Černá Hora 2009

4. částZpátky k Jardanu

Neustále jsme na naší cestě kontrolovali, zda máme šanci se dostat s koly domů. Situace kolem leteckého dopravce nebyla dobrá, ale jeho letadla stále létala. Záložní plány počítaly s alternativní přepravou a blížila se doba, kdy bylo potřeba řešit krizový plán. Naštěstí nic takového nebylo nakonec potřeba, až do konce cesty jsme mohli jet podle původního plánu.

Z hor do Nikšiće

Dosud nám počasí přálo. Po ránu bylo opět pěkně. Jenže než jsme se dostali z města, viděli jsme, že nad horami se začínají stahovat mraky. Z předpovědi jsme věděli, že má přijít fronta, ale měla by nás minout, nebo vzít jen okrajem.

Nemohli jsme si nevšimnout, že kolem Žabljaku se mohutně staví. Staví se zde celkem dost živelně. Zřejmě je to velká móda mít zde dům. Cestou z Durmitoru jsme potkali velkou skupinu cyklistů na těžko. Na to, že jeli do kopce, si stále zpívali a byli rozverní. Posledního ze skupiny jsme potkali dole u mostu. Byl z Ukrajiny a říkal něco o nějaké dálkové cestě Balkánem.

Sjeli jsme do Šavniku v údolí řeky Bukovice. Na to, že je to okresní město, je Šavnik směšně malý. Taková větší vesnice. Bylo teplo a dusno k nevydržení. Teploměr ve stínu ukazoval přes 30 °C. Leželi jsme v trávě a sledovali frontu, která, jak se zdálo, nás mine. Jen jsme ale začali stoupat z údolí nahoru, ozvalo se zahřmění. Bleskově jsme se převlékli, nasadili bundy a pláštěnky na batohy, tedy výbavu, kterou jsme tu dosud nepotřebovali. Do pěti minut začalo pršet. Co pršet, provazy deště se valily dolů. Stihli jsme se schovat v seníku, kde byl mimochodem pěkný nepořádek. Ze dveří jsme pozorovali, jak se z nebe snáší k zemi až půlcentimetrové kroupy. Ochladilo se na 13 °C. Když déšť zeslábl, vydali jsme se na cestu. Připomenulo nám to naši horskou etapu na jaře v Pyrenejích.

Začali jsme vymýšlet zkrácenou variantu po hlavní silnici, když se jako zázrakem nebe roztrhalo a udělalo se skoro jasno. Jen na obzoru bylo vidět bouřkové mraky. Usušili jsme věci a po náhorní planině se přiblížili k závěrečnému sjezdu z hor do Nikšiće. Město Nikšić je pro turisty nezajímavé průmyslové město, my jsme ho měli jen jako tranzitní město s ubytováním. Vytipovali jsme si předem hotel Trebjesa v parku na zalesněném vrcholku nad městem. Byl to dobrý tip. Byli jsme v hotelu patrně úplně sami. V noci to působilo trochu strašidelně.

Manastir Ostrog

V Nikšići jsme zůstali na dvě noci. Odtud jsme měli naplánovaný čtvrtý a předposlední výlet nalehko ke klášteru Ostrog v sousedním údolí. Probudili jsme se do podmračeného rána. Nedlouho potom, co jsme vyjeli, začalo drobně pršet. Cestu jsem měl nastudovanou z internetu z neostrého družicového snímku. Abychom nemuseli po stejné silnici tam i zpět, našel jsem zkratku přes sedlo a přes lom. Kupodivu to fungovalo a za chvíli jsme už byli nad údolím řeky Zety.

Klášter Ostrog patří k velmi významným pravoslavným poutním místům. Vystavěn je pod vysokou skálou, přilepen ve skalním výklenku. Na kole se k němu dalo vyjet až nahoru. Turisty sem vozí mikrobus. Nahoře stála dlouhá fronta. Chvíli jsme si mysleli, že je to snad na nějaké vstupenky, ale to byla jen fronta do obchodu s upomínkovými a náboženskými předměty. Do kláštera se neplatilo. Klášter byl rozhodně zajímavé místo. Člověk na těchto místech má možnost poznat, jak hluboce někteří svoji víru prožívají.

Od kláštera jsme se vrátili stejnou cestou až do sedla. Počasí nepřálo, tak jsme nechtěli výlet protahovat. Silnice ke klášteru je velmi odvážně vedena nad údolím a nemá přitom ani svodidla. Není také v dvakrát dobrém stavu a k tomu je na trase skalní tunel. Je to s podivem, že v celé zemi se staví nové silnice a tady, na tak významném místě, je silnice tak špatná. To silnice od sedla do Nikšiće byla úplně nová a krásná. Sjeli jsme po ní zpět do údolí k městu. Na jeho okraji stojí zajímavý velmi dlouhý inundační most. Jmenuje se Carev most a k názvu přišel tak, že na jeho stavbu přispěl ruský car. V Nikšići jsme doplnili zásoby a vrátili se do hotelu.

Až tady na hotelu jsme pochopili, co je to „bílá karta“. Když jsme plánovali cestu, psalo se na různých místech, že na ubytování máme dostat vždy bílou kartu. Nikde jsme nic podobného na cestě nedostali. Když jsme se ptali předem, tak ani náš konzul nevěděl. Na webu bylo víc takových věcí, třeba o omezení dovozu potravin nebo o formuláři zdravotní pojišťovny „CZ/YU 111“. Tuhle podivnost jsme ale kupodivu ve zdravotní pojišťovně vyřídili. Bílá karta bylo potvrzení o tom, že jsme dvě noci strávili v daném hotelu. Třeba nám kvůli tomu nebudou dělat problémy na hranicích, mysleli jsme si.

Přes Hercegovinu k moři

Nikšić byl posledním městem na naší trase v Černé Hoře. Abychom nemuseli zpět do Hercegu a pak stejně po pobřeží, vymysleli jsme, že se do Dubrovniku vrátíme zkratkou přes Bosnu a Hercegovinu.

Nikšić jsme opustili po široké silnici, ze které jsme měli dobrý výhled na zajímavě členité Slansko jezero se spoustou ostrůvků. Ačkoliv silnice byla poměrně široká, provoz byl na ní minimální. I díky tomu kilometry rychle přibývaly. Na poslední benzínce před hranicemi jsme se občerstvili ještě za eura a pak najednou přišlo sedlo Brdo ve výšce 1 034 metrů. Pod ním už byla státní hranice. Před námi čekala na odbavení jen dvě auta. Když jsme asi po čtvrt hodině konečně přišli na řadu, policista významně vzal naše pasy a zmizel s nimi v útrobách své kanceláře. Po pěti minutách se s nimi vrátil a my jsme opustili Černou Horu. Míjeli jsme stavbu velkého hraničního přechodu. Vůbec jsme nechápali, proč právě tady je potřeba stavět takovéto megastavby. Pod rozestavěným přechodem byla druhá celnice. Tentokrát jsme byli vyřízeni obratem.

Vjeli jsme do Bosny a Hercegoviny, přesněji řečeno do historické Hercegoviny, dnes ležící v Republice Srpska, jedné z federálních částí Bosny a Hercegoviny. Jazyková změna přitom byla nepatrná. Dokonce i cyrilice se používá na obou stranách hranic. Je to jako bychom přejeli z Moravy do Čech. Tento geografický zmatek je příkladnou ukázkou toho, proč je na národnostně propleteném Balkáně pořád dusno.

Jeli jsme nad překrásným kaňonem řeky Trebišnjice. Škoda jen, že jsme ho měli z části v protisvětle. Když jsme míjeli přehradu Bilećko jezero všimli jsme si u silnice cedule se zákazem fotografování. S podobným zákazem jsme se setkali i na Bjelasici v Černé Hoře. Proč bych nemohl z dálky vyfotit přehradu nebo vysílač? Na takovéto poměrně nesmyslné zákazy jsme již z našich krajin odvyklí. Sjeli jsme až na dno kaňonu, mimochodem po perfektní silnici, a dojeli do Trebinje. Přivítala nás nová výstavba a upravené ulice. Když jsme zaparkovali kola u parku, šli jsme se porozhlédnout. Kdyby nás v tu chvíli vysadil někdo na tomto místě a zeptal se, kde jsme, hádal bych třeba jižní Francii. Kavárny v parku pod platany plné lidí a v okolí kamenné domy. Jen za hradbami malé pevnosti vyčuhuje minaret, který prozrazuje, že jsme blíže orientu.

Bylo poměrně horko a zásoby vody se tenčily. Našel jsem malý krámek s nápoji. Přestože jsem samozřejmě neměl ani marky ani kuny, prodavač ani chvíli nezaváhal a cenu přepočítal na eura a v eurech také vrátil drobné. Za městem jsme na tabuli uviděli směr Dubrovník. Podél silnice bylo vidět, že před pár lety tu zuřil požár. Ohořelé stromy a keře, kterými prorůstala nová zeleň. Příroda si poradí s následky rychle. Co se ale rychle nevyřeší byl jiný problém. Každých 20 metrů byla u cesty červená tabulka se smrtihlavem a nápisem „pazi-mime“. Zaminovaných území je v Bosně a Hercegovině mnoho a zvláště zde, nedaleko Chorvatských hranic, je vzpomínka na válku celkem čerstvá.

Silnice na sedlo Visočnik stoupá nenápadně. Dokonce ani není poznat kde je vlastně vrchol sedla. Najednou jsme pod sebou uzřeli moře. Před hranicí bylo mnoho rozstřílených domů, připadali jsme si jako ve válečné zóně. Pak přišel hraniční přechod. Chorvatský policista měl na nás jedinou otázku, zda nepotřebujeme ubytování. Starosti místních jsou snad už jiné. Poděkovali jsme a sjeli do kempu v Kupari. Nedávná krvavá historie nás však neopustila.

Večer jsme se chtěli jít vykoupat do moře. Kemp nebyl na pobřeží, muselo se k němu dojít asi 200 metrů. To, co nás čekalo na pobřeží, byl pro nás šok. Rozstřílený dům s nevraživými nápisy na sousední Srby, celkem špinavá a neudržovaná pláž a okolo dva obrovské betonové skelety bývalých hotelů. Jak nám později vysvětloval Nino, jejich stav je dán snad nevyjasněnými vlastnickými vztahy. Tak také takto vypadá dubrovnická riviéra.

Kemp byl poloprázdný. V chatkách označených logem brněnské cestovní kanceláře nikdo nebydlel. Jen kdesi z dálky na konci se ozýval řev a hádka. Pak se najednou přiřítilo policejní auto s majákem. Za ním další, snad sedm jich bylo a pak ještě neoznačené limuzíny s majáky. Po kempu se rozprchlo komando v černých uniformách. „Proboha, co se děje!“ Zůstal jsem strnule a nechápavě stát. Bylo to jak v akčním filmu. Někoho zabili? Protidrogový zátah? Nic z toho. To jen majitel zavolal policisty na skupinu mladíků z Bosny a Srbska, kteří se spolu servali, a on chtěl mít v kempu klid.

Chorvatský Dubrovnik

Naše trasa vyšla perfektně. Předposlední den jsme měli vyhrazený na prohlídku Dubrovníku. Toto krásné město na seznamu památek UNESCO jsme si nechali jako bonbonek na konec. K městu jsme přijížděli po ránu od východu přes malý kopec, takže již příjezd byl nádherný. Celé opevněné město a pevnost jsme měli shora jako na dlani. Prošli jsme první branou do města a zamkli kola. Co nás překvapilo, byl fakt, že do města nesmí žádná auta. Ne jak jinde, že v úzkých uličkách citadely a na náměstích stojí zaparkovaná auta a kazí fotky. Veškeré zásobování probíhá maximálně na vozících a rudlech.

Celý starý Dubrovník je možné obejít po hradbách. Vstupné bylo, proti cenám v Černé Hoře, poměrně vysoké: 50 kun za osobu. V přepočtu jsme zaplatili 7,5 eura za každého. Neměli jsme totiž žádné kuny a nakonec se ukázalo, že jsme si vystačili i beze směny. Všude totiž berou eura anebo se dá platit kartou. Ale zpátky na hradby. Výhled z hradeb na město je moc pěkný. Staré město, zničené balkánskou válkou, vstalo z trosek a je perfektně opravené. Jen na jednom místě bylo možné pozorovat zbytky po válce. V ulicích se to hemžilo jako v mraveništi. Přidali jsme se do toho davu a křížem krážem si prošli celé město a zastavili se i na oběd.

Za branou na skalním výběžku stojí pevnost Lovrijenac. Je z ní pěkný pohled zpět na město. V zátoce pod pevností nabízeli školu jízdy na mořských kajacích. Měli jsme dost času a velmi vážně jsme uvažovali to zkusit. Bylo to ale na dvě hodiny a mne trochu bolela ruka od tenisového lokte, takže jsme to neriskli. Dodnes toho trochu litujeme. Zato jsme se ale vykoupali přímo pod hradbami.

Dubrovnická riviéra

Čas naší cesty nabité zážitky se nachýlil ke konci. Zbývala nám poslední etapa k letišti. Kemp byl 20 km od letiště, takže jsme měli dost času. Na hladině jsem zahlédl neobvyklou siluetu lodi. Opravdu mne zrak neklamal. Když jsme se v hotelu v Nikšići dívali na televizi, byla zde reportáž o tom, jak v přístavu v Kotoru kotvila loď ruského miliardáře Abramoviče zvaná jednoduše „A“. Tato luxusní jachta za stamilióny EUR je naprosto jedinečná, takže jsem ji zcela jednoznačně identifikoval.

V malém letovisku Cavtat jsme odpočívali v parku a zabíjeli čas. V poledne jsme se přesunuli do Močići. U Ninova domu jsme opět kola složili do beden a Nino nás odvezl na letiště. Na odbavení jsme přišli včas, ale letadlo mělo, jak jinak, opět zpoždění. Naštěstí jen půl hodiny. Pilot se odlepil od země neskutečně prudce vzhůru. Pod námi byl starý Dobrovník a pak jen mraky a mraky a zakrátko letadlo dosedlo v Bratislavě.

Výprava po Černé Hoře byla jedna z nejlepších našich dosavadních cest. Byli jsme z ní doslova nadšení. Škoda jen, že je tato země tak malá. I přesto bychom se sem chtěli vrátit, s kolem na horské výšlapy nebo na pěší túry či na raft. Pokud jste v Černé Hoře ještě nebyli, měli byste to rychle napravit.