Andalusie 2012

2. částBílá města na cestě k moři

Za první dva dny jsme stihli ujet přes 150 kilometrů, během kterých jsme se postupně aklimatizovali. U Antequery se naše cesta zlomila ostře zpět jihozápadním směrem a my jsme dále kopírovali vnitrozemím pobřeží tak, abychom se k němu přiblížili až u Gibraltarské úžiny. Před námi byla nyní cesta po turistické trase Ruta de los Almorávides y Almohades, nazvané podle maurských dynastií, které tu před tisícem let vládly. Na této silnici jsou jako perly „navlečena“ bílá města obklopená zdejšími zelenými horami.

Serranía de Ronda

Po ránu jsme vyrazili pod zataženým nebem. První městečko na cestě bylo Ardales, rozeseté na svahu korunovaném zbytky maurského hradu, další to kandidát na prototyp andaluských bílých měst. Ani prudký výšlap v závěrečné fázi stoupání tu nechyběl. Ze silnice jsme pozorovali na obzoru řady větrných elektráren a plochy fotovoltaických článků. Slunce a vítr jsou přirozeným prvkem zdejší krajiny, tak není divu, že se je tady snaží naplno využít. Jeli jsme záměrně téměř opuštěnou vedlejší silnicí. Byl to krásný úsek bez aut a s pěknými výhledy. Přes starý kamenný most jsme přijeli do městečka El Burgo. Našli jsme parádní lavičky ve stínu u pramene s vodou, to nám předevčírem chybělo!

Za El Burgo silnice stoupá přes hřeben Serranía de Ronda. Cestou jsme se zastavili na pěkné vyhlídce do krajiny s památníkem lesní stráže. Vyhlíželi jsme odtud do přírodního parku Sierra de las Nieves, jehož severní hranicí jsme projížděli. Krajina je tu značně skalnatá. Silnice nás zavedla na náhorní plošinu a odtud pak podél skal závěrečným stoupáním až do sedla s pěkným názvem Puerto del Viento, neboli Větrný průsmyk. Právě tu moc nefoukalo a byl zde pěkný rozhled. Na obzoru před námi se objevilo město Ronda, náš následující cíl, a za ním silueta pohoří Sierra de Grazalema, výzva na další den. Až do města to ze sedla bylo z kopce po úplně nově opravené silnici, u které byla značka s výrazným upozorněním řidičům na cyklisty. Setkali jsme se s ní po cestě ještě několikrát. Parádní sjezd.

Do Rondy jsme přijeli kolem trosek starého akvaduktu. Zastavil jsem u benzínky v očekávání, že zde seženu konečně kartuši. Opravdu ji měli, ale jen velkou čtyřistagramovou. To bylo pro nás zbytečně moc. Řekli jsme si, že to zkusíme ve městě a v nejhorším se sem vrátíme. Potom jsme zastavili na nádraží. Nechtěli jsme nikam jet vlakem, jen jsme chtěli zajistit rezervaci pro kola na vlak pro návrat do Málagy. Věděli jsme, že pro kola je ve Španělsku povinná rezervace a kapacita vlaku jsou jen tři kola. Samozřejmě jsme neuspěli. Přes tlumočnici jsme zjistili, že rezervaci je potřeba učinit až na konkrétní trati. Tento hloupý systém v dnešní době ponechávám bez dalšího komentáře.

Pak jsme konečně vjeli do historického jádra města. Ulicemi pěší zóny přeplněnými turisty jsme se dostali až na hlavní třídu, podél níž jsou soustředěny ty nejdůležitější památky města. Ronda je jedním slovem „pecka“. Úžasné město na skále, jehož historická část je rozdělena nad 130 metrů hlubokým kaňonem El Tacho, který překlenuje most Puente Nuevo z 18. století. Panoráma města s tímto mostem patří ke klasickým záběrům Rondy. Prošli a projeli jsme si celé centrum a několik vyhlídek na most, město i z města do krajiny. Jedním z typických atributů Španělska jsou býčí zápasy. Aréna pro býčí zápasy nechybí v žádném významném městě. Plaza de Toros v Rondě je jednou z nejstarších a nejzajímavějších arén. Aréna i se zázemím je přístupná veřejnosti. Za nemalé vstupné jsme si nenechali tuhle příležitost ujít. Prostor vůkol lemovaný dvěma patry sloupové galerie působí monumentálně. Návštěvník má možnost vidět arénu z pohledu diváka i toreadora. V zázemí arény jsou vidět kóje, jejichž dveře jsou pořádně odřené od rohů černých býků, kteří se pro tyto zápasy speciálně chovají. V celém objektu čpí charakteristický zápach dobytka. Dole pod tribunami je malé muzeum věnované tradici zápasů i nejslavnějším toreadorům. Zajímavé je, že podle zdobených obleků, ve kterých nastupují k zápasům, se alespoň v minulosti nejednalo o nějaké robustní postavy. Je to nesporně hrozně zajímavé místo, ale jeho návštěva mne přesvědčila, že korida, při které je každoročně krutě usmrceno tisíce býků, již nepatří do 21. století. Je to krutá zábava na způsob gladiátorských zápasů, která by měla zůstat už pouze jako minulá součást národního dědictví.

S blížícím se večerem jsme dojeli do velkého kempu na jih od města. V malém marketu na recepci měli také kartuše, ale jen ty nevhodné narážecí. Na náš dotaz na šroubovací typ přinesla paní jednu velkou kartuši ze skladu. Nevěděla, za kolik ji má prodat. Správce kempu, kterého jsem pro jeho věrnou podobu s proslulým fyzikem nazval Einsteinem, nám ji věnoval zdarma. Někdo ji tam totiž nechal a nebyla úplně plná. Nakonec jsme tedy získali tu velkou, ale nic nestála. Krásná travnatá loučka na konci kempu byla naším nocležištěm na další dvě noci.

Sierra de Grazalema

Oblast na jihozápad od Rondy je velice pěkná. Je to krajina přírodního parku, tvořeného bílými vápencovými horami porostlými bujnou zelení. Při plánování cesty se ukázalo, že bude zajímavé se jeden den zdržet a udělat si zde okružní výlet přes několik bílých městeček, protože to určitě bude stát za to.

Po ránu jsme se zastavili ještě jednou v Rondě, abychom nafotili některé pohledy se sluncem z opačné strany. Za městem jsme projeli širokým údolím Río Guadiaro a začali stoupat do hor Sierra de Grazalema. U silnice na cedulích se objevovaly cíle, které jsme také měli na trase naší cesty, ale až za týden. Z hlavního tahu jsme odbočili na vedlejší silničky. Krásný hladký asfalt, daleký výhled k přehradě pod Zaharou. Ano, tam pojedeme také, ale až později. Cesta se zanořila do lesa a pak se na druhé straně údolí najednou v průhledu objevila Grazalema. V malém sedle jsme k městečku odbočili pro nás na slepou cestu. Pěkné bílé městečko, tedy přesněji vesnice, ale kdo to má v neznámém prostředí rozlišovat, je usazena pod okolními skalami a z dálky je nesmírně fotogenní, jako ostatně všechny obce tady, když se najde správný úhel a ten se skoro vždy najde. Na náměstíčku panovalo šílenství. Autokar, který právě vysadil skupinu turistů, se na malém prostoru začal otáčet za asistence policie. Bylo tu trochu přeplněno. Po krátké prohlídce, jsme se vrátili do sedla na naši hlavní trasu a pokračovali dále podél dlouhého skalnatého hřebene. Pak silnice začala klesat na druhou stranu hřebene v prudkých serpentinách až do Ubrique. Jenom na tomto krátkém úseku jsme pořídili spoustu fotografií. Samo velké bílé město Ubrique nás zdaleka již tolik nezaujalo, bylo ale příležitostí k osvěžení.

Co jsme dlouze sjeli, jsme znovu museli vystoupat. Projížděli jsme rozsáhlými porosty korkových dubů s typicky oloupanou kůrou. Zastávku jsme si udělali až v dalším z bílých městeček Cortes de la Frontera. Ve vylidněném městě jsme našli bar. Byla to šance se osvěžit a doplnit vodu. Měli jsme za sebou 90 kilometrů a pořád ještě hodně daleko do cíle. Ještěže kola bez nákladu se nám zdála tak lehká. Tento okruh se v podstatě nedal moc zkrátit. Museli jsme zpět do Rondy, která byla na druhé straně údolí, a všechny dřívější cesty k ní vedly přes vysoký hřeben. Zdaleka to neznamenalo sjet do údolí a na konci z něj vyjet. Do cesty se nám postavilo vysoké stoupání na naší straně údolí. Projížděli jsme kolem jeskyně Cueva de la Pineta s prehistorickými malbami zvířat z doby 25 000 let před n. l. Na začátku cesty jsem si dával šanci 50:50, že prohlídku zvládneme. Opravdu bychom to zvládli, ale byli jsme dost unavení, takže jsme ji nakonec neuskutečnili. Pak jsme konečně sjeli do údolí a z něj táhlým stoupáním až zase do Rondy. Do kempu jsme přijeli po téměř 130 kilometrech se zdolaným převýšením přes dva kilometry.

Ruta de los Almorávides

Ráno nastala krize. Ne, že bychom byli z předchozího dne zničení, ale večer jsme v Rondě nějak zapomněli koupit pečivo. Vyjeli jsme tedy bez snídaně. A hned na úvod do sedla. Čekal jsem na Janu, které se do kopce moc nechtělo, když se proti nám objevila dvojice belgických cykloturistů. Byli na velké cestě z Maroka domů. Nebyli prvními cyklisty, které jsme potkali. Jeden cyklista Němec měl vedle nás stan v kempu v Rondě po obě noci. Vůbec ale nekomunikoval a pořád něco ťukal do svého tabletu, takže vlastně ani nevíme, odkud a kam jel. Zdál se nám takový podivín, ale možná si to on do svého deníku napsal o nás také.

Malá vesnice Atajate byla už od příjezdu půvabná. Malý obchod jsme tam našli, jenže, ouha. Jako leckde u nás na venkově, i tady je pečivo pouze na objednávku. Další městečko jsme minuli jeho horním okrajem, sjíždět z kopce a hledat obchod se nám nechtělo. Uspěli jsme až v další obci, kde byla konečně dobře zásobená samoobsluha. Celý úsek, který jsme projížděli, byl moc pěkný. Neustále byly výhledy do krajiny a na bílá městečka. V dáli vpravo jsme identifikovali i Cortes de la Frontera, jedno z městeček včerejšího dne. To už jsme se blížili ke Gaucínu. K hradu nad městem se tentokrát nemuselo nijak do kopce, ale ačkoliv měl být otevřený, tak nebyl. I tak bylo odtud ovšem vidět do kraje, neboť hory se zde začínají svažovat k moři. V dáli v oparu jsme poprvé zahlédli jasnou siluetu Skály (The Rock) na Gibraltarském poloostrově.

Sklesali jsme šest stovek výškových metrů. Posledním na trase dne bylo městečko Jimena de la Frontera. Mnoho měst a obcí v této oblasti má v přídomku „de la Frontera“, v překladu „na hranici“. Právě zde se nacházela západní hranice maurského Království Granady, poslední bašty Maurů na Iberském poloostrově. Díky pokračující reconquistě se hranice emirátu postupně posunovala a možná proto má uvedený přídomek v názvu mnoho obcí, které zdaleka neleží na jedné linii. Z historických map je to dobře patrné. Jako v mnoha jiných městečkách, i nad Jimenou stojí na návrší původem maurský hrad. Cesta bílým městečkem k němu „nezklamala“ a vedla prudkým stoupáním. Z údolí říčky až k hradu to bylo přes sto metrů výšky v ostrém svahu. Z hradu byl pěkný výhled do okolní krajiny.

Ubytovali jsme se v kempu s bazénem na okraji městečka. Plavání je skvělý doplněk kola, který umožní bezvadně uvolnit všechny svaly lépe než strečink. Po teplém dni je to navíc, kromě příjemné relaxace, také osvěžení. Dvacetimetrový bazén byl na sklonku dne prakticky prázdný. Hodně kempů, ve kterých spíme, má bazén, ale jen málokdy ho využijeme. Do kempu přijíždíme zřídkakdy před jeho zavírací hodinou. Když náhodou přijedeme dříve, tak než postavíme stan, je bazén zavřený. Většinou bývá bazén v ceně, ačkoliv ho nevyužijeme. Tentokrát jsme paradoxně měli na bazén času dost, ale zato za vstup bylo nutné doplatit euro.