Andalusie 2012

3. částDvě moře, dva kontinenty

Oblast Gibraltarské úžiny je z geografického hlediska nesmírně zajímavá. Tvoří současně hranici dvou moří i dvou světadílů. O území na obou stranách úžiny na křižovatce cest i kultur se tu vedou velké spory a je vpravdě strategickým místem už od dob starověku. Právě na tomto místě musel bájný Herakles (latinsky Herkules) splnit jeden ze svých úkolů, zabít obra Gériona, aby mohl přivést stáda dobytka, které obr se třemi těly vlastnil. Jako symbol svého vítězství postavil na obou stranách úžiny obrovské sloupy, jímž se nyní říká Herkulovy (angl. Pillars of Hercules, šp. Columnas de Hércules, lat. Columnae Herculis). Sloupy představují hory Mons Calpe, dnešní gibraltarská Skála (The Rock od Gibraltar) a Mons Abilae, o které různé prameny uvádějí, že se jedná o horu Džebel Músá (angl. Jenbel Musa, ar. Jabal Mūsā) v Maroku i Monte Hacho na Ceutě. Právě Herkulovy sloupy jsou jedním ze symbolů konce ve starověku známého světa, k nimž se pojí heslo „non plus ultra“ („a dále už nic“). To mělo být varováním k jejich překročení. Herkules je i se svými sloupy vyobrazen ve znaku Andalusie a sloupy jsou i ve znaku Španělska. Jedním z cílů naší cesty se tak stalo symbolické dobytí obou stran úžiny ve smyslu opačného hesla španělského krále Karla V. (Carlos V) „Plus ultra“ („dále za“).

Alcornocales a Gibraltar

Hory v okolí kempu halily cáry mlhy a na obloze svítil velký měsíční kotouč. V příjemném ránu jsme vyjeli konečně k moři. Kousek za městem nás uvítala cedule obce s názvem Los Angeles, jmenovce známého amerického města. V tu chvíli jsem si vzpomněl na to, jak jsme vloni na západě Portugalska projížděli osadou Gibraltar. Teď při cestě na Gibraltar projíždíme Los Angeles. Co až třeba jednou…

Silnice směrem k moři byla o něco rušnější než v předchozích dnech. V Castellar de la Frontera jsme z ní odbočili na vedlejší cestu k hradbami obehnanému městečku s maurským hradem Castillo de Castellar Viejo. Jeho úzké uličky nabízejí romantická zákoutí bez turistů. Zdejší restaurace rovněž zela prázdnotou. Z hradeb je skvělý výhled. Na jednu stranu je vidět hory v přírodním parku Los Alcornocales a přehradu Embalse de Guadarranque a na druhé straně se zase o kousek více na dohled přiblížila gibraltarská Skála.

Do města Taraguilla nás dovedla pěkná cyklostezka. To už jsme byli jen pár kilometrů od Gibraltaru. Příjezd do něj byl pro nás oříšek. Už při přípravě cesty jsme zjistili, že do města La Línea de la Concepción, které je branou na Gibraltar, vedou dvě autostrády. Jediná cesta, která je vhodná pro cyklisty, vede právě z Taraguilly kolem obří rafinérie. Museli jsme přitom kolem ní dvakrát projet – tam i zpět. Cesta ale předčila očekávání. Příjezd po nové liduprázdné silnici byl naprosto v pohodě. V blízkosti moře ji dokonce lemují řady oleandrů. Tady jsme si udělali malou zastávku u vykopávek římského města Carteia. Kromě zbytků antických je tu také pozdější středověká věž a bunkr z 20. století, dokládající, jak toto místo bylo významné za 2. světové války. Na úzkém pruhu pláže mezi rafinérií a mořem se koupali lidé. Kulisu jim kromě Skály dělaly také obří tankery. Moře zde bylo ale překvapivě čisté. Okolí rafinérie bylo také čisté, zdi pomalované obrázky, rafinérie nebyla vůbec cítit. Přes starý kamenný most jsme se dostali na předměstí města La Línea. Po promenádě kolem rušné silnice jsme dojeli až na dohled Gibraltaru.

Gibraltarský poloostrov tvoří 425 metrů vysoká úzká vápencová skála, čnící naprosto nepochopitelně z okolní úplné roviny. Snad prý Herkules ji odtrhl od Atlasu, když stavěl své sloupy. Pod západní stranou hory, na kterou jsme právě hleděli, se rozkládá hustě osídlená aglomerace. Paneláky a věžáky byli nepřehlédnutelné už zdáli. Žije zde téměř třicet tisíc obyvatel pestré národnostní směsice. Gibraltar je britskou samosprávnou kolonií, o kterou Španělsko přišlo v 17. století a Velké Británii ho muselo předat na základě Utrechtské smlouvy z roku 1713, která ukončila tzv. války o španělské dědictví. Od té doby je stále příslovečným jablkem sváru mezi oběma zeměmi. Za doby vlády španělského diktátora Franka byla hranice nepropustně uzavřena a obyvatelé Gibraltaru museli pitnou vodu sbírat z dešťových srážek, protože sem ani žádný vodovod nevedl. Dnes je situace jiná, přes hranici proudí turisté v mnohastupech a cestovní ruch je významnou součástí zdejších příjmů.

U hraničního přechodu se tvoří dlouhá kolona aut. Tu jsme pochopitelně předjeli a vmísili se do davu lidí. Ani pas jsme nemuseli pořádně vytahovat, jen jsme ho letmo ukázali, policista mávl rukou a už jsme byli na území pod správou britské koruny. Na šíji mezi hranici a Skálu je vpasováno napříč letiště. Všichni návštěvníci tak musí překonat letištní plochu, což je světový unikát. Když letí letadlo, sklopí se mohutné závory jako u železničního přejezdu, a pak zase proud lidí a aut pokračuje oběma směry. Návštěvníky vítá hned za letištěm „uvítací památník“ (Welcome monument) velkolepě hlásající, že Gibraltar je kolébkou historie (cradle of history). Památník připomíná všemožné atributy spojené s poloostrovem, nicméně je to celkem splácanina. Ostatně nezajímavě na nás zapůsobil i příjezd do města. Neskutečně přeplněné ulice, auta, motorky, autobusy, davy lidí. Ještěže se tu jezdí, asi jako v jediném britském území, vpravo. Z mnoha oken visí britské a gibraltarské vlaky, kterými místní dávají najevo svoji poddanost Jejímu Veličenstvu. V minulosti proběhla tři referenda o připojení ke Španělsku, naposledy v roce 2002, ale ve všech se místní vyslovili pro setrvání ve svazku s Británií. Už když jsme k Gibraltaru přijížděli, viděli jsme mnoho aut s registrační značkou GBZ. Teď jsme pochopili, že být místním obyvatelem vlastně není nic zvláštního.

Poloostrov má jen 6,5 kilometru čtverečního. Na délku je to od španělské hranice na nejjižnější cíp zvaný Europa Point necelých šest kilometrů. Cestou k němu jsme projeli dva tunely. Za druhým z nich je maják a vyhlídka na Afriku. Pouhých 25 kilometrů nás dělilo od Ceuty v Africe, druhého z Herkulových sloupů. Blízkost Afriky připomíná i zdejší mešita.

Pro nás nejzajímavějším bodem byl vrcholek Skály. Jezdí sem lanovka a vede sem i silnice až na vrchol. Po prvních výškových metrech nás představa zdolání vrcholu rychle přešla. Neskutečně prudkým kopcem jsme přijeli k památníku Pillars of Hercules, připomínající onen konec v antice známého světa. Zde jsme nechali u pokladny kola a dále pokračovali pěšky. Za vstup do rezervace se platí. Půl libry nebo jedno euro na osobu pro pěší. Prudký kopec pokračoval i nadále. Ocenili jsme, že jdeme pešky. Po chvilce bloudění jsme našli správnou cestu k vrcholu. Zde jsou zbytky vojenských objektů, protože vrchol byl, je a bude strategickým vojenským bodem. Už po cestě se nám nabízely výhledy, ale tady z vrcholu byly opravdu pěkné. I to jinak nepěkné město z výšky vypadalo docela dobře. Zajímavé je, že na východní straně v místě letiště se držela hustá mlha, ačkoli nebe bylo bez mráčku a byla pozdní odpolední hodina. Jako by nebylo letiště dost specifické, ještě tu letadlům komplikuje start a přistání mlha.

Tak jsme je konečně potkali, místní atrakci makaky bezocasé. Jediné volně žijící opice v Evropě, které podtrhují výjimečnost Gibraltaru. Ten prý bude tak dlouho britským územím, dokud zde budou tyto nezbedné opice. Na makaky je třeba si dávat pozor. Jsou neskutečně drzí a kradou. Chvilka nepozornosti se nemusí vyplatit. Jdou prý i po brýlích, vlezou do kapes, seberou cokoliv. Byli jsme svědky toho, když se k německé turistce jedna opice přiblížila a z ruky jí hbitě vytrhla sáček s pohledy. Doteď některé z nich nejspíš leží na svahu za zábradlím, kam je zahodila. Na horní stanici lanovky je další vyhlídková plošina. Když jsme si užili výhledů, chvíli jsme přemýšleli, zda by mělo smysl jít dolů k hradu, kam vede zkratka po dlouhých schodech na hradbách, ale nakonec jsme se vrátili přímo ke kolům.

Britská přítomnost na Gibraltaru je poznat nejen podle angličtiny. Na ulicích jsou typické červené londýnské telefonní budky i poštovní schránky. Nebýt toho, tak je Main Street, místní hlavní ulice, jen běžnou nákupní pěší zónou jako stovky jiných v Evropě. A to je také konec, nic jiného tu už není. Dojeli jsme k hradbám, přejeli letiště, na hranicích ukázali pasy a byli jsme opět ve Španělsku. Jaký na nás udělal Gibraltar dojem? Rozpačitý. Nebýt jedinečné polohy Skály, bylo by to jen nezajímavé přelidněné město. Na druhou stranu, je to svým způsobem jedno z raritních území v Evropě a stálo za to ho jednou navštívit.

Podél východního pobřeží poloostrova jsme dojeli až na sever města do kempu, jediného v okolí. Příjezdová cesta šílená, ale vlastní kemp nás mile překvapil. Moc pěkná stanová místa a vzorné zázemí. Kemp současně slouží i jako základna pro padelové kurty. Padel je sport, který by se dal zjednodušeně označit za něco mezi tenisem a squashem. Hraje se s nevyplétanou děrovanou raketou na hřišti se stěnami okolo. Zatímco cestou v letadle jsem shodou okolností v časopise četl o jediném kurtu u nás, tady tento sport zažívá svůj boom. Ve Španělsku je to v současnosti prý jeden z nejpopulárnějších sportů.

Ceuta

Po ránu jsme projeli napříč městem La Línea a po nám známé cestě kolem rafinérie do Taraguilly. Podobný problém, jaký jsme řešili při cestě na Gibraltar, jsme měli i v dalším pokračování na západ. Tentokrát byly překážkou řeky. Z nějakého nepochopitelného důvodu přes ně nevede jiná komunikace než dálnice. Objížďka je možná kdesi daleko po místních cestách. Asi se tu jezdí jenom autem. „Strýček Google“ nám prostřednictvím svého StreetView prozradil, že podél dálnice asi sto metrů převedeme kola v protisměru přes most mezi nájezdy. Přes most navíc vede dokonce chodník, jen k němu jaksi chyběl přístup. Průmyslovou, pak nákupní a nakonec i obytnou zónou jsme se dostali o kus dále, když nás zastavila železniční trať. No to snad ne! Podle mapy jsme tu měli projet, ale nešlo to. Takže kolo do rukou a přes koleje. Nebezpečné, ale jediné možné řešení. Pak jsme přijeli k nadjezdu, kde se konečně objevila značka pro kola ukazující, světe, div se, na dálnici. Přes další most už jsme mohli přejet vedlejším pruhem. Těmito místy má někdy v budoucnu být vyznačena mezinárodní cyklotrasa EuroVelo 8. To jsem tedy zvědav, kudypak ji asi povedou.

Algeciras je velké přístavní město, odkud odplouvají trajekty do Afriky. Plují jak do marockého Tangeru, kam by se dalo dostat i z Gibraltaru, tak do španělské Ceuty. A právě na tento trajekt jsme měli namířeno. V přístavu je spousta naháněčů, kteří nás nenechali chvilku v klidu a přesvědčovali nás, abychom si právě u nich koupili lístky. Přeci jenom jsem si pro platbu kartou vybral důvěryhodnější kancelář. Musel jsem spěchat, první trajekt jel krátce potom, co jsme do přístavu přijeli. Loď, kterou jsme pluli, byla katamarán, trysková loď. Poté, co se mezi kontejnerovými překladišti vymotala z přístavu, nabrala vysokou rychlost kolem 40 kilometrů v hodině. Minuli jsme Gibraltar a za necelou hodinu se nám začala přibližovat Afrika.

Ceuta je v mnoha směrech velmi zvláštní španělská enkláva. Podobně, jako se Španělé hlásí o Gibraltar, o španělské enklávy v Africe – Ceutu a Melillu – se hlásí Maroko, na jehož pobřeží leží. Ale situace je o poznání jiná. Ceuta je totiž integrální součástí Španělska, jen prostě leží za vodou. Dokonce ani loď, kterou jsme připlouvali, neopustila – jak jsem později zjistil – španělské výsostné vody. Není tedy kolonií a není ani zámořským územím jako Gibraltar a její minulost je dokonce mnohem více španělská, než minulost některých území obsazených kdysi Maury na jihu Španělska. Maroku se to pranic nelíbí a vznáší nestále protesty. Obyvatelé Ceuty ale chtějí být spíš občany EU než Afričany. Ceuta byla obsazena Evropany mnohem dříve než Gibraltar Brity a mnohem dříve, než vznikl Marocký sultanát. Tento mys získali již roku 1415 Portugalská vojska Jana I. Portugalského. Španělským územím se Ceuta stala za Iberské unie v roce 1580, když se Španělsko za vlády mocného Filipa II. Habsburského personálně, tedy v osobě krále, propojilo s Portugalskem. Portugalskou minulost ale dodnes připomínají vlajka a znak města. Vlajka má čtyři úhlopříčně půlená pole, obvyklá podoba místních vlajek v Portugalsku. V černobílé kombinaci je tak prakticky shodná s vlajkou Lisabonu, jen znak na ní je jiný. Znak města Ceuta tvoří tradiční portugalský erb se sedmi hrady a pěti štíty. Takže je to takové pěkně zamotané: portugalská vlajka i znak a přesto součást Španělska, město ležící v Africe a přesto v Evropské unii, území za mořem a přesto ne zámořské území. Když jsme připlouvali do přístavu, vítala nás trojice vlajek Ceuty, Evropské unie a Španělska. A na dohled od přístavu jsme viděli velkou kostku supermarketu Lidl. Vítejte v Africe!

Jedno z prvních aut, které jsme viděli u přístavu, mělo marockou registrační značku. Vystoupila z něj tradičně oděná žena. Obyvatel marockého původu zde žije opravdu hodně. Přesto tu všude vlají Španělské vlajky na znamení toho, že „zde je Juan Carlosovo“. Španělský král Juan Carlos I. s královnou Sofií tuto državu dokonce osobně navštívili v roce 2007, což vzbudilo na straně Maroka pochopitelně nelibost.

Ceuta tvoří dlouhý, asi 20 km² velký poloostrov, v centru města výrazně zúžený a v těchto místech také přetnutý vodním příkopem, který fakticky odděluje poloostrov Almina (Península de Almina) od kontinentu a dělá z něj ostrov. Příkop vede pod královskými hradbami (Murallas Reales), městským opevněním s baštami. Poloostrov Almina je zakončen vrchem Monte Hacho, dvě stě metrů vysokým kopcem, na jehož vrcholku stojí pevnost Fortaleza de Hacho. Strategickou výšinu opevnili již Byzantinci a svůj význam si zachovala dodnes, kdy ji využívá španělská armáda. Proto jsme na vrcholek ani neměli v plánu jet. Almina se dá pohodlně dokola obkroužit po silničce. Z jižního břehu byla v dáli vidět na pobřeží marocká města. Když se pak cesta stočila, v dáli jsme viděli Gibraltar. Dívali jsme se přes úžinu přesně opačným směrem než o den dříve. Symbolicky jsme stanuli i na druhém Herkulově pilíři. Ze silnice nás ale v tu chvíli málem smetl silný vítr. Naměřil jsem přes 10 metrů za sekundu, jak dech samotného Herkula. Vrátili jsme se zpět do města.

Provoz v ulicích Ceuty se v ničem nedá srovnat s dopravním kolapsem na Gibraltaru. Tady byl provoz slabý. Už od Monte Hacho jsme viděli, jak se nad horou Džebel Músá seskupily mraky. Druhou polovinu našeho afrického výletu jsme se jeli podívat právě sem, směrem k marocké hranici. Tu zde tvoří nepropustná bariéra v podobě až osm metrů vysokého střeženého plotu chráněného moderní technikou. Že bychom se jeli podívat na plot jak na berlínskou zeď, tak to nebyl náš cíl.

V lesích nad městem je několik starých strážních věží. Když jsme přijeli k první z nich, nestačili jsme se divit. Všechny lavičky na odpočívadle byly obsazeny vyzbrojenými vojáky španělské armády. Janu z toho až zamrazilo. Poté, co jsme popojeli o kousek dál, viděli jsme v dáli vojenskou střelnici, kde právě vojáci cvičili. Inu, exponovaná hranice schengenského prostoru. Hlavním naším cílem byla vyhlídka Izabely II. (Mirador Isabel II), odkud jsme měli celé město jak na dlani. A protože se i mraky roztrhaly, byl odtud krásný podvečerní pohled na toto zajímavé město na rozhraní dvou kultur. Kolem dalších strážních věží jsme sjeli zpět do města. Cestou jsme si nemohli nevšimnout typických obytných domů. Čím jsme se od hranice blížili více do centra, zvedala se jejich úroveň.

V lesích nad městem se sice kdosi pokoušel v minulosti otevřít kemp, ale zůstalo jen u ubytování. Za stejné peníze jsme se ubytovali v centru města v hotelu s příznačným názvem Entre dos Mares (mezi dvěma moři). Díky ubytování u centra jsme mohli jít pěšky na večerní „korzo“. Ceuta je úplně jiný svět než Gibraltar. Je tu nejen nižší provoz aut, ale je to především pěkné, čisté a upravené staré město. Všude květiny, palmy a pěší zóna. Moc se nám tu líbilo. Na pěší zóně stojí nadživotní socha antického hrdiny Herkula, kterak rozepíná dva antické sloupy, další připomínka dobytí druhé strany úžiny.