Kampánie 2013

3. částTyrhénské pobřeží

Posledních padesát kilometrů kolem Neapolského zálivu od Flegrejských polí k Sorrentskému poloostrovu jsme díky četným velkým zastávkám jeli celé tři dny! Kopírovali jsme sice pobřeží, ale často jsme ho ani neviděli a jeli jsme prakticky souvisle zastavěnou oblastí. Přičtu-li k tomu průjezd aglomerací severně od Neapole, měli jsme za sebou opravdu slušnou dávku z cyklistického hlediska nezajímavé cesty. Další část trasy nám to vynahradila. Před námi byly dva dlouhé přírodně pěkné úseky kolem pobřeží Tyrhénského moře, oddělené však nudnou rovinou s aglomerací dalšího velkého města.

Amalfské pobřeží

V závěru Sorrentského poloostrova se silnice zvedá vysoko nad mořskou hladinu. Nejzazšího bodu na mysu Punta Campanella však nedosáhne, ale vyšplhá se hodně vysoko nad něj. Za námi tak zůstával pohled na Nepolský záliv s Vesuvem a před námi se pomalu přibližoval výhled na nedaleký ostrov Capri. Od městečka Sant'Agata sui Due Golfi se nám naskytl další zajímavý pohled. Jak napovídá jeho název (v překladu „Sv. Agáta nad dvěma zálivy“), je odtud, v několika málo místech, vidět jak na Neapolský záliv, tak i na Amalfské pobřeží.

Amalfské pobřeží (někdy též Amalfinské pobřeží, Costiera Amalfitana) údajně patří k jedněm z nejkrásnějších pobřeží Evropy. A je vskutku impozantní. Více se nám líbilo snad jen na Korsice, ale té, podle nás, nemůže nic konkurovat. :-) Svahy Monti Lattari tu příkře padají do moře. Zaříznutá do svahů a lemována obranými pevnůstkami se nad útesy klikatí panoramatická silnice. Ve své západní části nese poetické jméno Via Nastro Azzurro (Modrá stužka). Prochází několika historickými městečky zasazenými v malebných zátokách a vystavěnými od mořské hladiny až do neuvěřitelných výšin. Nikde tu nejsou obří nevzhledné hotelové komplexy, které by výjimečný ráz této lokality narušovaly. Pro svoji historickou, kulturní i přírodní hodnotu byla celá oblast zapsána na Seznam světového a kulturního dědictví UNESCO. Současně ale patří toto pobřeží spolu s nedalekými ostrovy mezi nejdražší oblasti Itálie. Z cyklistického pohledu je silnice na Amalfském pobřeží přívětivá, protože nejenže vede mimořádně působivou krajinou, ale je na ní i slabý provoz. Dá se to možná vysvětlit tím, že v městečkách je celkem draho, je tu relativní nedostatek parkování, pláže jsou malé, chybí tu velké hotely a nevede tu žádný tranzit. Ideální kombinace. Dalších padesát kilometrů bylo proto opravdu úžasných.

Naše tempo se také náhle výrazně zvolnilo. Pomalu v každé zatáčce jsme zastavovali na focení. Prvním městečkem na trase bylo Positano. Se svými barevnými domy s obloukovými okny a terasami je vyskládané ve svazích nad zátokou. S kostelíkem s majolikovou střechou nad přístavem působí trochu jako betlém. O kus dál je další barevná perla na zelených svazích nad azurovým mořem. Malé historické městečko Amalfi, podle něhož se celé pobřeží jmenuje, bývalo od 9. století samostatnou námořní republikou. Dnes je toto kdysi sídelní místo velmoci jen poklidným přímořským letoviskem. Perlou města je zdejší Duomo (Duomo di Amalfi) s přiléhajícím klášterem (Chiostro del Paradiso) z 10. století. Bohatě zdobené barevné oblouky na vrcholku širokého schodiště jsou známé ze záběrů zdejších pohlednic. Také interiér je velice působivý. Z architektonického hlediska se jedná o směs románského stylu s arabským. Ne náhodou, vliv Saracénů byl tehdy ve Středomoří velmi významným. Mimochodem oblouky portálu svojí dvoubarevností velmi připomínají interiér mešity v Cordobě, kde jsme byli před rokem. Kostelní krypta údajně skrývá ostatky sv. Ondřeje, kterému je celá katedrála zasvěcena.

Našli jsme ještě spoustu pěkných pohledů na pobřeží i v městečkách po cestě. Posléze jsme dojeli na dohled další velké aglomerace, k městu Salerno. Z dálky byl vidět široký pás budov na pobřeží i hrad nad městem. A také městečko Vietri sul Mare, které je, stejně jako celé pobřeží, proslulé keramikou. Ve městě je několik keramických dílen, které až do ulice vystavují svoje výrobky. Velice nám to připomnělo město San Stefano na severu Sicílie, kde jsme viděli obdobné dílny s velmi podobou keramikou.

Když jsme sjížděli k městu, zdálo se mi, že ze zadního kola vychází při vyšší rychlosti nějaké nepříjemné zvuky. Přičítal jsem je tomu, že už na Flegrejských polích se mi podařilo narazit si malou osmu na zadním kole a cestou se na špatných silnicích u Neapole stav zhoršil. Nechci být ale „cyklo hypochondr“, tak jsem tomu zvuku nevěnoval moc pozornosti.

Kolem velkého přístavu jsme přijeli do Salerna. Město nikterak zajímavé. K hradu jsme neměli čas zajet, na to bylo předchozí pobřeží moc zajímavé a dlouhé. Navíc jsme spěchali na vlak. Za Salernem je totiž přes 30 kilometrů nudné pobřežní roviny. Ze silnice není vidět nic než ploty a pastviny, jak jsme si již doma ověřili na StreetView. Právě tady, na planině Sele, se pasou buvoli, z jejichž mléka se vyrábí výborná mozzarella. Při krátké zastávce ve městě jsme se tedy zajeli podívat do centra pouze k pozůstatkům akvaduktu, který se dodnes jako zázrakem zachoval v městské zástavbě. Pak jsme dorazili na nádraží a zakoupili lístky na vlak.

Salernské nádraží nás překvapilo. Na poměrně uzlový bod v železniční síti a velké město se na nástupiště nedalo dostat bezbariérově výtahem, protože tam zcela chyběl. Obě naložená kola jsem proto musel vynést z podchodu po strmých schodech v rukou. Samotné cestování v regionálních vlacích s kolem není v Itálii žádný problém. Kolo stojí sice podstatně více než u nás, cena se liší podle vzdálenosti, ale hodně vlaků je nízkopodlažních a nabízejí celkem slušný komfort. Neplatilo to, jak jinak, o vlaku, do kterého jsme nastoupili. Souprava, která přijela, byla postarší a chybělo jí označení prostoru pro kola. Nastoupili jsme tedy, jako u nás, do širokých dveří a kola drželi v průchodu. Průvodčímu se to pranic nelíbilo a hned na další zastávce nás nechal přejít do řídícího vozu, kde bylo na kola místa nadbytek, jen do něj vedly tři další schodky… Jak jsme to měli tušit, že máme nastoupit právě sem, když ani tyto dveře nebyly symbolem kola označeny. Po vystoupení ve stanici Paestum nás čekalo další přenášení podchodem. Zkrátka bezbariérovost v dopravě jako by byla ve zdejším kraji neznámým pojmem.

Stanice vlaku se nachází nedaleko od stejnojmenných vykopávek bývalého řeckého města s několika mimořádně zachovanými antickými chrámy. Fotografie chrámů s rozkvetlými stromy z brzkého jara jsou známým námětem fotografií z Kampánie. Nám se ale naskytl jiný úžasný pohled. Právě zapadající slunce zabarvilo sloupoví chrámů do sytých teplých barev. Na prohlídku vykopávek jsme se chystali až na druhý den. Zatím jsme postavili stan v jednom z mnoha kempů u pobřeží.

Paestum a Velia, Punta Licosa

Před námi byl další nádherný den. Od rána bylo nebe zcela bez mráčku. Večerní průjezd kolem chrámů nás docela navnadil, a tak jsme se těšili na prohlídku. Již po osmé hodině jsme postávali před branou areálu vykopávek.

Do areálu jsme vstoupili hned, jak v půl deváté otevřeli. Paestum byla původně řeckým starověkým městem Poseidonia. Velké Řecko (Magna Greca), opanovalo svého času velkou část Středomoří a zde – v úrodné planině na tyrhénském pobřeží – bylo založeno na konci sedmého století před naším letopočtem město, které přetrvalo dlouhá staletí doby helénské i římské, za níž dostalo své současné jméno, až do středověku. Vlivem více faktorů pak zůstalo dlouho nepovšimnuté v zapomnění v bažinách. Jakýmsi zázrakem ho však nepostihla žádná přírodní katastrofa, takže dodnes mohou návštěvníci obdivovat sloupy tří rozlehlých dórských chrámů zasvěcených Neptunovi, Héře a Athéně, které patří mezi nejlépe zachovalé v Evropě, podobně jako chrámy v Agrigentu nebo Selinunte na Sicílii. Ne nadarmo a bez nadsázky tvrdím, že za nejzachovalejšími řeckými památkami se nejezdí do Řecka. Oproti chrámům jsou další zbytky města spíše nevýrazné. Je tu však také muzeum se spoustou zajímavých artefaktů z okolního naleziště. Mezi nimi je to i pětice kamenů s freskami, pocházející z nedaleké nekropole, zvaných hrobka potápěče (Tomba della tuffatore), pocházející z 5. století před n. l., nazvaná tak podle horní desky s motivem mladého muže, který po hlavě skáče do vody. Je to unikátní nález svého druhu.

Paestum opravdu stálo za návštěvu, prohlídka nás nezklamala ani v nejmenším. Napadá mne v této souvislosti, že dnes je možné si celé naleziště, podobně jako i celé Pompeje a četné další jim podobné památky po celém světě, projít virtuálně ve společnosti strýčka Google a jeho StreetView. Nepochybně je to jedinečná příležitost poznání pro všechny, kteří z jakéhokoliv důvodu nemohou cestovat. Zprostředkováním se však bohužel částečně vytrácí genius loci, který návštěvník pozná pouze na místě. A tak znovu se také vracím k těm pompejským odlitkům v londýnském muzeu. Svět je dnes stále menší, takže pokud to jde, cestujte. Cestování nic nenahradí.

Za planinou Sele se silnice opět zvedá do kopců národního parku Cilento. Prvním městečkem po cestě je Agropoli s aragonským hradem a malým rybářským přístavem. Šel jsem zrovna v centru koupit panini do potravin a fronta u pultu se trochu protáhla. Smůlou pro Janu, která na mne čekala a hlídala kola, bylo, že sousední obchod byla rybárna. Myslím, že tohle čekání si budeme oba pamatovat dlouho. :-) O kus dál silnice významně stoupá vysoko nad pobřeží. Dovedla nás do starého městečka Castellabate, které je hodně vysoko nad mořem, takže z terasy je krásný výhled. A nejen to. Máme rádi tato stará kamenná městečka i pro jejich atmosféru. Klikaté schodovité uličky, podloubí, schoulená náměstíčka s restauracemi a četná zákoutí pro fotografy, to jsou důvody, proč je třeba i trochu šlápnout do pedálů a překonat pár set výškových metrů.

Dolů k moři to silnice bere pěkně v ostrých serpentinách a o kus dále se začíná vlnit nad pobřežím na úpatí pohoří Cilento. Pobřežní pás není možná tak grandiózní jako vyhlášené Amalfské pobřeží, přesto je velmi pěkné a je tu mnoho věcí k vidění. Spolu s chrámy v Paestu a dalšími památkami, ke kterým jsme teprve směřovali, je zapsáno na seznamu UNESCO. Je též UNESCO biosférickou rezervací (MAB). Odjakživa to byl spíše nepřístupný kraj a dodnes ho nezasáhla vlna výstavby letovisek. Jsou tu jen řídce malá městečka. Jedním z nich je i Acciaroli. V tomto malém přímořském městečku se prý při svém pobytu spisovatel Ernest Hemingway nechal inspirovat pro pozdější sepsání románu Stařec a moře. Ten sice situoval na Kubu, kde ho i napsal, ale příběh starého rybáře a jeho zápasu s mečounem zaslechl údajně právě zde. Kromě baru se jménem slavného spisovatele tu však žádnou jinou připomínku na jeho pobyt nenajdete.

Přes mnohé snahy o zvýšení turistického ruchu v tomto chudém kraji zůstává Cilento mimo hlavní turistické trasy, čemuž odpovídal i poklid na úzké silnici, která vede téměř stále blízko pobřeží. Na jedné kamínkové pláži jsem zkoušel i teplotu vody, zda by se případně nedalo osvěžit, ale mezi otužilce opravdu nepatřím. Chladné jaro znamenalo, že i voda byla náležitě studená. Spíš než koupání nás ovšem zajímá focení. Nakonec dne jsme měli další zastávku „s visačkou“ UNESCO. Mezi památkami v kraji Cilento ji mají i vykopávky starého řeckého města Elea, později římského města Velia. V dolní části jsou roztroušeny četné zbytky města a nejsou to jen úplné základy domů. Za pozornost stojí pozůstatky údajně jedné z nejstarších nalezených bran s názvem Porta Rosa nad městem a akropole s pozůstatky amfiteátru, chrámu a především z dálky viditelné masívní normandské věže. Škoda, že věž byla nepřístupná, ale i tak je odtud pěkný výhled. A také tu nejsou žádné davy lidí. To se nám opravdu velmi líbilo.

Kempy jsou ve Velii přímo pod vykopávkami dva. V tom jednom, který na první pohled vypadal dobře, nám na stanování nabídli pouze místo po zbořené chatce. Pěkný hnus. Naštěstí je hned vedle druhý. Ten, přestože měl svá nejlepší léta za sebou, nám nakonec azyl poskytl.

Cilentské pobřeží

Marina di Ascea je trochu větší letovisko. Silnice odtud míří vysoko nad hladinu moře. Za městečkem Ascea zase klesne do bočního údolí a pak… Už jsme to zahlédli z protější strany: silnice zde poměrně strmě zase stoupá. V prudkém svahu však trochu ujela. Silničáři ji znovu vyspravili asfaltem, aniž by ji nějak zpevnili a podsypali. V jednom místě, kde provoz řídily semafory, tak dosáhl sklon svahu přes 30 %. To už nedala ani Jana, která jinak opravdu vyjede asi všechno… Na všech mapách od roku 2014 je tento úsek cesty zobrazen jako neprůjezdný, což znamená, že se asi silnice později opět utrhla. Zajímavé je, že dole v údolí stojí opuštěné betonové pilíře, zřejmě základ zamýšlené nové silnice, možná vedoucí k tunelu. Další důvod k tomu, aby tento kraj byl ještě opuštěnější než dnes.

Malé romantické městečko Pisciotta vysoko nad mořem, na nás zapůsobilo ospalým dojmem. Lidé posedávali v restauracích a dva naložení cyklisté pro ně byli jistým zpestřením. Na chvíli nám věnovali svoji pozornost a poté se opět věnovali vzájemnému rozmlouvání. Pak jsme se opět přiblížili k moři a dlouhým, avšak poloprázdným plážím, přes několik letovisek jsme dojeli až zase pod pořádný kopec. Dole u moře při jedné zastávce na focení, nás předjela dvojice cyklistů. Podle červených brašen jsme je tipovali na Němce. A měli jsme pravdu. V dlouhých serpentinách nás opět dojeli. Asi se také jako my zastavili dole v městečku na občerstvení. Chvíli jsem s nimi držel rychlost a na pár stovkám metrů jsem je vyzpovídal. Pak jsme je raději nechali jet. Nemyslím, že jsme nějací loudalové, ale tihle dva měli asi nějaké turbo v nohách. :-) To já raději zastavím a fotím, i když… o kousek dále jsem se chtěl připravit na fotku ještě za jízdy a málem jsem si pěkně namlel. Od té doby si podobné kousky raději opravdu rozmýšlím.

Sjeli jsme dolů k zátoce a zůstali v celkem pěkném a velkém kempu u Sapri. Městečko Sapri je posledním na kampánském pobřeží. Dále již silnice pokračuje do sousedního regionu Basilicata. Přesto jsme měli v úmyslu ještě kousek po pobřeží pokračovat, jenže… Naše další plány málem vzaly za své, a nemohl za to přitom můj odpolední pád.