Kampánie 2013

5. částGargano a Molise

Stejně jako nápadně trčí poloostrov Gargano do vod Jaderského moře oproti zbytku východního pobřeží Apeninského poloostrova, je i poměrně odlišný po geologické stránce. Svojí vápencovou strukturou má blíže spíše k chorvatskému jaderskému pobřeží. Vápence tvoří na pobřeží různé skalní útvary, což byl důvod, proč jsme se sem docela těšili. Realita byla, jak už to někdy bývá, malinko odlišná od původních představ. Mohla za to snad kombinace více faktorů, že jsme nebyli úplně nadšení, ale nakonec i na Gargano chceme vzpomínat v tom lepším.

Poloostrov Gargano

Po ránu nás čekalo docela dlouhé a strmé stoupání do „města andělů“ Monte Sant’Angelo (lat. Mons Sancti Angeli), jak ho nazval náš kamarád Ruda, který nám o Garganu vyprávěl v superlativech. Ve stoupání jsou pěkné výhledy na širé olivovníkové sady u Manfredonie. Prakticky z nuly jsme museli zdolat 800 metrů výškového rozdílu, což představovalo na 17 kilometrech průměrně 5% stoupání. Počasí si od rána dávalo záležet, aby byl krásný den, nebe bez mráčku, slunce na obloze.

Monte Sant’Angelo má dlouhou historii, kterou připomíná mj. impozantní a rozlehlý normandský hrad s pěkným výhledem na město a do okolních údolí. Hlavním cílem návštěvníků města je však svatyně svatého archanděla Michaela (Santuario di San Michele Arcangelo). Podle legend se právě tady na konci 5. století čtyřikrát archanděl zjevil. Je tak jednou z prvních poutních křesťanských svatyní Evropy. Jeskyně je upravena jako chrámový prostor, kam se sestupuje po dlouhých schodech. Svatyně je od roku 2011 zapsána na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO spolu s dalšími mocenskými středisky Langobardů v Itálii. Myslím, že vyjet sem nahoru za to docela stálo. Jen jsme ještě netušili, co nás čeká dále.

Sjezd dolů k moři byl parádní a s pěknými výhledy. Jenže další úsek se ukázal náročnější, než jsme čekali. Silnice kopírující pobřeží několikrát stoupala vysoko do kopců a zase klesala k moři. Kdyby z ní byly alespoň výhledy, ale těch bylo jen poskrovnu. Poloostrov je porostlý původními listnatými lesy, které tvoří národní park Foresta Umbra. Stromy jsou tak akorát vysoké, aby přes ně nebylo vidět, ale stín neposkytnou. Nebylo kde zastavit, nebylo kde si odpočinout. Cestou jsme potkali jedinou restauraci, jedinou oázu na rozpálené pobřežní silnici. Záchrana!

V domnění, že se snad dočkáme výhledů, jsme na jedné z křižovatek sjeli opět k moři, ale ouha, čekala nás další „lochneska“. Tohle už bylo na nás dost, zejména na Janu. Když jsme konečně přijeli na dohled města Vieste k normanským strážním věžím a k pěkným výhledům na skalní oblouky, byli jsme pořádně unavení a ani je moc nevnímali. Městem samotným jsme v podstatě jen projeli, protože do cíle nám zbývalo ještě přes 20 kilometrů a malé sedlo. Alespoň tu ale byla civilizace a bylo kde zastavit. Konečně, dorazili jsme do Peschici, tedy přesněji do kempu pod ním. Do městečka by nás večer už nikdo nedostal. Postavili jsme stan v pěkném kempu a šli se posilnit do místní pizzerie. Městečko v pěkné poloze nad mořem bylo osvícené zapadajícím sluncem. Ano, ač nacházejíce se na východním pobřeží Itálie, právě tady jsme mohli díky tvaru poloostrova pozorovat západ slunce nad Jaderským mořem. Stres z náročné etapy dlouhé přes 100 kilometrů s převýšením přes dva kilometry absolvované v horkém dni z nás pomalu opadal.

Z Gargana do Molise

Po ránu jsme opět v plné síle nasedli na kola. Tušili jsme, že trasa bude mít přijatelnější profil, přestože to bude ještě větší porce kilometrů, měla by se dát zvládnout. Cílem bylo přejet z apulského Gargana do regionu Molise, který je nejmenším ze všech 20 italských regionů.

Přejezd do sousedního městečka Rodi di Gargano byl celkem příjemný. Cestou jsme viděli nádraží zdejší železnice. Tu provozuje, stejně jako místní autobusy, soukromá společnost Ferrovie del Gargano. Vlaky na těchto tratích však nepřepravují kola, takže k přesunu ji nešlo využít. (Opět se ptám: „Kdeže směrnice EU jsou…?“) Rodi je malé rybářské italské městečko na svahu nad malým přístavem, z turistického pohledu nic zvláštního. Za ním se cesta začala zase vlnit, a tak jsme se nakonec rozhodli nezajíždět do vnitrozemí a držet se víc při pobřeží. Tamní letovisko nese název Lido del Sole. Slunce opravdu připalovalo a odpolední teplota byla zase o dva stupínky vyšší než předchozího dne. Přes mostek jsme se dostali na kosu, která odděluje moře od Lago di Varano, které vlastně žádným jezerem není, ale pouze mělkou lagunou, která byla během let působením náplav a větru zanesena. Ze silnice toho moc vidět není, k moři i „jezeru“ je to daleko. Zase nebylo kde pořádně zastavit… Posezení jsme našli až v městečku Lesina na břehu další podobné laguny. Tedy na rekreaci by to tady nebylo. Na špinavé vodě Lago di Lesina se sice pohupovaly loďky, ale k romantice mělo nábřeží daleko. Ostatně celá tato oblast „jezer“, močálů a bažin v minulosti malarická patří k nejméně navštěvovaným místům na poloostrově Gargano. I pro nás byla jen tranzitním územím. Právě tady jsme se naposledy rozloučili s mořem a začali se vracet do vnitrozemí.

Krajina se mírně zvlnila a my začali stoupat do kopců. Městečko Serracapriola s hradem a kapucínským konventem bylo posledním v Apulii. Ururi již leží v Molise. Při vjezdu do městečka nás upoutala italsko-albánská dvojjazyčná cedule. Dvojjazyčné byly i názvy ulic. Zrovna jsem jeden takový fotil, když k nám doběhl muž a do ruky mi dával půllitrovou láhev studené vody pro každého z nás. Inu, balkánská pohostinnost! Ururi je jednou ze dvou albánských vesnic kde obyvatelé i 600 let po příchodu z Albánie prý mluví albánsko-italským dialektem. Místní nám hned také nabízeli, že bez problémů můžeme přespat v malém hájku na konci městečka. Měli jsme však v plánu dojet až do „agrokempu“ v sousedním Larino.

Když jsme připravovali cestu, našli jsme také několik kempů u farem (agriturismo), které nám pomohly vykrýt místa v turisticky méně navštěvovaných oblastech, jako třeba ten o pár dní dříve v Postiglione. Agroturismo s poetickým názvem I Dolci Grappoli, v překladu „sladké hrozny“, leží uprostřed vinohradů. Paní domu nás poněkud zaskočila konstatováním, že zde žádný kemp není, resp. že zde není žádný, ani nejmenší plácek vhodný na postavení stanu. Všude jen zámková dlažba. Nabídla nám tedy možnost přespat v jejich penzionu i se snídaní. Přijali jsme. Na uvítanou jsem ochutnal i skvělé místní víno. Z okna jsme večer pozorovali dloužící se stíny nad okolní krajinou.

Molise

V městečku Larino je nádraží a trať vede prakticky souběžně se silnicí, po které jsme jeli zpět do vnitrozemí. Jana proto chvíli uvažovala, že bychom si snad mohli nadjet kousek cesty vlakem, ale žádné spojení nebylo o víkendu možné. Nakonec by to ale byla škoda. Bylo nádherné slunečné ráno a příjemně teplo, tak jsme se vydali k hlavnímu hřebeni Apenin na kole. Musím konstatovat, že kopce jsou tu tedy celkem slušné. Na každém z nich je vystavěna vesnice či městečko. Naštěstí hlavní silnice nevede ke každému z nich. Hlavní tahy je zjevná snaha narovnávat, nicméně zřejmě mnohde došly prostředky, říkali jsme si, když jsme viděli torza nedostavěných mostů a srovnaného terénu uprostřed polí. Pak nás ale značení přesvědčilo opustit silnici SP 87 a najet na novou, širokou, přímou a vyspádovanou silnici, na které nebyl žádný automobilový provoz. Zato jsme potkali, stejně jako o minulém víkendu, spoustu cyklistů na silničních kolech, kteří nás na dálku zdravili „Ciao!“. Když jsme se tak příjemně vezli po této pěkné silnici, pokračovali jsme neplánovaně dále. Městeček moc na cestě nebylo, ale jednu občerstvovací „oázu“ jsme přeci jenom našli.

Campobasso je ještě menším hlavním městem italského regionu než Potenza. Nad městem je hrad a kostel, odkud je z terasy pěkný výhled do okolí. Až na horu k němu se nám šlapat nechtělo, výhledů jsme si užili po cestě už dost a nás čekalo toho dne ještě zajímavější místo. Za doprovodu místního hocha jsme trefili na výpadovku z města. Protože s touto cestou jsme nepočítali, překvapily nás po cestě čtyři dlouhé tunely v celkové délce téměř 1,5 kilometru. Bylo to ale naštěstí na cestě z kopce, takže objízdnou trasu jsme ani nehledali. Již pěknou dobu se před námi rýsovala hradba hlavního hřebene Apenin, pohoří Monti Matese. Na jeho úpatí se nachází Sæpinum, bývalé římské město s hradbami včetně zachovaných městských bran, zbytky divadla a dalších budov, včetně chrámů Jupitera a Apolla. Toto pěkné a rozlehlé naleziště je celé volně přístupné a je zde relativně málo turistů. Mohli jsme se tak v pozdním odpoledni téměř nerušeně procházet starými římskými ulicemi.

Den se ale chýlil ke konci a mi ještě nevěděli, kde budeme spát. Dnešní Sepino leží na svazích nad římským městem. Protože v okolí nikde není kemp, začal jsem se shánět po ubytování ve městě. Stačilo se nakonec zeptat prvního člověka, ten někam zavolal a za chvíli jsme stáli před jedním ze starých kamenných domů, v němž jsme se ubytovali ve velikém pokoji.

Zpět v Monte Matese

Naše první cesta po Apeninském poloostrově se blížila ke konci. Před námi byla už jen poslední cyklistická etapa zpět k autu. Úzká silnička ze Sepina stoupala vzhůru do lesů. Občas se nám naskytl výhled zpět do regionu Molise se spoustou políček.

V Passo Santa Crocella jsme přejeli opět do Kampánie. S hranicí regionů se najednou úplně změnil i obraz krajiny. Vyjeli jsme z lesa a před námi se otevřel pohled do širokého údolí. Skalní suk, na němž se dnes nachází městečko Pietraroja, býval osídlen již dávnými kmeny, ale našly se tu také kostry dinosaurů. S krásnými výhledy do krajiny jsme vystoupali vysoko nad městečko a vjeli znovu do lesů. V sedle Bocca della Selva jsme podruhé na cestě dosáhli výšky 1 400 metrů nad mořem, tedy nejvyššího místa cesty. Následoval sjezd k Lago del Matese k agriturismo Falode, kde jsme měli zaparkované auto. Když jsme se vraceli, po poledni se sice trochu zatáhlo, ale přesto bylo téměř o 30 °C stupňů tepleji než při našem odjezdu z hor.

Po necelých dvanácti stech kilometrech se kruh uzavřel a naše cesta po Apeninském poloostrově byla u konce. Naložili jsme kola na auto a ještě toho odpoledne jsem se vydali zpět na dlouhou cestu k domovu.

Návrat

Pro návrat domů jsme zvolili druhou variantu cesty kolem jaderského pobřeží. Nevraceli jsme se tedy do Lazia, ale úzkou silničkou jsme sjeli z hor na severovýchod nedaleko míst, odkud jsme ještě ráno odjížděli na kole, přes město Campobasso dojeli až k Jadranu. Cestou po dálnici A14 jsme míjeli Palmovou riviéru (Riviere delle Palme) a diskutovali spolu o tom, jak si ani jeden z nás nedovedeme představit svoji dovolenou trávit někde tady ležením na pláži. Do večera jsme dojeli až do letoviska Fano nedaleko San Marina. Tam, jsme přespali v malém rodinném kempu a na druhý den kolem Boloně a Benátek již po „tradiční trase“ se vrátili do Brna.

Cesta domů je vždycky tak trochu smutná. Končí další kapitola našeho putování. Čerstvé vzpomínky na zážitky předchozích dvou týdnů se honí hlavou a přitom už se rodí další nápady na další výpravy. Tak trochu se slzou v oku, asi jako po každé dovolené, jsme se vrátili do každodenní rutiny. Víme však, že na Mezziogiorno, na pravý italský jih se budeme chtít opět vrátit.