Na kole okolo České republiky 1999

6. částČesko-rakouským příhraničím

Třeboňsko (jihočeskými rybníky II. část)

Byla polovina posledního týdne. Z Hrdějovic jsme vyjeli severním směrem na Borek. Opět kousek po silnici 1. třídy č. 55. Naštěstí zase pouze na několik kilometrů a byli jsme znovu na poklidné okresce. Najednou u Lhotice v ohradě na pravé straně silnice proběhlo stádo daňků. Byla to zajímavá podívaná. Početné stádo běhalo v oboře sem a tam, vždy po prudké obrátce. Daňci běhali jako splašení.

Dostali jsme se do krajiny jihočeských rybníků. Náhorní planinou Třeboňských vrchů jsme dojeli k největšímu z nich a také největšímu v ČR, Rožmberku. Rybník, nebo spíš přehradu, tam na řece Lužnici postavil známý rybníkář Jakub Krčín v 16. století. Hráz Rožmberka zpevňuje 76 památných dubů letních ve stáří až 400 let. Dali jsme se po hrázi rybníka s tím, že celý Rožmberk objedeme. Jenže, za hrází jsme sjeli do lesa na nepříliš pohodlnou cestu a rybník jsme už prakticky neviděli. Kolem mostku Vítek jsme se po státní silnici vraceli k Třeboni. Polojasné počasí, které bylo zrána, se začalo měnit a začalo pršet. Zklamaní jsme se museli schovat před deštěm, zatímco na obloze právě začínalo zatmění slunce. Bylo 11. srpna 1999 a zatmění ten den a tomto místě dosáhlo 97 %. Do Třeboně jsme přijeli právě ve chvíli, kdy přestávalo pršet. Náměstí bylo plné lidí, kteří se sklíčky a jinými stínítky hledali, kdy se na oblačné obloze objeví alespoň kousek slunce. Počasí se začalo umoudřovat a za mraky se konečně začalo slunce objevovat, teda již jen jeho čtvrtina. Těsně před kulminací zatmění přišel velký mrak a přinesl další déšť. Díky zamračenému počasí jsme nijak nepozorovali, že by se výrazněji setmělo, jak slibovali v novinách. I tak jsme ale ze zatmění viděli docela hodně.

V Třeboni jsme si udělali přestávku a v cykloprodejně dokoupili nějaké drobnosti. Prošli jsme si okolí renesančního zámku a z města jsme vyjeli po hrázi neméně známého rybníka Svět. Cestu kolem Světa na cestě kolem republiky jsme neabsolvovali, i když by to patrně bylo dost originální. Po hrázi jsme dojeli ke Schwarzenberské hrobce. Tedy došli, protože na 12 metrů široké cestě, kde šlo přesně 10 lidí, byl zákaz vjezdu cyklistů. Hrobku jsme nenavštívili. Neměli jsme kam dát kola. Do „jakostojanů“ naložená kola samozřejmě nešla umístit a při pokusu opřít je u živého plotu nás kdosi od hrobky doslova seřval, že se to nesmí. Znechuceně jsme tedy odjeli dál na jih.

U obce Branná jsme zmizeli v třeboňských lesích. Lesní silničkou přes Majdalenky jsme přijeli do Chlumu u Třeboně a dále do Staňkova. Poučeni z několika terénních úseků jsme nedojeli až na bývalou signálku podél hranice s Rakouskem. Škoda, jak jsme zjistili o pár let později, je celá pěkně asfaltovaná. Tehdy jsme ale měli obavu z toho, abychom se zase nezasekali v terénu. Nejsevernější cíp Rakouska jsme tudíž objeli po státní silnici. I tak ale byla cesta příjemná, protože v těchto místech byl provoz minimální. Den jsme ukončili sjezdem do Nové Bystřice, kde jsme po večeři zůstali v kempu u rybníka Osika, jediného kempu na cestě, ve kterém se platilo i za kolo. Na to, že to byl absolutně nejdražší kemp, tak v něm večer netekla ani teplá voda.

Česká Kanada, Slavonicko a Podyjí

Vstali jsme opět po šesté. V noci se trochu rozpršelo a všechno bylo vlhké. Nebe po ránu ale bylo vymetené a sluníčko nás povzbudilo ve vstávání. První naší zastávkou byl Klášter. Kdysi tu stával opravdu klášter, ale dnes z něj zbyl jen kostel a jedna klášterní chodba. Od Kláštera jsme jeli po lesní silničce na Filipov a Staré Město pod Landštejnem. Samotný hrad Landštejn jsme si nechali na příště. Před námi byla dlouhá etapa a nechtěli jsme se hned po ránu zdržet. Navíc bychom museli čekat, až hrad otevřou, a vůbec, byli jsme poučení ze zdržování se.

Za Starým Městem pod Landštejnem jsme u cesty objevili mohutný kámen. Z mapy jsme se dozvěděli, že je to historický hraniční kámen na hranici Moravy a Čech. Na Moravě jsme ale ještě zdaleka nebyli. Vlivem podivných rozhodnutí v druhé polovině 20. století byla posunuta hranice Čech a Moravy na východ. Tím se i moravské Slavonice dostaly do jihočeského kraje. A právě do Slavonic jsme sjeli příjemným sjezdem. Samotné Slavonice jsou nádherným historickým městem a obě městská náměstí – horní i dolní – tu lemují renesanční domy s překrásně zdobenými štíty. Během svačiny na náměstí se citelně ochladilo. Dlouho jsme tedy neváhali a vyrazili na další cestu podél rakouské hranice. Míjeli jsme první linii historického pohraničního opevnění, kolem obcí Písečné a Rancířov.

Další zastávku jsme si udělali až v Uherčicích. Zámek zde nás překvapil. Byl v dezolátním stavu, část hradby včetně věže byla zřícena, přesto zde byla tabule, že je přístupný. S prohlídkou jsme neváhali. Zámek musel být kdysi velmi pěkný a zřejmě po náročné rekonstrukci opět bude, dá to ale restaurátorům ještě hodně práce. Přes Mitrovice jsme sjeli dolů k Dyji těsně před místo, kde začíná vzdutí Vranovské vodní nádrže. Dyje tu tvoří velký oblouk a tak jsme se zvedli na náhorní plošinu a kolem Šafova dojeli do Vranova. Zámek Vranov nad Dyjí byl za minulého režimu s velkou pompou opraven. Přístup k této památce byl v ostrém kontrastu v porovnání se sousedními Uherčicemi, kde údajně sídlilo zemědělské družstvo.

Vranov, nazývaný někdy moravským Jadranem, je významnou rekreační oblastí. Sám jsem tu v minulosti strávil nejedny letní prázdniny. Vodní dílo významně změnilo krajinu. Hluboký kaňon řeky Dyje byl přehrazen betonovou hrází o výšce 55 m a kolem jezera vyrostlo ve druhé polovině minulého století tisíce chat. Dnes by něco takového nebylo myslitelné, pod hrází začíná hranice NP Podyjí, jednoho z přírodně nejzachovalejších národních parků u nás. Přesto nelze hodnotit vybudování Vranovské hráze jen negativně. Přes hráz jsme se dostali na silničku vedoucí Švýcarskou zátokou nad údolí. Poslední noc jsme skončili v Mašovicích, malé obci u Znojma, u našich společných příbuzných.

Znojemsko a Ivančicko

Byl závěrečný den na cestě. Domů nám zbývala necelá stovka kilometrů. Vyrazili jsme na poslední etapu. Znojmo, které oba dobře známe, protože odtud pochází naše rodina, jsme vynechali a doslova je objeli obloukem. Přes Miroslav jsme sjeli do Dolních Kounic. Klášter Rosa Coeli, který měl být posledním turisticky zajímavým místem na cestě, byl žel zavřený.

Na zahradu do Slaniny jsme dojeli odpoledne. Opět jsme stály pod stejným ořechem, od jakého jsme před dvaceti dny odjížděli. V cíli třítýdenního putování jsme měli na tachometru najeto 1 645 km. Přesto již to odpoledne jsme byli odhodlaní příští rok se opět vydat na cestu a opět na kole.