebovali jsme toto pohoří někde překonat. K našemu překvapení přes ně nevedou téměř žádné silnice. Jediná použitelná trasa vedla z Bielu údolím na sever. Do údolí je namačkána železnice, silnice a dálnice, není tudy vyznačena cyklistická trasa. Vše je do sebe tak vtěsnáno, že jsme měli obavu, zda vůbec na kolech projedeme. Nakonec byla silnice všude oddělena od dálnice, včetně vyznačených cyklistických pruhů. Tyto pruhy byly dokonce i v tunelech, takže průjezd jimi byl naprosto bezpečný. Takto jsme vystoupali do Sonceboz. Před námi bylo závěrečné stoupání na sedlo Col de Pierre Petruis ve výšce 827 metrů, které dálnice i železnice překonávaly tunely. Pak následoval sjezd do městečka Tavannes, kde jsme měli nocovat.

Kemp Belfond byl jednou věcí zvláštní: ačkoli je zakreslen v mapě a má svůj vlastní web, nemohli jsme ho najít. V místě, kde jsme měli odbočit, byla vyznačena různá sportoviště, ale kemp ne. Projeli jsme mezi hřišti a příslušejícími budovami, ale po kempu ani památky.

Nakonec jsme objevili velkou louku a na ní jeden stan a asi tři obytné vozy, na druhém konci domeček s umývárnami. Zrovna louku přecházel nějaký člověk, zeptali jsme se. „Ano, toto je kemp, recepci nemají, domluvte se ve stavení na konci louky.“ Zašli jsme tam; doma byla jen stará paní, mluvila sice francouzsky i německy, ale takovým nářečím, že se s ní nedalo domluvit ani jedním z těchto jazyků. Dohodli jsme se aspoň na tom, že až někdo z mladých bude doma, pošle ho za námi. Mezitím jsme zjistili, že k domu patří stáje s mnoha kravami. Za chvíli přišel mladý muž tak kolem 16 let a domluvili jsme se s ním, že přespíme. Ceny však neví, rodiče se vrátí až zítra. Odešel, za chvíli přišla jeho starší sestra, měla v ruce ceník. Bylo tam nejlevněji ze všech kempů. Nejvíc se divila tomu, jak jsme kemp našli. Řekli jsme ji, že podle webu. „Ano, máme vlastní webové stránky, ale tabuli u silnice ne“. Vzpomněl jsem si na hru Hospoda Na mýtince. Ten kemp byl úžasný. V obytných vozech nikdo nebyl, takže kromě jediného obyvatele jediného stanu jsme tam bydleli jen my. Vše jsme měli jen pro sebe, jemná zelená travička, čisto, horský vzduch, kravičky vodili z pastvy na dojičku a pak do stáje. To vše obstarávali bratr se sestrou, doma měli jen babičku. Večer přijelo cisternové auto pro mléko a pak už byl božský klid až do rána.