Portugalsko 2011

4. částLisabon

Návštěvu centra hlavního města jsme si nechávali až na závěr, částečně také jako rezervu. Pro přesun z podhůří Serra da Estrella jsme si vyhledali pohodlné vlakové spojení regionálními vlaky, jen s jedním přestupem, až do Lisabonu. Samotný Lisabon byl parádním závěrem naší výpravy.

Cesta do Lisabonu

Ráno bylo jako vymalované. Ani mráček. Jak jsme si doma dodatečně ověřili, dlouho předtím i potom bylo na Torre přesně takto. To jen my jsme na vrcholu promokli. Spěchali jsme na vlak, takže jsme byli bez snídaně. Čekal nás sjezd z hor dolů k nádraží v Covilhã. Někdy mi připadá, že sjezdy jsou náročnější než šlapání vzhůru. Tohle byl ten případ. Silnice sklesá dolů poměrně strmě v několika serpentinách. Z brždění plně naloženého kola víc než 10 kilometrů bolí ruce.

Konečně jsme dojeli dolů. Malé nádraží mělo zavřenou halu. Lístky prodávali v unimobuňce. Tedy spíš neprodávali. Dáma za okénkem nám řekla, že lístky si máme koupit ve vlaku. Na co tam tedy seděla, nevíme. Tedy, nakonec dobře, že tam seděla, protože jsme od ní dostali jízdní řád, ve kterém byl náš vlak nečekaně posunut asi o 20 minut, naštěstí na později. Přepravu kol jsme již nacvičili při cestě do Porto. Vzorně upravený průvodčí nám ochotně prodal lístky do nejbližšího přestupního bodu. Pak jsme se jen pohodlně usadili a za okny pozorovali ubíhající krajinu: horu Torre, údolí řeky Tejo, městečka i hrady. Entroncamento je ve všech jízdních řádech uvedeno jako významný přestupní uzel. Čekali jsme velké nádraží a mumraj lidí. Nic z toho se nekonalo. O víkendu poklidné nádraží se dvěma relativně malými nádražními budovami. Protože vlak nabral zpoždění, měli jsme hodinu a půl na přestup, které jsme strávili ve městě.

Vlak do Lisabonu byl o poznání plnější než předchozí. Po třetí hodině dorazil na nádraží Santa Apolónia, které je v těsném sousedství čtvrti Alfama, v níž jsme si také našli hostel na další noc. Nechtěli jsme totiž jet až do kempu, který je daleko od historického centra. Hostel Alfama Patio byl ideálním východiskem pro obě vycházky po městě. Našli jsme jej celkem rychle. Na rozdíl od mnohých podobných zařízení v centrech měst, měl tento malý dvorek, kde bylo možné nechat uložená kola. To byla velká výhoda. Měli jsme štěstí, měli volné postele, přestože jsme neměli rezervaci. Byl totiž dost plný. V hostelu vládla taková docela uvolněná atmosféra, ale bylo tam celkem fajn. Pod okny hostelu nám cinkaly projíždějící klasické lisabonské tramvaje.

Toulky starým Lisabonem

Vlastní centrum Lisabonu je relativně malé a dá se v pohodě obejít pěšky. Nám na to v součtu v pohodě stačil ani ne jeden den, z toho většinu jsme stihli ještě v pozdním odpoledni po příjezdu.

Architekturu centra ovlivnilo silné zemětřesení 1. listopadu roku 1755, které zastihlo obyvatele města na nedělní bohoslužbě, takže jich obrovké množství zahynulo pod sutinami. Kromě škod způsobených vlastními otřesy země, poškodily město také následné požáry a tsunami. Čtvrť Alfama, ve které jsme se ubytovali, stojí na strmé skále, a tak byla uchráněna před zemětřesením. Dnes je nejzachovalejší a nejstarší lisabonskou čtvrtí plnou úzkých a příkrých uliček a také schodišť. Úzkými ulicemi projíždějí typické historické červené a žluté tramvaje linek 12 a 28. Místy se vozy vejdou do uličky jen taktak. Ulice jsou natolik úzké, že se někdy ani chodci na uzoučký chodník už nevejdou, když tramvaj projíždí. Tyto tramvaje patří k Lisabonu naprosto nerozlučně, jsou součástí města jako třeba v Londýně taxíky. Svezení tramvají totiž patří k oblíbeným atrakcím. Tramvaje jezdí dost plné, jak jsme se sami přesvědčili, takže my jsme proto raději dali přednost pěší procházce.

Protože se město rozkládá na kopci, je tu několik vyhlídek (miradouro), odkud je možné se na město podívat shora. Od Miradouro da Graça jsme shlíželi na dolní čtvrť Baixa, kam jsme měli namířeno, i k hradu Castelo de São Jorge, nejvyššímu bodu ve městě. Dolní pobřežní čtvrť Baixa to je úplně jiný svět. Po zemětřesení byla kompletně přestavěna jako síť pravoúhlých ulic, náměstí a bulvárů. Mimo jiné se tu nalézá také jeden ze tří „výtahů“ (elevadores). Elevador de Santa Justa je 32 m vysoká ocelová věž postavená Eiffelovým žákem. Na výtah se čeká dlouhá fronta. Po chvíli čekání jsme to vzdali a do čtvrti Bairro Alto, kam výtah jezdí, jsme došli za pár minut po vlastních a zadarmo. Dokonce jsme se dostali do horního patra výtahu, odkud je pěkný výhled na čtvrť Baixa a na hrad na protějším kopci. Jediný rozdíl od placené vyhlídky o patro výš je v tom, že objektiv fotoaparátu je třeba prostrčit pletivem s velkými oky.

V Bairro Alto jsou ještě další dva elevadory. Nejsou to výtahy, ale v podstatě hybrid mezi tramvají a lanovkou. Elevador da Glória vypadá jako historická tramvaj se sběračem, jen podvozek má skloněný podle úhlu sklonu svahu a někde dole někdo tahá z nitky, tedy za lano. Elevador da Bica má také sběrač jako tramvaj a ukryté lano, kabina je však kaskádovitá jako v lanovce. Obě tratě jsou krátké a svezení na nich není nejlevnější záležitostí.

Vrátili jsme se zpět do čtvrti Baixa. Tady bylo rušno. Ulice jsou plné obchodů, kaváren a do toho se tu předvádí nejrůznější eskamotéři. Šli jsme směrem k nábřeží na velké arkádami zdobené náměstí Plaça do Comércio. Jedna z ulic na náměstí ústí velkolepým triumfálním obloukem. Kousek odtud je Sé, lisabonská katedrála. S cimbuřím zakončenými věžemi působí tak trochu jako pevnost. Za ní jsme se vrátili zpět do Alfamy. Z Miradouro de Santa Luzia jsme pozorovali pozdní odpoledne nad řekou Tejo.

Castelo de São Jorge

Nadešel poslední den našeho putování v Portugalsku. Letadlo nám letělo až pozdě odpoledne, takže celé dopoledne jsme ještě měli na prohlídku. Ze čtvrti Alfama je to kousek k hradu Castelo de São Jorge, největší lisabonské památce. Ještě před otevřením jsme si prošli k němu přiléhající malou podhradní čtvrť Santa Cruz do Castelo, nacházejí se již za hradní branou. Z hradeb je fascinující výhled na město, na čtvrti Baixa a Bairro Alto. Krásně je také vidět přes dva kilometry dlouhý červený most Ponte 25 de Abril, který připomíná tak trochu Golden Gate v San Franciscu. Klene se ve výšce 70 metrů nad hladinou řeky Tejo. Na druhém břehu řeky rozpíná své ruce 28 metrů vysoká socha Krista krále (Cristo Rei), stojící na podstavci vysokém 82 metrů. Pozorovali jsme také přistávající letadla, která se nad centrem snášejí k zemi tak, jako s námi před víc než dvěma týdny. Uvnitř hradního komplexu se nachází vlastní jádro hradu, mohutná pevnost s vysokými hradbami a bývalým vodním příkopem. Hradby je možné celé projít dokola. Po prohlídce hradu se nachýlil čas k odjezdu. Vrátili jsme se do hostelu pro kola a čekal nás už pouze přesun na letiště.

Návrat domů

Lisabonské letiště leží na severu města. Širokými ulicemi moderního města jsme k němu dojeli velmi rychle. Složili jsme kola do beden a přichystali se k odletu.

Ze země jsme se odlepili „pouze“ s hodinovým zpožděním. Krátce předtím, než jsme opustili portugalský vzdušný prostor, jsem za okénkem letadla zřetelně rozpoznal pohoří Serra da Estrella a v něm horu Torre, údolí Zêzere i město Covilhã, kde v podstatě končila cyklistická část naší výpravy do země na konci světa. Bylo opět počasí bez mráčku. Ten déšť na vrcholu, říkám si tak, nebyla to náhodou výzva pro další cestu?

Portugalsko si nás získalo. Poznali jsme bohatou portugalskou minulost i současnost. Navštívili jsme památky na doby největší slávy a zámořských cest, ale také odlehlé kouty země. Stále ještě zbývají místa ve střední části Portugalska, která bychom rádi někdy poznali a doufáme, že se sem zase vrátíme. Adeus Portugal.