Portugalsko 2011

1. částPodél břehu Atlantiku

Naše dosavadní cesty k moři vedly především do oblasti Středomoří, které jsme si tolik oblíbili. Cesta do Portugalska k bouřlivým vodám Atlantiku proto otevřela pomyslnou novou kapitolu našich cest. Současně jsme se podívali na kole zatím nejdále od svého domova. Byli jsme plni zvědavosti na tuto cestu.

Cesta na daleký západ

Odpolední letadlo z Prahy odletělo překvapivě včas, takže jsme nenabrali žádné zpoždění. Cestou bylo dost mraků, ale když jsme doletěli na konec kontinentu, jasně jsme za okénkem rozeznávali místa, kterými budeme v dalších dnech projíždět: poloostrov Peniche, Stříbrné pobřeží, na němž byl patrný lesní požár, i pohoří Sintra se svým typickým oblakem. Úžasné ale bylo přistání v Lisabonu. Letiště se nachází na severu města v městské aglomeraci a letadlo s námi před přistáním ještě stihlo obkroužit celé město jako při vyhlídkovém letu až na jih za řeku Tejo a odhalit nám tak v odpoledním slunci při klesání na ranvej staré město i s hradem jako na dlani. Bylo to jedno z nejkrásnějších přistání, jaké jsme dosud zažili.

Po smontování kol jsme se vydali podvečerním městem do nedalekého městského kempu. Překvapilo nás, že jsme krátce za letištěm najeli na cyklostezku, která nás vedla podél hlavní ulice. Městský kemp je jediný v Lisabonu. Je poměrně velký, ale na svoji velikost nebyl právě moc obsazený. Slouží ale také jako místo zábavy. Do pozdních hodin vyhrávala kdesi dole muzika a partička puberťáků si vybrala pro noční párty místo nedaleko našeho stanu, který jsme si záměrně postavili na samotě. Večer jsme si uvědomili ještě jednu věc. Při cestě do Portugalska jsme si přetočili hodinky o hodinu zpět. I tak bylo světlo o poznání déle než u nás. Však jsme také dorazili za 9 stupeň západní délky.

Po stopách mořeplavců

Lisabonský kemp se nachází v parku na kopci nad městem ve čtvrti Monsanto. Projeli jsme parkem a ulicemi sklesali na nábřeží řeky Tejo na lisabonské předměstí Belém, kde stojí monumentální Klášter řádu svatého Jeronýma (Mosteiro dos Jerónimos), jemuž patřil až do třetiny minulého století. Klášter založil král Manuel I. Portugalský, podle něhož je také nazván originální vznosný stavební sloh pozdní gotiky. Také tento klášter je přirozeně vystavěn v manuelském slohu, velmi typickém pro nejvýznamnější portugalské památky. V klášteře je pohřbeno několik králů a také slavný mořeplavec Vasco da Gama. Bohužel, jako většina památek i tento klášter otevíral příliš pozdě a prohlídka by trvala dlouho. Snad se sem znovu podíváme při další cestě.

Belém představoval vždy důležitou křižovatku světa. Právě odtud, v místech, kde Tejo ústí do Atlantiku, se na své zámořské plavby vydávali slavní mořeplavci a dobyvatelé. Jejich výpravy připomíná Památník objevitelů (Padrão dos Descobrimentos) na břehu řeky Tejo. Symbolicky jsme se u něj na startu naší objevné cesty po Portugalsku vyfotili i my. Nedaleko stojí opevněná Belémská věž (Torre de Belém). Ačkoliv rozměry malá, představuje jednu z nejdůležitějších památek manuelského slohu a spolu s Klášterem řádu sv. Jeronýma je již od roku 1983 na seznamu památek UNESCO. Belém vstoupil nedávno také do evropských dějin, neboť v prosinci 2007 byla ve zdejším klášteru podepsána Lisabonská smlouva.

Podél pobřeží vede rušná silnice, která nás vyvedla nepřerušeným osídlením do sousedního letoviska Cascais. Tady se nám hned v prvním větším supermarketu podařilo zakoupit kartuši pro plynový vařič. Dobrá zpráva. Cascais nás celkem překvapilo krásně dlážděným historickým náměstím s domy obloženými dlaždicemi azulejos a malou pláží sousedící s rybářským přístavem. Pár lidí se překvapivě i koupalo. Překvapivě proto, že vody oceánu nejsou právě ideální lázní. Dokonce ani nějak extra teplo nebylo, příjemných 25 stupňů, ovšem nebe bez mráčku. Tedy až na jednu výjimku. Nad nedalekým pohořím Sintra oblak byl, stejný, jako jsme viděli den předtím z letadla. Už v průvodci jsme četli, že i za nejteplejších dní se nad Sintrou alespoň malý oblak vytvoří a tvoří nedílnou kulisu této krajiny.

Pobřeží za Cascais je skalnaté. V místě Boca do Inferno, což v překladu znamená Ústí pekla, voda v útesech pod skalním mostem proniká do propadlé jeskyně a náležitě zde pění a hraje nekončící působivé divadlo pro turisty. Podél pobřeží až daleko za město vede souběžně se silnicí příjemná cyklostezka. Okolo ní nás zaujala polopouštní krajina se spoustou sukulentních rostlin prorostlá klečí rostoucí z písčitých dun. Jak jsme vyjeli z města, pocítili jsme výrazný protivítr, který na několika místech navál písek na cestu.

Když se pobřežní silnice N247 stočila k severu, uviděli jsme ho – mys Cabo da Roca. Přejeli jsme přes kopec a odbočili na silničku svažující se k majáku, který stojí vysoko na skále nad oceánem. Po kamenné cestě jsme sjeli až na vyhlídku s obeliskem, který připomíná, že jsme právě dosáhli 9 stupňů a 30 minut západní délky, jakožto nejzápadnějšího bodu Evropy. Ve skutečnosti je to nejzápadnější cíp celé Eurasie, protože východní protipól kontinentální pevniny není kdesi neurčitě na Urale, ale až v desetitisíce kilometrů vzdálené Beringově úžině, odkud je to do Severní Ameriky přes moře jen asi 90 km. Z Evropy je to přes Atlantik do Ameriky podstatně dále, a tak není divu, že až do středověku byl pro Evropany tohle opravdový konec světa. Za dosažení tohoto významného místa a za několik euro k tomu jsme odměněni ručně vypsaným certifikátem, který jsem pečlivě uschoval do jedné z brašen. Opustili jsme mys a přes vesnici Azóia jeli do lesů pohoří Sintra. Pro zajímavost dodám, že právě zde, v nejzápadnější vesnici Evropy, jsme potkali první a jediné auto s českou registrační značkou.

Udělali jsme asi chybu. Místo po hřebeni Sintry jsme sjeli do údolí řeky Corales a do města Sintra tak museli vystoupat vzhůru. Cestou jsme potkali historickou tramvaj, která vezla vysmáté turisty, kteří mávali na dva cyklisty plahočící se do kopce.

Do Sintry jsme dorazili až před pátou po 80 kilometrech. Město je velice působivé. Jsou tu hned tři hrady nebo zámky. V historické části města stojí královský palác Palácio Nacional. Všeobecně známý je dvěma svými obřími kónickými komíny připomínajícími věže. Na dvou protilehlých vršcích nad městem jsou pak zbývající dva. Musí se k nim vysoko do sedla. Na jednom kopci stojí další palác – barevný a tak trochu bizardní Palácio da Pena. Na druhém vrchu je rozlehlá zřícenina hradu Castelo dos Mouros. Ten je vidět i z náměstí. Teprve v tuto chvíli jsme pochopili, kolik jsme ztratili výšky zajížďkou do údolí. Právě tento hrad jsme zvolili k prohlídce. Místo bloumání po komnatách jsme dali přednosti fantastickému výhledu do kraje. Z hradeb a věží hradní zříceniny je úžasný pohled na staré město s Palácio Nacional i sousední extravagantní Palácio da Pena. Cimbuří je lemováno historizujícími vlajkami vládců, kteří tento hrad měli ve svém držení. Postupně jsme se tak seznámili se zástavami portugalských králů. Nechyběla připomínka Maurů, někdejších držitelů hradu, a nakonec na nejvyšší věži vlaje i současná vlajka Portugalska. Sintra je vskutku krásné město na krásném místě. Není divu, že spolu s okolní krajinou je další z památek UNESCO. Na naší trase zdaleka ne poslední.

Po dvou hodinách Sintru opouštíme. Zbývá nám ještě 30 km do kempu na pobřeží. Naštěstí se k večeru vítr trochu utišil, takže jsme nejeli proti němu. Na obzoru jsme viděli obrovský klášter Mafra, který se nám bohužel nepodařilo zařadit do trasy. Minuli jsme několik starých větrných mlýnů a po 20. hodině jsme se opět dostali k moři. Útesy osvětlovalo slunce nízko nad obzorem a zdůrazňovalo tak jejich červenou barvu. První den byl nabitý zážitky, dlouhý a náročný po všech stránkách, ale krásný. Jen jsme postavili stan, zapadlo slunce.

Estremadura

V kempu byl tentokrát klid a na čerstvém povětří vanoucím od Atlantiku jsme se dobře vyspali po prvním mimořádně náročném dni. Tolik památek na takové vzdálenosti a v takových podmínkách byl opravdu nemalý výkon.

Silnice N241 kopíruje pobřeží. Vede vysoko na útesech a sem tam je z nich možné dohlédnout na moře. Rozhodně to není žádná panoramatická cesta. Ve vesnicích jsme opět viděli místní bílé větrné mlýny s barevným lemováním dveří a oken, které je pro stavby v tomto kraji typické. Poté, co jsme se odpojili od moře, byla krajina již celkem nezajímavá. Zastavili jsme až ve městě Torres Vedras. Uprostřed města na návrší stojí zbytky hradu a kostel. Je odtud docela pěkný rozhled na město. Když jsme posvačili v parku pod eukalypty, začali jsme se vracet směrem k moři. Projížděli jsme mírně zvlněnou krajinou s občasnými lesíky, převážně borovými, na pohled krajinou o něco zajímavější.

Plechové siluety dinosaurů na kruhovém objezdu ve městě Lourinhã připomínají zdejší naleziště koster druhohorních plazů. Zastavili jsme u baru na místní pivo. Dal jsem si dvojité a ještě si šel přidat. To není na místní poměry obvyklé. Je třeba říct, že místní piva se prodávají v balení po dvou deci nebo jako třetinky. V supermarketech mají ještě litrové láhve, se šroubovacím uzávěrem, zřejmě rodinné balení na celý víkend. Mají i nealkoholické pivo, ale po pravdě „žádná výhra“ to není. Hlavně, že vychlazené zažene žízeň. V baru jsme potkali cyklistu ze Španělska. Jel právě do Santiaga de Compostela, což nám prozradil svojí lámanou angličtinou. Vysvětlovali jsme mu, že my nejsme poutníci a jedeme jenom okolo Portugalska.

Cílem dne bylo město Peniche, ležící na poloostrově ve tvaru kapky vysunuté do oceánu. Když už bylo město na dohled, zjistili jsme, že oproti mapě zde vybudovali novou silnici pouze pro motorová vozidla. Nakonec jsme alternativní cestu do města našli a přijeli až k branám, a to doslova. Celý poloostrov je totiž oddělen hradbami. Ve starém městě nám před kola začaly skákat ženy nejrůznějšího věku a začaly nás přesvědčovat, že právě u nich můžeme levně bydlet. Okamžitě jsme si vzpomněli na podobné naháněče na ubytování ve městě Ulcinj na jihu Černé Hory. Domlouvejte se ale s nimi na podrobnostech, když umí jenom portugalsky. Na dotaz nebyla cena nijak závratná, ale kemp vyšel levněji.

Zdejší Fortaleza z 16. stol. prý proslula jako vězení kontroverzního dlouholetého portugalského autoritářského předsedy vlády a jeden čas také prezidenta Antónia de Oliveira Salazara. Pevnost stojí na skalním útesu a je odtud výhled na moře. Kromě kostelíka tu toho moc k vidění není. Mnohem více jsme toho nafotili na konci poloostrova na Cabo Carvoeiro, divoce rozeklaném mysu se zajímavě erodovanými skalisky. U stánku cestou zpět jsme si koupili velkou dobrotu, uzlíky z koblihového těsta. Portugalci mají rádi sladké pečivo a cukrárny nebo pekárny jsou útok na chuťové buňky. Několikrát během cesty jsme podlehli. Místní kemp se nachází na kraji města v písečných dunách. Ano, čtete dobře! Jediná tráva v kempu je u bazénu, všechny stany a přístup k nim jsou po písku. Místy se do něj boří hluboko. Dotlačili jsme kola za tisový keř, kde jsme postavili v závětří stan. Nemusíme přeci mít písek všude. Říkali jsme si proto, zda by přece jenom nebylo lepší přespat někde ve městě.

Stříbrné pobřeží

Cesta z Peniche vede kolem dlouhatánské pláže. Už o den dříve jsme pozorovali, že na pláži je sice velké množství lidí, ale ve vodě není prakticky nikdo. Tedy až na surfaře. Zdejší větrné pobřeží je doslova rájem surfařů sjíždějících vlny, které se vytvoří, když vodní masa narazí na pevninský šelf. Cestou jsme viděli mnoho upoutávek na školy surfingu. Potkali jsme dokonce i partu českých příznivců tohoto sportu. Pro nás byl vítr spíš nepříjemnou skutečností, ale už jsme si pomalu zvykli a vůbec nám to nepřišlo.

Nedaleko za Peniche se nachází poloostrov s vesničkou Baleal. Od pevniny ji odděluje jenom písečná kosa, po které vede panelová silnice na šířku jednoho auta. Průjezd tu proto řídí semafor. Vesnička s malým rybářským přístavem je plná malých bílých domků s typickým barevným lemováním. To nejkrásnější se ale skrývá na konci vesnice, kde poloostrov přechází v silně rozeklaný skalnatý útes seskládaný z nahnutých obrovských světlých kamenných ploten, do kterých jedna za druhou narážejí vlny oceánu. Je to úžasné místo, kde jsme vydrželi fotografovat asi půl hodiny. Ale nebylo to jediné takto fotogenní místo toho dne. Pak jsme zamířili do vnitrozemí k městečku Óbidos.

Již z dáli jsme viděli cimbuří hradeb města na návrší. Obrovské parkoviště před branami města zelo tak trochu prázdnotou, což nás docela potěšilo. Kolem parkoviště vede dlouhý a krásně zachovaný akvadukt, první zdejší zajímavá památka. Do města se vchází branou s krásnou výzdobou z dlaždic azulejos. Hned za ní se dá dostat na hradby a po nich dokola obejít celé město. Z hradeb se dá udělat jeden krásný záběr za druhým. Pohled na bílé domy s červenými střechami a s tradičním modrým, žlutým, červeným nebo šedým lemováním oken, dveří a hran domu snad ještě překonalo ranní focení na útesech. Na konci města stojí kamenný hrad, který stejně jako hradby zachovává hnědou neutrální barvu, v kontrastu s městem. V úzkých uličkách bylo plno turistů, nicméně žádné davy, o čemž svědčilo i prázdné parkoviště. Byli jsme tímto městem úplně nadšeni.

Kolem pobřeží jsme tak trochu kličkovali, vždy kousek do vnitrozemí a pak zase k moři. Šance na vykoupání v moři byla v nějaké mělké mořské zátoce. Zátoka Lagoa de Óbidos nás moc nezaujala. Podobná laguna je i letoviska São Martinho do Porto, přes které jsme pokračovali. Ani zde jsme se nevykoupali a dali přednost občerstvení. Snad za to mohla nízká oblačnost, která se přihnala od moře. Nedalo se ani nic pořádně vyfotit. Rázem jsme však z oblak vyjeli a přijeli do letoviska Nazaré. Dole u moře je to typické letovisko se spoustou hotelů, z blízka nic zajímavého. Nad městem je velký skalní útes, kam mimo jiné jezdí lanovka. Objeli jsme to po silnici a dostali se do starého města s velkým náměstím, katedrálou a především vyhlídkou. Z ní se naskýtá pěkný pohled na velké pláže se slunečníky a závětrnými stany dole v letovisku. Na náměstí prodávají podivné ženy, které průvodce Rough Guides trefně nazývá hrozivými rybářkami, u stánků sušené ovoce a oříšky. Vše mají volně v otevřených pytlích, takže to celý den obletují mouchy. No, nic jsme si tu nekoupili.

Ale od vln Atlantiku zase do vnitrozemí. Nějakých deset kilometrů od moře leží město Alcobaça s velkolepým cisterciáckým klášterním komplexem (Mosteiro de Santa Maria de Alcobaça), připomínající někdejší bohatství a moc. Prohlídku kláštera, který je také na seznamu UNESCO, jsme měli v plánu až ráno, ale pro focení průčelí bylo večerní načervenalé světlo naprosto ideální. Než jsme si v klidu mohli klášter vyfotit, museli jsme vyřešit ubytování. Přímo ve městě je kemp. Jenže, když jsme k němu přijeli, byl zavřený. Jak jsme později doma zjistili, probíhala v něm rekonstrukce. Tříhvězdičkový hotel se nám zdál poněkud zbytečný luxus. Číšník v restauraci naproti klášteru nám poradil malý a cenově příznivý penzion hned u náměstí. Konečně jsme v podvečer vyrazili na korzo uličkami a také trochu ochutnat něco z portugalské kuchyně.