Portugalsko 2011

3. částZ pobřeží do hor

V Porto jsme se definitivně vzdálili od břehů Atlantiku a pokračovali dále do portugalského vnitrozemí a směrem k severní hranici se španělskou Galicií. Až tady se nám konečně podařilo opustit hustě osídlená místa a poznat více z přírody. Naše cesta za památkami portugalské historie však ještě nebyla u konce.

Douro Litoral

V údolí Douro byla po ránu pořádná mlha. Až později se začala rozpouštět a sluníčko začalo hřát. Bylo příjemně. Krajina v okolí řeky byla celkem pěkná, ale moc jsme jí neužili, neboť stále jsme projížděli souvislým osídlením. Přeci jenom se tu a tam nějaké kousky neobydlené přírody mezi městy a vesnicemi našly. Osídlení má zase výhodu v tom, že cestou se můžete osvěžit, snadno najdete obchod, nebo si můžete zajít na kávu.

Až odpoledne po sedmi desítkách kilometrů jsme dojeli do historického města Aramante v údolí řeky Tâmega, které nám vynahradilo předchozí nezáživnou cestu „nekonečnou vesnicí“. Město nás přivítalo svým panoramatem od řeky, které tvoří místní dominantní kostel a oblouky mostu, obojí jména São Gonçalo. Na náměstí je spousta restaurací, ovšem turistů zde bylo poskrovnu. Podle mapy z informací jsme prošli ještě nějaké další památky ve městě a pokračovali zase hustě osídlenou krajinou. Pro řidiče aut musí být docela otravné, když jedou desítky kilometrů a prakticky pořád v obci. Není proto divu, že mají tendenci rychlost nedodržovat. V Portugalsku mají zajímavou metodu, jak je zklidnit. Když auto překročí rychlost, o pár desítek metrů dál ho zastaví semafor, který tu stojí jen tak bez dalšího významu. V praxi to vypadalo tak, že kromě řidičů, kteří to leckdy ještě stihli projet na oranžovou, jak jeli rychle, vyšla červená na nás. Po pravdě jsme ji už začali ignorovat.

Původní plán byl dojet na vrchol Penha nad městem Guimarães, kde je kemp. Jenže na tachometru naskočila devítka v řádu desítek a do kopce se nám moc nechtělo. Najednou se před námi objevila odbočka na camping, o kterém jsme nevěděli. Chopili jsme se šance a ubytovali se v lesním terasovitém kempu. Ráno stejně památky ve městě otevírají pozdě, tak kam chvátat, že?

Za kořeny Portugalska a do kraje Minho

Guimarães je svým historickým významem jedním z nejdůležitějších měst v Portugalsku. Právě zde se narodil první portugalský král Afonso Henriques, zde začala vlna reconquisty, tedy vyhnání Maurů z Pyrenejského poloostrova, zde se doslova zrodilo Portugalsko – aqui nasceu portugal.

K branám hradu Castelo de Guimarães jsme dojeli skoro hodinu před otevírací dobou a dovnitř nás pustili s dalším desetiminutovým zpožděním. Hrad je svými rozměry spíš nevelkou tvrzí a kromě vysokých hradeb s malými věžemi a palácové věže toho v něm samotném moc k vidění není. Dokonce ani výhled z věže na město nebyl nijak úchvatný jak jsme si od něj slibovali. V sousedství hradu stojí mnohem větší palác vévodů Bragança (Paço dos Duques de Bragança), který na první pohled upoutá svými četnými štíhlými cihlovými komíny. Sintra, Alcobaça, Guimarães, ale i jinde cestou jsme viděli výrazné krbové komíny. Označili jsme tedy – tak trochu žertem – komíny po manuelském stylu za další z typických atributů portugalské architektury.

Centrum města tvoří čtvrť pěkných rekonstruovaných úzkých historických uliček s kostelem Igreja de Nossa Senhora da Oliviera. Historické centrum s hradem a palácem je další památkou na naší trase, zapsané na Seznamu světového dědictví UNESCO. Po prohlídce města jsme pokračovali dále aglomerací. Několik kilometrů za městem jsme uhnuli z hlavní silnice. V podstatě až tady se nám konečně podařilo vymanit se z jednolité zástavby.

Cesta do kopce lesem nás přivedla k jednomu z nejvýznamnějších a nejhezčích nalezišť keltské osady, které dokládá předrománské osídlení Iberského poloostrova. V nalezišti Citânia de Briteiros byly odkryty základy více než 150 chatrčí, většina z nich kruhového půdorysu. Několik z nich bylo pro názornost zrekonstruováno do původní podoby. Celé naleziště bylo nesmírně působivé místo a velice nás překvapilo, zejména svojí rozlohou čtyř hektarů, ale původně bylo ještě mnohem větší. Zbytky obdobných osad byly nalezeny i na okolních vršcích. Galská oppida jako toto postupně v 1. století před naším letopočtem podlehla tlaku Římanů, kteří sem rozšířili svoji říši na několik dalších staletí. Toto bylo údajně jedním z posledních, které odolávaly.

Osada je obklopena lesem. Jen pár kilometrů za ní jsme dojeli k velkému lesnímu spáleništi. Byli jsme v horách na východě dnes již historické provincie Minho, kde zuřily požáry, o kterých jsme slyšeli z televize před několika dny. Tady v horách se také nachází rozsáhlé poutní místo Bom Jesus do Monte, ke kterému jsme dojeli zanedlouho. Kostel a celý poutní areál stojí vysoko na kopci, ale my jsme k němu dojeli vlastně téměř po rovině.

Zaparkovali jsme kola v parku a vmísili se do davu poutníků. Bom Jesus je opravdu pecka. Nemusíte být ani věřící, aby vás tohle místo vtáhlo. Nádherný barokní chrám stojí v závěru impozantního kaskádového žulového schodiště, na němž je křížová cesta s fontánami a sochami vyvedenými v životní velikosti. Fascinující je i oltář kostela s Ukřižováním. Všude kolem je spousta pečlivě udržovaných květinových záhonů a parková úprava. Příznivce technických památek jistě zaujme lanovka, která je doslova muzejním exponátem. Dodnes je alternativou strmého schodiště, přičemž její pohon je založen na přečerpávání vodních nádrží. Zdrojem vody je horský pramen, takže její provoz je opravdu ekologický.

Podle plánu jsme měli sjet ještě do města Braga, na které jsme shlíželi z terasy od kaple. Braga je zajímavým a významným městem, jenže nastoupanou výšku se nám ztrácet moc nechtělo, a také pohled na hodinky velel spíše pokračovat do kempu. Braga totiž byla obráceným směrem a před námi byl ještě pořádný kus cesty. Krátce po vyjetí jsme v dáli pozorovali hustý dým valící se z lesů. O chvíli později jsme sami projížděli jedním z kompletně vyhořených lesů.

Silnice N103 kopíruje hranici se Španělskem až do severovýchodního cípu Portugalska u města Bragança. Po ní jsme také pokračovali následující dva dny. Jeli jsme tudy zatím jen pár kilometrů, když jsme odbočili do města Viera do Minho, které leží jižně od ní. Zrovna jsme přijížděli k supermarketu, kde nás oslovil mladík se Superbem s francouzskou značkou. Byl to také cyklista, který sem přijel se svou přítelkyní na kola do pohoří Serra do Gerês. Tito Francouzi byli třetí a poslední cykloturisté, které jsme v Portugalsku potkali. Co naplat, je to sem ze střední Evropy daleko. Ubytovali jsme se v pěkném kempu na kraji města. Naše cesta se přehoupla do své druhé poloviny a s ní se svým způsobem zásadně změnil i charakter okolní krajiny. Odteď nás čekalo méně památek a více přírody.

Serra do Gerês

Vrátit se na silnici N103 znamenalo přejet malé sedlo. Jak jsme tak stoupali, nad hlavami nám několikrát přeletěl vrtulník se zavěšeným vodním vakem, neklamné znamení přítomnosti lesních požárů. Když jsme přijeli do sedla, před námi se otevřela doslova spálená krajina. Celý severní svah kopce byl sežehnutý plameny. Pohled na černou a hnědou krajinu to byl smutný. Příroda se ale celkem rychle vzpamatuje a za pár let budou pozůstatky po požáru jen málo patrné.

Silnice N103 vede vysoko nad údolím a je z ní pěkný výhled na vodní nádrže a hraniční pohoří Serra do Gerês. Přestože je to hlavní a široká silnice, nebyl na ní téměř žádný provoz, což byl znatelný kontrast s předchozími dny. Jak prořídla civilizace, prořídla také možnost občerstvení. Až po dlouhých čtyřech desítkách kilometrů jsme konečně u silnice našli restauraci. V poledne se na cestách neradi přejídáme, ale polévka a salát přijdou vždy k chuti. Využili jsme přestávky a ochutnali zde také místní typické zelené víno (Vinho Verde). Toto označení nemá pro svoji barvu, protože ve skutečnosti může být bílé, růžové i červené, ale pro svoji lehkost a svěžest. Většinou jsou ale vína bílá, spíše nažloutlé barvy, lehce kyselá s ovocnými a květinovými vůněmi, s menším obsahem alkoholu a lehce perlivá, vyrobená z hroznů rané sklizně. Přesně takové jsme si objednali. Vinho Verde je chráněné označení původu (DOC – Denominação de Origem Controlada) pro tento druh vín pocházeních výhradně z regionu Minho.

Obloha se zatáhla a vypadalo to chvílemi i na déšť. Trochu to pokazilo výhledy, a to i ten na lázeňské město Chaves, které leží dole v údolí u dálnice do Španělska. Během prohlídky města se ale zase počasí celkem spravilo. Chaves je široko daleko jediným větším městem a centrem oblasti. Je to moc pěkné lázeňské město s historickým centrem, hradbami a obranou věží. Řeku Tâmega, o sto kilometrů výše na jejím toku než v Amarante, tu překonává římský most Ponte Trajano z 1. století.

Dnešní etapa byla dlouhá opět přes sto kilometrů. Nejbližší kemp byl až jižně od města Chaves. Byl středně velký se slušným zázemím. V noci přišel déšť.

Trás-os-Montes – Montesinho

Také ráno pokapávalo a moc se nám nechtělo přes hory a doly dalších téměř sto kilometrů. S vyjetím jsme dost otáleli, ale nakonec se mraky roztrhaly a bylo pěkně polojasno a mohli jsme pokračovat.

U Chaves jsme klesli z hor, takže jsme se museli opět dostat na hřeben. Podle očekávání to byla moc pěkná etapa. Hory mají jen nízký porost, takže je tu neustále výhled do krajiny. Hodně se tady pěstuje víno, ale jinak nic. Také ve vesnicích, kterých bylo cestou poskrovnu, žádný život. Úplně jiný svět proti první polovině cesty. Však se také místnímu kraji říká Trás-os-Montes, něco ve smyslu „tam za horami“. O to větší bylo překvapení, když jsme u silnice objevili malou restauraci. Obsluhu i kuchyň obhospodařovaly dvě starší paní, které nám ochotně naservírovaly vrchovaté talíře polévky. Místní zeleninová polévka (sopa de legumes) je ve skutečnosti luštěninovou polévkou. Jak jsme pochopili, vaří ji zde téměř všude, asi jako u nás mají v každé hospodě česnečku nebo gulášovku.

Cesta krajinou rychle ubíhala. Jedinou větší zastávkou bylo městečko Vinhais s klášterem São Francisco a také bylo příležitostí k osvěžení. Jak jsme se blížili k přírodnímu parku Montesinho, tak přibylo lesních úseků. Kemp u vesničky Gondesende byl na kopci a celý v lese. Příjemné místo s restaurací, prostornou loučkou pro stany, avšak plnou spadaných višní. Jen nás překvapilo, že po nás chtěli platit za kola stejně jako za motorku. Večer ve stanu jsme se dopočítali zajímavého výsledku. Když jsme odečetli od doby na cestě čistý čas jízdy a přestávky na občerstvení, stále nám chyběla jedna hodina. Vzhledem k tomu, že po cestě nebyly žádné památky, znamenalo to, že přesně tolik času nám zabralo fotografování přírody. Ach ti fotografové …