Portugalsko 2011

2. částCentra historie, víry a vzdělání

Po několika dnech strávených v blízkosti moře jsme měli v plánu navštívit několik míst dále od břehu. Jsou to místa, která zkrátka nelze pro jejich význam při putování Portugalskem v žádném případě vynechat. Na mapě vypadá tento kousek naší trasy jako ostrý zub k východu tam a zpět. Čtyři z těchto míst jsou dokonce opět zapsány na seznamu UNESCO. Každý den jsme tak měli před sebou pěknou porci památek první kategorie.

Velkolepé kláštery a Fátima

Penzion ve městě Alcobaça měl pro nás spoustu výhod. Dobili jsme baterky do foťáku, ale hlavně byl v blízkosti kláštera. Proto jsme si tu ráno mohli nechat na cestu připravená kola a jít nerušeně na prohlídku.

Klášterní komplex je velký. Hlavním vchodem se vchází do chrámové lodi kostela, který je největším v Portugalsku. Zajímavé je, že oltář tak obrovské stavby tvoří v podstatě jenom kříž. V bočních chodbách jsou pohřební tomby portugalského krále Petra I. Portugalského (Dom Pedro I de Portugal), přezdívaného Spravedlivý a Krutý, a jeho manželky Inês (Inés) de Castro. Leží proti sobě tak, aby kdyby povstali, viděli na sebe. Váže se k nim příběh osudové lásky prince, který se zamiloval do dvorní dámy své druhé manželky, což se pranic nelíbilo jeho otci, králi Afonsi IV. Portugalskému (Alfonso IV de Portugal). Dlouhý příběh skočil tak, že otec nechal Inês krutě zabít. Král Petr I. později nechal její ostatky exhumovat a posmrtně ji prohlásil portugalskou královnou.

Prošli jsme Síň králů (Sala dos Reis) s obklady z azulejos, Chodbu mlčení (Claustro do Silencio), mnišské ubikace, velkou jídelnu a také kuchyni s obrovským kónickým komínem. Místní zajímavostí je vodní strouha s vodou říčky Alcôa, protékající přímo klášterní kuchyní.

Klášter Alcobaça je velkolepé dílo, ale před námi byla zanedlouho další významná památka. Po 20 kilometrech jízdy na sever jsme přijeli do města Batalha, v němž se nachází další perla manuelské architektury, dominikánský klášter Panny Marie Vítězné (Mosteiro de Santa Maria da Vitória). Byl postaven na památku bitvy u Aljubarroty, která v roce 1385 ukončila dlouhá desetiletí španělské nadvlády v Portugalsku. Právě podle bitvy (port. batalha) se místo jmenuje.

Klášter nechal postavit v uvedené bitvě vítězný portugalský král Jan I. Portugalský (Dom João I de Portugal), který je tu také v Kapli zakladatelů (Capela do Fundador) pohřben i se svojí manželkou Filipou z Lancasteru (Philippa of Lancaster). Jeho choť pocházela z Anglického rodu a tak není podivné, že Portugalcům pomáhali ve slavné bitvě právě Angličané. Jejich protivníkem byl Jan I. Kastilský (Juan I de Castilla) ve spojenectví Francouzů. Jestli mne na středověku něco udivuje, tak je to fakt, jak se postupně utužovaly a rozvracely vztahy celých národů jen na základě přízně či rozporů svých panovnických rodů a také to, že výsledek sporů dokázala zvrátit jediná bitva. Taková byla doba.

Ale zpět k architektuře. Klášter představuje skutečný vrchol manuelského stavebního umění. Obdivovat ho můžete jako celek i v detailech. S objektivem jsme obcházeli celou rajskou zahradu v královském křídle kláštera (Claustro Real) a fotili nádherné kružby křížové chodby, ale také další detaily výzdoby. Skutečnou raritou kláštera jsou ale Nedokončené kaple (Capelas Imperfeitas), samostatně přístupný věnec budov přistavěný vně ke klášteru, které si nechal stavět jako hrobku král Eduard I. (Dom Duarte I) pro sebe a své potomky. Stavbu ale nikdy nedokončil a kaple tak prakticky nemá horní klenbu a král je pohřben v Belémě. Za svoji záchranu klášter vděčí jinému králi, Ferdinandu II. Portugalskému (Fernando II de Portugal), který jej nechal v polovině 19. století rekonstruovat po zemětřesení v roce 1755 a po pozdějších nájezdech napoleonských vojsk. Od roku 1983 se také tento jedinečný skvost dostal na seznam UNESCO.

Bylo už po poledni, když jsme se vydali mírně zvlněnou krajinou na východ. Bylo krásné slunečné počasí, příjemných 27 stupňů, vítr v zádech. S jednou malou zastávkou na občerstvení jsme za nedlouho dojeli do města Fátima, jednoho z nejvýznamnějších mariánských poutních míst v Evropě. Na tomto místě se měla roku 1917 zjevit třem malým pasáčkům nad dubem sluneční září zalitá Panna Maria. Zjevení se pak ještě několikrát opakovala, když vyvrcholila tzv. slunečním zázrakem (Milagre do Sol), na který se přišlo podívat na 70 000 lidí. Davy poutníků sem směřují stále. Před neoklasicistní bazilikou, která jakoby rozpíná svou náruč v podobě kolonády, je obrovské prostranství pro věřící. Napříč ním je veden vyhlazený pruh, po němž se po kolenou pomalu sunou věřící desítky metrů až ke kapli zbudované u dubu, u něhož došlo ke zjevení. Kolem dokola areálu jsou desítky stánků s náboženskými předměty a především soškami Panny Marie. Místo má opravdu silně religiózní atmosféru. Na prostranství jsme potkali skupinu polských cyklistů s modrými brašnami a žlutou lasturou, symbolem Svatojakubské poutní cesty, která tudy prochází. Nemuseli jsme se jich ptát, kam mají namířeno.

Za Fátimou jsme se dostali na místní silničky, které nás dovedly vzhůru a dolů vesnicemi portugalského venkova až do města Tomar. Trochu jsme tu zabloudili a chtěl jsem se optat na cestu. V Portugalsku jsme s angličtinou všude neuspěli, ale zvláště starší generace umí francouzsky. To byl i případ paní, která na otázku, zda mluví anglicky sice odpověděla: „Não“, ale vzápětí sama nabídla právě francouzštinu.

Nad Tomarem stojí rozlehlý klášterní a hradní komplex rytířského Kristova řádu, další z cílů na naší trase. Přijeli jsme k zavřené bráně. Cestou jsme toho viděli opravdu hodně, a proto jsme se docela zdrželi, takže bylo již 18 hodin. Jenže podle knižního průvodce mělo být ještě hodinu otevřeno. Prohlídku jsme tedy museli odložit na další den. Ubytovali jsme se v příjemném kempu u koupaliště a začali počítat kilometry. Další den jsme měli v plánu přes 110 km až zpět k moři, navíc čistě ve směru proti větru. K tomu byla na řadě ranní prohlídka hradu, který otevírá naštěstí už v devět. Po dnešní zkušenosti se Janě taková představa nezamlouvala. Na internetu jsem proto nalezl jiný kemp „jen“ po 90 km. Znovu k moři jsme se proto dostali až o dva dny později.

Tomar, Ourém a Leiria

Ráno jsme byli již s otevírací hodinou u brány hradu a kláštera zároveň. Klášter Řádu Kristova (Convento de Cristo) je naprosto jedinečný soubor staveb z několika staletí. Prohlídka kláštera předčila naše očekávání. V areálu jsme prošli mnoha ambity hned několik rajských zahrad. Obdivovali jsme nádhernou stavbu kruhového klášterního kostela. V areálu jsou četné prvky manuelského slohu i tradiční portugalské azulejos.

Celý komplex je již od roku 1988 zapsán v seznamu památek UNESCO. Klášter má ale své významné místo v portugalské historii. Původně byl templářskou pevností z 12. století. Na začátku 14. století, když byl bohatý Řád templářů v celé Evropě zrušen, přešel klášter v Tomaru pod Řád Kristův, který byl jeho praktickým následovníkem v Portugalsku a podléhal královskému dvoru. Není proto bez zajímavosti, že jeho velmistrem byl také třetí syn již zmiňovaného portugalského krále Jana I. Portugalského a anglické princezny Filipy z Lancasteru princ Jindřich (Infante Dom Henrique de Avis), zvaný jako Mořeplavec (o Navigator), který přispěl ke stavebnímu rozvoji tohoto hradu. Přínos Jindřicha Mořeplavce, který se údajně ve skutečnosti navzdory své přezdívce nikdy nikam neplavil, je ale právě v jeho podpoře zámořských výprav, které osnoval a financoval, mimo jiné z peněz řádu, jehož velmistrem byl. Jeho hrobka není zde v Tomaru, jak by se dalo očekávat, ale v klášteře Batalha.

Kousek za městem Tomar v našem směru se nachází další památka spojená s klášterem. Mohutný akvadukt Pegões se 180 oblouky přiváděl od 17. století vodu do kláštera. Klene se do zatáčky nad zeleným údolím a je tak mimořádně působivý.

Krajinou v níž se střídali louky a borové lesíky jsme přijeli do města Ourém. Hradní zřícenina se tyčí vysoko nad městem. Odbočili jsme k ní z hlavního směru trasy a vystoupali až do strmého kopce k hradu. Od částečně opravených ruin je nádherný daleký rozhled do kraje, který však trochu kazil mírný opar. V podhradí, se ještě nachází historické městečko. Bylo celkem horko, teplota se vyšplhala k 34 stupňům ve stínu. V uličkách jsme si právě dávali něco na osvěžení v kavárně, když v televizi běžely zprávy a v nich informace o lesních požárech na severu země v okolí města Viera do Minho. Přesně tam, kam jsme měli namířeno. Dozvěděli jsme se, že jen za posledních 24 hodin tam bylo zaznamenáno přes stovku ohnisek.

Vítr, kterého jsme se tolik obávali, byl přijatelný. Alespoň nás trochu chladil v horkém dni. Krajina po cestě nebyla nijak zvlášť rozmanitá, a tak jsme docela rychle přijeli do města Leiria, pěkně upraveného města s historickým jádrem. Na vrchu uprostřed města stojí velký královský hrad. Ten býval svého času také významnou maurskou pevností. Na hradě se dnes nachází malé muzeum a z hradní věže je pěkný výhled na hradní palác, město i okolí. Viděli jsme odtud i naši další cestu z města. Silnice N109 byla za městem dost frekventovaná a nesmírně nudná. Pro tyto části Portugalska je totiž typické, že v širokém pásmu u moře je okolí silnic soustavně zastavěno a tvoří prakticky jednolitou aglomeraci. V mapě to tak zdaleka nevypadá, tam je zakreslena každá třetí obec jako kolečko na silnici, ale ve skutečnosti je obcí mnohem více a následuje jedna za druhou. Málem jsme se začali ztrácet. Přijeli jsme tak až ke kempu uprostřed lesíku na křižovatce dvou silnic. Na to, jak byl daleko od pobřeží, byl naprosto zaplněný. Dostali jsme poslední místo, které následující den již mělo být obsazené.

Univerzitní město Coimbra

Už od rána bylo zřejmé, že bude horký den. Stejnou krajinou jako předtím, tedy mírně zvlněnou s borovými lesíky, jsme pokračovali k dalšímu významnému cíli městu Coimbra na Rio Mondego.

Několik kilometrů před městem jsme si udělali krátkou zajížďku k vykopávkám největšího římského sídla na území Portugalska. Conímbriga, jak se místo jmenuje, pamatuje ovšem o několik tisíciletí starší osídlení. Římané, kteří sem přišli někdy v polovině 2. století před Kristem, zde vybudovali na svou dobu velké město, snad prý s desítkami tisíc obyvatel. Dodnes se zde zachovaly krásné mozaiky v neobyčejně velkém množství, ale také zbytky fóra, lázní, vily i ulic. Spousta nálezů ze všech archeologických vrstev je vystavena v místním muzeu. Bloumání po nalezišti v tom horku bylo značně únavné. Naštěstí zde je dobře klimatizovaná cukrárna. Ach ty dobré portugalské sladkosti…

Do města Coimbra jsme chtěli dojet co nejdříve. Když jsme přejeli lávku přes řeku, první, co jsme hledali, byl stín. Usedli jsme v restauraci na břehu řeky a museli jsme chvíli vychladnout před prohlídkou města. Dvě hodiny po poledni teploměr ve stínu ukazoval 38 stupňů, na slunci byl žár k 45. Byl to nejteplejší den naší cesty.

Celé nábřeží řeky Mondego tvoří parky a je zde naštěstí příjemný stín. Pak jsme přejeli do rozpálených ulic města, ale dlouho jsme na slunci nebyli. Zlákala nás prohlídka kláštera Santa Cruz s nádherným průčelím kostela, nacházející se v centru města. Pak jsme vyjeli do horní části města, kde se rozkládá univerzitní areál Staré univerzity (Velha Universidade). Srdce areálu tvoří velké náměstí s univerzitními budovami, které jsou pro turisty přístupné. Známá je barokní univerzitní knihovna (Biblioteca Joanina), která je zcela fascinující. Bohužel se zde nesmí fotit, stejně jako v jiných částech objektu, což mne samozřejmě mrzelo. Neméně zajímavá je kaple sv. Michala (Capela de São Miguel), téměř kompletně obložená modrobílými azulejos. Zavítali jsme ale také do slavnostního sálu, kde probíhají promoce (Sala dos Capelos) či na věž, odkud je pěkný výhled na město, řeku i univerzitní náměstí. To právě procházelo celkovou rekonstrukcí. Ve své moderní části je Coimbra rušné město jako každé jiné. Podle předem připravené trasy se nám podařilo najít jak obchodní centrum k doplnění zásob, tak i kemp nad řekou na jihu města. Městský kemp patřil k těm dražším, i když dražší tady znamená spíše evropský průměr. Byl však moc pěkný s velkými terasami a výhledem na údolí řeky.

Porto

Ráno jsme vstávali hodně brzo a ještě klidnými ulicemi města jsme jeli na nádraží v centru. V našem plánu jsme se rozhodli ušetřit si nudné kilometry rozsáhlou aglomerací a přesunuli jsme se vlakem do města Porto. S koly ve vlaku nebyl nejmenší problém, kola se v regionálních vlacích přepravují ve vyznačeném prostoru a zdarma. Po necelých dvou hodinách jízdy s jedním přestupem jsme vystoupili na rušném nádraží Campanhã v Porto. Hned jsme se vydali do historického centra města, které je zapsáno na Seznamu UNESCO. Ano, další památka ze seznamu míst světového významu na této cestě.

Podle města Porto a sousedního města Gaia se jmenuje i stát Portugalsko, jehož název je složeninou ze slov portus a Cale. Porto, druhé největší město Portugalska je údajně věčným rivalem Lisabonu. Faktem je, že stejně jako Lisabon, který jsme poznali až na závěr cesty, má město svoji působivou atmosféru a v lecčems jsou si obě podobná. Ale pojďme do ulic. Projeli jsme přes Av. Aliados, která ve skutečnosti tvoří náměstí zakončené ve vrchní části velkou neoklasicistní radnicí a na spodním konci jezdeckou sochou D. Pedra IV. Jak se lépe rozhlédnout po městě, než shora. Po zdolání dvou set schodů jsme se dostali na vrchol věže Torre dos Clérigos, která je se 75 metry údajně nejvyšší věží v Portugalsku. Z věže je vskutku pěkný výhled, jen spousta turistů se tlačí na malém ochozu.

Cestou k řece jsme se zastavili na nádraží Estação de São Bento. Nikoliv proto, abychom zase někam jeli vlakem, nýbrž kvůli vstupní hale, kterou tvoří obrazy s výjevy z dějin Portugalska sestavené z dvaceti tisíc modrobílých dlaždic azulejos. Každý obraz či ornament je tak tvořen z několika set čtvercových dlaždic. S azulejos jsme se potkávali v Portugalsku úplně všude v interiérech i exteriérech budov bez ohledu na charakter stavby. Azulejos jsou fenomén, který je nerozlučným prvkem portugalské architektury od středověku. Nejedná se přitom vůbec o nějaký původní portugalský vynález, ale jsou pozůstatkem maurského vlivu.

Mohutná katedrála, v Portugalsku zvaná Sé, stojí vysoko nad řekou Douro. Na řeku od ní ale výhled moc není. Výhled z terasy je naopak na střechy starého Porta, jehož úzké uličky směřují k řece. Od katedrály se klene, přes údolí Douro, most Ponte Dom Luís I, skoro čtyři sta metrů dlouhý a pětačtyřicet metrů vysoký elegantní příhradový most spojující staré Porto s městem Vila Nova de Gaia na druhém břehu. V knižním průvodci píšou, že je nejdelším svého druhu na světě, ale pravda to určitě není. Možná pro silniční most to platí, ale o rok dříve jsme ve Francii viděli Eifelův železniční most Viaduc de Garabit, který je delší i vyšší. Most je symbolem města. Zajímavý je také tím, že pod mohutnou příhradovou konstrukcí se v úrovni řeky nachází druhá vozovka. Dnes přes horní most mohou pouze tramvaje a pěší (tedy i kola), takže je v podstatě také už jen železniční. Přes dolní most je rušný silniční provoz. Je nesmírně zajímavé, že jen o kilometr na západ od tohoto slavného mostu proti proudu řeky stojí prakticky totožný příhradový železniční most Ponte de Dona Maria Pia z dílny G. Eifela, nazvaný po manželce krále, po kterém je nazvaný silniční most. Dokonce byl dokončen dříve, v době, kdy se Ponte Dom Luís I teprve začal stavět. Je jen o malinko kratší, zato je o dvě desítky metrů vyšší a v podstatě se liší pouze šířkou a absencí spodní vozovky. Přesto stojí stranou svého slavnějšího a mladšího bratra.

Přes most Ponte Dom Luís I jsme přešli na druhou stranu. Z mostu i z druhého břehu v Gaia jsou fantastické výhledy na Porto a obě nábřeží, historickou čtvrť Ribeira na pravém břehu s oběma výtahy (elevadores) i na vinné sklepy na levém břehu. Sklepy, v nichž se vyrábí ono vyhlášené portské, fortifikované, neboli lidově zvané dolihované víno. Na řece se houpou lodě, které sem v minulosti víno svážely z vinic kolem horního toku řeky Douro, kde rostou ty pravé hrozny na portské. Víno se dnes dopravuje možná jinak, ale tradice se nemění; portské se vyrábí stále stejným způsobem. Porto leží v ústí řeky Douro do Atlantiku. Vrátili jsme se tedy na portskou stranu a zajeli se podívat na naší trase naposledy k moři. Z města nás bezpečně vyvedla vzorná cyklostezka. Projeli jsme několika parky, obytnými čtvrtěmi a dojeli až k pobřežní pevnosti Castelo do Queijo. K ústí Douro jsme se vrátili podél moře a proti proudu řeky přes starou portskou čtvrť Ribeira jsme se vydali směrem do portugalského vnitrozemí.

Prozatím jsem portugalské kempy chválil, ale kemp v Medas na břehu Douro nám vzal část iluze. Byl totiž víkend, a to místní mládež vyráží do přírody na piknik, podobně, jako tomu bylo v lisabonském kempu. V obrovském kempu na svahu zbyla pro stany nejnižší terasa u vody. Nakonec se nám podařilo přesvědčit správce kempu, že uprostřed hlasité hudební produkce a grilů pod hustou sluneční sítí opravdu spát nechceme a našli jsme si trochu klidné místo. Někteří naši kamarádi právě proto kempy nemají v oblibě, ale po pravdě, s hlukem máme spíše řídkou zkušenost.