Na kole okolo České republiky 1999

4. částZa západočeskými prameny

Žatecko – chmelařský kraj, podhůří Doupovských a Krušných hor (Poohří II. část)

Začal desátý den na cestě a počasí nám stále přálo. Bylo sluníčko a teplo, dá se říct, že někdy až moc teplo. Ráno na zahradě v Lounech, kde jsme přespali, jsme se sbalili a před osmou nás přišel zkontrolovat její majitel. Z Loun jsme vyjeli po cyklistické stezce sídlištěm a připojili se na asfaltku, která nás chmelnicemi dovedla k archeologickému skanzenu. Nadšenci tu vystavěli model pravěké vesnice. Kopie domů vypadaly velmi věrně a průvodci dokázali vyprávět se zaujetím. Přes Březno jsme dojeli do města s neobvyklým jménem Postoloprty. Název je zkomoleninou Apostolum Portae (Apoštolská brána). Nevím, jak to zde vypadá dnes, ale tehdy nás město zklamalo. Radnice byla sice pěkně opravená, ale místní zámek byl ve zchátralém stavu, cestu tvořily kostky zalité asfaltem.

Žatecko je chmelařský kraj. Míjeli jsme četné chmelnice po obou stranách silnice až do Žatce. Potěšilo nás, že historické náměstí města bylo pěkně opravené. Přímo zde lze spatřit malou chmelnici - dočesnou. Sídlištěm jsme opustili Žatec směrem na Čeradice. Na vsích, které jsme projížděli, bylo vidět, že se blížíme do českého pohraničí, tak trochu zapomenutého kraje. Vesnice byly stále více neupravené a plné polorozbitých domů. Z Veliké Vsi jsme sjeli ke Krásnému Dvoru. Tady se nachází zámek s rozsáhlým parkem, plným v krajině rozesetých romantických staveb, podobně jako v mnohem známějším moravském areálu u Lednice a Valtic. Prohlídku jsme s časových důvodů zamítli, jen jsme si zašli pro razítko na pokladnu. Pán v pokladně, když poznal, že jsme cyklisté, důrazně upozornil, že v parku se nesmí jezdit na kole. Po chvíli dohadování jsme to vzdali a odešli. Těžko po nás někdo mohl chtít, abychom v liduprázdném parku několik kilometrů dlouhém tlačili plně naložená kola. Místo, aby se tu snažili turisty přilákat, nařídí naprosto neopodstatněné omezení. Za víc jak půl hodiny jsme tu potkali, a bylo to uprostřed turistické sezóny, jen minimum návštěvníků a to ještě hlavně v těsné blízkosti zámku. Park ale rozhodně za návštěvu stál. Staleté duby, romantické stavby a klid. Po několik metrů široké cestě jsme dojeli k obelisku na konci parku a vydali se směr Brody. Byla to další ze zoufalých polorozpadlých vesnic, zvláště krutě pak dopadl místní zámek. V některých dalších obcích nebyl stav tak zoufalý, ale i tady bylo vidět, že tento kraj je Bohem zapomenutý.

Až do Kadaně byla cesta pořád nahoru a dolů, jako na houpačce. Město Kadaň, jakoby do tohoto kraje ani nepatřilo. Opravené domy a zámek, právě budovaná nová dlažba na náměstí. O pár let později jsem se sem vrátil a musím říct, že tohle bývalé královské město, tedy jeho historická část, opravdu stojí za návštěvu. Na Martinovo přání jsme nejeli po vedlejší silnici z Kadaně do Klášterce, ale po hlavní na Prunéřov. Přál si totiž vidět měsíční krajinu po těžbě uhlí pro Tušimickou elektrárnu. Tu jsme ale nakonec nenašli, asi ji v těch místech stačili rekultivovat. Následná jízda po silnici č. 13 do Klášterce nebyla právě příjemným zážitkem.

V Klášterci nad Ohří je zámecký park. Od zámku je pěkný výhled na údolí Ohře i protější břeh s prudkými svahy Doupovských hor. Chvíli jsme se zastavili i na starém náměstí a na nábřeží u pavilónku s kyselkou Evženie, který ovšem zavírali v 18.00. My jsme samozřejmě přijeli později. Abychom se vyhnuli silnému provozu na hlavním podkrušnohorském tahu, zvolili jsme pro cestu paralelní silničku po druhém břehu Ohře. Jenže silnice, o které jsme si podle mapy mysleli, že bude jen mírně stoupat a klesat, nejednou stoupala a klesala dosti strmě a neustále se vlnila. Proto na vesnice jako Kotvina, Okounov a další asi dlouho nezapomeneme. Mezitím jsme pozorovali, jak se na protějším břehu na hlavní silnici zmírnil s přicházejícím večerem provoz a my se zatím kodrcali nahoru a dolů po nekvalitním povrchu. Poslední kopce před Ostrovem nás poměrně unavily a nepomohlo ani osvěžení v podobě kyselky v Korunní, nabrané údajně přímo od pramene. Ve Velichově na nás čekal můj bratr, který nás doprovodil přes poslední kopec z údolí Ohře do Ostrova. Byli jsme zhruba v půli cesty časově i co do počtu kilometrů.

Okruh Karlovarskem (Poohří III. část)

Ostrov (který neleží nad Ohří, ale přesto mu tak mnozí říkají) je moje rodné město. U mých rodičů jsme si s Martinem udělali základnu. Jedna z mála věcí, které jsme měli domyšlené opravdu dobře dopředu, bylo to, že nás tu již čekal balík s čistým prádlem a mapami na druhou polovinu cesty. Ještě jednu záležitost jsme domysleli. V místním cykloservisu jsme si předem domluvili seřízení kol. Udělali jsme dobře, nešlo jen o kontrolu utažených šroubků a doladění přesmykače, Martin musel nechat vyměnit střed šlapání.

Karlovarsko dobře znám. Tady jsem začínal s kolem a tak na odpočinkový den v půli cesty jsem naplánoval kratší okruh, nalehko, do Karlových Varů. Z Ostrova jsme se dali po vedlejších cestách směrem na Bor a Pulovice, kde nás čekal sešup do údolí Ohře a do Kyselky. Tady v Kyselce se nachází známá stáčírna minerální vody Mattoni. Zdejší bývalý lázeňský areál byl bídou a utrpením. Opravená byla jen jediná budova, ostatní vypadaly spíše na spadnutí. Z Kyselky se dá do Karlových Varů dostat pěkně skoro pořád po rovince podél řeky. Celý úsek se jel v lese a chladnější vlhký vzduch v údolí řeky byl velice příjemný v horkém dni. Jediné, co je na téhle cestě nepříjemné, jsou časté kamióny a nákladní auta přepravující minerální vodu a jak jinak míjející těsně cyklisty. Příjezd do Karlových Varů od Kyselky není právě typický pro lázeňské město světového významu. Přijíždí se totiž od čistírny odpadních vod.

Centrum Karlových Varů bylo již tehdy velmi pěkně udržované a dodnes je rok od roku lepší. Prošli jsme celou kolonádu až ke známému grandhotelu Pupp, nevynechali ochutnávku všech pramenů či tradičních kulatých lázeňských oplatků, ani návštěvu Vřídla. Z rozhledny Diana, ukryté v lázeňských lesích, jsme si prohlédli nádherný výhled na celé město. Zkrátka, udělali jsme si pohodový a odpočinkový den. Nálada v „týmu“ byla opět na nejlepším stupni.

Slavkovský les (Poohří IV. část)

Když jsme vyjížděli z Ostrova, začalo se smrákat. Po tolika dnech hezkého počasí se dalo předpokládat, že nějaká ta kapka musí spadnout. V očekávání brzkého deště jsme se vydali na druhou část výpravy. Po vedlejší silnici jsme sjeli do Dalovic k Ohři. Podél řeky je tu vybudovaná cyklostezka, z počátku nezpevněná, poté dlážděná a asfaltovaná. Na konci stezky u zimního stadionu nás potkal déšť a museli jsme se schovat před první sprškou na cestě. Přejeli jsme na druhou stranu řeky a pokračovali do Doubí.

Z Doubí vede do Lokte stezka, klikatící se údolím podél řeky. Asfaltka nás dovedla do Svatošských skal. Nad Ohří se tu tyčí v řadě skalní věže, o niž pověst praví, že jsou zkamenělým svatebním průvodem. Za minulého režimu se tohle místo nazývalo Pionýrské. Býval tu totiž pionýrský tábor a v něm i dětská úzkorozchodná železnice. Úplně náhodou jsme prorezivělou lokomotivu z této dráhy objevili o dva roky později na výletě v muzeu průmyslových železnic v Mladějově na Moravě. Ve Svatošských skalách přechází stezka opět druhý břeh Ohře po úzké houpací lávce. Kdysi tu stával most, ale z toho už dnes moc nezbylo. Za lávkou se cesta rozšířila. Ohře je vodáky hojně využívaná řeka a během jízdy kolem vody jsme jich viděli hodně. Se všemi jsme se zdravili hlasitým „ahóóój“. Tenhle úsek patří patrně k přírodně nejhezčím na celém toku Ohře. Dnes je v tomto úseku vybudovaná cyklostezka, ale o té se nám tehdy ani nezdálo.

Po příjezdu do Lokte se rozpršelo zase o něco více než předtím, schovali jsme se v podloubí městské radnice. V přestávce mezi deštěm jsme se šli podívat ke hradu. Město Loket se rozkládá nad velkým ohbím řeky Ohře a podle něj také přišlo ke svému názvu. Hrad se tyčí vysoko nad řekou a je naprosto jasnou dominantou města. Prohlídku jsme sice vynechali, ale i tak jsme se ve městě kvůli dešti zdrželi dvě hodiny.

Z Lokte vede silnice do Horního Slavkova pěkně nahoru. Cestou jsme se museli opět schovat. Slavkov byl další z deprimujících obcí, které nestály ani za zastávku. Tu jsme si museli nedobrovolně udělat o kus dále v zaplivané autobusové čekárně. Zjistil jsem, že mám píchlé přední kolo. A během lepení začalo opět intenzivně pršet. Naštěstí déšť nebyl nijak dlouhý a tak za chvíli jsme již projížděli Krásnem. Mají tu hornické muzeum, ale před obavami z deště jsme raději pokračovali dál na náhorní plošinu Slavkovského lesa. Zvlněným terénem jsme přijeli na místo, kde dříve stávala obec Libachy, kterou dnes připomíná jen pomník. Vrcholové partie Slavkovského lesa jsou velmi pěkné. Počasí se trochu umoudřilo, a tak jsme mohli na chvíli zastavit u přírodní památky Křížky. Z Křížků jsme sklesali do obce Prameny. Na tuhle noc jsme si předem domluvili ubytování v penzionu. Jako bychom tušili, jaké bude tento den počasí. Sundali jsme brašny z kol a nalehko jsme si udělali podvečerní vyjížďku k rašelinovému jezeru na Kladské. S lehkými koly jsme letěli jak šípy. Mezitím se navečer objevilo i slunce. Podvečerní atmosféra u jezera, které jsme celé obešli po prkenné stezce, byla neopakovatelná. Dosáhli jsme nejzápadnějšího bodu naší výpravy.

Mariánské Lázně a Tepelská vrchovina

Na druhý den ráno se počasí umoudřilo a na obloze opět vysvitlo slunce. Od penzionu jsme vyjeli k prameni nabrat místní kyselku. Deset metrů po výjezdu jsem ale zjistil, že mám prázdné zadní kolo. Ani po zalepení jsem daleko nedojel a už jsem lepil kolo znova. Zkrátka, třináctka v počtu dní na naší cestě se projevila. :-) Do Mariánských Lázní jsme ze dvou možných cest zvolili znova trasu přes Kladskou. Dřevěné domy na Kladské jsou zajímavé tím, že jsou postaveny v alpském stylu. U hájovny, na místě zvaném Králův kámen se nachází obrovský výřez smrku zvaný Gong, protože zavěšen na řetězech takto vypadá.  průměru má kolem metru a do jeho letokruhů jsou zatlučeny hřebíky sloužící jako vodítka k cedulkám, připomínající události toho roku, kdy daný letokruh narostl. Posmutněli jsme, když jsme zjistili, že všechny hřebíky nějaký blbeček přestříhal a pozohýbal. O dva roky později, při naší další návštěvě západních Čech, byl Gong zase opravený, ale nyní již neexistuje.

Sjeli jsme do Mariánských Lázní. Lázeňské budovy, které přežily do dnešních dnů (celé bloky v centru lázní chybí!), byly většinou pěkně opravené, jen sem tam nějaký na svoji opravu ještě čekal. V „Mariánkách“ je secesní železná kolonáda, kterou kdysi vyrobili, jak jinak, než v Blanenských hutích. U kolonády se nachází další turistická atrakce – moderní zpívající fontána, tryskající vodu za doprovodu hudby. Měli jsme štěstí, v 11 hodin zrovna začalo představení na motivy Vangelisova Dobytí ráje. V noci je fontána doplněna o hru světel, ale i polední představení stálo za to. Ani v Mariánských Lázních jsme nevynechali ochutnávku pramenů. Po prohlídce lázní jsme vystoupali serpentinami na Závišín. S větrem v zádech jsme za chvíli stanuli před Hroznatovým klášterem v Teplé. Prohlídka tepelského kláštera zabrala asi hodinu. Je neuvěřitelné, jaký osud tuhle památku stihl. Na jednu stranu překrásná a zachovalá knihovna s téměř 100 000 svazky, vedle bohatě zdobený klášterní kostel, obojí přečkalo minulý režim bez úhony. Na druhou stranu totálně zdemolovaný klášter. V jednom ze sálů prý vojáci dokonce hrávali i fotbal!

Krajinou Tepelské vrchoviny jsme pokračovali směrem k městečku Úterý, které svůj neobvyklý název dostalo podle tržního dne. Stoupání v serpentinách nám tentokrát dalo zabrat. Vůbec, krajina se tu pěkně vlní a povrch silnic nebyl úplně optimální pro cestu s plně naloženými trekovými koly. Teprve v Březíně jsme se připojili na pořádnou silnici, která nás dovedla přes Nečtiny do Manětína. V Manětíně stojí pěkně opravený barokní zámek. Právě tady pro změnu zase Martin zjistil, že má prázdné kolo. To ovšem nešlo napumpovat, protože hadička od jeho pumpičky netěsnila a já měl jiný typ ventilku. Jenže, sehnat novou hadičku není navečer v takovém provinčním městečku snadné. Martinovi se to nakonec v hospodě podařilo. Po napumpování hadička opět praskla, ale kolo bylo už nahuštěné.

Při plánovaní cesty jsme řešili dilema, zda z Manětína pokračovat na Plasy, kde je známý cisterciácký klášter, nebo přes Rabštejn nad Střelou. Zvítězil, už nevím proč, právě Rabštejn. Přes další nepříjemný kopec (jak tak na to koukám, asi se nám tehdy zdály nepříjemné všechny prudší kopce) jsme přijeli do tohoto města. Mno, do města… Pohled na mapu by spíše naznačoval vesnici, ale Rabštejn je, jak jsme se dozvěděli z průvodců, s údajně 30 stálými obyvateli (dnes jich uvádějí prameny ještě méně). Nejmenší obec s historickým statutem města v Evropě. Ve skutečnosti je nejmenším pouze v ČR. V Rabštejně je toho k vidění na tak malé město překvapivě hodně. Nad údolím stojí zámek a bývalý klášter servitů, dnes rekreační středisko a hotel. Z terasy kláštera se otevírá pěkný výhled na zelené údolí říčky Střely. Z bývalého hradu již zůstaly jen dvě věže a také městské opevnění připomínají jen zbytky. V klesání ke Střele stojí několik chráněných roubených, hrázděných i zděných domů, z nich největší pozornost poutá bývalý špitál v neobvyklé kombinaci roubeného přízemí a hrázděného patra. Asi jsme udělali dobře, že jsme tohle malebné městečko nevynechali.

Za starým kamenným mostem se cesta opět zvedla do prudkého kopce (tak tenhle opravdu prudký je, to jsem si později ověřil). Další zastávku jsme si udělali až v Žihli. Dali jsme si tam dobrou večeři. To se později ukázalo jako ne příliš promyšlené. Od kempu v Kralovicích nás dělilo několik kilometrů přes kopec. S plným žaludkem se nám navečer už moc jet nechtělo a také jsme přišli o pěkné výhledy do krajiny z Potvorova (že jsme se u cedule téhle obce nevyfotili ;-). Do kempu u Voleského rybníka jsme dorazili prakticky potmě.

Žihleskou vrchovinou a Křivoklátskem

Po ránu v kempu jsme zjistili, že bylo možná dobře, že jsme dorazili až se setměním. Hygiena teda nic moc a v noci byl pořád hluk. Vyjeli jsme a jen po pár stovkách metrů jsme přijeli k poutnímu kostelu v Mariánské Týnici, jenž kdysi patřil k nedalekému klášteru v Plasích. Stejně jako tento byl postaven podle návrhu J. B. Santiniho. Komplex byl dostavěn jen krátce před josefínskými reformami, které přinesly zrušení kláštera v Plasích. V době naší návštěvy zrovna probíhala rekonstrukce a dostavba (pokud si vzpomínám, velkou část, snad věž, tam dostavěli) objektu a celý kostel dostával novou fasádu. Po krátké snídaňové přestávce v Kralovicích jsme vystoupali k bývalému statku Hubenov, který je také připisován Santinimu. Ten byl (a zřejmě stále ještě je) ve velmi žalostném stavu. Vjeli jsme do lesů přírodního parku Jesenicko. Na samotě Za hospodou jsme objevili zajímavý statek s barokním průčelím.

Na křižovatce za Pustým rybníkem jsme se rozmýšleli, zda si udělat malou zajížďku k zámečku sv. Hubert, ukrytému v lesích a postavenému, jak jinak v tomto kraji, podle návrhu Santiniho. Doslova jsme se sem dokodrcali po nepříliš pohodlné cestě, alespoň ne pohodlné pro naše kola a zadky (o mnoho let později jsme tudy jeli mnohem komfortněji nalehko na horských kolech a po lepší cestě). Jak se dalo předpokládat, zámeček byl v zanedbaném stavu (což už dnes také neplatí). Najeli jsme zpět na asfaltku a dali se přes Čistou a Šípy ke hradu Krakovec. Hrad byl při příjezdu již z dáli vidět na druhé straně hlubokého údolíčka. Odstavili jsme kola u dřevěného mostu (o dva roky později tu již most nestál) a šli na prohlídku. Krakovec je mohutná zřícenina, hrad má zajímavou historii a je také spojen se jménem Mistra Jana Husa, kterého právě zde zastihla zpráva o koncilu v Kostnici. Po prohlídce jsme jen minimálně vystoupali nad Krakov a pak následoval příjemný sjezd přes Panoší Újezd do údolí Berounky.

Ve sjezdu v Týřovicích se od mého zadního kola ozval charakteristický zvuk a kolo ztratilo stabilitu. Ach jo, prasklý drát! Vždyť kolo v Novém Městě měli přeplést za značkové dráty (ty dráty asi vůbec značkové nebyly, za ty si nechali v servisu jen zaplatit). Co se dalo dělat, servis v těchto místech bychom asi hledali jen stěží. Po krátkém centrování jsme se rozhodli, že situace není tak beznadějná a s kolem se dá jet. Udělali jsme si tedy krátkou odbočku do Skryjí, kde je malé muzeum. Skryje jsou známé naleziště zkamenělých trilobitů, kterých mají v muzeu spousty. Na jednom místě se prý dají sbírat. Hmm, žádné jsme samozřejmě nenašli.

Díky mému prasklému kolu jsme právě tady ve Skryjích museli změnit plán a jet po proudu Berounky na Roztoky. Na radu jedné místní dámy jsme se dali pěšinou kolem řeky. Že tu prý také jezdívá na kole. Co já jí dal nehezkých jmen… Ty kameny na cestě by se ještě daly vydržet, ale kopřivy na úzké pěšince byly hodně nepříjemné. Kdybychom jeli zpět přes kopec, už jsme dávno byli o notný kus dále. U Rozvědčíka jsme si dali večeři a skončili v docela dobrém kempu, ale také skoro nejdražším na celé cestě. Ještě předtím jsme si zajeli ověřit do Roztok, že opravář má ráno od devíti otevřeno.