Andalusie 2012

4. částVětrné pobřeží

Po dobytí obou Herkulových sloupů jsme měli v plánu pokračovat podél moře dále až k historickému městu Cádiz. Na rozdíl od Costa del Sol, které je jednou velkou pláží a nepřerušenou aglomerací, za Herkulovými sloupy na plážích tolik lidí nenajdete a také přímořská letoviska mají jiný ráz. Mohou za to studené vody Atlantiku a neutuchající vítr, který nás přiměl dát Costa de la Luz přízvisko větrné, ačkoliv v překladu znamená pobřeží světla.

Campo de Gibraltar

Po první a jediné noci v Africe jsme ráno dojeli na trajekt do přístavu. Je zajímavé, že ačkoliv jsme pluli vnitrostátní linkou, před vstupem na loď nás čekala celní kontrola. Ceuta bývala dříve zónou bezcelního obchodu, ale dnešní úloha celníků je úplně jiná. Se psy prohledávají každé podezřelé auto, zda náhodou neveze drogy. Svahy Atlasu v Maroku jsou totiž proslulé pěstováním marihuany a cesta hašiše do Evropy může vést právě tudy.

Po hodině plavby jsme stanuli opět na evropské půdě. Za zády jsme nechali Algeciras a po N-340 jsme pokračovali dále na západ. Ze silnice jsme pozorovali horu Džebel Músá, jak se opět halí do mraků. Na evropské straně bylo nebe prakticky vymetené. Právě v těchto místech je Gibraltarská úžina nejužší, Evropa a Afrika jsou od sebe vzdáleny přesně pouhých 15 kilometrů vzdušnou čarou. Pak se kolem silnice objevily první stožáry větrných elektráren, neklamné znamení blížícího se větrného atlantického pobřeží. Za nedlouho se před námi otevřel pohled na město Tarifa s majákem. Dočetl jsem se, že toto město bývalo známé vysokým počtem sebevražd, což bylo přičítáno neutuchajícím větrům, které zde vanou po celý rok.

Tarifa je významným geografickým bodem, je totiž nejjižnějším městem a současně také nejjižnějším místem kontinentální Evropy. Když jsme byli na řeckém poloostrově Peloponés, na subpolostrově Mani, nedaleko mysu Cape Tainaro, mysleli jsme si o tomto mysu totéž. Jenže Tarifa je jižněji o celých 23 minut s. š. A navíc, Peloponés není po prokopání šíje už vlastně fakticky ani poloostrovem, i když geograficky ano. Ale zpět do Španělska, do Tarify. U města se nachází malý ostrůvek Isla de Tarifa, který je spojen umělou hrází s pevninou, čímž se nejjižnější bod sice negeograficky, ale fakticky posouvá o víc než 800 metrů na jih. Na ostrov, až na samý jih mysu Punta Marroquí se nedá dostat, ostrůvek je vojenským objektem. K dosažení skutečného nejjižnějšího bodu Evropy to ale nutné není. Dosáhli jsme ho ani ne rok po dobytí nejzápadnější mysu. Diplomy tu nikdo, jako v Portugalsku, nevydává. Škoda, malá pevnůstka nad mysem chátrá a přitom by mohla být zajímavým turistickým centrem.

Silnice na hrázi je zasypaná pískem, který sem vítr navál. Jsou tu dvě cedule vyznačující, že na jedné straně je Atlantický oceán a na druhé Středozemní moře. Hráz tvoří vlnolam, takže na Středomořské straně vytváří poklidnou lagunu, zatímco na návětrné Atlantské straně moře pění, co umocňuje pocit z křižovatky moře a oceánu. Těsně před zavírací hodinou před siestou jsme si ještě stačili prohlédnout Castillo de Guzman, mohutnou pevnost nad přístavem. Pak jsme si udělali i my siestu před dalšími kilometry cesty proti větru.

Za Tarifou se táhnou nekonečné písečné pláže u piniových hájů. Místo barevných slunečníků je zde ale vidět barevné plachty windsurfingů a také desítky barevných větrných draků. Ne, nepouští je zde děti, ale nechají se jimi tahat vyznavači sportu windkitting. Stojí na svých divokých prknech a vítr je občas vynese do několikametrové výšky. Zvládnout tento sport vůbec není jednoduché. Kamarád mi vyprávěl, jaký je to prý dobrý byznys. Zájemců o to naučit se prkno ovládat je hodně, ale ne každý na to má talent a sílu. Jen zvednout mokrou plachtu z vody dá práci. Klienti si tedy kurz zaplatí, ale celkem záhy odpadnou, takže lektor má peníze i volno. Nevím, co je na tom pravdy, protože létajících plachet jsme viděli tolik, že jsme se divili, že se do sebe vzájemně nezamotají.

U silnice jsme zahlédli obrovskou černou siluetu býka. Ne živého, ale plechového a 14 metrů vysokého. Říká se mu El Toro de Osborne a je to původně reklama na brandy z oblasti Jerez (brandy de Jerez) od firmy Grupo Osborne. První takový byl dřevěný a býci se následně stavěli na horizontu tak, aby vždy byli vidět z dálky. Jenže býk je natolik typický pro Španělsko a tak symbolicky zapadal do krajiny, že se tyto obrovské reklamní poutače roztroušené podél silnic a na kopcích, staly její součástí a tvoří dědictví španělské kulturní identity. Siluetu býka Osborne můžete vidět jako samolepku nalepenou na autech, jako potisk nejrůznějších suvenýrů a podobně. Legendárních býků je po Španělsku několik desítek, nejvíce právě v Andalusii a z toho nejvíce v provincii Cádiz, kde firma sídlí a kudy právě projíždíme. Na naší trase jsme zahlédli jen dva, což je dáno tím, že jsme vynechávali hlavní silniční tahy.

V těchto místech hory systému Cordillera Bética přechází do víceméně mírně zvlněné krajiny. Hory skončily. Kopce ale vystřídal jiný protivník – vítr. Jeli jsme po nekonečné dlouhé rovné silnici proti čerstvému větru. Okolí silnice lemovaly dlouhé řady větrných elektráren. Něco takového známe i z větrných farem cestou na Vídeň, ale tady jich je ještě mnohem více, skutečný les větrníků. Abychom si trochu odpočinuli, zastavili jsme u motorestu. Zatím jsme jen málo ochutnali z typické španělské kuchyně. Studená polévka gaspacho a další lahůdky nás příjemně naladily. Jenže N-340 byla nekonečná a osmá desítka kilometrů proti větru se začínala projevovat. Nakonec jsme přece jen dojeli ke kempu. Brána byla otevřená, ale nikde nikdo, jen štěkající pes. Po chvíli se nás ujal majitel kempu, který měl velkou radost, že někdo přijel. Byli jsme prý letošní „primero cliente“. Kemp byl úplně prázdný, sprchy ještě nebyly řádně uklizené. Dokonce jsme majitele přesvědčili, aby nás i přes pozdější hodinu pustil do bazénu. Ještěže tak. Kemp byl totiž dost drahý, a jak jsme zjistili dodatečně doma z ceníku na internetu, majitel trochu vzal své první klienty na hůl. V noci nás probudil rachot, potmě vedle nás stavěla stan nějaká rodinka.

Costa de la Luz

Už od Gibraltaru jsme měli půl dne náskok proti původnímu plánu a tento náskok se nám na větrném pobřeží náramně hodil. Předchozí den jsme tak dojeli o tři desítky kilometrů dále. Hned po ránu nás čekal slušný výšlap. Město Vejer de la Frontera leží na strmém kopci. Mohli bychom ho klidně minout, ale to by byla škoda. Čas jsme měli a Vejer je další z pěkných bílých měst. Z údolí se cesta do centra zvedá hodně prudce. Co ovšem následovalo, to jsme dosud nezažili. Místy ukazoval sklonoměr dost přes 20 %. Šílený svah, dodnes se divím, že jsme tam nepřetrhli řetěz. Město s pěkným náměstíčkem a bílými uličkami se nám ale moc líbilo a pořídili jsme tu hodně záběrů. Když jsme zjistili, že druhá cesta z města je za hlubokým dolíkem, sjeli jsme dolů po stejné silnici. Šílený svah, dodnes mě překvapuje, že to brzdy vydržely.

Přesunuli jsme se k pobřeží. Letovisko Barbate má velkou pláž, jenom přemýšlím, kdo se tady koupe. Na pláži bylo pár lidiček a ve vodě prakticky nikdo. Kromě studené vody tu totiž pořád vane ten ustavičný vítr. Snad v hlavní sezóně tu je lidí více. Ani nás koupel v chladné vodě nelákala, přestože bylo hodně teplo. Před sluncem jsme se schovali raději ve stínu příjemného piniového lesa za městem. Když jsme z lesa vyjeli, uviděli jsme na pobřeží maják. Ten stojí na mysu Trafalgar, který je oficiálně nejzápadnějším místem Gibraltarské úžiny. Odtud už je opravdu moře jen oceánem. Právě zde u mysu Trafalgar (Capo Trafalgar) se v době napoleonských válek odehrála jedna z nejslavnějších námořních bitev historie a v podstatě poslední významná bitva plachetních lodí. 21. října roku 1805 zde drtivě porazil slavný britský viceadmirál Lord Horatio Nelson francouzsko-španělskou flotilu. V bitvě zemřelo na obou stranách přes čtyři tisíce mužů, včetně samotného viceadminála Nelsona, který se stal národním hrdinou. Ačkoliv o pár týdnů později triumfoval císař Napoleon u Slavkova, tato bitva předznačila jeho pád. Na rozdíl od londýnského náměstí Trafalgar Square, kde Nelsonovo vítězství připomíná sloup se sochou Lorda Nelsona, zde na bitvu upozorňuje pouze skromná cedule se stručným popisem. Na skalnatém mysu dnes stojí 34 metrů vysoký maják postavený půl století po slavné bitvě.

Krajina se téměř definitivně srovnala. Projížděli jsme zemědělskou oblastí mezi poli. Určitě to nebyla nudná cesta, moc nás to překvapilo. Místní letoviska, kamenné strážní věže na pobřeží, slunečnicová pole, stále bylo co fotit. Nedaleko za Conil de la Frontera jsme najeli na cyklostezku a ta nás dovedla až ke kempu na okraj města Chiclana de la Frontera. Tento kemp byl výjimečný tím, že měl travnatá místa. Na jihu stavíme stan většinou na písku a hlíně, ale tady byla jakási hutná dužnatá tráva, která byla navíc báječně měkká. Na dvě noci příjemné místo.

Cádiz

Starobylé přístavní město Cádiz je údajně nejstarším městem Evropy. Zdejší poloostrov byl osídlen Féničany již tisíc let před naším letopočtem. Když jsme hledali způsob, jak se do Cádizu dostat, nebylo to vůbec snadné. Silnice překonávají několik kanálů, přes něž vedou především dálniční mosty. Do samotného Cádizu se dá přijet pouze po rušné silnici a musí se projet celým městem. Jsem opravdu zvědav, až sem jednou dovedou mezinárodní cyklotrasu EuroVelo 8 z Atén, která zde končí, kudy ji asi vyznačí. Cesta existuje, ale dosti komplikovaná. Proto jsme se rozhodli na návštěvu tohoto města jet autobusem. Z kempu jsme museli jít k zastávce čtyři kilometry do centra, ale za půl hodiny jsme již vystoupili z autobusu u bran starého města Cádizu.

Cádiz je město cyklistům nakloněné, mají tu pěkné cyklistické pruhy, ale staré město je poměrně malé, takže pěší procházka po něm je praktičtější, a to nejen proto, že jsme se nemuseli o kola starat. Krátce za branami města jsme došli k místní katedrále. Celé náměstí i katedrála byly slavnostně nazdobené, dlažba byla pokryta chvojím, všude chodili nastrojení lidé, chlapci v oblecích a děvčata v bílých šatech. Byla totiž sedmá neděle po Velikonocích a zrovna zde probíhaly oslavy svátku Božího Těla (Corpus Cristi) a vše se připravovalo na slavnostní procesí. V chrámu právě začínala bohoslužba. Nahlédli jsme do zcela zaplněného kostela, kde již byla připravena socha madony, která bude nesena ulicemi.

Na věž katedrály se dá vystoupat. Točitá chodba až na vrchol nemá schodiště, stoupá se po nakloněných rovinách. Ze zvonice na vrcholu je krásný výhled na město. Audio průvodce nás v angličtině seznámil s tím, co kde vidíme. S plánkem v ruce jsme si ujasnili, kam chceme ve městě zajít. Takovou zajímavostí je, že ve městě jsou označeny turistické okruhy. Jsou namalovány barevnými pruhy přímo na zemi a zavedou turisty ke všem pamětihodnostem. Slavnostně nazdobenými ulicemi jsme prošli k radnici a pak velkým obloukem podél pobřeží až k pevnostem Castillo de Santa Catalina a Castillo de San Sebastián a odtud zpět do uliček města. Na ulicích Cádizu nás upoutalo několik věcí – nikde v centru žádná parkující auta, spousta pěších zón, zeleň, čisto a žádná nepříjemná zákoutí i mimo hlavní trasy. Dále spousta obchůdků, včetně potravin a občerstvení. Panuje tu poklidná a příjemná atmosféra. Město nás svojí atmosférou vtáhlo.

Prošli jsme několik ulic a náměstí a užívali si krásného slunečného dne. K radnici jsme se vrátili zrovna v době, kdy tudy procházelo procesí. Proniknout davem lidí sledujících průvod bylo náročné, nicméně velice zajímavé. Průvod se pomalu sunul úzkými ulicemi města až k radnici a zpět ke katedrále a několikrát se při tom zastavil. V čele průvodu byla na květinami zdobených nosítkách nesena socha madony s dítětem, kterou doprovázela hudba. V dlouhém procesí jsme zahlédli například i námořníky.

Uprostřed města je vyhlídková věž jménem Torre Tavira. Kromě vyhlídkové terasy na vrcholu zde nabízí komentovaný výhled na město prostřednictvím zařízení zvaného camera obscura. V zatemněné místnosti se návštěvníci seskupí kolem odhadem dvou metrů v průměru velkého disku, prohnutého do tvaru čočky. Na ten průvodkyně promítá skrze štěrbinu a soustavu zrcadel na střeše umístěného periskopu živý obraz města. Změnou polohy výšky disku může přitáhnout různé detaily.

Z ulic pomalu mizela výzdoba a lidé posedávali v kavárnách. Také jsme si na chvíli před odjezdem autobusu sedli. Nedaleko od nás vyhrávala kapela námořníků. Cestou na autobusové nádraží jsme se vraceli kolem přístavu. Už dopoledne nás upoutala vojenská loď. Když jsme se nyní podívali podrobněji, zjistili jsme, že to byla čínská loď. Jak jsem později dohledal, jednalo se o zaoceánskou školní loď Čínské lidové armády Zheng He, která plula na přátelské cestě kolem světa i s několika zahraničními kadety a ze Španělska měla namířeno do Kanady. Z Cádizu jsme se vraceli plni dojmů z tohoto krásného města na atlantickém pobřeží.