Andalusie 2012

1. částZa tajemstvím věků

Mnoho Čechů má nepochybně cestu do Málagy spojenou s přímořskými letovisky na Slunečném pobřeží (Costa del Sol), které jsou oblíbeným cílem příznivců plážového turismu. Nepochybně i mnoho pasažérů v letadle, kterým jsme letěli, mělo za cíl některý z hotelů u téměř nekonečné pláže táhnoucí se od Málagy až k Gibraltaru. Takové pobřeží, to není nic pro nás. Přestože letiště leží jen kousek od moře, než jsme se dostali k moři i my, na druhé straně této šílené aglomerace, trvalo nám to několik dní. Naše první kilometry vedly do vnitrozemí.

Cesta na slunečné pobřeží

Několik dní před odletem nám přišla zpráva dopravce, že náš odlet je posunutý o víc než hodinu dříve. Příčina, která nás napadla, se nám potvrdila. Z důvodu vytížení měl let na cestě do Španělska ještě mezipřistání v Palma de Mallorca. Cesta nám tak nezačala nejlépe, nabrali jsme zbytečný čas na cestě navíc. Přistání na ostrově bylo celkem tvrdé, letadlo dosedlo na ranvej hodně nepříjemně. Od letadla nás autobus odvezl do letištní haly, kde jsme přečkali asi půl hodiny, než letadlo dotankovalo palivo. Už v autobusu, a pak i při pohledu z haly, nás zaujaly všudypřítomné reklamy a také stojící letadla společnosti Air Berlin. Všechno tu bylo červenobílé, jako by na letišti nikdo jiný nebyl. Měli jsme pocit, že jsme přistáli spíš na německé než španělské půdě. Mallorka je oblíbeným cílem německých turistů. Aby údivu nebylo málo, tak když jsme nastupovali zpět k odvozu, nad bránou svítilo „Praga“ a jen malými písmenky pod tím „PMI to Malaga“.

Při pohledu z letadla se pod námi ztrácely Baleárské ostrovy a konečně se objevily vrcholky pohoří Sierra Nevada. Pak se letadlo stočilo obloukem zpět a dosedlo, nyní už měkce, krátce před setměním na ranvej malažského letiště. Když jsme se dostali k pásům na zavazadla, čekalo nás další překvapení. Nikde totiž nebyly žádné vozíky. Přesunovat se s velkými taškami a krabicemi s koly je bez nich prakticky nemožné. Podařilo se mi přemluvit paní u informací, aby mi dva vozíky sehnala. Mladík na Segwayi, kterého zavolala, mne vzal do svého „tajného skladu“ a se dvěma vozíky nás zachránil. Na letišti totiž probíhala stávka části personálu, a proto vozíky byly kdesi uklizené. Mohlo to dopadnout i hůř.

Let s nízkonákladovou společností má své výhody i nevýhody. Jednou z nevýhod jsou nepraktické časy odletů a příletů. Kousek od letiště je sice kemp i cenově přijatelný hotel, ale než by se nám podařilo kola sestavit a uložit bedny, bylo by po půlnoci a kam v takový čas jet… Byli jsme proto odhodláni na letišti strávit noc. Po zkušenostech z Atén, kde se nedalo usnout kvůli neustálému hlášení letištního rozhlasu, jsme z toho měli obavu. Tady to ale bylo v pohodě. V noci tady žádná letadla nelétají a v části haly za zavřenými obchody, které zjevně nepřestály krizi, jsme našli klidné místo s lavičkami. Rozhlas zde byl dokonce vypnutý, hluk z haly nedoléhal a sociální zázemí bylo nedaleko. Nebyli jsme také zdaleka jediní nocležníci, kterým hala poskytla azyl.

El Torcal

Za oknem klimatizované letištní haly se objevilo slunce. S rozedněním jsme se sbalili, protože nás čekala dlouhá a náročná etapa do hor. Po otevření dveří nás ovanul teplý vítr. Zbývalo nám ještě uložit krabice do jedné z četných autopůjčoven necelý kilometr od letištní haly a pak už hurá na cestu.

S vyjetím z letiště ze mne spadl všechen stres a s radostí jsem hltal první kilometry, přestože k městu vede od letiště přes řeku jen čtyřproudá frekventovaná silnice. Průmyslovou zónou na západě Málagy nás provedla pohodlně cyklostezka. Při přejezdu kolejí jsme tu zahlédli i stojící soupravy vysokorychlostních vlaků AVE. Ještě před opuštěním města jsme narazili na velký supermarket, příležitost k dokoupení zásob. Zdálo se, že vše se otočilo k dobrému.

Za městem jsme projížděli kopcovitou krajinou s typickým řídkým středomořským porostem. Docela nás tato krajina překvapila. Čekali jsme spíš nezáživný výjezd z velkého města, ale bylo to tu pěkné. Dna údolí kolem říček a potůčků byla lemována růžovými oleandry. Ze dvou cest, které vedly naším směrem, jsme zvolili tu východnější z nich, kolem přehrady, která se nám zdála, že bude mít celkově menší převýšení. Těžko říct, zda to byla dobrá volba. K přehradě to byl celkem prudký kopec a nebyl jediný. Díky tomuto rozhodnutí jsme také minuli jediné městečko na trase, kde byla šance se schovat do stínu. Najít malý kousek stínu na sednutí se nám dlouhé kilometry nedařilo. Jen úplnou náhodou jsme u jednoho domu doplnili vodu. Jižní španělské slunce pražilo a cesta bez zastávky byla náročná. Noc strávená na letišti na síle také nepřidala. Na obzoru jsme přitom viděli přes třináct set metrů vysoký hřeben Sierra El Torcal, jehož dobytí bylo hlavním cílem dne. Vytoužený odpočinek jsme nalezli až na úpatí této hory v městečku Villanueva. Jediná lavička v celém městě byla alespoň v polostínu. Takhle jsme si aklimatizaci nepředstavovali.

V tu chvíli nám na vrchol zbývalo přes půl kilometru výšky po silnici s místy dost prudkým stoupáním. Tohle byl opravdu křest! A proč jsme se sem vlastně drápali po tom všem? El Torcal je totiž úžasnou přírodní rezervací, jedinečným skalním městem. Na erodovaných skalách dochází k lavicovité odlučnosti jednotlivých vrstev, takže vypadají, jako by byly poskládané z kamenných lívanců. Něco takového známe z Míchovy skály pod Javořicí, ovšem v hodně malé podobě ve srovnání s El Torcalem. I ten výhled do dálky je tu mnohem větší. Rozdíl je v tom, že na Vysočině je skalní blok žulový, zde se jedná o vápenec druhohorního moře, vyzvednutý během třetihor. Konečně se silnice srovnala a za zatáčkou jsme uviděli návštěvnické centrum. Mezi skalami vedou dva okruhy, které zavedou návštěvníky do skalního města. Je tu také krásná vyhlídka do krajiny. Než jsme šli na prohlídku, ze všeho nejdříve nás zajímala možnost osvěžení v baru návštěvnického centra. Láhev dobře vychlazené studené šťávy jsme zhltli jako nic. Ujal se nás ochotný pracovník rezervace, původem Nizozemec. Stejně jako barman ocenil i on náš výkon. Poslal nás také na místo, kde jsme našli otisky velkých amonitů, obyvatel někdejšího dna jurského moře.

Cesta z hory ke kempu už byla jen z kopce. Na recepci kempu nikdo nebyl. Šel jsem tedy k restauraci u bazénu v horní části kempu, odkud se linula hlasitá tvrdá muzika. Cedule „reserved for moto“ mi připomněla obdobnou anabázi s kempem v jižních Čechách u rybníku Komorník před dvěma roky, kde nás také vítaly řady motorkářů. Mimochodem, ten den jsme byli na zmíněné Míchově skále. Nakonec jsme dostali místo dole v kempu mezi karavany, kam díky směru silného větru ani hlasitá hudba z motorkářského srazu nedoléhala. Stejně jsme vyčerpaní usnuli hned.

Antequera a přehrady Gualdalhorce-Gualdalteba

Probudili jsme se do mlžného rána. Mlha se neochotně rozpouštěla a zamlžené výhledy se nakonec udržely místy i během dne. Od kempu to bylo jen pár kilometrů do města Antequera. Mohlo by to být archetypické městečko této oblasti, tedy bělostné město se starými ulicemi, s hradem původem z maurských dob a samozřejmě výrazným kostelem. Na severní části města se ale nachází skupina prehistorických dolmenových jeskyní, uměle navršených pahorků s kamennou tombou. V rámci archeologického areálu stojí velká budova, pravděpodobně muzea, která vypadá nedostavěná, zřejmě z nedostatku peněz, a začíná tak chátrat. Ve vstupní budově byli dvě recepční, které však jen vydávají turistům informační leták ve zvoleném jazyce, vstupné se neplatí. Zajímavá forma přezaměstnanosti.

Při vstupu do jeskyně Cueva de Mengase upoutá na první pohled obrovský balvan tvořící horní překlad vstupu. Celý strop této pětadvacet metrů dlouhé a až pět metrů široké jeskyně je překlenut takovýmito obrovskými plochými kameny, z nich největší má neuvěřitelných 180 tun. Naprosto nepředstavitelné je, že něco takového lidé dokázali postavit před téměř pěti tisíci lety, kam vědci datují původ těchto hrobek. Nad takovýmito megalitickými stavbami vždy žasnu. Strop podpírají mohutné monolitické kamenné sloupy. Sousední dolmen Cueva de Viera se nachází jen 70 metrů odtud. Vstup do této tomby připomíná spíš vstup do nějaké mykénské hrobky, ale za vchodem se nachází jen kamennými monolity obložená něco přes dvacet metrů dlouhá chodba. Za třetí z dolmenových jeskyní El Romeral jsme museli dojet další tři kilometry za město průmyslovou zónou. Také zde je správce a nevybírá vstupné, pouze si dělá čárky o národnosti návštěvníků. Když zjistil, odkud jsme, hned se nám pochlubil, že umí trochu polsky. Dlouhou kamennou chodbou s plochými kameny na stropě se vejde do velké klenuté prostory tvaru včelího úlu, připomínající prostor již zmíněných mykénských staveb nebo nuraghů, jaké jsme viděli na Sardinii. Doba jejich vzniku je z našeho pohledu obdobná, ale kultury neměly nejspíš nic společného. Tento jedinečný komplex hrobek kandiduje na zápis do Seznamu UNESCO.

V samotném městě Antequera jsme se poprvé setkali s důležitým fenoménem, a to prudkými kopci. Vyjet zpět k hradu znamenalo vyšlapat krátký kopec o asi 18% stoupání. S podobnými situacemi jsme se potkali později v Andalusii v mnoha dalších městech a vesnicích. Za městem jsme projížděli hornatou kulturní krajinou s poli a olivovými háji. Uchvacovala nás bílá městečka, tolik typická pro celou Andalusii. Říká se jim pro jejich barvu bílé vesnice (los pueblos blancas), nebo také vesnice bílých domů (los pueblos de casas blancas). Navzdory názvu jsou tak označovány nejenom vesnice, ale i města a městečka. Takovým bílým městem je i Álora. K hradu na kopec jsme nejeli, město jsme minuli jen jeho okrajem.

Za městem jsme narazili na zajímavé vodní dílo, zavlažovací kanál, který je veden na mostech a tunely. Sledovali jsme tok řeky Guadalhorce proti proudu až do míst, kde se hory kolem údolí semknou a kde byla vystavěna přehrada. Zde je malá vesnice El Chorro. Dá se odtud dojít k závěru jen deset metrů široké rokle Garganta del Chorro. Okolní kolmé skály padají kolmo dolů do vody dnešní přehrady, která dojem z tohoto místa údajně poškodila. Na jejich stěnách byla pracovníky vodních elektráren na začátku minulého století zbudována vysutá stezka pro obsluhu. Po dokončeném chodníku se později prošel sám španělský král Alfonso XIII a od té doby se stezce říká Stezka králů (Caminito del Rey). Stezka vede přes sto metrů vysoko nad vodní hladinou a časem byla značně poškozena. Přestože na ní je jištění fixními lany, je už dnes velice adrenalinovou stezkou odvahy. Nástup stezky byl proto stržen a nedá se na ni dostat. Někde jsme se dočetli, že již v roce 2011 měla začít nákladná rekonstrukce, ale žádné stopy po opravě jsme neviděli. Skály jsou ale stále oblíbeným místem horolezců, a tak jsme se pokusili v blízkém kempu sehnat kartuši do vařiče, protože jsme předpokládali, že by ji tu mohli mít. Bohužel bez úspěchu.

Naším cílem byla soustava několika přehrad nad soutěskou. Na kole je třeba soutěsku objet obloukem, abychom se k nim dostali. Přehrady vznikly na soutoku tří řek Río Guadalhorce, Río Guadalteba a Río Turón. Nad silnicí k přehradám je malá vyhlídka, odkud je vidět hráze všech tří přehrad, které dohromady tvoří unikátní vodní dílo. U nejstarší z přehrad Embalse de Conde del Guadalhorce jsme se ubytovali v pěkném lesním kempu. Pro každé stanové místo byly k dispozici betonové lavičky a stůl a také jsme zde měli zdarma volně elektřinu pro dobíjení. Opravdu velmi sympatický kemp.