Kampánie 2013

2. částMěsta pod Vesuvem

Hora Vesuv je nepřehlédnutelnou dominantou Neapolského zálivu. V roce 79 našeho letopočtu zničila mohutná erupce několik měst v jejím okolí. Od tohoto výbuchu na začátku letopočtu se vulkán již několikrát probudil, ale byly to vždy jen malé erupce. Hora přesto stále hrozí tím, že opět udeří plnou silou. Jenže dnes se na úpatí rozkládá rozlehlá aglomerace s několika miliony obyvatel, takže škody by byly nedozírné. Další část naší cesty byla bezprostředně spjata s touto horou.

Neapol

Neapol (Napoli) je jedním z oněch „fatálních měst“, jak přezdívám městům, o nichž se někdy říká „vidět je a zemřít“. Tohle hodně nadnesené pořekadlo v případě Neapole s jistotou není trefné. Ne snad, že by Neapol nebyla zajímavým místem, ale přeci jen jsme už na svých cestách mnohé viděli. Nemohu v žádném případě říct, že se nám tohle město nelíbilo, ale také v nás nezanechalo osudovou stopu.

Velká města právě dvakrát nepreferujeme, jenže Neapol opravdu vynechat nešlo a byli jsme na ni velmi zvědaví. Ostatně staré centrum je na seznamu UNESCO. Na prohlídku města jsme si vyhradili odpoledne a večer. Na tak velké město se to může zdát málo času, ale pro nás to byl určitý kompromis, který odpovídal charakteru cesty. Zabít bloumáním po rušném městě více času jsme neměli chuť. Potvrdilo se, že to bylo správné rozhodnutí.

Neapol je rušná. Kam mohou auta, tam je jich hodně. Valí se ze všech stran. Uprostřed křižovatky se proudy aut, kvílejících skútrů, autobusů a nejrůznějších vozítek typu tříkolek Piaggio za hlasitého troubení smísí a zase rozjedou. Červená na semaforu má jen doporučující charakter. Jak místní doprava funguje, mi není dost dobře jasné, ale havárii jsme neviděli. Auta jsou hodně otlučená, ale to přičítám snaze zaparkovat i na těch nejnemožnějších místech v úzkých uličkách. To ovšem ostatně znám i z jiných italských měst. V každém případě jsem svým záměrem jet do Neapole na kole před odjezdem vzbudil poměrně nechápavé reakce od těch, kteří Neapol zažili před námi.

Neapol je městem kostelů. Doslova. V průvodci jako byste se skoro o ničem jiném nedočetli. Ale abych to zase nepřehnal. Kostely jsou tu opravdu na každém rohu a skoro každý je něčím zajímavý, ale všechny je navštívit není možné. Třeba v Duomo, tedy městské katedrále schraňují v kapli sv. Januária, místního patrona, lahvičku se zaschlou světcovou krví, která několikrát do roka zkapalní. Pokud ne, postihne prý město něco špatného. V roce naší návštěvy 2013 pokaždé, když s ní kněz zatřepal, zkapalněla. Vytipovali jsme si ty nejzajímavější památky, jenže jsme narazili. Potíž je v tom, že otevírací doby kostelů a muzeí jsou zcela nesourodé, skoro půl dne mají zavřeno kvůli siestě, a to ještě pokaždé jinak a nespolehlivě. Díky tomu se nedá procházka Neapolí snadno naplánovat a navíc koncentrovat do malého časového úseku. Když jsme se například vrátili, abychom si prohlédli věhlasné zahrady jednoho z klášterů po odpolední pauze, bylo stejně bez vysvětlení zavřeno. Mnoho jsme toho tedy z interiérů památek neviděli. Když už viděli, tak nenafotili, protože v kostelích je focení zakázáno. Měli jsme tak dostatek času projít si celé staré město křížem krážem.

Kromě četných kostelů a několika dalších významných staveb je Neapol celkem všední a rušné město. Širší centrum Neapole je poměrně rozlehlé, takže jsme nachodili i dost kilometrů. Ty nejzajímavější památky, nepočítaje kostely, jsou koncentrovány na poměrně malé rozloze mezi Španělskou čtvrtí (Quartieri Spagnoli) a přístavem Santa Lucia. Právě tady se nachází půlkruhové náměstí Piazza del Plebiscito s kolonádami připomínajícími chrám sv. Petra v Římě a s královským palácem (Palazzo Reale), v jehož průčelních výklencích jsou umístěny sochy vládců Neapole, kterých se v historii vystřídalo z několika evropských šlechtických rodů mnoho. Hned v sousedství náměstí se nachází Teatro San Carlo, největší opera v Itálii a jedna z nejvýznačnějších na světě. Za návštěvu rozhodně stála i Galleria Umberto I., monumentální neoklasicistní obchodní pasáž s prosklenou střechou na půdorysu kříže s centrální 58 metrů vysokou kopulí, jenž nese jméno podle druhého italského krále Umberta I., řečeného Dobrého. V Neapoli jsou také hned tři hrady. Castel Nuovo je původně anjuovská pevnost s pěti kulatými věžemi, kolem níž bylo obrovské staveniště stanice metra. Do hradu Castel Sant’Elmo, jinak dominantě města vystavěné na vrchu nad starou Neapolí, jsme se nedostali a přišli jsme tak o panoramatické výhledy na město a Vesuv. Navštívili jsme alespoň normanský Castel dell’Ovo (v překladu „vajíčkový hrad“), ostrovní pevnost spojenou s pevninou krátkou hrází, který je, podle mého názoru, ze všech tří nejfotogeničtější, což je dáno jeho polohou.

Neapol je – na italské poměry – celkem čisté město. Alespoň to platilo o místech, která jsme navštívili a době našeho pobytu. Je to trochu překvapivé zjištění poté, co vše jsme si mezi lety 2008 až 2011 mohli přečíst v novinách. Hory odpadků tehdy nikdo nevyvážel, rozhořčení obyvatelé je dokonce zapálili. Nyní bylo město uklizené, jen vzácně jsme našli nějaké to „zákoutí“, zejména v bočních uličkách mezi oprýskanými domy typických neapolských čtvrtí Quartieri Spagnoli a Spaccanapoli (v překladu „rozpolcená Neapol“). Situace kolem problémů s odpadem se přičítá místní mafii zvané Camorra, která také v centru Neapole sídlí, a pro niž je odpad cennou komoditou k rýžování peněz. O bezpečnost ulic zaplněných lidmi se stará všudypřítomná policie. Že je Itálie v jistém slova smyslu policejní stát je nám již delší dobu jasné. Policejních složek tu mají hodně a jsou vidět v ulicích. Neustále kolem nás projížděla auta nebo jsme viděli příslušníky státní policie, městské policie, karabiníků či finanční stráže.

Procházka starou Neapolí má přesto všechno hemžení lidí a aut svoji přece jenom atmosféru. Na každém rohu se nacházejí restaurace, kavárny a pizzerie. A právě pizza je pokrm původem z Neapole, takže tu nejlepší na světě údajně dělají pouze zde, samozřejmě poctivě připravenou v peci vytápěné dřevem a jen z těch nejlepších surovin, včetně mozzarelly z mléka kampánských buvolic. Nedat si v Neapoli pizzu tedy bylo nemožné. Přeci jsme museli ověřit, že je to pravda. Unavení po odpoledním bloncání po městě jsme tedy navečer skončili v jedné z četných pizzerií u rybářských lodí v přístavu Santa Lucia schouleném pod hradem Castel dell’Ovo. Kolem se na vlnách houpaly rybářské loďky a do uší nám hrála typická italská muzika. Aby kýč byl dokonalý, výhled na Vesuv se po odpolední bouřce nad ním vyčistil a přes Neapolský záliv jsme ho pozorovali v zapadajícím slunci. Na mysl se mi vracela slavná píseň, Santa Lucia, která je u nás známá především v českém podání Waldemara Matušky: „Krásná je Neapol, když slunce svítí, …“

Vesuv, Ercolano a Torre Annunziata

Po večerní romantice nastal ráno opět návrat zpátky do reality. Malým výtahem bylo třeba svozit vše z hostelu dolů, napakovat kola a vyrazit do neapolských ulic. Zatímco příjezd do města byl až neuvěřitelně ideální, odjezd byl pravým opakem. Pouhých deset kilometrů do sousedního Ercolana bylo utrpením. Hustý provoz by nám až tak nevadil, přeci jenom jsme jeli stále rovno po jedné ulici, ale ta cesta… Silnice byla dlážděná, opotřebováním však notně zvlněná s četnými dírami, flastry z asfaltu nebo kanály. Do toho tramvajové koleje a na konci v Ercolanu, něco jako prémie, dlažba z velkých čedičových kamenů. Zadky se nám natřásaly jako na prašné pistě!

Ercolano bylo první zastávkou po stopách měst zničených v roce 79 výbuchem Vesuvu. Římské město Herculaneum bylo zasypáno sopečným spadem místy až do mohutnosti vrstvy přes dvacet metrů. Obyvatelé zahynuli následkem průchodu pyroklastické vlny – proudu až 500 °C horkých toxických plynů o rychlosti přes 150 kilometrů v hodině. Ten přišel ještě před vlastním výbuchem sopky, proto lidé nestačili nikam utéct ani se schovat. Sopečný popel následně dokonale zakonzervoval město v podobě, jaká je naprosto ojedinělá. Návštěvníci se nyní mohou procházet dva tisíce let starými ulicemi, obdivovat se četným freskám a mozaikám římských domů a poznat podobu antických měst. Procházka ulicemi města, které na dlouhou dobu před světlem světa ukryl sopečný prach, je velmi poutavá. Odkryta je jen část antického Herculanea, zbytek se nachází pod zástavbou současného Ercolana. Spolu s dalšími místy spojenými s erupcí v roce 79 je i Herculaneum zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO.

Ercolano leží bezprostředně na západním úpatí Vesuvu. Ten byl dalším význačným bodem v našem itineráři. Pod jeho vrchol vozí turisty autobusy, mimo jiné i od místního nádraží, k němuž je to od vykopávek, kde jsme zamlkli naše kola, pouhého půl kilometru. (Na tomto místě zmíním důležitou informaci pro naše případné následovníky: Z Neapole na jih jezdí vlaky místní dráhy Circumvesuviana, takže nepříjemné aglomeraci a kostkám by se mohlo dát zcela vyhnout právě přesunem vlakem. Bohužel, přepravce EAV tuto službu neumožňuje, navzdory směrnicím EU.) Když jsme připravovali cestu, uvažovali jsme původně o možnosti pod vrchol vyjet na kole. Ukázalo se, že by to ale byl extrémní výkon. Sklon silnice místy dosahuje 15 % a v nemalém sklonu se stoupá 15 km. Navíc je to cesta slepá, vrchol je neprůjezdný. Jet tam na těžko by bylo nesmyslné, na lehko velká ztráta času. Cesta minibusem tedy byla logická volba. Ačkoliv dole u moře bylo krásné modré nebe, vrchol hory byl kolem poledne obalen do mraku. Od cesty na vrchol nás to neodradilo. Ostatně, jak často máme šanci pohlédnout osobně do chřtánu sopky, že? Mimochodem, celá hora je národním parkem a biosférickou rezervací UNESCO.

Odvážný řidič minibusu vyjížděl kopec s neuvěřitelnou razancí, předjížděl, koho mohl, zatáčky vymetal. Parkoviště je několik desítek metrů pod vrcholem Gran Cono del Vesuvio, nad kterým se právě zatahovalo modré oko. Nebýt zpoždění, které jsme nabrali před odjezdem, nemuseli jsme teď stoupat do mlhy. Když jsme dorazili na okraj kráteru, byla tak hustá, že na dno nebylo možné dohlédnout. Na prohlídku vrcholu jsme měli hodinu a dvacet minut, tak jsme doufali, že se mraky na chvíli vzdálí. Nakonec jsme se dočkali. Nejprve jsme viděli až na dno kráteru. Obrovská jáma se strmými svahy jinak vypadá nevinně, ale pod zátkou zde dříme opravdové peklo, které jednou může zničit okolní kraj. Z hory je fantastický výhled na celý Neapolský záliv, ale ten nám nevyšel. Viděli jsme minimum. Při sestupu od kráteru byl ale vidět také druhý vrchol Vesuvu, asi o 150 metrů nižší hrana původního zborceného kráteru Monte Somma. Ta je pozůstatkem stratovulkánu, který údajně měl být vysoký 2 300 metrů. Dnešní kráter je pozůstatkem erupce z roku 79.

Čas na vrcholu byl přesně odměřen. Akorát jsme stihli se vrátit k minibusu. Následoval sjezd z hory dolů, který byl neméně adresanlinovým zážitkem. Seděl jsem hned za řidičem, který poslouchal slaďoučké italské písně plné přihlouplých zamilovaných textů. Sledoval jsem, jak na třicítce předjíždí sedmdesátkou za hlasitého troubení jiná auta a řeže zatáčky. „To by mne zajímalo, jak dlouho vydrží, než zase zatroubí,“ řekla Jana, když se jí zdálo, že řidič spustil ruku z klaksonu. Vydrželo mu to do tečky Jany věty. Nic překvapivého, Italové totiž troubí pořád, klakson patří k běžnému koloritu jízdy autem. Jedete-li na kole, je to dost nepříjemné. Na cyklisty řidiči nezřídka troubí na pozdrav, jako upozornění na sebe anebo jako vyjádření faktu, že jim dotyčný cyklista na silnici vadí. Nejhorší jsou kamiony troubící při předjíždění. Když slyšíte byť jen krátké „tút“ po stopadesáté za den, je to opravdu nepříjemné, ale zvykli jsme si a troubení už ani nevnímali.

Mezi další památky po erupci Vesuvu v roce 79 patří také vily Boscoreale a Oplontis. Vila Oplontis (také Villa Poppaea) v Torre Annunziata je luxusní rezidencí na předměstí Pompejí. Byla citlivě zrekonstruovaná do původní podoby, včetně střechy, takže jsme se opravdu mohli nechat přenést dvě tisíciletí zpět a představit si, jaké byly římské domy. Z většiny římských měst zůstaly jen základy, tady si člověk udělá reálnou představu, kterou žádný model nenahradí. Mimochodem, vzpomínám si na ty bělostné modely původní podoby antických měst a domů. Z nich jsem si utvořil mylnou představu, že tehdy bylo vše bílé nebo béžové. Barevné stěny s freskami jasně dokazují, že naopak nepomalované bylo vzácností. Zdobnost antiky byla srovnatelná například s barokem. Největší „památka na rok 79“ – starověké Pompeje – nás teprve čekaly. Po pravdě ve zpětném ohlédnutí byla vila Oplontis tím nejzachovalejším, co jsme z římských památek viděli.

K Pompejím jsme dojeli v podvečer. Ubytovali jsme se na strategickém místě, v kempu nedaleko vchodu u brány Porta Marina. Prohlídku jsme měli v plánu na druhý den dopoledne a kemp skýtal bezpečné parkování kol. Večer jsme se potkali s jedním Francouzem, který má hodně zcestováno. Při italském víně jsme si spolu povídali dlouho do noci.

Pompeje a Sorrentský poloostrov

Pompeje jsou nejrozsáhlejším archeologickým nalezištěm, jaké jsme dosud navštívili. Má rozlohu 45 hektarů. Vymezili jsme si proto na jeho prohlídku celý půl den. Město, které bylo po výbuchu sopky na půl druhého tisíciletí ztraceno světlu světa, bylo postupně po několik generací odkrýváno. Z popela tak doslova opět vstalo a jeho obnovenými ulicemi se prochází davy turistů hovořící všemi možnými jazyky.

U brány jsme byli hned při otevření, přesto tu už stála dlouhá fronta na vstupenky. Nehledě na davy návštěvníků se nám podařilo ještě stihnout pořídit fotografie pompejského fóra s osudovou horou Pompejí v pozadí bez lidí. Taková fotka je skoro vzácnost. Postupně jsme měli v plánu projít všechny nejdůležitější místa v Pompejích, jenže se nám to tak úplně nepovedlo. Věděli jsme, že údajně snad nedostatek peněz stojí za tím, že velká část Pompejí je uzavřena a mezi nimi i „vyhlášená“ místa, která doporučují průvodce. Například dům Vettiů, jeden prý z nejnádhernějších a nejlépe dochovaných v Pompejích byl uzavřen. Vila Mysterií zase byla zavřena z poloviny, do velké části ulic je zákaz vstupu.

K Pompejím také neodmyslitelně patří odlitky těl obyvatel, kteří při sopečné katastrofě zahynuli. V celých Pompejích jsme viděli pouhé tři! Důvodem byla právě pobíhající výstava Život a smrt v Pompejích a Herkulaneu, konající se v londýnském Britském muzeu od března do září 2013, kam bylo odvezeno na 250 exponátů z obou nalezišť. Výstava v Londýně překonala všechny rekordy v návštěvnosti, jen před otevřením se prodalo na 50 000 časovaných vstupenek. Otázkou je, zda je správné, že se na tyto zahraniční výstavy odvážejí takto zásadní „exponáty“, které pak nemají návštěvníci místa samotného možnost vidět na vlastní oči. Když lze uspořádat výstavy replik jako Tutanchamon a Terakotová armáda, je podle mne nesprávné ošidit cestovatele o originály. Je to zajisté věc názoru, avšak napadá mne, že právě Britové toho z nalezišť ve Středomoří odvezli v minulosti dost… Možná ale Britům křivdím, třeba jen odlitky Italové před námi ukryli do některé nepřístupné části areálu vykopávek. Přes to všechno je toho v Pompejích vidět nemálo.

Pompeje představují názorný příklad římské plánované urbanistiky s hustou sítí ulic. Ty samy o sobě jsou velice zajímavé. Jednak jsou na naše poměry úzké, přesto mají chodníky, a to poměrně vysoko nad úrovní vozovky. Po ulicích totiž tekla odpadní voda, byly tedy vlastně stokou na splašky… Aby lidé mohli přecházet z jedné strany na druhou, jsou na ulicích vytvořeny přechody z velkých kamenů do výše chodníku. Do četných domů lze nahlédnout, k vidění jsou tak peristyly, kuchyně, lázně v různém stavu zachovalosti. Mezi nejzajímavější místa bezesporu patří perfektně zachovaný amfiteátr a divadlo. Počet návštěvníků během naší prohlídky výrazně vzrostl a ulice byly plné lidí. Mezi davy jsme potkali i našeho známého Francouze, který nás navedl ještě na jedno místo, kde stála dlouhá fronta, která se tlačila dovnitř domu. Provoz v ulici byl proto dokonce jednosměrně upraven. Byl to bývalý nevěstinec, známý vyobrazeními sexuálních výjevů na stěnách a lavicemi, kde se oddávali Pompejští radovánkám. O starověkých Římanech je známo, že návštěva veřejných domů nebyla ničím zvláštním.

Prohlídka vykopávek nám zabrala necelé čtyři hodiny. Nasedli jsme zase na kolo a pokračovali aglomerací dále na jih. Ve městě Castellamare di Stabia se nacházejí další dvě výstavní vily z pompejské doby. Bohužel kombinace chybějícího značení, nepřesně připravený průjezdní plánek a několikeré zmatené informace od místních zapříčinily, že jsme se nakonec rozhodli je vynechat a pokračovat dále. Je to velká škoda, bylo totiž dost času Villa San Marco i Villa Arianna ve Stabii za to rozhodně stály. Poučení pro příště!

Konečně ale naštěstí skončila ta šílená rovina se silnicemi lemovanými kontinuálně zástavbou, která nás téměř bez přestání provázela od Flegrejských polí. Silnice se vyšplhala nad břehy jihu Neapolského zálivu na skalnaté útesy Sorrentského poloostrova (Peninsula Sorrentina), přes který se otevřel pohled na Vesuv od jihu. Právě jsme sjížděli do města Sorrento, když proti nám jeli dva cyklisté na skládacích kolech s brašnami. Byli to cykloturisté z Kalifornie na své cestě po jižní Itálii. Důvod, proč jedou na takovýchto kolech je prostý: jsou mnohem jednodušší a levnější na leteckou přepravu. Zajímavý nápad, když si vzpomenu na ty starosti s montáží kol, neustále dražší přepravou a sháněním prostoru pro uložení beden. Přeci jenom ale zůstaneme u svých osvědčených horských kol.

Sorrento je vystavěno na útesu nad přístavem, do kterého se sjíždí úzkou soutěskou. Je to vskutku malebné místo ze všech stran. Z přístavu odplouvají lodě na ostrovy Ischia a Capri. Hodně lidí se nás ptalo, proč jsme tyto dva ostrovy vynechali ze své trasy. Samozřejmě se nabízelo udělat si na ně jednodenní výlet, ať již s kolem nebo bez, ale každá trasa je určitým kompromisem možností a času, takže s ohledem na časové možnosti naší trasy jsme zdejší ostrovy nakonec vynechali.

Den jsme zakončili v pěkném terasovitém kempu s výhledem na Vesuv. Pod námi proplouvaly lodě k ostrovům v Neapolském zálivu.