Kampánie 2013

1. částZ hor k moři

Za výchozí a cílový bod našeho okruhu jihem Itálie jsme zvolili hřeben Středních Apenin v regionálním přírodním parku Matese (Parco regionale del Matese). Bylo to nejsevernější místo trasy, nejblíže při příjezdu autem a dobře dostupné z obou dálnic vedoucích na jih Apeninským poloostrovem. První část naší cyklistické cesty proto vedla převážně z kopce, z téměř opuštěných hor k moři do hustě obydlené aglomerace Neapole – třetího největšího města Itálie.

Dlouhá cesta na jih

Z Brna jsme odjížděli v dešti, doufajíce v příznivé počasí na jihu, ještě v pátek odpoledne. Nejezdíme rádi na noc a navíc jsme si chtěli dlouhou cestu rozdělit, proto jsme přespali nedaleko Štýrského Hradce (Graz). Naštěstí jsme zvolili motel, stavět stan by se nám v tom mokru ani nechtělo.

Dálnice A2 se klikatí Alpami. Všechny vyšší vrcholy kolem ní měly bílé čepice čerstvého sněhu. Jak bylo motivující tomu ujet. Když jsme přejeli hranici do Itálie, podobala se situace naší cestě na Sardinii o dva roky dříve. Vrcholky hor najednou ozařovalo slunce a v Pádské nížině již bylo nebe téměř bez mráčku. Radovali jsme se, jak jsme tomu vskutku hnusnému počasí ujeli. Předčasně. Už u Říma bylo z dálnice patrné, že hlavní hřeben Apenin halí „neproniknutelná“ vrstva mraků. U trojmezí hranic regionů Lazio, Kampánie a Molise jsme do hor odbočili. Úzká strmá silnička nás vedla stále výše do nitra mraků. Když jsme překonali výšku tisíce metrů nad mořem, venku mrholilo, teplota klesla k šesti stupňům nad nulou a okolo v nejvyšších partiích, pokud byly zrovna vidět, ležel sníh. Atmosféra tu připomínala spíš Skandinávský než Apeninský poloostrov. Přijeli jsme k farmě Falode nedaleko ledovcového jezera Lago di Matese. Tady jsme měli naplánované parkování a také jsme zde chtěli strávit první noc v agrokempu. Jenže počasí majitelům zatím nedovolilo tento rok kemp připravit pro provoz, neboť půda byla podmáčená. Zavděk jsme proto vzali pokojem. K večeru nám do okna začalo prosvítat slunce.

Monte Matese a Caserta

Ráno bylo zataženo, ale nepršelo. „Teplo vypadá trochu jinak,“ komentovala hodnotu sedmi stupňů na teploměru Jana. Naložili jsme kola a kolem jezera vystoupali do sedla. Mraky se začínaly protrhávat a na obloze byly vidět malé kousky modrého nebe. Přesto jsme se na sjezd pořádně oblékli. S klesající výškou příjemně stoupala teplota, a tak jsme začali postupně zase odkládat jednotlivé vrstvy.

Obloha se protrhala až na polojasno, jen v údolích pod námi se válely mlhy jako nadýchané peřiny. Pak se před námi rozprostřel fantastický výhled. Na skalním ostrohu vystavěné město Castello del Matese vystupovalo z bílého moře, nad kterým se v dáli rýsovala silueta Vesuvu. S lepším počasím nálada u obou z nás prudce stoupla a sjezd z hor klikatícími se silničkami byl zážitkem. Městečka kolem silnice se právě probouzela do nedělního rána. Zdravili jsme se s lidmi, kteří mířili do kostelů. U Piedmonte Matese jsme už z dálky slyšeli kapelu vyhrávající pochody. Mlhy se pak rozplynuly a my sjeli do nížin pod horami za svitu slunce. Nížina však neznamená vždy rovinu, to již dobře víme. Zvlněnou zemědělskou krajinou jsme projeli do městečka Calazzo, kde jsme definitivně uklidili veškeré teplejší oblečení do brašen, neboť teplota vystoupala nad 20 stupňů. Začátek cesty se tedy nakonec vydařil.

Hlavním cílem prvního dne byla Caserta, bývalé královské město, sídlo rodu Bourbonů, jehož památky jsou zapsány na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. V kopcích nad městem se nachází malé středověké městečko Caserta Vecchia (Stará Caserta) a právě tam jsme měli nejprve namířeno. Staré úzké kamenné uličky města s malým náměstím tvoří nevelké centrum pod nepřístupnými ruinami hradu. Z terasy na kraji citadely byl pěkný panoramatický, i když poněkud zamlžený výhled do roviny s rozložitým městem Caserta a také, jak jinak, na Vesuv. Na severním okraji města Caserta stojí bývalá bourbonská továrna na výrobu hedvábí (Complesso Monumentale Belvedere di San Leucio). Na prohlídku muzea, které je podle všeho velice zajímavé, nám bohužel čas nezbýval. Zajímavých míst je totiž v Casertě a jejím okolí poměrně hodně.

Největší památkou města je přepychový a velice rozlehlý královský palác (Palazzo Reale), jež postavil architekt Luigi Vanvitelli pro krále Karla III. Bourbonského (resp. Karel III. Španělského, Carlos III de Borbón). K mohutnému klasicistnímu zámku patří také čtyři nádvoří, náměstí a především rozhlehlý park, údajně jeden z nejkrásnějších v Itálii. Park tvoří centrální tříkilometrová cesta směřující od paláce mírně vzhůru kolem vodních kaskád plných soch. Cesta končí pod svahem, na němž padá stupňovitý vodopád. Průhled přes celý park působí v obou směrech impozantně. A co je nejlepší, v parku se smí jezdit na kole! Dokonce zde kola půjčují, aby návštěvníci mohli snáze překonat velké vzdálenosti. Jediné, ale podstatné minus je fakt, že do parku platí pouze společná vstupenka s palácem za nemalou částku 12 EUR.

Kousek od Caserty na východ se přes údolí klene mohutný akvadukt (Aquedotto Carolino), který přiváděl do paláce vodu z hor. Je to další fascinující Vanvitelliho dílo, nicméně od paláce k němu vede cesta přes vysoký kopec a nám se nějak dostavila krize, proto jsme až k akvaduktu nedojeli. Na druhé straně od Caserty je ale jiná atraktivita, kterou jsme chtěli ještě stihnout otevřenou. V nedalekém městě Capua se nachází ruiny velkého amfiteátru, gladiátorské arény skoro tak velké jako římské Colosseum. Aréna je polorozbořená a ochozy, na které se nesmí chodit, jsou porostlé travou, což zvyšuje dojem neudržovanosti památky. Zajímavá je ale prohlídka podzemních prostor, kde si člověk připadá jako v nějakém tajemném bludišti.

K večeru se obloha opět zatáhla. Schylovalo se k dešti a v horách určitě pršelo. Předpověď počasí ale byla stále lepší a lepší. Ubytovali jsme se v nedalekém „agriturismo“, tedy ubytování na farmě. Neměly tu klasický kemp, ačkoliv se tu se stany počítalo. Stan jsme si postavili u jedné s ubytovacích chatek, která nám poskytla zázemí.

Flegrejská pole

Před námi byl dlouhý den, spousta kilometrů, ale především celkem nezáživná první část trasy a pak hodně zajímavostí ve druhé části. Obě strany silnice vedoucí z města Capua naprostou rovinou lemovala pole a pastviny. Nuda. Jedinou zajímavostí po cestě byl bourbonský statek, pěkná klasicistní stavba. Poté následoval na orientaci poměrně náročný průjezd několika nezajímavými městy natěsnanými jedno vedle druhého. V ulicích byl před polednem čilý ruch a byly plné aut až k prasknutí. Museli jsme se na chvíli zastavit. Zašel jsem do krámku koupit housky plněné sýrem a pršutem. Podobně jako v Rakousku i tady vám v obchodě ochotně připraví plněné housky (panini) s čímkoliv dobrým co naleznete u pultu s lahůdkami a pečivem.

Po 40 kilometrech jsme přijeli do města Quarto, u něhož začíná sopečná oblast zvaná Flegrejská pole (Campi Flegrei). Zdejší kopce jsou v podstatě menší nebo větší sopečné krátery či jejich pozůstatky. Tato lokalita západně od Neapole v poslední době hodně znepokojuje geology, dost možná ještě více než nedaleký Vesuv. Vědci v ní totiž spatřují nesmírné nebezpečí, prý přímo globálního rozsahu. Pod hladinou neapolského zálivu se skrývá třináctikilometrová kaldera supervulkánu, podobného americkému Yellowstone nebo indonéské sopce Toba. O tom, že sopka je stále aktivní a dokáže zdejšímu kraji zatopit, svědčí to, že země se několik let ohřívá a také neustále zvedá a občas se i mírně otřese. Není tedy otázkou, zda sopka opět vybuchne, ale kdy. Nikdo prý nedovede předpovědět, zda dojde jen k lokálnímu výbuchu, jako například v roce 1538, který vyzvedl nový přes sto metrů vysoký kráter (Cratere di Monte Nuovo) nebo ke katastrofě až apokalyptických rozměrů, jak tomu prý bylo před desítkami tisíc let. Jedním ze současných nejvýraznějších a nejznámějších projevů zdejší sopečné činnosti je kráter sopky Solfatara (její název pochází z latinského Sulpha Terra = Země síry). Na jeho bílém dně o průměru několik set metrů jsou bublající bahenní pole a z fumarol zde uniká pára se sírou. Z největší z fumarol zvané Bocca Grande (v překladu velká ústa) tryská pára pod vysokým tlakem, aktuálně o teplotě 160 °C. Z kráteru však ještě v antice prý vytékala i láva. A něco podobného ovšem může přijít kdykoliv. Zajímavostí je, že přímo na dně kráteru Solfatara, hned vedle fumarol, je umístěn poklidný kemp. Pro přespání jistě zajímavé místo, nicméně na přenocování však bylo ještě brzo, nás čekal okruh kolem celého flegrejského poloostrova.

Pod Solfatarou na břehu Neapolského zálivu leží město Pozzuoli. Právě u něj jsme poprvé dorazili k moři a současně s tím se i výrazně zlepšilo počasí. Na pobřeží a nad celým Neapolským zálivem bylo krásné modré nebe a teplota dosáhla příjemných 26 stupňů. Radost z konečně hezkého počasí nám však pokazily špatné zprávy z domova. Právě jsme se dozvěděli, že u nás jsou z dešťů rozsáhlé záplavy. Dokonce nás o nich informovali i Italové u pokladny zdejšího amfiteátru. Tato gladiátorská aréna (Amfiteatro Flavio), kterou jsme si prošli, údajně patří mezi největší svého druhu na území současné Itálie. Prý se sem vešlo až 20 000 diváků. Když jsem tak stál uprostřed velkého oválného prostoru, přemýšlel jsem o pocitech gladiátorů, kteří sem přicházeli bojovat na život a na smrt. Z dob římského města Puteoli se kromě amfiteátru dochovaly také zbytky tržnice. Tu na mapě najdete jako Serapidův chrám, to podle nálezu sošky boha Serapida. Památka se nachází nedaleko přístavu, kterému dominuje citadela vystavěná na lávové skále. Říká se jí Rione Terra (čtvrť Země). Momentálně se opravuje a všude trčí vysoké stožáry jeřábů.

Za městem jsme minuli velké, téměř kruhové jezero Lago di Averno, které vyplňuje další z kráterů. Někde jsem se dočetl, že prý v antice bylo považované za vstup do podsvětí. Za starou cihelnou branou Arco Felice Vecchio jsme sjeli do městečka Cuma, v římských dobách Flavio Cumae, které však bylo založeno již jako helénská osada Kymé. V rozsáhlém areálu vykopávek je nejzajímavější Sibylina jeskyně. Tato dlouhá tmavá chodba je údajným sídlem jedné z mnoha skutečných či domnělých antických věštkyň tohoto jména. Na akropoli nad jeskyní se nacházejí pozůstatky Jupiterova chrámu, odkud je pěkný výhled k jezeru Lago di Fusaro. Jezero je to velmi zvláštní, je to spíš slaná laguna oddělená od moře pouze úzkým pruhem pevniny s prokopaným kanálem. Díky tomu má poměrně neobvyklý ekosystém. V Bacoli stojí na malém ostrůvku na jezeře malý rokokový zámeček (Casino Reale) od Karla Vanvitelliho.

V nedalekém letovisku Baia je velký areál vykopávek dalšího antického města. V pondělí je bohužel zavřeno, proto jsme museli počkat s návštěvou do rána. Projeli jsme moc pěkným přístavem pod hradem. Cestou si Jana všimla cedule upozorňující na agrokemping. Ukázalo se, že je to pěkné tábořiště na dně jedno z kráterů. Docela by se hodilo, ale měli jsme v úmyslu ještě dojet na samý konec poloostrova k majáku na Capo Miseno. Po pravdě nás tento mys trochu zklamal. K majáku se muselo prudce do kopce, pak přes 300 metrů dlouhým tunelem na parkoviště s mizerným výhledem, zato spoustou odpadků kolem. Vrátili jsme se zpět k Lago Fusaro, kde jsme měli nalezený kemp. Jenže, z kempu se vyklubalo zavřené prázdninové městečko. Pokusil jsem se domluvit nějaké levné ubytování, ale marně. Ceny v místních letoviscích byly zbytečně vysoké. Vrátili jsme se proto na tábořiště v Baia.

Příjezd do Neapole

Tábořiště v Baia bylo kousek od vykopávek starého římského města, což se náramně hodilo. Hned po ránu jsme si je prošli. Nebýt jich a špatné otevírací doby, mohli jsme být už o kus blíže k Neapoli u Solfatary. Ale Baia byla docela zajímavé místo. Dopoledne jsme byli v areálu úplně sami.

Po prohlídce jsme zamířili směrem na Neapol. Od Pozzuoli jsme si naposledy vyfotili západní část Neapolského zálivu a pak už téměř souvislou aglomerací pokračovali k hlavnímu městu regionu Kampánie. Po zkušenosti z předchozího dne jsme se docela obávali hustého provozu s blížícím se městem. Nakonec to nebylo tak strašné, provoz silnější, ale ne hustý. Na okraji Neapole silnice prochází 900 metrů dlouhým tunelem. Pro nás naštěstí široká silnice v tunelu mírně klesala, takže jsme ho projeli bez komplikací. Za ústím tunelu jsme přijeli na pobřeží a tam… cyklostezka! Přesně tak, bariérami oddělená dvouproudá cyklostezka, která nás podél pobřeží dovedla až k centru města. Ještě větším překvapením ale bylo nábřeží u slavného přístavu Santa Lucia. Auta jsou vedena dalším tunelem a nábřeží je tak zcela bez automobilového provozu. Prostě úžasné. Lepší příjezd jsme si nemohli přát.

V Neapoli je několik hostelů, z nichž jsme si vytipovali ten nejblíže přístavu. Je z něj totiž dobře dostupné centrum a nemuseli jsme k němu na kole přes město. Hostel Bella Capri se nachází v šestém patře jednoho z multifunkčních domů. V praxi to znamená, že jsme na etapy museli vyvést kola i bagáž nesmírně úzkým výtahem. Každá jízda stála pět centů a kasička ve výtazích odpočítávala, kolik centů už tam lidé naházeli. Jeden z výtahů měl natočeno přes 65 000. Tak si říkám, zda to vynálezci tohoto nápadu stálo za to… Ubytovali jsme se a odpoledne jsme mohli vyrazit na prohlídku města.