Na kole okolo České republiky 1999

3. částZ Jičína do Loun

Jičínskou pahorkatinou (Podkrkonoší I. část)

Další den ráno jsme dokoupili zásoby v České Skalici. Do České Skalice se musí kousek po silnici první třídy. Celou trasu výpravy jsme naplánovali tak, aby podobných úseků bylo co nejméně. Proto ihned za Skalicí jsme sjeli na vedlejší.

Cestou jsme z okolních stromů natrhali krásné velké ryngle a mirabelky. Již z dáli jsme viděli věž kostela v Josefově. Samotný Josefov nás docela zklamal, protože v památkové rezervaci jsme čekali poněkud lepší stav. Několik let po odchodu Sovětské armády se nepodařilo část budov vůbec zrekonstruovat a zůstaly v neutěšeném stavu. Josefov je pevnost, podobně jako možná známější Terezín. Byl postaven na sklonku doby, kdy pevnosti přestaly plnit svůj strategický význam. Na zajímavém okruhu, s lucerničkami na svíčku v ruce, průvodce vyprávěl s opravdovým zaujetím. Dozvěděli jsme se, jak taková pevnost v principu fungovala. Po prohlídce jsme zamířili do sousední Jaroměře. Pod železným mostem na rozhraní Josefova a Jaroměře se stékají dvě řeky, Labe s Metují. V Jaroměři u nádraží mají muzeum železnice a v něm několik krásných starých parních lokomotiv. Nedaleko Jaroměře se nachází lázně Velichovky. Samotná obec nebyla nic moc, ale lázeňský areál byl upravený a působil poklidným dojmem. Pokračovali jsme v severozápadním směru. Krajina je tu mírně zvlněná. Už z dálky jsme pozorovali kostel v Chotěborkách. Překvapil nás panoramatický výhled. Na severu se v dáli rýsovaly Krkonoše, vedle hřeben Orlických hor a na jihu Železné hory a Kunětická hora (alespoň tak jsme to tehdy odhadli).

Ve Velkém Vřešťově jsme objevili rybník. I přes vyvěšený zákaz koupání hygienikem jsme se vykoupali. Byla zde možnost se poté vysprchovat v čisté vodě a z cesty jsme byli strašně upachtění. Projížděli jsme četnými vesničkami, jejichž jména jsme slyšeli poprvé v životě. Pak jsme dojeli do Hořic. Hořické trubičky zná skoro každý a ani my jsme nemohli vynechat tuhle místní tradiční specialitu v cukrárně na náměstí. Z Hořic nás čekalo přehoupnout se přes Hořický chlum na jeho severní stranu. Nahoru se nám moc nechtělo, ale sjezd nám to vynahradil.

Z hlavní silnice jsme odbočili na Černín. Zde jsme si povšimli neobvyklé cedule ukazující k pštrosí farmě. Od chovatele jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí o tomto u nás neobvyklém ptáku. Od křižovatky u farmy jsme po asfaltce dojeli až do Byšiček. Byšičky dnes představuje pouze kostel po zaniklé obci. Je potřeba vystoupat do menšího kopečku, nicméně pohled shora přes rybník na Erbenův dub je velmi pěkný. Sem na Byšičky umístil K. J. Erben děj básně Svatební košile. Cestou do Lázní Bělohrad kolem bažantnice jsme ochutnali Annamariánský pramen. Samotné lázně jsou malé a tvoří je pouze pár budov podél hlavní třídy. Povečeřeli jsme v jedné z restaurací a skončili jsme v kempu v Lužanech. Kemp nevypadal moc sympaticky a chvíli jsme se rozmýšleli, zda nepokračovat do Dřevěnic. Jak by vypadal kemp tam, to jsme nezjistili, ale tady to byla hrůza. Naštěstí ani ráno na recepci nikdo nebyl, protože místo placení bychom museli zavolat hygienika. Něco tak příšerného, tak nepředstavitelný humus v sociálním zázemí, to se jen tak nevidí.

Český ráj (Pokrkonoší II. část)

Z kempu v Lužanech jsme vyrazili kolem sedmé. Museli jsme tedy vynechat zamýšlené muzeum v Železnici. První zastávkou byly Valdice. Zde je jedno z nejtěžších vězení v zemi. Ve valdickém Libosabu jsme objevili valdštejnskou lodžii a lipovou alejí jsme přijeli k Jičínu. Posnídali jsme v mléčné jídelně a šli si prohlédnout město, které proslavily zejména pohádky o loupežníkovi Rumcajsovi. Les Řáholec tu v okolí nemají, ale nedaleko Jičína se nachází Prachovské skály a ty byly dalším místem na našem putování.

Mimořádně rušný provoz na hlavních silnicích v Jičíně nás překvapil. Nedalo se pomalu ani odbočit, bylo to tu snad horší než v Praze. Uff, kousek výpadovky jsme zdolali a vystoupali na parkoviště u Skalního města. Prohlídka Skalního města nám zabrala hodinu a půl, ale rozhodně za to stála. Jen všude ta spousta lidí… V Českém ráji je toho hodně k vidění. Český ráj jsem měl dobře proježděný, jistou dobu jsem tu trávil hodně času. Vymyslel jsem proto cestu, abychom toho co nejvíce viděli. Z Prachovských skal jsme se přesunuli pod Trosky. Zřícenina Trosek je naprostou dominantou kraje. Trosky jsou ústřední navigační bod celého regionu. Kdekoliv na vyvýšeném místě se stačí rozhlédnout a na obzoru jsou Trosky. Prohlídku jsem nechal na Martinovi. Kolem rybníků Vidlák a Věžák jsme dojeli k Podsemínskému mlýnu a odtud pak prudkým stoupáním jsme se dostali přes Kozov na Stéblovice. Téměř stometrové převýšení vynahradil sešup serpentinami do Sobotky. Kde je kruhový lovecký zámeček Humprecht, prohlídku jsme samozřejmě nevynechali.

Za Sobotkou se nachází údolí Plakánku, které nás dovedlo k hradu Kost. Na jeho prohlídku už bylo pozdě. Malý kopec a následoval několikakilometrový sjezd a rovinka do Kněžmostu. S časem jsme to nějak špatně odhadli a původně plánovaná návštěva zříceniny hradu Valečov se nekonala. Nejkratší cestou jsme proto přijeli do Bakova nad Jizerou na večeři. V místním kempu u koupaliště se právě chystal koncert. Tak tady ne, řekli jsme si a využili služeb sousedního kempu. Hlasitá hudba sice doléhala v noci i sem, ale alespoň se dalo vyspat. Ale ani tady nebyl úplný klid. České kempy na konci století nás nepřesvědčily o svých kvalitách. Předchozí noc nás probudili o půl třetí ožralí trempové, tuto zase nákladní automobil shazující v noci vraky na sousední vrakoviště.

Máchův kraj – Bezděz a Kokořínsko

Z Bakova jsme se vydali podél Jizery na hrad Zvířetice. Po menším bloudění jsme nakonec našli správnou cestu. Ze Zvířetic je vidět překvapivě daleko. Na hradě byl právě kemp Brontosaurů. Z nedalekého Bitouchova jsme se dostali na rovnou a pěknou silnici. Na obzoru se neustále přibližovala typická silueta hradu Bezděz. V obci pod hradem jsme potkali dva studenty s napakovanými koly, kteří se podobně jako my vydali na cestu. Měli naplánováno jet do Polska a přes východní Čechy zpět. Poseděli jsme s nimi v hospůdce a pak se vydali pěšky nahoru na hrad. Kola se nám naštěstí podařilo uložit u příjemného pána v podhradí a tak jsme měli o jednu starost méně. Nahoru se drápat s koly by určitě nebylo nic příjemného. Za padesát korun vstupného nám na Bezdězu nabídli pouze prohlídku s papírem v ruce. Byli jsme z toho trochu rozpačití. Průvodci sice byli rozptýleni různě po hradě a bylo možné se jich dotazovat, ale přišlo nám to jako docela nezvyklý systém. (dnes na to nahlížíme trochu jinak). Prolezli jsme hrad křížem krážem a vystoupali i po točitém schodišti na nově zrekonstruovanou věž. Z věže, kde zrovna vlála vlajka českých králů, se nám otevřel krásný kruhový rozhled do celého kraje.

Vrátili jsme se do vesnice pro kola a odjeli lesní cestou směrem na Kruh. Lesem plným borůvek jsme dojeli k hradu Houska. Hrad postihl ve druhé polovině 20. století smutný osud, prošel několika přestavbami a sloužil k nejrůznějším účelům. Podle toho jeho interiéry vypadaly. Prohlídka se skládala převážně z výkladů, tak tady bylo… Z okna Housky jsme krásně viděli sousední hrad Bezděz. O sedm let později při naší další návštěvě vypadala situace přeci jenom o poznání lépe.

Krajina Kokořínska nás velmi zaujala. Není o nic méně zajímavá než v Českém ráji, ale na rozdíl od něj tu nebylo přelidněno. Jeli jsme po kvalitní silničce vinoucí se údolím, prostě nádhera. Jenom jsme si libovali. Hluboké údolí, chaloupky, dobrá silnička, rybníky, potůček. Po této silnici jsme pokračovali do Ráje, z něj pak na Vojtěchov a k Pokličkám. Pokličky jsou skalní útvary, které vznikly rychlejším zvětráváním podloží než vrchních vrstev. Výsledkem jsou jinak barevné „klobouky“ na skalách. Přestože se jedná o chráněný útvar, běhali po nich jacísi hluční a neukáznění turisté. Zkrátka, někteří lidé se chovají hrozně a nemají úctu k přírodě. Cesta Kokořínským dolem nás dovedla až pod hrad Kokořín, kde silnice prudce stoupla. Poslední metry k hradu jsme museli kola tlačit přes kořeny a schodiště. Na hrad jsme přijeli těsně před zavírací dobou, takže jsme stihli pouze výstup na věž. Výhled z věže ale zdaleka nebyl takový, jaký jsme si představovali. Všude dokola jsou lesy, zřejmě bude výhled hezký na podzim. Ve stejnojmenné vesnici pod hradem je také zámek. Hledali jsme vhodný kemp na nocleh. Ten v Želízech nám moc nevyhovoval, samé chatky, žádné místo na stany. Zůstali jsme až v Liběchově u Mělníka.

Podřipsko a České středohoří (Poohří I. část)

Z Liběchova do Mělníku jsme museli opět po hlavní silnici, naštěstí jenom kousek. Hustý provoz byl po ránu dost nepříjemný. Na obzoru se nám začalo objevovat známé panoráma s mělnickým kostelem a přístav. Po frekventované silnici jsme sjeli do starého Mělníku k přístavu a vystoupali na mělnické náměstí. Zde nás překvapila především pěkně zrekonstruovaná radnice. Zámek je kousek od náměstí. Protože bylo pondělí, byl zavřený. Od zámku je alespoň vyhlídka na soutok Labe s Vltavou, tedy přesněji řečeno na soutok plavebního kanálu a Labe, druhý soutok je schovaný za stromy a viděli jsme ho až na Mrázově vyhlídce při sjezdu dolů k mostu. Za mostem, na druhé straně Labe v Hoříně se podle mapy nachází zámek. Ve skutečnosti jsme zjistili, že z barokního zámku je spíše zbor a tak jsme se vydali k dalšímu cíli.

Říp je pro Čechy něco jako posvátná hora. Při cestě kolem republiky jsme tedy nemohli vynechat výšlap právě sem, zvláště pokud jsme jeli kolem. Pořád se k nám přibližoval, byl vidět už z velké dálky. Cesta na vrchol Řípu začala nevinně asfaltkou lipovou alejí v Krabčicích. Za parkovištěm aut se změnila na panelku. Pořád to ještě šlo. Pak ale přišel „hank“ naprosto neuvěřitelného sklonu. Ještě po létech, kdy jsem se sem vrátil bez kola, jsem nechápal, jak jsme vydrželi tak dlouho šlapat do pedálů. Nakonec jsme museli začít kola tlačit. Na vršku Řípu je románská rotunda sv. Jiří. Byl sice pracovní den, ale i tak nás překvapilo, jak málo lidí jsme zde v půlce prázdnin potkali. V hospůdce na vrcholu jsme museli alespoň zahnat žízeň.

Výstup na Říp nás trochu zklamal. Rotunda zavřená, vyhlídka slabá (tu lepší severní jsme tenkrát nějak neobjevili…). Dali jsme se tedy směrem na Vodochody. Tehdy ještě nestála dálnice D8, takže přejet zde silnici č. 8 připomínalo hazard se životem. Cesta do Martiněvsi byla naštěstí už klidná. Projeli jsme přes málo známé Mšené Lázně, kde se léčí pohybové ústrojí, a dlouhým táhlým sjezdem jsme dojeli do Budyně nad Ohří. Tady se nachází renesanční vodní tvrz. Od místních jsme se dozvěděli, že cesta Budyňským lesem a podél Malé Ohře, kterou jsme původně plánovali je na kole těžko sjízdná. Jeli jsme tedy asfaltovou silničkou do Kostelce nad Ohří. Ze silničky na ostrově mezi Ohří a jejím ramenem Malé Ohře se před námi objevil náš další cíl – hrad Házmburk. Ještě před námi ale byly Libochovice. Libochovický zámek nás poměrně zaujal. Kolem zámku byla krásná francouzská zahrada s navazujícím anglickým parkem a kolem nás se procházeli pávi.

Z Libochovic jsme stoupali směrem k hradu Házmburk. Krásný pohled na hrad nás utvrzoval v přesvědčení, že jsme možná neměli stoupat na Říp, ale právě na tento kopec, neboť z něj by byl daleko lepší rozhled, především na České středohoří, což jsem si o tři roky později ověřil. Bohužel, právě výstupem na Říp jsme ztratili spoustu času, který teď chyběl, a do Loun to bylo ještě daleko. Zvlněnou krajinou přes silnice různé kvality jsme vystoupali až nad obec Klapý. Zde jsme si od místního cyklisty nechali poradit a stoupali dále do Českého středohoří. Na jednu stranu se nám otevřely pěkné výhledy, na druhou stranu jsme si pěkně mákli. Připojili jsme se na státní silnici Most – Louny a docela unavení po stovce kilometrů jsme sjeli dolů do města. Sjezd po nové silnici byl nádherný. Do Loun jsme přijeli po starém inundačním mostě.

Opět se potvrdila naše nepřipravenost. Přemýšleli jsme teď nad noclehem. Jak jsme během dne (teprve!) telefonicky zjistili, turistická ubytovna, se kterou jsme pro tuto noc počítali, byla zrušena a kemp široko daleko nebyl žádný. Třeba podotknout, že tehdy nebylo při plánování tak snadné zadat něco do internetového vyhledávače. Na nocování v přírodě jsme momentálně nebyli nachystaní a také tu nebylo žádné vhodné místo. V Lounech jsme se hned ptali na levné ubytování. Jedna paní nám kupodivu nabídla, že bychom mohli zůstat u nich na zahradě. Poté, co se poradila s manželem, jsme přenocovali v zahrádkářské kolonii. Prostoru pro stanování zde bylo kupodivu hodně. Postavili jsme stan a vyrazili do města na večeři.