Andalusie 2012

6. částVelká města

Velká města na našich cestách moc nevyhledáváme, a když tak, necháváme si je pokud možno až na konec a na pěšky. Podobně to bylo i při této cestě. Věděli jsme, že chceme do Sevilly a rádi bychom si také prošli Málagu. Věděli jsme také, že další významné město Andalusie, Córdobu, lépe dosáhneme vlakem při této cestě než při další ve východní části. Naplánovali jsme proto, že pojedeme ze Sevilly do Córdoby a odtud do Málagy.

Jenže s cestováním s kolem ve vlaku to ve Španělsku není tak jednoduché. Anabáze s koly ve vlaku začala už doma při přípravě. Kola se mohou po již zmíněných třech kusech přepravovat pouze ve vlacích na střední tratě, vlaky MD (media distancia). V rychlejších vlacích jen někde a ve vaku jako do letadla a ještě s hmotnostním limitem. Jenže vlaky MD nejezdí z Córdoby do Málagy, ale jen ze Seville do Málagy, a to jen ve všední dny. O víkendu prostě smůla. Chvíli jsme při přípravě uvažovali o půjčení si auta, ale to vycházelo ekonomicky nesmyslně. Potřebovali bychom na kola velký vůz a jednosměrná cesta je předražená. A navíc, půlka půjčoven má o víkendu zavřeno. Inu prosperující ekonomika… Nakonec jsme to všechno vyřešili „fakultativním“ výletem vlakem bez kol do Cordóby, což nás mrzelo, protože zrovna Córdoba je město cyklistům nakloněné a je zde mnoho cyklistických pruhů.

Córdoba

Ráno jsme došli na nádraží a zakoupili lístky na vlak. Dali nám takové ty velké a do pouzdra jako na mezinárodní express. Nejlepší na tom je, že pro vstup na nástupiště na malých nádražích je třeba použít turnikety a ty pustí jen po vložení malých kartiček, takových, jako jsme měli až na cestu do Málagy. Abychom prošli na nástupiště, museli nás pustit okolo turniketů. Mají to opravdu „bezvadně“ zařízené. Klimatizovaná jednotka vlaku MD byla velmi pěkná a čistá, o třídu výš než u nás. A jela na čas. To je také odlišnost od našich vlaků, alespoň těch, které jezdí u nás na jižní Moravě. Na druhou stranu do skřípajícího pantografu se vejde více kol, takže něco za něco. Vlak se za Sevillou rozjel rychlostí 130 kilometrů za hodinu a v půl jedenácté jsme už byli v cíli.

Córdoba je velmi staré město, které založili už před naším letopočtem Féničané. Prošlo mnoha historickými etapami, včetně římské i byzantské. Pro město je ale zásadní dobytí města Maury v 8. století. Pět století pak byla pod jejich vládou. Z dnešního pohledu je to dávno, ale po celé půltisíciletí bylo město bohatým duchovním a kulturním centrem islámu. Bylo dokonce jedním z největších měst na světě, ve kterém se však i přes muslimsku nadvládu mísila všechna tři velká náboženství, tedy islám, křesťanství i judaismus, což připomínají i zdejší pamětihodnosti. Údajně zde prý koexistovala bez větších problémů. Těžko říct, když i v 21. století jsme svědky krvavých náboženských sporů. Córdobu dobyli křesťané zpět až v roce 1236.

Z nádraží jsme prošli do Starého města, které je už od roku 1984 na Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Na každou historickou periodu jsou ve městě nějaké památky. Za hradbami města jsme se nejprve šli podívat do židovské čtvrti. V úzkých uličkách se nachází i malá synagoga. Poté jsme přišli k branám pevnosti Alcázar (Alcázar de los Reies Cristianos). Z hradního komplexu jsou nejkrásnější zahrady plné květin a bazénů s vodotrysky. Nedaleko odtud překonává řeku Guadalquivir starý římský most Puente Romano. Řeku zde tvoří hnědý tok, připomínající spíše stoku. Barva je však daná spíš horninami než znečištěním. Na druhém břehu řeky stojí u mostu věž Torre de la Calarorra, v níž se nachází malé muzeum s výhledem na most a na město. Je v něm také model mezquity, nejvýznamnější památky ve městě. A právě tam jsme se šli podívat.

Mezquita je fascinující stavba. Zvenku působí zcela všedně a zanedbaně. Vnější průčelí v typickém maurském stylu zvaném mudejar, pro nějž jsou charakteristické portály tvaru klíčové dírky, jsou poněkud zašlé. Ale pravý architektonický poklad se ukrývá uvnitř. Do Mezquity se vchází z velkého dvora plného pomerančovníků. Mezquita znamená mešita, ale do náboženského charakteru této stavby promluvily dějiny, takže dnes je vlastně kostelem. Správné označení je tedy mezquita-catedral, mešita-katedrála. Vnitřní prostor je nevysoký, ale rozlehlý, vyplněný 1 293 mramorovými sloupy spojenými podkovovými oblouky z cihel a kamene. Prostor byl postupně rozšiřován za jednotlivých vládců. Doprostřed byl po reconquistě vsazen kostel, čímž bylo toto ojedinělé místo významně narušeno. Kostel je vystavěn ve stylu platereska, typicky španělském stohu na rozhraní pozdní gotiky a rané renesance. Sám král Karel V., který dal ke stavbě kostela na nátlak biskupa povolení k úpravě, si prý svůj omyl později uvědomil. Faktem tedy je, že v interiéru se nyní současně nachází jak islámský mihráb, tak křesťanský oltář, což je světový unikát.

Centrum města je poměrně malé. Kdybychom měli kola, zajeli bychom se podívat ještě k rozlehlé zřícenině palácového komplexu z dob největší slávy Córdoby Medina Azahara, který je 7 kilometrů za městem. Bloumali jsme tedy ještě chvíli ulicemi a objevili jsme například Plaza de las Tendillas, zajímavý obytný komplex červenobílých domů vystavěných kolem náměstí s podloubím. Za zmínku stojí ještě zdejší moderní nádraží. Je úvraťové, tedy slepé. Jezdí odsud vlaky všech kategorií. Pro přístup k vlakům MD tentokrát žádný turniket nebyl, zato naší pozornosti neušly pečlivé bezpečnostní kontroly při vstupu na vysokorychlostní vlak AVE, připomínající letištní kontroly, vč. hmotnostních limitů na zavazadla. Odpoledním vlakem MD, mimochodem na lince do Cádizu, jsme se vrátili do Dos Hermanas a podvečer po horkém dni jsme opět strávili u bazénu.

Sevilla

Ačkoliv je Sevilla velké město s více než sedmi sty tisíci obyvateli, tak přesun do Sevilly na kole proběhl bez problémů. Sevilla je totiž cyklistické město. Hned na jejím okraji jsme najeli na zelený cyklistický pruh, který nás dovedl až do centra. Na internetu jsme předem našli mapu husté sítě cyklistických stezek, po kterých jsme se ve městě mohli snadno pohybovat. Stezky jsou vyznačeny buď zmíněným zeleným pruhem, nebo odděleny velkými kovovými „knoflíky“ se symbolem cyklisty v zónách historického jádra.

Dvě významné sevillské památky jsou zapsány na Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO: královský palác Alcázar a katedrála. Alcázar tvoří rozlehlý komplex paláců a palácových zahrad. Před branou stojí dlouhá fronta, v níž místní průvodci neúnavně nabízejí své služby v mnoha jazycích. Kola nebylo kde bezpečně odložit, a tak jsme se při prohlídce museli vystřídat. Na lístky jsme vystáli dlouhou frontu. Alcázar je původně maurská pevnost, která prošla pozdějšími přestavbami, ale interiéry jsou nádhernou ukázkou maurského stavebního slohu mudejar. Je to úžasné dílo, obdivovali jsme celky i precizní detaily této stavby. Alcázarské zahrady jsou zelenou oázou klidu. Jsou tu i lázně nebo bludiště z myrtových keřů. Procházka po paláci a zahradách zabrala každému více než hodinu. Hned naproti Alázaru je monumentální katedrála, největší gotická stavba světa a současně největší kostel na světě. Však ji také stavěli 104 let. Na vstup se rovněž stála fronta. Věcí k vidění uvnitř je spousta, ale patrně nejzajímavějším místem je hrobka Kryštofa Kolumba (Cristóbal Colón). Přímo z chrámu se vstupuje na věž Giralda, která je mistrovým dílem Almohadské architektury. Katedrála totiž byla vystavěna na místě bývalé mešity. Po šikmých stupních se dá vystoupat až nahoru do zvonice, odkud je výhled na město i krásné gotické podpěrné pilíře katedrály. Z věže bylo vidět další místa ve městě, kam jsme měli namířeno.

Když jsme stáli před katedrálou, slyšeli jsme odněkud velký hluk a pískot trubek. Ulicemi zrovna procházela demonstrace, podle transparentů nejspíš odborářská. Město ale žilo svým životem a ani průvod nenarušil turistické hemžení.

Na severním okraji centra na Plaza de la Encarnación byla teprve rok před naším příjezdem postavena nová turistická atrakce. Je jí fascinující Metropol Parasol, neboli v překladu „městský slunečník“. Po mnoha stránkách je to unikátní stavba. Šest sloupů nese konstrukci slunečníků, připomínajících klobouky hřibů. Stavba je 150 metrů dlouhá, 70 metrů široká a až 29 metrů vysoká. Ani se nechce věřit, že je postavená z dřeva. Skládá se tří a půl tisíce bloků vrstveného dřeva finské borovice. Dříve zde stávalo tržiště a na jeho místě měl vzniknout parkovací dům. Při výkopových pracích zde byly odkryty pozůstatky římské kolonie. Radnice proto vyhlásila soutěž na nejlepší začlenění vykopávek a zvítězil tento originální moderní návrh německého architekta Jürgena Mayer-Hermanna. Stavba nejenže zastiňuje náměstí v létě rozpáleného města, ale tvoří multifunkční komplex. V suterénu je Antiquarium s archeologickými vykopávkami, nad ní je obnovené tržiště a úplně nahoře je restaurace, od níž je možné projít se po klikatící se lávce nad „klobouky“, kde je úžasný kruhový rozhled na město.

Už jsem zmiňoval, že Sevilla je cyklistické město. Jediné místo, kde se na kole jezdit nesmělo, ale stejně to nikdo kromě nás nedodržoval, byl park u Španělského náměstí (Plaza de España), kam jsme přijeli po stezce kopírující řeku Guadalquivir. Tento polokruhový pompézní komplex je zcela ojedinělým architektonickým dílem. Byl postaven pro iberoamerickou výstavu Expo v roku 1929, která se konala v Seville, ve zdobném stylu inspirovaném renesancí. Uprostřed dlážděného náměstí je obří fontána. Náměstí obepíná vodní kanál, po kterém je možné se plavit na loďkách. Kanál překračují mostky se zdobnými schodišti. Zábradlí kolem kanálu jsou bohatě zdobená barevnými obklady. O samotném paláci je známo, že byl použit jako kulisa dvou filmů, nikdy však nebyl Španělským náměstím jako takovým. V oskarovém filmu Lawrence z Arábie přesunuli tvůrci filmu palác do Káhiry a ve druhé epizodě Hvězdných válek II. – Klony útočí, byl palác až kdesi na planetě Naboo.

Ke Španělskému náměstí přiléhá park Parque de María Luisa. Bloumání po městě nás vysílilo více než celodenní jízda na kole, a tak jsme se na odjezd vlaku rozhodli počkat zde. Žhavé slunce španělského jihu nekompromisně vyhnalo stupnici teploměru na 35 °C ve stínu. Na slunci ukazoval teploměr o 10 stupňů více. Že Sevilla bude nejteplejším místem cesty jsme tušili a již před cestou jsme byli varováni, že zde panuje výheň. O to více někoho překvapí, že mnozí zdejší obyvatelé dávají kolu přednost před klimatizovanou dopravou, a to i v nejteplejších dnech. Před parkem jsme potkali německého cykloturistu, který měl namířeno do Maroka. Andalusie je vstupní branou do Afriky, my jsme Maroku na Ceutě byli také velmi blízko.

Cestou na nádraží jsme minuli park s tábořištěm demonstrantů. Postavili si své stany přímo v centru města. Až na nádraží nás navedla vzorná cyklostezka. Ani na perón nebyl problém se s koly dostat. Naštěstí žádné turnikety, k vlakům jsme se svezli pohodlnými travelátory. Vlak MD vyrazil na čas. Za okny jsme pozorovali ubíhající krajinu. Zbystřili jsme, když jsme projížděli tunely kolem soutěsky El Chorro a poznávali jsme místa, kterými jsme jeli na kole. Po dvou a půl hodinách cesty jsme přijeli do Málagy. Ke kempu jsme museli projet celým centrem až na západ do letoviska Torremolinos. Ačkoli je zde čtyřproudá silnice pokračující jako dálnice, na kolech se sem překvapivě smí, není zde totiž alternativa. Několik řidičů to zjevně nepochopilo a neustále na nás troubilo. Poslední večer jsme strávili v malém kempu na dosah od letiště.

Málaga

Poslední den cesty jsme si vyhradili pro prohlídku Málagy. Rušnou „skorodálnicí“ jsme přijeli do autopůjčovny, kde jsme měli uschované krabice pro přepravu kol. Jen jsme slezli z kola, už se na nás vrhali a bedny nám nesli. Jenže náš plán byl zde kola nechat a do města zajet příměstským vlakem. Vyšli nám vstříc a do města jsme mohli bez kol.

Vlaky Cercanías připomínají spíš metro, neboť v centru jezdí pod zemí. Zakoupili jsme jízdenky a dojeli pohodlně za pár minut až do středu města. Vlastní historické centrum je poměrně malé a soustředěné do několika ulic tvořících pěší zónu. Je tu také mohutná katedrála, nejvýraznější budova starého města. Je na první pohled patrné, že ji chybí jižní věž. Říká se jí proto také Jednoruká (La Manquita). Věž nespadla, jen nebyla dostavěna. Za katedrálou je zrestaurovaný římský amfiteátr (Teatro Romano), odkud je také vstup do pevnosti Alcazaba. Zajímavostí je, že vstupenka se kupuje v automatu a vstup přesto hlídají dva hlídači. Alcazaba je zrekonstruovaná původně římská a později maurská pevnost. V paláci z 11. století, který byl sídlem arabských emírů, jsme obdivovali úžasné vzory na stropech, štuky a verandy. Ještě výše nad městem a Alcazabou stojí Gibralfaro, mohutná zrekonstruovaná maurská pevnost. Z cesty po schodech vzhůru se začaly otevírat nádherné výhledy na přístav a přístavní čtvrť. Je odtud shora také krásně vidět aréna pro býčí zápasy. Mezi paneláky působí poněkud nepatřičně. U brány pevnosti seděla znuděná obsluha, která jen mávla rukou, když jsme ukazovali vstupenku z automatu a pak neochotně nám dala plánek pevnosti. Gibralfaro je v podstatě jen jedno velké cimbuří, které se dá dokola obejít. Je odtud výhled na město a přístav, ale z příchozí cesty byl skoro hezčí.

Dole v přístavu je spousta kaváren a u nich pořádně rušno. Obsluha se nikde ani na chvíli nezastavila. V přístavu kotví jak jachty, tak velké lodě. Podél přístavu je zbudováno korzo částečně zastřešené konstrukcí podobnou slunečníkům v Seville. Uprostřed hlavní třídy podél přístavu, je také velký park, který je volně přístupnou botanickou zahradou. Roste zde mnoho exotických rostlin z celého světa. Jsou u nich i popisky se jmény a místem původu. Je to krásná podívaná a nabízí se tu příjemný stín v horkém dni. Pro potěchu oka jsme ještě objevili u místní radnice krásnou růžovou zahradu s desítkami druhů růží nejrůznějších barev. Pak už nastal čas návratu vlakem na letiště.

Návrat domů

Vyzvedli jsme kola i krabice, kola rozmontovali a odbavili. Radost nám pokazilo až avizované zpoždění letu, které se protáhlo na tři hodiny. Ještěže jsme zpět neletěli zase přes Baleáry. Za zpoždění jsme sice dostali poukázky na občerstvení v hodnotě 6 EUR na každého, ale v předražených obchodech na letišti to stačilo jen jako základ nákupu. Navíc to byla slabá záplata na problémy s další cestou. Do Prahy jsme přiletěli nad ránem a do Brna jsme přijeli už za světla. A vzhůru do práce!

Andalusie nám doslova učarovala. Bělostná města rozesetá po stráních, nádherné hory, větrné pobřeží, nekonečné lány slunečnic i velkolepé památky. Takovou si ji budeme dlouho pamatovat. Určitě se budeme chtít v budoucnu do Málagy vrátit, abychom procestovali i východní část Andalusie směrem na Granadu a pohoří Sierra Nevada.