Kampánie 2013

4. částPřes Apeniny od moře k moři

Už od začátku plánování trasy bylo jasné, že přibližně někde u Sapri se musíme na pobřeží otočit a začít se vracet. Bylo jen otázkou kudy. Nakonec zvítězila myšlenka, že nepojedeme úplně vnitrozemím Kampánie, které není až tak přírodně atraktivní, ale přesuneme se na východní pobřeží apeninského poloostrova, přičemž kus cesty si zkrátíme vlakem. Tímto rozhodnutím jsme se dostali do několika dalších jihoitalských regionů.

Trable na pobřeží

Nedaleko od Sapri, již v regionu Basilicata, na 624 m vysokém kopci rozpíná své ruce 21 metrů vysoká socha Krista. To byl náš další cíl, u něhož jsme se chtěli stočit a pokračovat do údolí Vallo di Diano na hranici regionů Kampánie a Basilicata.

Probudili jsme se pod zataženým nebem. Po ujetí pár desítek metrů se dokonce přehnala krátká sprška. Když jsme pak ale začali stoupat po pobřežní silnici, začala se oblačnost protrhávat. Fotili jsme si zátoku a užívali si výhledy na skalnaté pobřeží. Zrovna jsem se chtěl rozjet po jednom zastavení, když se ozvalo krátké lupnutí a najednou pocítím, že pedál se protočil naprázdno. „Jani, vracíme se do Sapri!“ zvolal jsem na Janu přede mnou. Ono chrastění v kole na Amalfském pobřeží byla předzvěst. Ořech v zadním náboji zátěž nevydržel. Podobný problém, jsem řešil o několik let dříve v Černé Hoře, jenže tehdy jsem dojel až do cíle. Návrat do Sapri naštěstí znamenal se vrátit asi jen 50 metrů na nejbližší vršek a pak to bylo několik kilometrů pěkně z kopečka. Hned na kraji městečka nás protijedoucí cyklista nasměroval k obchodu, kde kromě kol měli také lodě a skútry. Ona univerzálnost nabídky obchodu se ukázala komplikací, protože můj problém vyřešit nedokázali. Navíc ani netušili, která bije, neboť první, co mi nabízeli byla nová kazeta. Naštěstí nádraží bylo odtud nedaleko a jakýsi pán, který se v obchodu nějak nachomýtl, nás k němu dovedl. Jen deset minut po našem příchodu jel vlak do Salerna.

Vrátili jsme se do Salerna, namísto vzdálené dva dny dosavadní cesty zpět. U městské policie na nádraží jsem zjistil, kde se nachází servis. Dojel jsem k němu jako na koloběžce, naštěstí to bylo po rovině. Opravář se tvářil chvíli bezradně, ale nakonec vhodný XT náboj na zapleteném kole našel. Vymontoval z něj ořech a vyměnil ho v mém náboji. Kolo bylo zase pojízdné. Po návratu se můj servisní technik divil, jak to odflákl. Fakt je, že jsem dojel a ten opravář na tom musel ve výsledku prodělat, takže mu takto na dálku patří můj dík. Kolo bylo opět pojízdné. Zbývalo se vrátit na nádraží. Vlakem jsme odjeli do nedalekého Eboli, které leží na úpatí pohoří Monti Alburni, kudy vedla naše původní plánovaná trasa.

V Postiglione jsme již měli najitý pěkný agrocamping u farmy. Když jsme přijeli, bylo zavřeno. Ale než jsem dolepil kolo, které bůhvíproč uteklo, asi aby toho nebylo ten den málo, brána se otevřela. V kempu jsme byli sami. Byl to takový ten typ kempu, kdy každé stanové místo má svůj domeček se sprchou, záchodem a dřezem. Od stanu byla vyhlídka na planinu Sele a okolní hory. Večer jsme si pořádně po těch útrapách oddychli.

Monti Alburni

Postiglione je místem, kde jsme měli přespat druhou noc po vyjetí ze Sapri. Přestavte si tu náhodu, do Postiglione to byla v původním plánu prakticky jenom smyčka z údolí Vallo di Diano a zpět přes Monti Alburni, takže když jsme to o den později vzali proti směru svého plánovaného příjezdu, nepřišli jsme vlastně skoro o žádnou zajímavost na trase a nestálo nás to ani den ztráty. Tolik štěstí v neštěstí… :-)

Silnice za Postiglione se vine pod vápencovými skalami Monti Alburni mezi starými kamennými městečky. Také na druhé straně zeleného údolí byla vidět stále další městečka. V městečkách jsme se občas zastavili, tu na kus řeči s místními, tu na panini nebo na focení. V městečkách v horách jakoby se zastavil čas. Lidé tu posedávají u kávy či vína a vypadá to, že jsou velmi spokojení. Opak je spíš pravdou. Kraj je to chudý s vysokou nezaměstnaností. Zdánlivě spokojený život provází mnoho problémů, jak nám místní nejednou potvrdili. Vedle městečka Rosigno, kam jsme dorazili po poledni, stojí stará horská osada Rosigno Vecchia. Tu její obyvatelé opustili kvůli opakovaným sesuvům půdy. Přijížděli jsme mezi polorozbořené domy, když nás překvapilo, že před jedním udržovaným domem seděl na židli fousatý muž a kouře doutník nás zdravil. Signore Giuseppe Spagnolo je dnes jediným obyvatelem tohoto města duchů. Vlastně on sám je také takovým místním duchem. Spravuje zdejší minimuzeum a vypráví turistům. Zavedl nás také do svého příbytku, v němž měl spoustu pozdravů od návštěvníků doslova z celého světa.

Ačkoliv se ukázalo se, že „obrácený“ směr, který jsme jeli, je vlastně lepší z hlediska nasvícení krajiny během dne i stoupání silnice, čekal nás nakonec pěkný dolík přes údolí a posléze stoupání skoro půl kilometru do sedla Sella di Corticato. Odtud jsme již uviděli údolí Vallo di Diano a v něm i městečko Teggiano. Silnice ve sjezdu byla serpentinová a navíc pěkně zvlněná. Očividně tu půda také ujíždí, asfalt je plný proláklin, takže jsme to nemohli vůbec rozjet rychle. Teggiano leží na malém skalním suku nad údolím. Město obklopují hradby, které se dají obejít a je z nich pěkný výhled do okolí. Koukal jsem se nad údolí a v dáli viděl černé mraky. „Sem déšť nepřijde,“ uklidňoval jsem Janu. Nechtěl jsem prohlídku pěkného městečka uspěchat. Do kempu nám totiž zbývalo ještě asi dalších 15 kilometrů. Marně jsem doufal, přišla bouřka a my se museli schovat pod střechu. Jenže se pomalu začalo stmívat. V sousedním obchodě nám místní doporučili ubytování. Pravda, bylo trochu luxusnější, než potřebujeme. Čas tak zbyl i na večerní korzo po městečku.

Lukánský Apenin

Rozlehlé a zcela ploché údolí Vallo di Diano je s pohořím Cilento součástí národního parku a spolu s ním je i na společném zápisu do seznamu UNESCO. V seznamu UNESCO je také úžasný klášter v Padule, ležící nedaleko Teggiana.

Certosa di San Lorenzo je majestátní kartuziánský klášter s velkolepou výzdobou. „Je to největší klášter na jih od Říma,“ upozornila nás paní v pokladně na fakt, že tahle barokní stavba je opravdu velká. A také velkolepá. Kostel San Lorenzo se dvěma chóry je přehlídkou přepychového baroka, ale co teprve Chiosto Grande – majestátní dvoupodlažní stavba s celami mnichů okolo obehnaná sloupovým ohraničuje nádvoří o rozloze 15 000 m2, v jehož středu je malý hřbitůvek. Na konci stavby se nachází velké točité schodiště. Návštěvníci se dostanou i do kuchyně s velkým komínem a dalších částí. Naopak je zavřené podzemí a knihovna. Podařilo se nám domluvit extra prohlídku i těchto prostor. V podzemí se kromě obřích sudů a lisu nic zajímavého nenachází, ale zajímala nás místní knihovna. Barokní knihovny bývají velmi pěkné. Do knihovny se přichází samonosným točitým schodištěm jak opsaným od Santiniho. Jenže knihovna je prázdná. Na otázku „Kde jsou knihy?“, odpověděl průvodce celkem lakonicky: „V Neapoli.“ Bez knih vypadala knihovna poněkud vykradeně. Prohlídka kláštera byla celkem zajímavá, ale bylo potřeba pokračovat dále.

Po dvaceti kilometrech jízdy údolím Diano jsme odbočili do kopců. Právě na tomto místě jsme se přesně po dvou dnech dostali na svoji původní trasu. V sedle nad údolím jsme opustili region Kampánie a přejeli do regionu Basilicata. Je to jeden z nejchudších a nejopuštěnějších regionů Itálie, jak jsme se záhy přesvědčili.

Ve městě Brienza byla právě siesta a všechny obchody zavřené. Jenže před námi byla dlouhá cesta do hor bez civilizace. Nakonec se nám zásoby podařilo dokoupit. Nějak jsme byli s Janou na pochybách, kudy se vydat dále, zda přímo horem dolem nebo oklikou, která vypadala na méně náročnou, ale delší trasu. Oklika zvítězila. Vzali jsme to po hlavní silnici, dokonce i kus dlouhým tunelem. Hory jsou tu opuštěné. Doslova. Když jsem se ptal na cestu, pán mi hned začal vyprávět, jak není práce, jak tamhle zrušili restauraci. A o čem povídal, viděli jsme posléze i cestou. Dům se zazděnými okny, vybydlený hotel a provoz na silnici prakticky nulový. Jen dva mladíci z auta místní energetické společnosti nás hlasitě zdravili a ptali se, zda se nám tu líbí. Líbilo se nám tam. Opravdu pěkné hory. Už víme, že bychom se sem chtěli vrátit při nějaké další cestě po jižních regionech Itálie, o které uvažujeme. Když jsme dojeli k horskému hotelu, u něhož měl být i kemp, narazili jsme na zamčenou bránu. Další kemp nedaleko byl rovněž zavřený. Krize sem opravdu dolehla. Už jsme hledali „zašitý“ palouk na stan, když se nám podařilo nalézt dům s ubytováním. Nakonec jsme byli za střechu nad hlavou docela rádi. K večeru se ve vysoké nadmořské výšce kolem 1 300 metrů dost citelně ochladilo.

Přesun na Gargano

Po dobré snídani, kterou nám nachystali domácí, jsme před sebou měli sjezd z hor do města Potenza, hlavního města regionu Basilicata. Krajina kolem byla s dalekými výhledy, takže jsme si sjezd opravdu užívali.

Potenza je sice hlavním městem regionu, ale v ničem se nemůže měřit třeba s kampánskou Neapolí. Je to malé město rozprostřené na kopci. Dole v údolí se nachází i nádraží, které svojí velikostí odpovídá velikosti města. Z malého nádraží taktéž odjíždějí malé vlaky. Na naši linku přijel jeden motorový vagón. Ten měl malý zavazadlový prostor s úzkými roletovými dveřmi. Překvapivě měl přepravu kol a vlaková četa nám ochotně pomohla kola s bagáží dovnitř nasoukat. Ještěže jsme se přepravovali z konečné na konečnou. Asi jsme na nádraží vzbudili pozornost, přišli se s námi vyfotit i místní železničáři. Vláček si to uháněl nejprve horami, později zvlněnou zemědělskou krajinou a nakonec sjel do úplné roviny, ve které leží město Foggia. Právě tento úsek by zabral spoustu času. Během cesty jsme překročili hranice do regionu Apulie (italsky Puglia [púľa]). Zdejší nádraží již bylo o poznání větší, stejně jako město samotné, ale naštěstí leželo na východní straně města prakticky přímo u výpadovky na Gargano.

Jeli jsme téměř úplnou rovinou na východ vstříc dalšímu moři. Cestou jsme se jen krátce zastavili u opatství San Leonardo di Siponto. Pro tento den bylo cílem město Manfredonia. Toto město na jaderském pobřeží dostalo své jméno po svém zakladateli – sicilském králi Manfredovi. Není bez zajímavosti, že Manfred byl synem Fridricha II. Štaufského, císaře Svaté říše římské. Fridrich II. je našincům znám jako ten, kdo vydal – ještě také jako sicilský král – Zlatou bulu Sicilskou. Před městem jsme ale zastavili u románské katedrály Santa Maria Maggiore di Siponto z 11. st. s kryptou a zbytky staré baziliky na troskách římského chrámu. Ve městě samotném stojí nad přístavem mohutný hrad s baštami na obranu proti tureckým dobyvatelům, ve kterém je dnes muzeum.

Měli jsme nalezený kemp – dokonce více kempů – za městem. Dokoupili jsme zásoby a zajeli do nekonečných olivovníkových hájů, které se rozprostírají za Manfredonií podél pobřeží. Kemp jsme našli, jenže jeho brána byla zavřená. Nepochodili jsme ani u druhého kempu, kde sice za branou byli majitelé, ale ti striktně odmítli nám jakkoliv pomoci. Nakonec jsme našli pěkné zaplocené travnaté parkoviště s toaletami a plážovou sprchou přímo u břehu. Tihle majitelé nám po krátkém přemlouvání dovolili postavit si u nich stan a přespat.