Andalusie 2012

5. částDo srdce Andalusie

Cádiz byl nejzápadnějším bodem naší cesty. Opustili jsme pobřeží a pokračovali hluboko do vnitrozemí Andalusie. Vraceli jsme se zpátky do hor, které jsme před týdnem opustili. Naším dalším cílem byla Sevilla, hlavní město Andalusie.

Zpátky z pobřeží do hor

Z Chiclany jsme nabrali severovýchodní směr. Příjemná změna v tom, že vítr nám foukal do zad. Krajina se moc nelišila od té z předchozích dní na pobřeží Costa de la Luz. Opět mírně zvlněná krajina s větrnými elektrárnami a lány slunečnic. Město Medina-Sidonia se v této krajině vyjímá. Na návrší s městem je třeba vystoupat několik desítek metrů. Za to se návštěvníkovi otevře daleký výhled do krajiny. Musí se za ním až na samý vršek bílého města k nepřístupným ruinám hradu.

Už vícekrát v minulosti jsme měli pocit, že některé etapy budou z velké části jen přejezdové a nakonec se nám líbily. A i tento den byl takový případ. Abychom si cestu zpestřili, odbočili jsme z hlavní silnice směrem na Arcos de la Frontera k přehradní nádrži Embalse de Guadalcacín. Ve Španělsku je hodně přehradních nádrží, které zřejmě tvoří významné vodní rezervoáry v době teplých letních dní. Silnička jižně od přehradní nádrže byla moc pěkná. Nádrž již leží opět na úpatí hor, takže kopce se trochu zvýšily. V městečku Algar je kemp, nebo spíš ubytování i s možností parkování kemperů. Zde jsme původně chtěli přespat, ale byly teprve čtyři hodiny odpoledne, tak jsme si řekli, že si nadjedeme až do Arcosu, kde má být také kemp.

Arcos de la Frontera působí při příjezdu naprosto impozantně. Staré město s katedrálou leží rozprostřeno na vysokém hřebeni se strmými svahy, jehož jižní stranu tvoří přes sto metrů vysoká pískovcová skála. Vystoupali jsme do centra města. Abychom se lépe zorientovali, zašel jsem do místní turistické informační kanceláře se optat na plánek města. Jen tak jsem utrousil dotaz, kudy bude nejlepší sjet do kempu u přehrady. Jaké překvapení. Přestože jsme na kemp viděli ukazatele, kemp je zrušený. Paní nám však poradila výborné a levné ubytování jen pár kroků odtud. Hostel byl naprosto perfektní, vše v přízemí a za opravdu dobrou cenu. Pozdně odpolední procházka úzkými uličkami s domy v maurském a renesančním stylu byla příjemným závěrem dne. Hlavně jsme se ve strmých uličkách nemuseli drápat s kolem.

Sierra da Grazalema podruhé

Krajina v okolí Arcosu byla podobná jako v předchozím dni, opět slunečnicová pole, ale před nás se postavila hradba hor. El Bosque znamená v překladu les. Jak příznačné pro výchozí místo do lesnatého pohoří Sierra Grazalema, kam jsme začali stoupat po doplnění zásob. Silnička se klikatila vzhůru. Kousek nad bělostnou vesničkou s obtížně vyslovitelným jménem Benamahoma se otevřely výhledy do krajiny na zelené stráně, z nichž vystupovaly bílé skály vápencových hor. Ještě před sedlem Puerto del Boyar jsme překročili hranici jednoho kilometru výšky.

Klesli jsme ke křižovatce, kde ukazatel sděloval, že do Grazalemy je to pouhý jeden kilometr. Takto blízko jsme se ještě nikdy předtím své trasy na jedné výpravě nedotkli. Připomněli jsme si krásný výlet v horách před týdnem. Do městečka jsme tentokrát nezajížděli, ale odbočili jsme na sedlo Puerto de las Palomas, v překladu Holubí sedlo. Cestou na sedlo byla v dáli na dohled Serranía de Ronda. Nad sedlem je zbudována malá vyhlídka, odkud je nádherný rozhled na sever, přes hrad v městečku Zahara de la Sierra, bílé město Algodonales, na přehradu a na hory, které byly v plánu pro následující den. Sjezd dolů ze sedla byl vskutku jedinečným zážitkem. Silnice se neskutečně kroutí po svahu v táhlých serpentinách až do městečka Zahara.

Městečku Zahara dominuje hrad, tedy spíš už jen kamenná věž, která z něj zbyla. Na parkovišti jsme nechali kola a šli zkusit štěstí, jaký bude výhled. A štěstí jsme měli. Věž byla otevřená a z cimbuří je báječný rozhled do okolí. Trochu nevěřícně jsme koukali zpět na Holubí sedlo, odkud jsme právě přijeli. Prošli jsme si malé městečko a poté sjeli poměrně nízko k přehradě Embalse de Zahara-el-Gastor, kde měl být kemp. Marně jsme hledali vchod do oploceného areálu. Jak jsme později doma zjistili, kemp byl v rekonstrukci. Jeho stránky přitom fungovaly a na telefonním čísle to pochopitelně nikdo nebral. Co naplat, znamenalo to pro nás opět vystoupat solidní výšku a hledat ubytování ve městečku. Nocleh jsme našli v malém hotelu na náměstí. Drobnou slevu jsem uhájil. Skončili jsme opět pod střechou a mohli si tak zajít na večerní procházku do městečka.

Vía Verde de la Sierra

Krása městečka Zahara de la Sierra nejlépe vynikla od přehrady z hráze, odkud jsme měli celý svah s bílými domy a hradem jako na dlani i s panorámatem hor Sierra de Grazalema. Ukazatele na hlavní silnici směřovaly na jednu stranu na Sevillu a na druhou na Rondu. Vydali jsme se směrem na Rondu, protože našemu kličkování ve zdejších horách ještě nebyl konec. Z místních vyhlášených bílých měst jsme chtěli navštívit ještě alespoň Olveru, kde navíc začíná cyklistická greenway, a to jsme si nemohli nechat ujít. Už příjezd do Olvery nám potvrdil, že se těšíme oprávněně.

Přivítalo nás úžasné bílé město s hradem a také mohutným kostelem. Dotlačili jsme kola až nahoru ke kostelu podél schodiště a nechali je zamčená před místním muzeem. Na hrad bylo tentokrát třeba zaplatit vstupné. Po strmých schodech jsme se dostali až k hradní věži, odkud byl fantastický kruhový výhled na město i okolní hory. Odtud shora vynikla i mozaika na náměstí u kostela. Byli jsme tu úplně sami.

Vstupenka byla společná pro hrad i muzeum, tak jsme se i tam zašli podívat. A bylo to zajímavé. Právě tady jsme se na velkých panelech dozvěděli hodně z historie „Frontery“ a reconquisty Iberského poloostrova. Druhá část muzea byla věnována cyklistické stezce Vía Verde de la Sierra, na kterou jsme se právě chystali. K této trase po tělese bývalé železnice jsme se dověděli spoustu zajímavostí, ale také i k dalším zeleným stezkám v Andalusii a ve Španělsku. Vía Verde de la Sierra začíná pod městem Olvera a vede údolími až do nížiny u města s příznačným jménem Puerto Serrano, v překladu „brána hor“. Trasa je dlouhá 38 kilometrů, prochází třiceti tunely v celkové délce 6 622 metrů a přechází přes pět viaduktů v délce skoro kilometru. Je to jedna z kratších greenways v Andalusii i Španělsku, kde lze po těchto stezkách projet kolem 1 500 kilometrů, jak jsme se v muzeu dozvěděli.

Na začátku stezky je v budově bývalého nádraží zbudováno ubytování. Stezka začíná jako zpevněná asfaltová. Trochu záhadou je mi její žlutý povrch. Krátce po vyjetí přišly na řadu první tunely. Ty kratší, kde je dobře vidět na konec tunelu, jsou bez osvětlení. V těch delších si musí cyklista osvětlení zapnout vypínačem při vjezdu. V tunelu se vždy asfalt změnil na šotolinu. První dojem z cesty byl naprosto úžasný. Silnička se vlní nad údolím lemována dřevěným zábradlím. Po sedmi a půl kilometrech ale asfalt skončil. U staré zastávky s polorozpadlými budovami se povrch změnil na šotolinu a začalo to trochu prášit. Po několika kilometrech stezka překonává viadukt Zaframagón (Viaducto de Zaframagón), který je se svými 135 metry nejdelším a nejvyšším na trase. Most je známý z leteckých fotografií, ale turista na místě ho nemá šanci vyfotit. Okolo stezky jsou jen ostnaté ploty pastvin a trní. Stezka v těchto místech prochází rezervací kolem skály Peñón de Zaframagón, kde hnízdí mnoho ptačích druhů a mezi nimi i několik velkých dravců, například orel jestřábí, výr velký, sup mrchožravý nebo sokol stěhovavý. Některé z nich jsme viděli kroužit nad našimi hlavami, nicméně jsme je nedokázali rozlišit. Místní bývalá nádražní budova je přeměněna na ornitologickou stanici.

Asi v polovině trasy stezka kříží silnici. Také nedaleká nádražní budova Coripe je přeměněna na ubytování a restauraci. Odpolední teploty se vyšplhaly po několika dnech vysoko nad 30 stupňů, takže osvěžení přišlo vhod. Je to zajímavé, ačkoliv jsme na stezce potkali celkem jen dva cyklisty a to ještě místní, bylo otevřeno, což nás moc potěšilo. Hned za nádražím začíná Tunel del Castillo, se 777 metry nejdelší tunel na trase. Je samozřejmě celý osvětlený, ale takto dlouhým tunelem jsme ještě nejeli. Po vyjetí na ostré slunce oči pálí i přes tmavé brýle. Stezka se pomalu blížila ke svému konci. U posledních tunelů se přimkla k řece lemované oleandry. Končí u bývalé železniční stanice v Puerto Serrano, která je přeměněna v restauraci a ubytování. Budovu nově zakoupil pár z Nizozemska. Se sympatickou majitelkou Klaske jsme byli domluveni předem, takže to pro nás nebylo takové překvapení. Než pro nás připravila večeři, umyli jsme kola i brašny. Obojí bylo šíleně zaprášené z cesty. Večer jsme příjemně poseděli před nádražím a probírali zážitky z uplynulých dní. Naše cyklistická cesta se už začala blížit ke svému konci.

Přes pláně k Seville

V Puerto Serrano jsme se opět vrátili do zemědělské mírně zvlněné krajiny. Cestou jsme na obzoru viděli několik strážních pevností Frontery. K jedné z nich jsme se zajeli podívat zblízka, byla jen pár set metrů od hlavní silnice před městem El Coronil. Na nádvoří čtyřboké kamenné pevnosti se vešlo branou. Dostat se dalo na cimbuří i na vrchol věže.

Cesta po hlavní silnici ubíhala velmi rychle. Provoz byl slabý a vítr nás zásadně netrápil. Ve městě Utrera nás napadlo jít se opět zeptat na nádraží, zda bychom tu nepořídili konečně rezervaci na kola. Vlak kolem přeci bude projíždět. Domluvit se na nádraží nebylo možné jinak než španělsky, ale měl jsem naštěstí připravený dotaz ve španělštině. Z odpovědi jsem pochopil, že vlak tímto nádražím přímo neprojíždí a šanci mám až v Dos Hermanas, tedy ve městě, kde budeme končit. Při výjezdu z města jsem odchytil místního cyklistu, abych se optal, zda jedeme dobře. Na dotaz, zda mluví anglicky, odpověděl „I do“. Odpověď na mou další otázku však pronesl ve španělštině. Vyrozuměl jsem, že musíme hledat vía de servicio, tedy obslužnou komunikaci k dálnici. O kus dále, když cesta na jedné straně dálnice skončila, jsme se ptali na cestu policistů, kteří nám poradili jen posunky. Nemohu se učit všechny jazyky všech zemí, kam cestuji, ale nějak jazykově vybaven jsem. Bohužel, když se u nás cizinec zeptá, není situace lepší.

Město Dos Hermanas, mimochodem v překladu znamenající „dvě sestry“, leží na dosah od města Sevilla, kde však není kemp, zatímco v tomto městě jsou hned dva. V očekávání, že snad konečně zakoupím rezervaci na kola, jsem zašel do nádražní budovy. Za přepážkou seděla mladá slečna, která kupodivu uměla anglicky. Dalo se tedy bez problémů domluvit. Dostali jsme čtyři lístky velikosti kreditní karty ze Sevilly do Málagy a dvě rezervace zdarma, které nám zaručovaly, že ve vlaku pro naše kola bude místo. S výkřikem „bingo!“ jsem slavnostně vyšel před nádraží. Neporovnatelné s tuzemskem, kde je sice také třeba rezervaci pro některé vlaky, ale kapacita vlaků pro přepravu kol je větší a rezervace se dá koupit kdekoliv. Asi se ve Španělsku nikam s kolem necestuje. Mimochodem informace o koupi rezervace se nedá nikde vyčíst. Museli jsme ji zjistit přes kontakty přímo ve Španělsku a i to byl problém.

Stan jsme si postavili ve velkém kempu s bazénem. Byl plný především Němců a Francouzů. U bazénu ale moc lidí nebylo. Využili jsme toho a příjemně relaxovali ve vodě i na zelené trávě.