Sardinie 2011

5. částVětrná Gallura

Už nám to bláznivé počasí začalo celkem vadit. Když jedeme do Alp, počítáme s tím, ale do Středomoří jezdíme také proto, že je tu na jaře pěkně teplo a sucho. Zatím nikde nám tolik nepršelo. Rozhodli jsme se tedy, že pokud se počasí nezlepší, upravíme další trasu. Ke dvěma změnám v poslední části výpravy nakonec došlo, ale to nejpodstatnější jsme si užili jak se patří za sluníčka. A přidal se opět i vítr.

Na severní pobřeží

Po ránu stále padaly kapky. Stan jsme dosušili pod střechou restaurace. Bylo jasné, že 120 km přes město Sassari a především ke známé románské bazilice je nezvládnutelnou etapou. Trasu jsme proto stočili na severní pobřeží už dříve k městu Porto Torres. Když jsme po jedné od města odjížděli, slunce už se opět dralo z mraků a vítr do zad nás postrkoval. Při cestě piniovým lesem jsme míjeli nesčetně odboček k plážím, ke kterým to bylo jen malý kousek. Byly ale liduprázdné, nikde nikdo.

Přiblížili jsme se k městečku Castelsardo, které knižní průvodce popisoval jako nejkrásnější na severním pobřeží. A je to pravda. Pohled na barevné domky a hrad nad nimi připomínal město Bosa, ale Castelsardo je rozložené přímo nad přístavem na skalnatém pobřeží. Také tady jsme vyjeli až k hradu. Z terasy byl krásný výhled. Nad mořem bylo polojasno, zato v horách, odkud jsme původně chtěli přijet, byly těžké tmavé mraky. Únik na pobřeží vyšel. Prošli jsme se ještě uličkami města, protože nebylo kam spěchat. Jak nebyly žádné zajímavosti, cesta nám ubíhala celkem rychle. Za Castelsardo se u hlavní silnice severního pobřeží nachází malá skalka, která je však jednou z turisty nejfotografovanějších. La Roccia dell'Elefante – Sloní skála opravdu připomíná při pohledu z boku slona. Dojeli jsme do pěkného a velkého kempu s pizzerií. Na terásce u stanu jsme dosušili mokré věci. Večer jsme pak na pláži za písečnými dunami pozorovali západ slunce, který obarvoval obří mraky nad ostrovem.

Costa Paradiso

Jako rajské pobřeží bývá označována část severní riviéry Sardinie s typickými červenými žulovými skalisky. Silnice nicméně nekopíruje pobřeží nijak těsně, k moři je třeba sjet dolů asi dva až tři kilometry. Jedno z letovisek nese příznačné jméno Isola Rossa podle červených skalisek. Mimochodem i na sousední Korsice mají na severním pobřeží letovisko stejného jména, jen francouzsky. Isola Rossa je malé poklidné letovisko. Nedaleko pěkného turistického přístavu nad červeným skalnatým pobřežím stojí aragonská věž. Na koupání bylo dost chladno. Sice bylo kolem 25 stupňů a svítilo slunce, ale od moře foukal vítr.

Protože silnice vede dost daleko od pobřeží, moře skoro vidět není a hory také ne, měli jsme v plánu udělat takovou smyčku do vnitrozemí k městu Tempio. Jenže počasí nám potřetí nepřálo. V horách pořád ještě doznívaly bouřky, takže jsme pokračovali po pobřežní silnici. Jen jsme ale vyjeli, začalo kapat. Přeháňky nás pronásledovaly až do odpoledne. Do letoviska Vignola Mare, kde jsme měli vytipovaný kemp, jsme proto přijeli moc brzo. Zašli jsme se podívat k aragonské věži, která měla být přístupná. Ani v otevírací době nám nikdo neotevřel. Udělalo se však zase pěkně, tak jsme ani nechvátali. Řekli jsme si, že se posuneme o kousek dále a ušetříme tak čas na druhý den, na který byla předpověď již příznivá. Těsně před městem Santa Teresa jsem uviděl u silnice prázdninovou vesničku, tedy kemp. Příjezd vypadal pěkně, ale hned za branou jsme si všimli nevyužívaného bazénu a budovy restaurace. A pak jsme uviděli pravidelně rozmístěné domečky na parcelách. Okamžitě nám na mysl přišla Himera, což byl nejhorší kemp na Sicílii. Stejné uspořádání, nejlepší léta za sebou. Naštěstí tady byla tráva a čisto. Navíc přes silnici byla velká pekárna. Dopadlo to dobře.

Capo Testa a Arcipelago della Maddalena

Santa Teresa je nejsevernějším městem Sardinie. Z města jsou vidět bílé křídové útesy u korsického města Bonifacio, od kterých nás dělilo 12 km Bonifáckého průlivu. Samo město Santa Teresa není ničím výjimečné, lepší je si zajet na sousední mys Capo Testa. Už příjezd k úzké šíji, která spojuje poloostrov se Sardinií, je nádherný. Sardinská letoviska mají jednu výhodu. Nikde tu nenajdete žádné nevzhledné hotelové komplexy, všechny domy mají výšku nanejvýš dvou poschodí a jsou utopené v zeleni. Tak vypadá i Santa Reparata. Kouzelné bílé domy prostupují mezi křovinami, stejně jako žulová skaliska. Vlastní šíje je tak úzká, že silnice v podstatě vede mezi dvěma plážemi.

Celý mys je neuvěřitelná krajina obrovských žulových kamenů nejrůznějších tvarů. Procházeli jsme se mezi nimi a pozorovali, jak se mořské vlny hnané větrem rozrážejí o skaliska na pobřeží. Na jednom ze skalisek byly ruiny jakési věžičky, ke které se dalo vylézt. Na mysu jsou hned dva majáky. Moderní je oplocený a stále využívaný, vedle stojí malý, starý s vyhlídkovou terasou působící nesmírně romanticky. Z terasy je vidět velký kus pobřeží Costa Paradiso i břehy Korsiky. Stejně, jako jsme byli o šest let dříve unešeni útesy na druhé straně průlivu, tak i tady jsme našli překrásné až pohádkové místo.

S větrem v zádech cesta podél pobřeží ubíhala velmi rychle. Již několikátý den za sebou byl v předpovědi silný vítr. Ten naštěstí foukal od západu a severozápadu, takže nám do zad. Díky tomu bylo pokračování podél pobřeží velmi rychlé a již krátce po poledni jsme přijeli k městu Palau. Nad ním nás zlákala cedule k vojenské pevnosti. Bohužel jsme se trefili do polední pauzy, ale alespoň jsme se odtud rozhlédli k souostroví Maddalena. Kdysi v dávné geologické historii prý ostrovy Sardinie a Korsika spojovala pevnina a toto souostroví by mohlo být jejím pozůstatkem. Každopádně dnes tvoří souostroví národní park. Návštěva dvou největších ostrovů – Maddalena a Caprera nemohla chybět v našem itineráři.

Trajekty z Palau na ostrovy jezdí co půl hodiny a provozuje je několik společností. Chytili jsme ten nejbližší a za dvacet minut jsme připluli do rušného města La Maddalena, které je střediskem ostrovů. Kolem vojenské základny jsme dojeli k úzké sypané hrázi s malým mostem, po níž jsme se dostali do přírodní rezervace na ostrově Caprera. Vzrostlý borový les střídající se s macchií pronikavě voněl. Z cesty byly vidět fantasticky azurové zátoky. Když skončil asfalt, pokračovali jsme po polní cestě až na její konec k bývalé pevnosti. Neskutečně foukalo, ale našli jsme malou zátoku schovanou za křovím, kde bylo příjemné závětří. Bělostný písek pláže v modré a sluncem prohřáté laguně působil jako někde v Tichomoří. Z velkého na malý ostrov, pak ještě na menší a až na posledním mysu jsme našli toto příjemné místo.

Na ostrově Caprera moc staveb není. Stojí tu ale dům Giussepe Garibaldiho, v němž žil a zemřel tento revolucionář a hrdina osvobozenecké války v Itálii. V domě se nachází jeho muzeum a je tu i jeho hrob. Přejeli jsme zpět na ostrov Maddalena a objeli ho po silnicích lemovaných zaoblenými a zvětralými žulovými skalami. Ještě jsme se prošli ulicemi města La Maddalena a vrátili se trajektem do Palau. V kempu jsme strávili poslední noc na Sardinii.

Costa Smeralda

Vyjeli jsme na poslední etapu. První zastávku jsme měli jen pár kilometrů za Palau. Na mysu Capo d'Orso se nachází žulová skála tvořená těmi nejbizardnějšími skalními útvary, jaké si lze představit. Svůj název dostala podle medvěda, jehož připomíná jeden z bloků na vrcholu, odkud je fantastický výhled k Palau, souostroví Maddalena i na pobřeží Costa Smeralda. Přijeli jsme brzo a museli jsme počkat, až bude otevřeno. Ještěže nás čekání neodradilo, tohle místo stálo za to.

V okolí města Arzachena se nachází několik monumentů z nuraghského období. V podstatě jsme jich dosud moc na Sardinii neviděli, protože byly často mimo naši hlavní trasu, takže na závěr jsme jich měli pořádnou porci. První z nich byl Nuragh Albucciu, který na rozdíl od jiných nebyl tvořen věží. Přes ulici se nacházejí skrovné zbytky prehistorické tomby. Jak asi vypadaly tyto megalitické stavby v dávných dobách, dokumentují rekonstrukce v malé expozici. Další dvě tomby, ale mnohem zajímavější a také známější jsou až v kopích za městem.

Jako „Tomba dei giganti“, neboli hrobka obrů se označuje kamenný hrob ve tvaru galerie, zakončený velkým opracovaným kamenem s otvorem při zemi. Na některých fotografiích vypadá otvor celkem veliký, ale ve skutečnosti je malý tak akorát pro psa. Možná právě název mate a vytváří tuto iluzi. Ze dvou takových hrobek u Arzacheny jsme si vybrali, že se zajedeme podívat k Tomba dei Giganti Coddu Ecchju. Nedaleko od něj se nachází Nuraghe la Prisgiona. V tomto regionu je koncentrace megalitických památek celkem vysoká, nicméně jsme se rozloučili s nuraghskou civilizací a vrátili se na pobřeží Tyrhénského moře.

Zelené pobřeží plné žulových skal na jih od Golfo di Arzachena dalo vzniknout ojedinělému turistickému komplexu zvanému Costa Smeralda, čili Smaragdové pobřeží. Nechal ho zbudovat bohatý šejk Agha Khan Karim IV., který sem připlul se svou jachtou, pobřeží mu natolik učarovalo, že zde nechal vybudovat rozsáhlou luxusní rekreační oblast. Pro zachování krajinného rázu však byla dodržována přísná pravidla. Nesměly zde být postaveny žádné výškové budovy, dováženy exotické rostliny, nenajdete tu žádné billboardy. Mnoho staveb bylo vystavěno v originálním architektonickém stylu, který podle toho, co jsme se dočetli v průvodci, má napodobovat místní původní pastýřská obydlí.

Centrem oblasti Costa Smeralda je mondénní městečko Porto Cervo s velkým jachetním přístavem, ve kterém kotví luxusní jachty. Nad přístavem se skví bělostný kostel Stella Maris, v překladu Hvězda moří, od římského architekta Michela Busiri Viciho. V podobném duchu je vystavěn i sousední hotel. Spíš než pasteveckému stylu inklinuje stavba svými tvary lehce k surrealismu. Natolik se ale v architektuře nevyznám, abych to správně mohl posoudit. Na Costa Smeralda se nacházejí také četné pláže a úzké malebné zátoky, ke kterým je třeba sjet. Nebe však odpoledne pokryla nízká oblačnost, proto jsme nikam nezajížděli. Jak jsme se blížili k městu Olbia, začal houstnout provoz. Do Olbie jsme už nedojeli, zahnuli jsme zpět do přístavu Golfo Aranci.

Čekání na trajekt jsme si zpříjemnili v pizzerii s výhledem na záliv. Spolu s námi tu byla i početná skupina motorkářů, pro něž jsou sardinské silnice vyhledávaným cílem. V přístavu jsme potkali dva mladé Italy s karbonovými horskými koly a malými batůžky. Jediné, co jsem pochopil z jejich rozhovoru, když udiveně koukali na naše napakovaná kola, bylo: „allu bici“. Trajekt odjel na čas. Z paluby jsme smutně koukali na v dáli mizející břehy Sardinie.

Návrat domů

Když jsme se s ranními paprsky slunce probudili, trajekt se už blížil do přístavu v Livornu. Přejeli jsme posledních osm kilometrů do kempu k autu. Cesta domů byla dokonce o něco kratší, než celý náš cyklistický okruh po Sardinii.

Zbývá ještě doplnit odpověď na otázku položenou v úvodu, zda je zajímavější Korsika nebo Sardinie. Odpovědět nelze jednoznačně. I přes geografickou blízkost je každý ostrov jiný a nelze je jednoduše porovnávat. Korsika má nesporně divočejší přírodu, Sardinie ale není na přírodní krásy také skoupá, jen je zde více z pohledu cyklisty „hluchých míst“. Oba ostrovy jsou ale perlami ve vodách Středozemního moře. Vydejte se sem a poznáte to sami.