Švýcarsko 2012

2. částItalské Švýcarsko

Dosud jsme jeli čistě německy mluvící oblastí (i když švýcarská hovorová němčina má do té spisovné hodně daleko). V posledních obcích před průsmykem San Bernardino, ačkoli jejich názvy byly německé, jsme slyšeli jazyk silně podobný italštině. Nevím, jestli to byl italský dialekt nebo rétorománština. Po přejezdu průsmyku se prostředí hodně změnilo. Ta tam byla precizní švýcarská čistota a pořádek. Nejen to, ale i ostatní detaily byly jako v Itálii. Proto jsem tuto oblast nazval Italským Švýcarskem. Když jsme za poněkud dramatických okolností přejeli do Itálie, bylo přesto vidět citelný rozdíl. Itálie je ještě o dost špinavější a chudší.

Průsmyk San Bernardinoúterý 14. srpna

Splügen (1 460 m)NufenenHinterrheinPasso del San Bernardino (2 065 m)San BernardinoMesoccoRoveredoBellinzona (240 m)~ 79 km

Serpentiny na průsmyk San Bernardino

Dálková silnice, kterou jsme v údolí Zadního Rýna stále sledovali, se zanořila do dlouhého tunelu a do průsmyku vedla nepříliš frekventovaná silnice. Nejprve přišlo mnoho strmých serpentin, kterými jsme nabrali velkou výšku. Stoupání serpentinami má výhodu, že se pravidelně střídají strmější a mírnější úseky, čehož lze využít k rozložení sil. Pak už zatáčky nebyly tak pravidelné, spíše kopírovaly terén, některé úseky byly přímé, stoupání více méně rovnoměrné. Stoupání rychle uběhlo a octli jsme se na vrcholu silnice ve výšce 2 065 metrů. Bylo pěkné slunečné počasí a teplota přiměřená výšce. Protože se Dáša necítila příliš dobře, netroufla si s námi do průsmyku a využila možnosti projet tunelem v poštovním autobusu. Většina švýcarských autobusů má v létě na zádi držáky na kola a kola se přepravují. Po odpočinku a fotografování jsme se dali na cestu dolů. Nejprve jsme sjeli o 450 metrů níže do města San Bernardino, kde jsme se sešli s Dášou. Byli jsme právě ve výšce krkonošské Sněžky. Pak následoval nekonečně dlouhý sjezd do údolí a údolím až do Bellinzony, hlavního města kantonu Ticino. Sice jsme byli ve Švýcarsku, ale jinak vše vypadalo italsky. Také krajina se změnila. Všude bujný porost, v zahrádkách a parcích se začaly objevovat palmy, oleandry a olivovníky.

Bellinzona je větší město nacházející se v místě, kde údolí řeky Ticino přechází do kotliny. Uprostřed kotliny ční mohutná skála, na níž stojí středověký hrad a kolem něho se rozprostírá město. Úzké uličky s domy s italskou středověkou architekturou se vinou kolem hradní skály. Další dva hrady jsou v různých výškách na úbočí nad městem. Hrady jsou společně se starým městem zapsány na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. V Bellinzoně jsme přenocovali, ráno nás však čekalo nemilé překvapení.

Ticino s potížemistředa 15. srpna

BellinzonaGiubiascoLocarnoBorgnone() Santa Maria Maggiore~ 39 km

Dva z nás, Dáša a já jsme se ráno probudili se silnými zažívacími potížemi. Během chvíle ztratily naše organismy spoustu vody i živin. Kdo tento stav zažil, tak ví, že se zároveň obtížně nají a napije. Tím hůře pro doplnění vody a energie. Rozhodli jsme se přesto vyjet s tím, že pojedeme šetrně.

Pohled do údolí Melezza směrem k Locarnu

Prvních 20 kilometrů jsme jeli zmíněnou kotlinou kolem spodního bellinzonského hradu k severnímu okraji jezera Lago Maggiore. Na břehu tohoto jezera se nachází švýcarské město Locarno známé svými luxusními hotely a zábavními podniky. Nás nejvíc zaujaly parky na břehu jezera s celoročně rostoucími palmami a dalšími subtropickými rostlinami. Svědčí o tom, že jsou tam mírné zimy prakticky bez mrazů, ačkoliv město de facto leží na úpatí velehor.

V Locarnu jsme se rozhodovali, co dál. Dáša se necítila vůbec dobře. Navrhl jsem jí místo stoupání do osmisetmetrového sedla jet úzkorozchodnou dráhou vedoucí souběžně se silnicí. Na nádraží jsme však zjistili, že vlaky přepravující kola jezdí pouze na italskou hranici. I to však byla úspora, Dáša tedy jela vlakem a setkat jsme se měli na hranici. Jirka, Eva a já jsme z Locarna začali stoupat směrem k italskému sedlu Santa Maria Maggiore a městu Domodossola. Díky ranním potížím mi stoupání příliš nesvědčilo. Dělali jsme dlouhé přestávky a hodně jsem odpočíval, avšak ani to nestačilo. Asi v polovině cesty, ještě ve Švýcarsku, jsem musel zastavit a bylo mi jasné, že dál nepojedu. Pokoušely se o mě mdloby, cítil jsem naprosté vyčerpání. Musel jsem si okamžitě lehnout, a protože nebylo na skalnatém srázu kam, tak na kousek rovné plochy těsně vedle okraje silnice. Eva mi poskytla odbornou pomoc, nalila do mě zázračné kofeionové kapky, a tak po asi hodině oživování jsme se rozhodli stopnout nějaké auto, které by mě vyvezlo alepoň na vrchol stoupání. Řidič malého nákladního auta byl tak ochotný, že mě odvezl do cíle dne. Není se čím chlubit, ale musím poctivě přiznat, že jsem tento úsek na kole neprojel. Jirka a Eva pokračovali na kolech dál, na hranici se setkali s Dášou a večer dojeli do cíle, kde jsme se všichni setkali. Díky tomu měli Jirka a Eva více ujetých kilometrů, než je uvedeno v úvodu dne.

Simplon tunelemčtvrtek 16. srpna

Santa Maria MaggioreDomodossolaIselleBrigVispLeuk~ 54 km

Kostel na skále ve městě Raron

Druhý den už nám bylo lépe. Na začátku jsme měli před sebou 20 kilometrů klesání do Domodossoly. Pak měl následovat přejezd Simplonského průsmyku. Vzhledem k oslabení ze včerejšího dne jsme si já ani Dáša na to netroufli. Bylo přijato kolektivní rozhodnutí, že všichni podjedeme Simplon vlakem v tunelu. Za normálních okolností by to nebyl problém, jenže na nádraží v Domodossole jsme zjistili, že úsek trati k portálu simplonského tunelu se opravuje a všechny vlaky jsou nahrazeny autobusy. Zároveň mají všechny autobusy přísný zákaz přepravy kol, a to – kupodivu – i autobusy švýcarské pošty s háky na kola na zádi. Byly dvě možnosti: buď dojet na kolech k portálu tunelu, což ovšem znamenalo překonat asi 300 výškových metrů na pár kilometrech. Vzhledem ke svému včerejšímu kolapsu a celkové slabosti jsem si to netroufl. Zbyla nám jediná možnost: jet nikoliv autobusem náhradní dopravy, ale linkovým autobusem, který kola legálně přepravuje. Autobus za chvíli přijel, řidič nás však upozorňoval, že jízdenka bude velmi drahá. Nedovedli jsme si představit, kolik to bude. Takže, asi 15 km stálo 14 franků za jízdenku a 14 franků za kolo! Nastoupili jsme tedy suverénně nejdražší jízdu autobusem v životě. Vlak nás pak převezl tunelem do Brigu v údolí Rhôny. Jízdenka byla citelně levnější než v autobusu, ale i tak jsme za cestu Domodossola – Brig (30 km) včetně kol zaplatili asi 950 Kč.

Vyhledali jsme cyklistickou trasu údolím Rhôny a vyjeli. Neustále jsme měli za sebou pohled na průsmyk Furka a zasněžené vrcholy kolem. Na úbočích údolí byly rozsáhlé vinohrady. Byl to pěkný kontrast. Takto jsme v podvečer dojeli k městu Leuk, kde jsme přenocovali.