Černá Hora 2009

3. částNárodní parky severu

Jméno hlavního města Podgorice odpovídá přesně jeho poloze. Město leží v pláni za Skadarským jezerem a hned za ním se zvedají svahy Dinárského pohoří. Život na severu Černé Hory je soustředěn do měst v údolích. Nechtěli jsme jenom projíždět údolími, a tak jsme do trasy zapojili i nějaké okruhy národními parky nalehko.

Z Podgorice do hor

Z Podgorice jsme vyjeli kaňonem řeky Morače. Protože je to hlavní tah na Srbsko, byl zde celkem provoz. Kdybychom údolím pokračovali dále, přijeli bychom ke známému klášteru Morača. Dali jsme ale přednost cestě strmě stoupající vzhůru nad kaňonem Malé Rieky. „Dokumentuješ pravou balkánskou skládku?“, zeptala se mne Jana, když viděla, jak fotím hromadu skla a pneumatik u cesty. Ne, že by něco podobného nebylo k vidění i u nás, ale tady v Černé Hoře jsme na podobná zákoutí naráželi celkem často. Proklamace, že Černá Hora je prvním ekologickým státem, mají ke skutečnosti ještě daleko. To ale není Balkánem, podobný nepořádek na jihu Evropy mají i na jiných místech.

Silnice stoupala po hřebeni a nám se naskytly krásné výhledy na okolní hory. V jedné serpentině najednou vidíme něco jako kiosek se zastřešenou terasou. Byl takový hodně zanedbaný, ale byl otevřený. U jednoho ze stolků seděl starý muž a četl noviny v cyrilici. V Černé Hoře se rovnocenně píše latinkou a cyrilicí. Na jihu převažuje latinka se zápisem podobným chorvatštině, na severu, zejména v horách, se píše cyrilicí, což je dáno převažujícím obyvatelstvem srbské národnosti. Odložili jsme kola a vešli dovnitř. Uvnitř měli pouze jeden prázdný regál a vedle prosklenou lednici s místním pivem Jelen a Coca-Colou. Posadili jsme se u stolečku. Starý muž vyprávěl prodavači, jak kdosi jel z Podgorice k moři 120 km na kole. Asi netušili, jak dobře jim rozumíme.

Podobných občerstvovacích stanic jsme kupodivu našli více. Ještě před sedlem byla další a pak ještě jedna, taková pěkná, úplné nová dřevěná se slunečníky. Dali jsme se do řeči s místními. Bylo to hrozně fajn, připadali jsme si jako u nás doma. Nápis na ceduli oznamoval, že jsme přijeli do osady Veruša. „Járo, tuhle dědinu mám na mapě úplně mimo trasu“, oznámila mi Jana, když jsme dojeli do sedla. Nechtěl jsem zmatkovat, ale šel jsem se optat k chatě, před kterou stála Octavia. Ujistil jsem se, že jedeme správně, ale majitel chaty nás hned zval dále. Se Zoranem a jeho ženou jsme strávili příjemnou hodinku. Zoran pracuje pro vládu v Podgorici a vyprávěl nám o své zemi. „Takhle nikam nedojedeme“, říkám Janě, „musíme jet dále“. Naštěstí nás čekal už víceméně jen sjezd.

Po liduprázdných silnicích jsme přijeli do Kolašinu. Ten nás překvapil, ale vlastně nás v Černé Hoře překvapovalo více věcí. Kolašin nás přivítal jako pěkně upravené a čisté horské středisko. V místních turistických informacích jsem večer (!) zakoupil podrobnou turistickou mapu Bjelasice 1:50 000. Jako by z oka vypadla mapám Kompass, na které jsme byli zvyklí z Rakouska. Po telefonu jsme našli i ubytování, které jsme si domluvili po internetu. Dostali jsme na dvě noci klíčky od komfortně zařízeného bytu v přístavbě rodinného domku, kde žil Slavko s rodinou. Slavko má outdoorovou agenturu, pořádá pro zájemce výjezdy terénními auty, na kole, pěší túry i rafting. Jestli se sem jednou vrátíme, rádi bychom odzkoušeli něco z toho. Byli jsme z Černé Hory nadšení.

Bjelasica (NP Biogradska gora)

Kolašin je východiskem do Národního parku Biogradska gora v pohoří Bjelasica. Právě do nejkrásnějších partií tohoto parku jsme se rozhodli udělat náš druhý výlet nalehko. Údolím jsme vystoupali na Jezerine. V zimě jsou tu v provozu lanovky a lyžuje se tu. Dřevěná horská chata zářící novotou byla otevřená i v létě hned po ránu. Dali jsme si jedno točeno pivo Nikšičko a vzhůru do hor. Zřejmě proto, že jsme tu byli brzo, ušetřili jsme poplatek za vstup do národního parku. Stoupali jsme po kamenité cestě vzhůru, když tu slyšíme hluk aut. Projela kolem nás karavana terénních automobilů s izraelskými vlaječkami. Ačkoliv je Bjelasica národní park, kupodivu nikdo sem nezakazuje vjezd autům. Neříkám, že je to dobře, ale dovedu si představit, že u nás by na hřeben nesměli ani cyklisté.

Když jsme vyjeli z lesa, ocitli jsme se na rozlehlých pastvinách. Před námi se objevil jako na zavolanou planinarski dom Vranjak. Osvěžili jsme se. Pivem, jak jinak zde, že? Majitel vyprávěl, jak sem často jezdí cyklisté. Věděli jsme, že za námi jede zájezd CK Alpina a za chvíli mu možná všechno pivo vykoupí. :-) Na pláni pod námi bylo vidět, jak budují jakési bungalovy, patrně další ubytování pro turisty. Náš původní plán byl vyjet až na vrchol Zekova Glava k vysílači, ale nakonec jsme si to rozmysleli. Rozhledů jsme totiž kolem sebe měli spoustu. Proti nám šla dvojice pěších turistů. Zdravili nás „ahoj“. Pochopili jsme, že pokud potkáte v těchto horách pěší turisty nebo cyklisty, máte vysokou pravděpodobnost, že to budou Češi.

Ve sjezdu byl další planinarski dom. Tady už turisté stihli zásoby pití vykoupit. Následovaly serpentiny dolů lesem, když najednou jsme uviděli krásnou dřevěnou věž: rozhlednu. Byla postavena z evropských peněz a jejím hlavním znakem bylo to, že z ní skoro nic nebylo vidět. Kdo mohl postavit rozhlednu v polovině výšky zalesněného údolí, dodnes nechápu. Podle ruchu jsme poznali, že se blížíme do civilizace. Uprostřed lesů se tu nachází jezero, jehož půvab vyzdvihují četné průvodce i reportáže. Co mám na to říct. Asi, že je to pěkný lesní rybník, když tím neurazím. Kemp vedle připomínal obdobná zařízení u českých rybníků. V kontrastu s tím byl číšník s motýlkem v místní restauraci.

Sjeli jsme do údolí Tary a podél řeky se vraceli do Kolašinu. Dostal jsem nápad, když jedeme na lehko, že to vezmeme boční cestou na druhém břehu. Cesta však byla po chvíli zavalena. Schytal jsem to. Na dvoře u Slavka jsme umyli kola, byla z výletu po prašných cestách celá zaprášená.

Kaňon Tary

Kolašin jsme opustili údolím Tary. Na křižovatce u Mojkovace jsem zastavil, abych se pokusil odhalit, co mi tak hrozně mlátí v zadním kole. Nebyl jsem ani po několika pokusech schopen určit příčinu a odhalit závadu. Nalehko se to neprojevovalo, jen někdy v zátěži. Nebudu napínat. Až do konce cesty se mi na to nepodařilo přijít a v pořádku jsem dojel až do cíle. Na vině byl poškozený ořech zadního náboje. Jak mi sdělil servisní technik, mohl se mi z toho stát „furtšlap“. To by bylo asi dost nepříjemné, ale naštěstí se tak nestalo. Tahle závada byla nicméně důkazem, že i na perfektně seřízeném kole se může časem objevit nečekaný problém. Připomnělo mi to můj problém se zadním kolem ve Švýcarsku před čtyřmi lety.

Údolí Tary je pěkné horské údolí. S přibývajícími výškovými metry proti proudu řeky se začalo zužovat. Na svém horním toku je údolí až kilometr hluboké a tvoří impozantní kaňon. V údolí Tary nás začaly předjíždět skupinky účastníků zájezdu. Nehonili jsme se s nimi. Zastavili jsme na svačinu v malé restauraci u cesty. Zatímco skupinka polských cyklistů se občerstvovala, našinci nás bez povšimnutí míjeli. Setkali jsme se s nimi až u vysokého mostu přes údolí, který byl svého času nejdelším na světě. U mostu bylo rušno. Auta, motorkáři, hlasitá hudba, k tomu autobus s cyklisty. Ani si nebylo kde sednout. Vyprahlí jsme do sebe každý nalili litr limonády.

Většina účastníků zájezdu dala přednost koupání v řece a pak nasedla do autobusu. Nahoru do Žabljaku pokračovala, pokud se nepletu, jen čtyřčlenná skupinka. Mladík a dvě slečny vyrazili celkem zostra, za nimi starší pán. Zastavil u nás, když jsme si na náhorní plošině, už blízko cíle, dávali pivo v malé hospůdce. Prozradil, že mu je 70 let. Obdivuhodný výkon.

Když jsme přijeli do Žabljaku, bylo na hodinkách už šest hodin. Co s načatým večerem. Měl jsem nápad, že ještě večer zajedeme k horskému Černému jezeru (Črno jezero). Jenže nápad to nebyl tak dobrý. Za vstup do národního parku jsme zaplatili vstupné a jezero bylo, i s horami nad ním, v protisvětle. Žádná výhra. Alespoň se mi v informacích podařilo koupit novější vydání mapy pohoří Durmitor, než jakou jsme měli půjčenou od kamaráda. Jenže, jak se ukázalo, v Černé Hoře mapy stárnou rychle. Ani tato nebyla aktuální.

Přemýšleli jsme, zda jít do kempu, nebo ne. Příklad Budvy byl dost odstrašující. Žabljak je přitom turistické centrum, tak jsme usoudili, že tu určitě bude dost jiného ubytování. Hlavní křižovatku uprostřed Žabljaku řídil policista. Vždycky, když se zachumlal provoz, hvízdl a vyřešil situaci. Zeptal jsem se ho, zda neví o nějakém ubytování. Odpověď mne zaskočila. „Moje žena má ubytování“. Za chvilku jsme již vybalovali věci u jeho domu, kde jsme v přístavbě pro sebe měli nádherný apartmán na dvě noci.

NP Durmitor

Ze Žabljaku jsme měli naplánovaný náš třetí výlet nalehko. V úmyslu jsme měli objet celé pohoří Durmitor, takzvaný „Prstenec Durmitoru“. Tento okruh jezdí i české cestovky, které do Černé Hory pořádají své cyklistické zájezdy. Měli jsme tak na něj dvě nezávislé „reference“. Když nám kamarád vyprávěl, jak to jel dokola, mluvil o vysloveně „bikové etapě“ v délce 80 km s minimem asfaltu.

Po ránu jsme zajeli opět k jezeru. Vstupné se ještě neplatilo a jezero i s horami bylo krásně nasvíceno. Pak jsme ale už vyrazili po úzké silničce vzhůru do hor. Durmitor nám z dálky připomínal Dolomity. Je to také vápencové pohoří a má proto podobný krajinný ráz. U konce lanovky jsme zastavili na občerstvení. Věděli jsme, že je to na dlouhou dobu jediná příležitost. Silnička se šplhala do hor až nad kaňon řeky Tary. Jak jsme překonali první sedlo, otevřel se nám výhled na západ k hřebenu Ljubišnja v dáli, směrem na Bosnu a Hercegovinu. Sklesali jsme krasovou krajinou do osady Mala Crna Gora. Teprve za ní skočil asfalt. Podle mapy už neměl být ale dříve. Stáli jsme na hraně kaňonu Sušice a koukali se na druhou stranu k osadě Nedajno. Abychom se tam dostali, museli jsme projet celý kaňon napříč. Ačkoliv jsme byli nalehko, byl sjezd dolů dramatický, jak někdo říká „bikový“. Kameny měly přesně takovou velikost, že se přes ně nedalo jet a bylo jich tolik, že se mezi nimi nedalo kličkovat. Když jsme dorazili na dno kaňonu, museli jsme si odpočinout.

Kaňon Sušice je hoden svému jménu. Stáli jsme na místě jezera, které přes léto vysychá. Naplní se pouze po jarním tání. Planinarski dom u vyschlého jezera byl zavřený. Přijelo terénní auto a vystoupila z něj rodinka. Dal jsem se do řeči s hlavou rodiny. Byl to profesor z Nikšiće. Hovořili jsme spolu o krásách zdejší přírody i o tom, že ho mrzí, jak stále kolem silnic leží spousta odpadků. Když jsme nad mapou mluvili o naší etapě tak nám říkal, že úsek na jižní části prstence je asfaltový. To nás docela potěšilo.

Chvíli nám to trvalo, než jsme se opět dostali nahoru z kaňonu. Průjezd kaňonem nám i s přestávkou na dně zabral celé tři hodiny. A to byl jen zlomkem trasy. Už jsme doufali jen v asfalt. Přes malé sedlo jsme se dostali do osady Trsa. Jak dosud nebylo na trase občerstvení, tak osadu Trsa tvořily jako zjevení hned tři restaurace. Něco jsme pojedli, abychom nabrali síly. Skupinka polských cyklistů s horskými koly se také chystala do Žabljaku. Jeli obráceným směrem. Popřáli jsme jim hodně štěstí a vydali se na jih.

Začalo se zatahovat. Nad námi se vytvořil obrovský mrak a začalo jemně pršet. Nikde jinde na obloze mrak nebyl, jenom nad námi. Po chvíli se mrak protrhal, opět hřálo slunce a my se mohli kochat. Na silnici bylo poznat, kde v minulosti končil asfalt a jak byl postupně doděláván. To by odpovídalo i mapě. V jednom místě si na nové silnici někdo zbudoval basketbalový koš a namaloval půlkruh na házení. Tohle unikum jsem znal z fotek z internetu. Ze silnice byly nádherné výhledy na okolní hory. Kochali jsme se každým metrem. Silnice pořád mírně stoupala a opravdu byl stále asfalt. Byli jsme rádi, protože kaňon nás nečekaně vysílil, a představa, že bychom tudy jeli po kamenité cestě, nás nelákala. Doma takové vyhledáváme, ale tentokrát jsme fakt chuť neměli. Jeden „hup“ a pak sedlo jménem Sedlo a konečně sjezd dolů do Žabljaku. Tedy hup, ono to vlastně bylo nejvyšší místo naší výpravy. Už několik dní jsme se pohybovali v poměrně vysoké průměrné nadmořské výšce.

Večer jsme v pekárně dokoupili pečivo. Tohle bylo v Černé Hoře také fajn. Když jsme před dvěma měsíci byli „na západě“ (v Katalánsku), měli jsme problém odpoledne koupit chleba, protože už nebyl nebo ještě nebyl. Tady bylo pečivo čerstvé a pořád.