Portugalsko 2011

4. částNa střechu Portugalska

Dostali jsme se do jednoho z nejodlehlejších koutů Portugalska a současně jsme byli také nejdál od výchozího bodu naší cesty. Do hlavního města je to odtud vzdušnou čarou něco přes 400 km, tedy podobně jako z Chebu do Ostravy. Na kole nám zbývalo zdolat téměř stejně velkou vzdálenost, přesto jsme se k Lisabonu v dalších dnech přiblížili jen asi o třetinu vzdušné vzdálenosti. Poslední část cesty byla současně nejtěžší, zahrnovala stokilometrové horské etapy završené výjezdem na nejvyšší horu Portugalska. Byla to však také přírodně nejzajímavější část výpravy.

Trás-os-Montes – Mogadouro

Po ránu v horském kempu jsme se zajeli podívat do malé kamenné vesničky Gondesende, abychom zde pořídili nějaké záběry. Naši cestu po pohraniční silnici N103 jsme ukončili dojezdem do města Bragança. Město jako by spíše patřilo do španělské Andalusie než sem. Většina domů září bílou nebo světlou fasádou a městu vévodí hradbami obehnaná citadela s hradem. Dokonce i okolní krajina připomíná středomořskou. Starými ulicemi jsme se prodrali až k bráně, kde jsme nechali kola. Hradby jsou totiž částečně pochůzné a lze z nich pěkně vyfotit město i město ve městě, tedy domky uvnitř citadely i s jejím srdcem, tedy hradem, ve kterém je dnes vojenské muzeum. Právě odtud pochází rod Braganských, poslední portugalské panovnické dynastie. Ve městě je ale více památek, které stojí za vidění.

Hlavní silnice na východ je pouze pro motorová vozidla a my jsme tak museli po vedlejší přes kopce. Vůbec nám to ale nevadilo. Projížděli jsme nádhernou krajinou s dalekými výhledy. Pak se silnice stočila na jih, stejně jako státní hranice se Španělskem. Poté, co jsme překonali hluboký kaňon řeky Rio Sabor, jsme ve městě Vimioso zastavili u benzínky. K pivu jsme dostali talířek s kukuřicí ve slaném nálevu. To je oblíbená místní pochoutka, jako když u nás dostanete oříšky. Sůl sice zvýšila pocit žízně, ale současně doplnila tu vypocenou v dlouhém stoupání.

Zdejší krajina je pečlivě obdělávaná. Kolem cesty jsou četné posekané louky, políčka, sady. Viděli jsme také nějaké strážní pohraniční hrady, resp. jejich zříceniny, na okolních kopcích, ale k těm jsme se nesnažili dostat. Byl to docela náročný úsek a došla na nás menší krize. Pasáček u cesty nám poradil (francouzsky!), že ve vsi je u cesty pramen s pitnou vodou. U pramene se Jana rozhodla, že tu prostě přespíme a basta. Nakonec se mi ji podařilo přesvědčit, že tenhle kopec byl už poslední. Vabank vyšel, v podstatě opravdu posledním byl a zbývajících 12 kilometrů do města Mogadouro bylo už po odpočinku pohodových. Do moc pěkného a očividně jen několik let starého kempu jsme přijeli tak akorát, že jsme stihli otevřenou recepci. Krátce poté, co jsme postavili stan, se začalo stmívat.

Alto Douro

Mogadouro nás mile překvapilo. Město ležící kdesi daleko u hranic vůbec nevypadalo zapadle. Naopak, bylo moc pěkné s opravenými ulicemi. Nad městem je starý hrad, resp. jeho zbytek. Je odtud pěkný výhled do krajiny. Také Mogadouro s bílými domy a hradem vypadá tak trochu andalusky.

Krajina byla stejná jako předchozího dne. Sama o sobě byla pro nás cílem, protože turistických zajímavostí po cestě nebylo. Ale nebylo ani kde rozumně zastavit. Cosi jako restaurace, jediné, co jsme cestou potkali, bylo zavřené. Zastavili jsme se až ve městě Torre de Moncorvo s velkou katedrálou, pod níž se dalo najít kousek stínu a oddychnout. Pak jsme sklesali do údolí horního toku řeky Douro (Alto Douro), která je vyhlášenou vinařskou oblastí, zapsanou v roce 2001 na seznam UNESCO. Vínu se zde daří pro místní klima. Pěstuje se zde už více než dva tisíce let. Právě z hroznů tady vypěstovaných se vyrábí světoznámá portská vína, jak už jsem o tom psal. Zdejší vinice, pokud jsou na prudších svazích, jsou vysázeny většinou do dvouřadu po vrstevnici, mezi nimiž je srovnaný svah kvůli přístupu techniky. Když se změní sklon svahu, řady se sbíhají či rozdělují nebo přibude řada další. Vinice tak vytvářejí na pečlivě udržovaném podkladu nádherné vzory.

Etapu jsme zakončili v malém vinařském městečku Vila Nova de Foz Côa. Protože zde nikde v okolí není kemp a mezi vinohrady bychom asi opravdu těžko hledali místo na přespání, měli jsme právě tady vytipovaný hostel (Pousada de Juventude). Recepční se nás zeptal, zda máme rezervaci. Jeho otázka byla tak trochu zvláštní, neboť jsme tu nejspíš byli skoro sami, nebo jsme alespoň jiné hosty nepotkali. Moderní hostel stojí na kopci nad údolím a z balkonu jsme měli výhled na západ slunce. Kde jinde, než právě zde, může chutnat portské víno lépe …

Beira Alta

Byla před námi další dlouhá etapa a čekat na čerstvé pečivo k snídani se nám nechtělo. Zavděk jsme tedy vzali alespoň včerejšími houskami. To bylo jediné mínus tohoto ubytovacího zařízení.

Okolí města je známé tím, že zde v údolí řeky Côa byly nalezeny prastaré kresby, které se také dostaly na seznam UNESCO. Kresby jsou však roztroušeny v krajině a jezdí se k nim s průvodcem na organizované výlety autem, což by bylo nejméně na půl dne a tolik času jsme bohužel neměli. Jeli jsme ale krásnou, opět vzorně obdělávanou krajinou s vinohrady a sady olivovníků.

První zastávkou bylo město Figuera de Castelo Rodrigo, respektive hrad nad městem. Z vlastního hradu Castelo Rodrigo se sice zachovaly jen obvodové zdi, ale v podhradí je v úzkých uličkách roztroušeno několik kamenných domů, mezi kterými je pěkná procházka. Pod Castelo Rodrigo je sportovní areál a v něm, jak jsme právě zjistili na tabuli u příjezdu, i kemp. Když jsme usilovně při přípravách pátrali po kempu někde tady kolem, tento jsme nikde nenašli, přitom by se nám býval hodil. Mohli jsme si totiž ušetřit celkem zbytečnou zajížďku do Vila Nova de Foz Côa a lépe projet malebným údolím Douro. V oblasti, kde jsme se pohybovali, prakticky kempy nebyly. Kemp v Mogadouro tak byl posledním kempem na naší cestě a později jsme všechny noci strávili pod střechou.

Dlouhé kilometry nebylo nic zvláštního i krajina začala být méně záživná. Za městem Pinhel už to na N221 nebylo nic moc. Pojednou jsme u silnice objevili ukazatel na dolmen. Přes dva metry vysoký a zachovalý megalit se nachází jen pár kroků od vozovky. Datovaný je někdy do 3. až 4. tisíciletí před naším letopočtem. Tady už jsme byli blízko cíle. Město Guarda leží vysoko na kopci. To jsme věděli. Po příjezdu jsme chvíli hledali cestu, ale nakonec jsme centrum přeci jen našli. Ve městě je kemp, ale podle dostupných recenzí prý není vůbec dobrý. Hned vedle historického centra je však pěkný hostel, kde jsme za cenu dražšího kempu přespali i se snídaní. Zbyl nám proto čas na podvečerní procházku městem s obří katedrálou na náměstí.

Serra da Estrella

Před námi byla prakticky poslední pořádná cyklistická etapa. Při výjezdu z města jsme viděli v dáli pod jasnou oblohou pohoří Serra da Estrella, nejvyšší pohoří Portugalska. Pohoří bývá zahrnováno do horské soustavy iberské Centrální Cordillery neboli Kastilské pohoří (španělsky Cordillera Central nebo také Sistema Central). Jak jsme se blížili k horám, přibývalo na nebi mraků.

Město Belmonte leží pod horami v širokém údolí Rio Zêzere. Na kopci je vystavěn hrad, odkud je pěkný kruhový výhled. Západní panorama hor nevěstilo nic dobrého. Naším směrem bylo skoro zatažené počasí a hlavně vrcholy hor halily mraky. Řešili jsme dilema, zda dojet na vlak do nedalekého města Covilhã, nebo to risknout a vjet do hor. Rozhodnout jsme se museli nejpozději na křižovatce za městem. Neměli jsme důvod spěchat a modrá oka v mracích v nás vzbudila naději. Někdo by řekl, že to moc řešíme, ale tohle byla symbolická meta, kterou jsme opravdu chtěli zdolat. V lázeňském městě Manteigas jsme doplnili energii v restauraci. Odtud již začíná údolí řeky Zêzere stoupat do hor. Chvíli mlha, chvíli slunce, tak to vypadalo. Sedlo v 1 600 metrech bylo další rozhodující křižovatkou. Jenže chvíli předtím se přes nás převalil mrak a začalo hustě mrholit. V tu chvíli to bylo jasné, že pojedeme, místo vpravo k vrcholu Torre, co nejrychleji vlevo k nedalekému hostelu. Hostel v horském středisku Penhas de Saude má dvě budovy. Ta nová byla postavena teprve nedávno a nabízí naprosto perfektní komfort na úrovni velmi slušného hotelu, ale za rozumnou cenu.

Torre je nejvyšší horou evropské části Portugalska. K Portuglasku patří ještě ostrovy Madeira a Azory. Na Azorských ostrovech je sopka Ponta do Pico s výškou 2 351 metrů. Torre má 1 993 metrů nad hladinou moře a je tak jen téměř dvoutisícovkou. Přesto je to zajímavá meta. Jméno Torre pro tuto horu je ovšem trochu zavádějící. Vrchol je totiž plochý a nachází se na něm dva radary a restaurace.

Přímo z pokoje hostelu jsme měli možnost vyjít ven na terasu, odkud bylo vidět na Torre. Zahlédl jsem věže na vrcholu. Bylo jasné, že se vyčasuje. Nalehko, jen s minimem výbavy, jsme se vydali k vrcholu. Z počátku to byla pohoda. Pak jsme se ale přiblížili k oblakům, o nichž jsem si myslel, že než k nim dojedeme, tak se samy rozpustí. Vždyť je to na vrchol deset kilometrů, tedy na kole dost času. Kolem silnice jsou pěkné skalní útvary. Díky mlze jsme toho z nich moc neviděli, ale hlavně mrholilo stále intenzivněji. Byli jsme už jen takový kousíček od konce. Když jsme přijeli k vrcholové mohyle, pořídil jsem rychle dva záběry a okamžitě jsme se začali vracet. Jana mne na místě označila za blázna a měla pravdu.

Sjezd byl šílený. Studené mrholení, my promočení na kost, ruce zábly a k tomu jsme museli dávat velký pozor ve strmém klesání. Když jsme dorazili na hostel, strávili jsme večer vysoušením bot a věcí. Naštěstí v hale pod televizí byl dostatek starých novin. Teplá sprcha na pokoji byla vítanou relaxací. Před setměním jsme závistivě pozorovali, jak je nad Torre čistá obloha a vychází hvězdy.