Nejvyšší vrcholy Sardinie dosahují výšky těsně pod dva tisíce metrů. Je to v masívu Monti del Gennargentu, v překladu Hory stříbrného sedla. Cesta přes tyto hory byla v plánu pro následující dny. V horách moc silnic nevede a v nejvyšších partiích ani cesty nejsou. Vymyslet kudy pojedeme, nebylo s ohledem na možnosti ubytování, úplně jednoduché.
Cesta z pobřežní nížiny u Tortoli se pomalu ale jistě začala zvedat. V Lanusei už měla pořádný sklon. Kromě silnice stoupá do hor i úzkorozchodná železnice. Vlak se nám vyfotit nepovedlo, protože jezdí pouze v hlavní sezóně. Byli jsme skoro v sedle, když jsem od zadního kola uslyšel podezřelý zvuk. V pravidelném rytmu cosi klepalo. Pak jsem objevil na plášti u ráfku bouli, která narážela do brzdy. „No tohle!“, nestačil jsem se divit. Plášť měl poškozený kord a vysoký tlak gumu vypoulil ven. Jediná šance byla prohodit kola a poškozený plášť dát na přední kolo, které nepotřebuje tak nahustit.
Za sedlem bylo městečko Gairo, kde jsem doufal, že bych mohl koupit plášť na horské kolo. Byla právě siesta a všechno bylo zavřené. Místní kontaktovali majitele obchodu s průmyslovým zbožím, jenže nakonec jsme nechtěli tak dlouho čekat. Vzdálenost do cíle dne před námi byla ještě dlouhá. Problém jsem označil za vážný, nikoliv však kritický. Prohození plášťů zřejmě nejhorší vyřešilo. Silnice dále procházela Gairo Vecchio, které je městem duchů. Staré Gairo bylo zničeno sesuvem půdy, a tak se lidé přestěhovali do nového města. Opět jsme minuli nádraží sardinské úzkorozchodky. Železnice musí v horách pěkně kličkovat, aby dosáhla potřebnou výšku. Silnice vede sice poněkud nahoru a dolů, ale jinak nám celkem pěkně ubíhala. Na severu se opakovaně objevoval výhled na horu Perda Liana s jejím neobvyklým tvarem, jak z amerického Monument Valley. Vidět byl i hřeben s nevýraznou avšak nejvyšší horou Sardinie Punta la Marmora, která má 1 894 metrů nad mořem. Projížděli jsme vesničkami s exotickými názvy Taquisara nebo Ussassai. Bylo v nich jak po vymření. Byli jsme v pohoří Barbagia, které ke svému názvu přišlo údajně již za dob Římanů, kteří takto označili kraj, v němž žili z jejich pohledu barbaři. Obyvatelé Sardinie se vždy stahovali do vnitrozemí, kde hledali ochranu před nájezdy zvenčí.
Když jsme dorazili do Seui, celkem výrazně se ochladilo. Přispěly k tomu i mraky, protože se začalo zatahovat a my právě byli v 800 metrech. Už to ale naštěstí bylo jen kousek do Sadali, městečka, ve kterém jsme měli domluvené ubytování. Ve středu ostrova kempů moc není, ale nocleh pod střechou se nakonec docela hodil. B&B Fragus e Saboris de Sardigna provozuje Salvatore. Dům byl nádherně provoněný rozmarýnem, ze kterého majitel vyrábí různé esence. Vyrábí také med a medovou pálenku. Příjemný chlapík, jen jsme si moc nepokecali, protože uměl jen italsky. Přesto to bylo pěkné setkání a dobře se o nás postaral. Na památku jsme si odvezli každý malý dřevěný špalíček napuštěný vůní rozmarýnu. Ještě dlouho po návratu nám doma připomínal vůni Sardinie.
Druhý den na přejezdu hor byla v plánu klička na sever do srdce Monti del Gennargentu. Z internetu jsme však věděli, že po celý den zde budou bouřky. Nemělo smysl jezdit do hor. Museli jsme tedy operativně změnit trasu a pokračovat na jih do nížin, kde mělo být lepší počasí. Musím konstatovat, že předpovědi v Itálii nám vycházely poměrně dobře, proto jsme jí i tentokrát věřili. Projížděli jsme vrchovinou, s nízkým porostem. Ve městě Isili jsme objevili obchod s koly. Myslel jsem si, že tady koupím nový plášť. Ale chyba, měli jen terénní vzorky, zcela nepoužitelné pro dálkovou cykloturistiku na těžko. Nechal jsem to být a spoléhal na další šanci na pobřeží. Na předním kole byla bulka jen malá, nijak při jízdě nevadila a ani se nezvětšovala.
Hned za městem jsme objevili první z nuraghů. Dávní obyvatelé Sardinie jich prý na ostrově v době bronzové postavili přes sedm tisíc a některé zdroje jich uvádějí ještě více. Nuraghem je označována kamenná věž, většinou kruhového půdorysu, ke které byly přistavovány další věže, takže vznikal jakýsi hrad. Ačkoliv při jejich stavbě nebylo použito žádné pojivo a některé kameny jsou opravdu mohutné, věže jsou uzavřené klenbou. Jsou to neuvěřitelné stavby z hlubin minulosti, které dodnes budí obdiv. Nuragh Is Paras prý má nejvyšší tolos ze všech. I na něm se však podepsal zub času.
V okolních horách se podobných megalitických věží vyskytuje bezpočet. V mapě je každou chvíli značka „nuraghe“, ale nutno říci, že z některých zůstaly jen základy. Ani další významnější nuraghy jsme neměli na trase až na jeden – Su Nuraxi u města Barumini. Tato stavba si zaslouží zvláštní pozornost. Je to největší z nuraghů, postavený z černého čediče. Z venku sice vypadá jen jako velká hromada kamení, ale díky tomu, že byl dlouho pod vrstvou hlíny, zachoval se do dnešních dnů v perfektním stavu. Vstoupili jsme dovnitř úzkou chodbou a ještě užším krkolomným schodištěm jsme se dostali do nitra věže. Z malého „nádvoří“ je možné vejít do bočních věží. Kameny, ze kterých je věž postavena, jsou obrovské. Průvodkyně vzpomněla podobné stavby ze stejného období v Mykénách. Skutečně nám zdi nuraghu připomněli kyklopský hrad v Tyrins. Z vrcholu věže je možné přehlédnout ruiny rozlehlé nuraghské vesnice. Je to opravdu úžasné místo a oprávněně je zapsáno na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Su Nuraxi leží v mírně zvlněné krajině. Pokračovali jsme na jižním úpatí stolové hory Giara di Gesturi, na níž žijí divocí koně. Přijeli jsme do vesnice Pau, za níž měl být kemp na kraji přírodního parku Monte Arci. Šipku ke kempu jsme objevili, ale po chvíli nám začínalo být jasné, že dojezd bude opět „lahůdka“. Po devadesáti kilometrech nás čekalo závěrečného čtvrt kilometru výšky do lesního kempu. Naštěstí na větší vzdálenosti než v Olieně, takže ne tak prudce. Kromě nás tu byla jen jedna rodinka motorkářů a pak mračna komárů.