Sardinie 2011

1. částCesta za sluncem

Do Livorna je to z Brna něco málo přes tisíc kilometrů, prakticky celou cestu po dálnicích. Cestovali jsme přes den, jednak proto, že je to příjemnější a také proto, že trajekt na Sardinii vyjíždí pozdě večer. Noční plavbu je možné využít k přespání. Cesta do Livorna se dá zvládnout za jeden den, ale my jsme se cestu rozhodli rozdělit a přespat v Korutanech. Získali jsme tak rezervu na případné komplikace po cestě. A protože žádné problémy nenastaly, mohli jsme ušetřený čas věnovat krátké zastávce v Toskánsku.

Toskánské zastavení

BrnoBad WaltersdorfPisaPisa, centrumPisaCalambrone
CalambroneLivorno, centrumLivorno, přístavGolfo Aranci, přístav

Na cestu jsme vyráželi z podmračeného Brna. „Scheiße Wetter“, řekl mi namísto pozdravu turista v kempu, když jsem po nočním dešti sušil stan pod střechou u recepce v Bad Waltersdorfu. Měl pravdu, nejvyšší čas vydat se na jih za teplem a sluncem.

Šikmá věž v Pise

Poté, co jsme vyjeli z Alp do Pádské nížiny, mraků ubylo a s každým kilometrem dálnice stoupala i teplota. Když jsme před Florencií překonávali hřeben Apenin, bylo nebe bez jediného mráčku. Tak to má být! Asi 20 kilometrů od Livorna se nachází Pisa, město proslavené šikmou věží. Zaparkovali jsme na kraji města a šli se podívat na tuto unikátní stavbu. Jak je opravdu neuvěřitelně nakloněná si člověk uvědomí, až když pod ní stojí. Trochu v jejím stínu je celé náměstí Piazza del Duomo s renesančním chrámem.

V podvečer jsme dorazili k Livornu. Zaparkovali jsme auto v kempu za městem, napakovali jsme naše kola a odjeli do přístavu. Zakoupili jsme lodní lístky a čekání na trajekt jsme si zkrátili prohlídkou Livorna, města s mnoha vodními kanály a velkou vodní pevností. Loď připlula až necelou hodinu před plánovaným časem odjezdu. Pozorovali jsme ten cvrkot a obdivovali se tempu, s jakým zkušená posádka řídila vylodění a nalodění. Opravdu to stihli, až to bylo k neuvěření. Ustlali jsme si na palubě a těšili se na ráno.

Východní pobřeží

Golfo Aranci, přístavOlbiaCapo Coda CavalloSan TeodoroPosadaSanta Lucia~ 102 km → / 776 m ↑

Když nás probudily paprsky ranního slunce, byla již na obzoru vidět pevnina. Blížili jsme se k Sardinii, která nás vítala modrým nebem a azurovým pobřežím. Trajekty z Apeninského poloostrova v této části ostrova jezdí buď do přístavu Olbia, nebo Golfo Aranci, podle společnosti, se kterou cestujete. My jsme cestovali „žlutou linkou“ Corsica Ferries – Sardinia Ferries do Golfo Aranci, které pro nás bylo výhodnějším východiskem.

Na východním pobřeží při návratu z Capo Coda Cavallo

První etapa měla být aklimatizační. Přestože bylo vymetené nebe, je nutné poznamenat, že ani během odpoledne nestoupla teplota přes 24 °C a mořská bríza ještě tuto teplotu pocitově snižovala. Bylo to ideální počasí na kolo a přáli jsme si, aby to tak vydrželo. Mezi Golfo Aranci a Olbií se vine silnice s vyhlídkami. V Olbii, kde jsme nic zajímavého neshledali, jsme dokoupili zásoby a dali se na jih po východním pobřeží. Pobřežní nížina je celkem mírně zvlněná, takže nám cesta pěkně ubíhala. Silnice většinu letovisek míjí dost daleko od pobřeží, k moři je třeba odbočit. Trochu odpočinout jsme si zajeli na poloostrov Capo Coda Cavallo. Ve stínu borovic jsme plnými doušky vychutnávali omamnou vůni Středomoří.

Tavolara je vysoký a protáhlý ostrov nedaleko pobřeží, který je viditelný z širé dálky a je tak významným orientačním bodem. Za San Teodoro se hlavní silnice částečně stáčí do vnitrozemí a tak jsme se dostali na úplně provinční cesty bez provozu. Když jsme se u Budoni opět napojili na hlavní SS125, překvapila nás žlutá varovná cedule „strada interrotta“. Po zkušenosti s objížďkami na Sicílii jsme poněkud znejistěli. Objížďka vedla na čtyřproudou silnici, což by tak nevadilo, ale tunelem. Zkusil jsem zastavit místní auto. Ačkoliv pán uměl jen italsky, vyrozuměl jsem, že to projedeme. Když přišlo inkriminované místo, narazili jsme na ceduli objížďky, která nás svedla na úzkou silničku a ta zpět na hlavní silnici. Důvodem byl spadený most. Místo opravy zde postavili raději objížďku, ale co se divím, že? Tohle jsme už v Itálii viděli.

Strážní věž na východním pobřeží

Nad městečkem Posada se na skalním suku tyčí věž hradu Fava. Na střechu se leze po žebříku doslova dírou. Rozhled na pobřeží je odtud nádherný. Na druhou stranu jsme ve vnitrozemí viděli na masív hory Monte Albo, cíl našeho dalšího dne. Kupodivu jsme za městečkem narazili na cyklostezku k letovisku San Giovanni. Právě tady jsme viděli první z mnoha sardinských aragonských věží. Stejně jako obyvatelé sousední Korsiky, tak i obyvatelé Sardinie museli čelit nebezpečí z moře, včetně nájezdů maurů a stavěli kolem pobřeží ochranné věže. Hlava maura zdobí podobně jako korsickou vlajku i tu sardinskou. Další podobná věž je v sousedním letovisku Santa Lucia. V dáli stále byl vidět ostrov Tavolara, kde jsme ráno začínali naši první a celkem dlouhou etapu na Sardinii. Tady v Santa Lucia jsme ji ukončili v kempu v borovém háji.