Sardinie 2011

4. částZápadní pobřeží

U Barumini jsme dosáhli nejjižnějšího bodu naší trasy. Nyní nás čekala cesta na sever, opět podél pobřeží. Zprávy z domova hovořili o tropických teplotách a my bychom se tady na jihu ani neohřáli? To snad ne! Počasí na pobřeží bylo naštěstí stabilnější než ve vnitrozemí, takže jsme si užili dost slunce. Doma jsme pak po několik následujících týdnů sledovali, že nad Sardinií bylo jenom slunečno. Jaro se bohužel trochu zpozdilo.

Monte Arci a Golfo Oristano

Z kempu v Sennixeddu jsme vyráželi v bundách. Ve vzduchu bylo cítit vlhkost a hory byly v mracích. Objeli jsme horu Monte Arci ze severu a sjeli do pobřežní nížiny. Nad námi bylo polojasno a teplota rychle stoupla, takže bundy jsme mohli brzo odložit. Nížina u Oristana je úplná rovina. Mezi poli jsme přijeli do města Santa Justa. Impozantní románská bazilika stejného jména, která vévodí náměstí, je se svými třemi loděmi jednou z největších na Sardinii. Je nádhernou a významnou památkou zdejší románské architektury.

Cestou do města Oristano, které se Santa Justa splývá v jednu aglomeraci, jsem zastavil mladého hocha na kole a optal se ho na cykloservis. Sice opět neuměl jinak než italsky, ale pochopil, o co nám jde a vyzval nás, abychom ho následovali. Asi se bál hlavní silnice, takže nás vzal jakousi oklikou po místních komunikacích zpět do Santa Justa k cykloobchodu. Konečně jsem koupil plášť, který byl přijatelný. Měl sice také vzorek, ale ne vysoký, takže na předním kole byl snesitelný. Od města Oristano jsme možná čekali trochu více. V průvodci se psalo o spoustě zajímavostí, ale nás tu nijak nic neuchvátilo. Věž na náměstí byla celkem nevzhledná a navíc zavřená.

Na poloostrov Sinis jsme přejeli po mostě přes ústí velké laguny. Právě laguny jsou domovem četných druhů ptáků, včetně plameňáků. Plameňáky jsme nezahlédli ani při pozorování z jedné ze strážních věží, která byla na břehu volně přístupná. Sinis je prý nejrozsáhlejší evropskou pouští. Je to velké území travou porostlých dun, s řídkým porostem stromů. V široké rovině by se to jelo docela příjemně, kdyby nefučelo. Vítr, který se od moře rozfoukal, byl nepříjemný a samozřejmě foukal proti.

Na jihu poloostrova Sinis na Capo San Marco stojí aragonské strážní věže. Bohužel věž Torre di San Giovanni byla zavřená. Pod věží leží rozlehlý areál vykopávek fénického a později punsko-římského města Tharros se zbytky římského chrámu se dvěma korintskými sloupy. Paní u pokladny mne natolik namíchla, že jsem vzal za vděk fotografií areálu z návrší u věže a místo bloumání mezi základy města jsme se šli raději občerstvit. Pak jsme ještě zajeli do nedaleké vesnice San Giovanni di Sinis ke starobylému kostelu San Sinis. Ten pochází z 5. století a je tak nejstarším kostelem na Sardinii. Má velmi neobvyklý tvar se zaoblenou střechou a uvnitř je – dle očekávání – velmi prostý.

V souboji s větrem jsme zdolali posledních deset kilometrů do kempu Is Aruttas. V tomto zařízení byl opět problém s pitnou vodou. A také se signálem mobilní sítě. V marketu naštěstí vodu prodávali, za signálem se muselo až na vrchol kopce, který odděloval pobřeží od ostrova. V podvečer jsme se zašli podívat na bílou písečnou pláž, o které bylo psáno i v průvodci. Na koupání byla voda dost studená a vítr nepřispíval k potřebě se ochladit.

Večer jsem konečně vyměnil plášť a odhalil příčinu toho, že ten „nepropíchnutelný“ plášť vlastně ušel. Pláště Schwalbe, které používáme, jsou sice výborné, ale jejich nasazování na ráfky je dost náročné, protože jdou hodně těsně. Po několikerém nasazení a sundání se mi už doma podařilo poškodit kord a drátek z něj propíchl duši uvnitř. Na starém plášti bych nyní sice nejspíš dojel do cíle, ale po výměně jsem byl klidnější. Ačkoliv příhoda s pláštěm působí banálně a vlastně nijak naši cestu neovlivnila, dobře ilustruje, že i v místech, kde jsme byli v civilizaci, není tak úplně snadné najít pomoc. Vozíme si s sebou skoro všechno zásadní na opravu v polních podmínkách, jedině u plášťů spoléháme na to, že vždycky něco koupíme. Vzpomínám na Slovinsko, kde i zapadnutém železářství měli náhradní hladký plášť na horské kolo.

Sinis a Planargia

Od kempu jsme vyjeli palmovou alejí. Palmy jsou na poloostrově Sinis vysázeny kolem silnic uměle a oživují jinak fádní krajinu. Snad ještě červené květy vlčích máků rozjasňovaly okolí silnice SS292, která je hlavní komunikací v této části ostrova. Zajímavé to začalo být, až když se silnice na chvíli přimkla k moři u letoviska Santa Catarina. Pobřeží je tu lemováno bílými skalnatými útesy s aragonskými strážními věžemi, které se noří do azurových vod korálového moře. Pastva pro oči i pro duši. Romantika skončila, když zahřmělo. Od vnitrozemí se přihnala bouřka. Stihli jsme akorát zakrýt brašny a schovat se v kavárně. Jak rychle bouřka přišla, tak zase odešla. Bundy opět skončily v brašnách, protože se udělalo zase teplo.

Bohužel kolem pěkných útesů silnice nepokračuje a stoupá do nitra ostrova k městu Cuglieri. Vyjeli jsme až na nejvyšší místo ve městě pod kostelem. Pozorovali jsme, jak se počasí kolem nás nemůže rozhodnout, zda bude slunečno nebo zataženo. Právě svítilo slunce, ale za půl hodiny, to už jsme byli za městem, už zase kapkalo. Takové trochu divoké počasí. V malém městečku Tinnura nás zaujaly nástěnné malby na zdech domů, murales. S podobnými jsme se setkali před rokem na Sicílii. Tyto jsou ale nakresleny velice realisticky, mnohde z odstupu vypadají velmi věrně. Domům byla domalována okna a vrata, postavy jsou vytvořeny v životní velikosti. Malby zobrazují život v minulosti. Městečko je těchto maleb plné.

Cílem dne bylo pobřežní město Bosa, rozkládající se v zálivu a v údolí kolem řeky Timo. Přijížděli jsme k němu od jihu. Z klesání po silnici se nám otevřel krásný výhled na město plné barevných domů, kterým vévodí středověký hrad Castelo Malaspina. Kolem řeky s břehy plnými lodí je palmová promenáda. Bosa nás opravdu překvapila. Zašli jsme i na prohlídku hradu. Věž byla právě v rekonstrukci, takže prohlídka se zúžila jen na vyhlídku na město a kostel s prastarými malbami. Vyhlídka na střechy domů byla ovšem moc pěkná a dohlédli jsme odtud i k marině. V přímořské části města, která je letoviskem, byly ulice plné lidí. Celé jsme ho projeli až na jih a podle plánku jsme hledali kemp. „Tady žádný kemp není, jen diskotéka,“ volal na mne italsky za současného hlasitého štěkotu psa pán, kterého jsem zjevně vyrušil. Odkázal nás ale na hostel v letovisku. Směrovky k němu si všimla i Jana, když jsme jím poprvé projížděli. Skončili jsme tak již podruhé na noc pod střechou. Hostel byl sice dražší než kemp, ale ne předražený, na rozdíl od okolních apartmánů.

Riviera del Corallo

Předpověď počasí byla nejistá. Nad námi bylo stále modro, ale pršet začít mělo zcela určitě. Měli jsme ušetřený jeden den z cesty do hor, právě kvůli dešti, tak jsme chvíli zvažovali si odpočinout. Ale to opravdu pouze chvíli. Čekala nás trasa, na kterou jsme se moc těšili a chtěli jsme si ji užít, nikoliv moknout. Udělali jsme přesto dobré rozhodnutí, že jsme vyrazili.

Poté, co pobřežní silnice opustila Bosu, vystoupala na členité pobřeží s krásnými výhledy. Cestou jsme viděli směrovky na kemp, který nebyl v žádném seznamu ani v mapě. Možná to bylo proto, že nebyl jako kemp označován, jen jako spiaggia, tedy pláž. Kochali jsme se výhledy, a co chvíli jsme zastavovali na focení. Automobilový provoz na cestě byl skoro nulový, zato jsme potkávali cyklisty. Za sebou slyším, jak si Jana s někým povídá anglicky. Za chvíli mne dojel cyklista s brašnami a dal se do řeči se mnou. Byl to Švýcar. Pak nás dojela i jeho žena. My jsme jeli o něco pomaleji, protože cestu jsme si vychutnávali. V dálce za zálivem byl vidět i mys Capo Caccia, náš cíl. Poté jsme potkali další cyklisty, kteří jeli proti nám. Většina cyklistů, kteří cestují na Sardinii, tudy projede a je to dáno nejen tím, že tento úsek je pěkný, ale také proto, že v nedalekém Alghero je letiště, jedna z bran na Sardinii.

Alghero jsme zpozorovali za zatáčkou, když pobřežní silnice klesla k moři. Alghero je patrně nejvýraznější památkou na doby španělské nadvlády. Právě zdejší přístav byl důležitou spojnicí s Iberským poloostrovem. Nebyli to však Aragonci či Kastilci, ale Katalánci, kteří dali tomuto městu ráz. Dodnes se tu údajně hovoří také katalánsky, což jsme nezaznamenali. Zato nám dobře známou katalánskou vlajku ano. Městem nás provedla cyklostezka po hradbách. Pěkný je turistický přístav, kde právě probíhal sraz veteránů, ale samo město nás až tolik nenadchlo. Na pláži za městem sochal do písku umělec pěknou plastiku. Bylo mi ho trochu líto, protože nebe se po poledni zatáhlo a avizovaný déšť byl na spadnutí.

U letoviska Fertilia, podle kterého se jmenuje i místní letiště, se nachází trosky starého římského mostu. O kousek dále se těsně vedle silnice rozkládají zbytky nuraghské vesnice Palmavera ze 13. století př. n. l. Nespokojili jsme se s fotkou přes plot a šli se podívat dovnitř. Ze zbytků věží a opevnění jsme si udělali představu o tom, jak takový nuragh mohl vypadat. Rekonstrukce archeologů, které jsme viděli na informačních tabulích, nás ale překvapily o to více. Jednalo se o celkem mohutné sídlo a opravdu mi není jasné, jak to celé mohli postavit, když kameny nejsou ničím pospojovány.

Mys Capo Caccia ční svými až 300 metrů vysokými vápencovými útesy nad hladinu Sardinského moře. Před sebou jsme viděli maják na jeho vrcholu. Když jsme na mys přijížděli po úzké šíji, mraky nad námi byly pěkně husté. I přes nepřízeň počasí jsme se sem chtěli zajet podívat, protože na západní straně mysu se nachází vyhlášená krasová Grotta di Nettuno, čili Neptunova jeskyně. Když se nám nepodařilo dostat v Oristánském zálivu na východě ostrova do tulení jeskyně, měli jsme nyní šanci si to trochu vynahradit. Na parkovišti pod majákem jsme zaparkovali kola u zábradlí a přikryli je plachtou. Jediný přístřešek skýtaly nově zbudované toalety, ale ty byly pečlivě obehnány plotem. Jeskyně se nachází na úrovni moře. Dá se k ní dostat buď po moři lodí, což může za pěkného počasí být příjemná plavba, anebo po schodišti se 656 schody. Schodiště má v katalánštině přiléhavý název Escala del Cabirol, tedy „Kozí schody“. Přišli jsme akorát na začátek poslední prohlídky. Jeskyně je dlouhá přes kilometr a je částečně zaplavena vodou. Turistický okruh je kratší a bez lodiček. Jeskyni zdobí nádherná nasvícená krápníková výzdoba. Není divu, že právě zde podle legendy měl své sídlo bůh všech moří Neptun.

Když jsme vyšli z jeskyně, pršelo. Zdolali jsme opět 110 výškových metrů po schodech ke kolům a za obdivného přihlížení turistů jsme odjeli. Cestou ke kempu jsme uviděli agroturistickou farmu. Pěkné ubytování, za mokra by přišlo vhod, ale kemp byl příliš blízko. Od brány je výhled k moři přes věž Torre del Porticciolo, podle které nese kemp své jméno. Musí tu být úžasný západ slunce. My jsme ale byli rádi, že se nám za dalšího vydatného deště podařilo postavit stan.