Sardinie 2011

2. částBílými horami

Ve střední části u východního pobřeží se nachází oblast vápencových hor, které jsou již z dálky rozpoznatelné svojí světlou barvou. Nejseverněji z nich se táhne hřbet s příznačným jménem Monte Albo. Na jih odtud leží masív Supramonte přecházející v pás hor obepínající záliv Golfo di Orosei. Abychom poznali tyto hory a jejich krasové planiny zblízka, zamířili jsme do vnitrozemí ostrova.

Monte Albo

Po ránu jsme vyjížděli bez vody z kempu v Santa Lucia. V kempu i jeho okolí byla veškerá voda pitná pouze po převaření a market otevíral až po našem odjezdu. Mysleli jsme si, že vodu snadno doplníme v nedalekém městě Siniscola. Zastavili jsme zrovna před stanicí záchranné služby a šli požádat o vodu. Od jedné paní jsme dostali jako pozornost láhev balené vody, protože ani zde nebyla voda pitná. V malém obchůdku byl balené vody velký výběr, ale samozřejmě byla podstatně dražší než jinde. Vydat se do kopce bez vody ale nešlo. Stoupání bylo celkem dlouhé a v sedle nad obcí Sant’ Anna jsme dost ze zásob opravdu již upili. Ve vsi byla malá restaurace. Majitel nám ochotně nabídl pivo značky Ichnusa a nezapomněl zdůraznit, že je to sardinské pivo. Ze zkušenosti ze Sicílie jsem se totiž ptal na „birra nazionale“, které se v Itálii prodávají buď ve třetinkách, nebo v sympatické míře dvou třetinek. Pivo Ichnusa je na Sardinii zřejmě velice oblíbené, skoro jsme na jiné nenarazili.

Silnice na Monte Albo vede kolem bílých skal nad hlubokým zeleným údolím téměř po vrstevnici. Jsou z ní krásné a daleké výhledy na velkou část severu ostrova. V dáli byla vidět i silueta několik desítek kilometrů vzdáleného ostrova Tavolara. Byl to nádherný úsek cesty. Kochali jsme se těmi výhledy a skoro pořád zastavovali na focení. Za každou zatáčkou se nám záběr zdál ještě zajímavější než přechozí. Pak jsme dorazili k domku s velkou terasou, zřejmě sezónní restauraci, a před ním jsme objevili dokonalou oázu s lavičkami, s přístřeším a pramenem vody. Ideální místo a načasování na poledne. Právě odtud následoval dlouhý a téměř nepřerušený sjezd do hlubokého údolí pod jižními svahy Monte Albo. Údolím prochází hlavní silnice SS131DCN, která dlouhým S spojuje sever s jihem a západ s východem ostrova. Tři písmenka na konci znamenají, že je to čtyřproudá silnice. Původně jsme chtěli tuto cestu kopírovat po místních komunikacích, ale pak jsme zjistili, že není omezena jen pro motorová vozidla. Dali jsme se tedy po ní. Provoz byl velmi slabý a dokonce jsme se cítili i bezpečněji než na běžné silnici, protože auta nás předjížděla rychlým pruhem. Vítr nám navíc foukal do zad, takže jsme nabrali značnou rychlost. Nečekaně jsme si tak urychlili naši cestu k městu Nuoro.

Nuoro je horské město, rozeseté na kopcích. Ze sedla ve městě vede silnice na horu Monte Ortobene. Na vrcholové terase je od sochy Vykupitele nádherný rozhled do okolí. Protože ale nejzajímavější výhled byl již v protisvětle, ušetřili jsme si další výškové metry. Výhledy už ten den byly a věděli jsme, že ještě budou i další den. A pak jsme zase sjížděli do údolí, když se před námi objevil masív Supramonte s půl druhého kilometru vysokým vrcholem Punta Corrasi, na jehož úpatí se jako bílý koberec rozkládá město Oliena. Samo město bylo na solidním svahu, ale cesta k hotelu na Monte Maccione, to byla opravdová „lahůdka“. Čtvrt kilometru výškového rozdílu po betonové silnici ve sklonu kolem 10 % po devadesáti kilometrech bylo věru náročných. Pečlivě jsem odpočítával každou z deseti serpentin, které jsem měl v dojezdovém plánku. Skoro u cíle nás předjela skupinka francouzských cyklistů na silničních kolech. Byli výrazně rychlejší než my, ale náš výkon byl myslím větší. O kempu se toho moc zjistit předem nedalo. Představoval jsem si tedy prostornou terasu, odkud budeme pozorovat západ slunce. Místo toho byla ve svahu nad hotelem v lese jenom malá úzká teráska, kam by se kromě našeho stanu a stanu, který tu už stál, moc dalších nevešlo. Byla tu přilehlá zastřešená terasa a solidní malé sociální zázemí.

Supramonte

Vápencové hory jsou velkým lákadlem pro pěší túry. Ačkoliv jsme se vydali poznávat Sardinii ze sedla kola, výstup na vrchol Punta Corrasi se přímo nabízel. Kemp na Monte Maccione se nachází na cestě, která vede na náhorní plošinu pod vrcholem. Nechali jsme si kola na terase u hotelu a pokračovali pěšky po cestě směrem nahoru. Beton po chvíli skončil a kamenitá cesta stoupala výš v několika serpentinách. Pak došla na náhorní planinu, na níž skončilo pásmo lesa a otevřel se letecký pohled na okolní krajinu, v níž se bělostně leskla městečka Oliena, Nuoro a Orgosolo. Proražena ve skále vede cesta do malého sedla s madonou, kde končí. Až sem se dá dojet s terénním vozem. Bylo polojasno, ale v dáli bylo vidět, že z mraků okolo prší. Pár kapek skáplo i na nás, když jsme přecházeli krasovou planinu. Samotný vrchol Punta Corrasi ve výšce 1 463 metrů nad mořem je celkem nenápadný. Celou dobu není nijak zřetelný, skoro to vypadá, že sousední vrchol masívu je vyšší. Vrcholu jsme dosáhli krátce před jedenáctou. Mraky kolem se roztrhaly a nám se ve vyčištěném vzduchu bez oparu otevřel fascinující kruhový rozhled do okolí. Ani se nám odtud nechtělo dolů.

Vrátili jsme se ke kolům a vydali se ukusovat další kilometry naší cyklistické cesty. Na odpoledne jsme měli jenom krátkou etapu kolem masívu Supramonte k moři. Sjezd do Olieny byl stejně náročný jako výšlap. Naložená kola jsme museli brzdit, protože pustit to více nešlo. Celkem jsme si oddychli, když jsme tento úsek překonali. Znovu jsme se ohlédli k vrcholu a sklesali až dolů do údolí. Pozorovali jsme, jak se kolem vrcholku kupí mraky a přichází odpolední bouřka. U Dorgali jsme se napojili na hlavní pobřežní silnici SS125, ale jen na chvíli. Kousek za městem prochází cesta tunelem pod sedlem. Tunely jsou tu dva. Jeden osvětlený, široký a přímý se zákazem vjezdu cyklistů a vstupu chodců, druhý je označený značkou stezky pro chodce a pro cyklisty a je neosvětlený. Byl to hloupý nápad poslechnout značku. Tunel se lomí přes horizont a ve tmě jsme ani s čelovkami netušili, přes co jedeme. Oddychli jsme si, když jsme opět viděli světlo. Za tunelem silnici sklesá prudce dolů v několika serpentinách do letoviska Cala Gonone. První kemp, který jsme měli vytipovaný, byl pouze pro karavany. Druhý nebyl špatný, měl malé terásky s lavičkami v lese, ale byl celkem dost drahý. Inu vyhlášené místo.

Golfo di Orosei

Cala Gonone leží v azurové zátoce Golfo di Orosei. Ve skalnatém pobřeží se nachází jeskyně Grotta del Bue Marino, což v překladu znamená Jeskyně mořského býka. Svůj název dostala podle mořských tuleňů, přezdívaných právě takto. Do jeskyně vozí turisty lodě z Cala Gonone. Bohužel je to výlet na celkem dlouho a dopředu se nám nepodařilo jeskyni do programu zapojit. Suchá cesta k jeskyni není, jak jsme se na místě přesvědčili.

Vyšlapat nahoru do sedla znamenalo zdolat bezmála 500 výškových metrů. Projeli jsme tentokrát raději osvětleným tunelem a napojili se na SS125, která pokračuje na jih po vrstevnici nad údolím řeky Flumineddu. Krásná nová silnice se spoustou zatáček sváděla motorkáře k riskantní jízdě. Docela jsme měli obavy. Motorkářů bylo na Sardinii hodně, ale tady jezdili zvláště odvážně. Přes údolí jsme se doslova kochali výhledem na masív Supramonte a v závěru údolí i pohledem na soutěsku Gola su Gorroppu, která je také oblíbeným turistickým cílem pěších výletů. Skoro ani nevíme jak, ale najednou jsme dosáhli sedla Genna Silana ve výšce 1 017 metrů nad mořem. Bylo to přitom nejvyšší místo naší cyklistické části cesty. V sedle je restaurace, kam, právě když jsme dopíjeli, dojela početná skupina italských cyklistů silničářů. Podle mapy mělo být cestou ještě několik sedel, ale byly to spíš sedýlka, protože vyhlídková silnice jen postupně ztrácela výšku. Blížili jsme se zpět k pobřeží a přitom pozorovali, jak v horách zuří bouřky. V jednom ze sedel jsme objevili příjemnou odpočívku ve stínu stromů. Zrovna když jsme zastavili, proběhla kolem skupinka divočáků. Prasnice se selátky ale naštěstí před zájmem fotoaparátů spíš utíkala, než že by útočila.

Postupně jsme sjeli až do nížiny, když jsem najednou zjistil, že mám prázdné kolo, samozřejmě zadní. „Jak je to možné?“ Už několik let máme na kole pláště, které mají ochrannou vrstvu a díky tomu jsme neměli defekt už tisíce kilometrů, respektive s těmito plášti nikdy. Štěstí v neštěstí bylo, že jsem to zjistil před autoservisem, takže nebyl problém pláště opět dohustit na požadovaný tlak 4,5 atmosféry. Záhada, proč jsem měl kolo prázdné, ale vyřešena nebyla.

Cílem dne bylo letovisko Arbatax. Za přístavem jsou na pobřeží u bývalého lomu vyhledávanou atrakcí červené žulové skály. V pozdně odpoledním slunci byla jejich barva ještě výraznější. Jakási skupinka studentů ze skal skákala do krásně čisté vody Tyrhénského moře. Bylo to na dlouhou dobu poslední setkání s tímto pobřežím, protože před námi byl přejezd ostrova na západ. Ubytovali jsme se v luxusně vybaveném, ale celkem zaplněním kempu a těšili se do hor.