Černá Hora 2009

2. částS vůní Orientu

Jak jsme pokračovali dále po pobřeží Jaderského moře, blížili jsme se do oblasti, kde začalo přibývat albánského obyvatelstva a s ním i minarety vystřídaly věže kostelů v obcích. Pro nás to byl zatím celkem neznámý obrázek, protože dosud jsme cestovali jen v křesťanské Evropě.

K albánským hranicím

BudvaSv. StefanPetrovacSutumoreBarStari BarBušatUlcinj~ 74 km → / 1 074 m ↑

Oblázková pláž u ostrova Sv. Stefan

Ráno jsme vyjeli na jihovýchod po pobřeží. Za sebou jsme nechali Budvu s jejími plážemi a hotely. Před námi se u pobřeží objevil zprvu nenápadný ostrůvek zastavěný domy. Městečko Sv. Stefan ve skutečnosti není ostrůvek, protože s pevninou ho spojuje úzká šíje. Chtěli jsme se tam zajít podívat, ale branka byla zavřená z důvodů probíhající rekonstrukce. Celý komplex si pronajal singapurský hotelový řetězec, a ačkoliv již mělo být otevřeno, nestihli to. Vykoupali jsme se alespoň na úžasné přilehlé prázdné oblázkové pláži.

Dalším letoviskem na trase byl Petrovac. Je to malé celkem poklidné a sympatické letovisko, opak přelidněné Budvy. V restauraci na nábřeží jsme poobědvali a skryli se před ostrým poledním sluncem. Pak jsme přijeli do města Bar. Nový Bar je typicky socialistické město, takové, jaké známe i od nás. Nás ale zajímal spíš Stari Bar, městečko na úpatí pohoří Rumija, jen pár kilometrů na sever.

Stari Bar nás přivítal několika minarety. Zastavili jsme před branami starého opevněného města. Za pouhé jedno euro jsme mohli vejít na prohlídku, která nám zabrala celou hodinu. Stari Bar je město duchů. Za zdmi se skrývá labyrint ulic se zřícenými domy, ale také funkčními kostely, hodinová věž i zbytky pevnosti. Nikde nikdo. Za celou dobu jsme potkali jen další dva návštěvníky. Bylo to magické místo, ale bylo již pozdní odpoledne a nás ještě čekala cesta k albánským hranicím.

Ve spleti ulic jsme se doptali jednoho z místních, kde najdeme Starou Maslinu, což je 2 000 let starý olivovník. Starší pán, když zjistil, odkud že jsme, se k nám hrdě hlásil. Stalo se nám to ještě několikrát. Bývalé Československo má v bývalé Jugoslávii dobré jméno. Vstup ke starému olivovníku stojí přesně tolik, co prohlídka opevněného města, tedy také jedno euro. Starý pokřivený strom s mnoha kmeny v upraveném oploceném prostranství se očividně ještě dožije dlouhého věku. Kolem něj jsou vysazeny další mohutné olivovníky.

Stara maslina – „pradědeček olivovník“ u Starého Baru

Blížili jsme se ke městu Ulcinj. Na kraji města jsme zahlédli cosi jako turistické informace a u nich českou vlaječku. Pán opravdu uměl česky. Když zjistil, že sháníme ubytování na pouhou jednu noc, tak celkem rychle ochladl a nic nám neporadil. Ani kde máme hledat hostel, o kterém jsme věděli. O pár metrů dál stáli u silnice dva muži albánského vzhledu a nabízeli ubytování. Když jsme ze zeptali za kolik a oni se od nás dozvěděli, že chceme ubytování jen na jednu noc, tak žertovali, že to bude drahé. Jak jsme se rozjeli, hned nabízeli slevu. Nevyužili jsme ji. O kousek dál stáli s cedulkou „sobe“ (pokoj) další. Děda s vnukem vypadali o poznání seriozněji. Hned nabídli dobrou cenu. Za chvíli jsme jeli za jejich autem do centra. To, co jsme viděli cestou, nám vzalo dech. Každých 20 metrů stál u silnice někdo s cedulkou a nabízel ubytování. Večer jsme se na tohle šli nevěřícně podívat ještě jednou. Ubytovali jsme se prakticky v samém centru města ve velkém rodinném domě. Paní domácí v zástěře nám přidělila pokoj s vlastní koupelnou a ledničkou. To vše za „pouhých“ 20 euro. Tolik však platíme v západní Evropě za plácek v nějakém dražším kempu. Večer jsme se šli projít do města. Muezzini právě svolávali věřící k modlitbám v mešitách. Všude tepal život, ale úplně jinak než v Budvě, kde byli jen samí plážoví turisté. Koupili jsme si výborný burek za pár centů. Prošli jsme celé město a rušný trh. Nasávali jsme tuhle pro nás nezvyklou atmosféru plnou orientu.

Skadarské jezero

UlcinjVladimirsedlo StegvašOstrosVirpazarBijelo PoljePodgorica~ 101,5 km → / 1 326 m ↑

Minaret ve městě Ulcinj

Ráno jsme prošli zbytek města a pevnost, na kterou nám nezbyl večer čas. Všude jsme potkávali ženy se šátky a ukazatel „ženska plaža“ dosvědčoval vliv islámu. Z města jsme pokračovali do podhůří pohoří Rumija. Právě to jsme museli překonat, abychom se dostali ke Skadarskému jezeru na druhé straně hřebene. Kousek před albánskou hranicí jsme přijeli do vesnice Vladimir. Dvoujazyčný název a nepořádek kolem cedule napovídal, že Albánie je blízko. Ve vesnici to žilo, dokonalý orientální bazar.

Uhnuli jsme na sedlo překonávající hřeben Rumije. Cedule v sedle Stegvaš ohlašovala výšku 960 m n. m. Skutečná výška, alespoň podle mapy i našeho výškoměru, byla poloviční. Za sedlem jsme poprvé spatřili Skadarské jezero.

Původně, ještě doma, jsme uvažovali o cestě přes Albánii kolem jezera, ale silnička nad ním nám přišla zajímavější. Jezero je totiž rozlehlé, lemované bažinami, takže na jeho výškové úrovni bychom z něj nic neměli. V jedné vesničce nás předjelo auto s americkou registrační značkou. V Černé Hoře jsme viděli registrační značky z celé Evropy, a to opravdu. Od Portugalska po Rusko, od Turecka po Irsko. Zaujalo mne to na tolik, že jsem si je pamatoval. Kromě ministátečků marně pátrám v paměti po registrační značce, kterou jsme neviděli. Aha, už vím, běloruskou a islandskou ne. Už ve městě Ulcinj jsme si všimli neobvykle vysoké koncentrace německých značek „MKK“ a amerických „New York“. Mladík z amerického auta mne oslovil výbornou angličtinou, prý jak se nám jede. Dozvěděl jsem se od něj, že ty značky nejsou falešné. Do Německa a Spojených států mnoho Černohorců odešlo za prací vydělat peníze. Když se vrátili, autům nechali jejich staré značky. Fakt je, že na to, v jak zapadlé vesnici v horách jsme byli, zde byly úplně nově opravené domy.

Záliv Lučina na Skadarském jezeře

Dostali jsme se na panoramatickou cestu. Pod námi byl několik set metrů dlouhý sráz k jezeru. Uzounká cestička se klikatila vysoko nad hladinou. Na malých ostrůvcích byly vidět kláštery. V dáli bylo rozeznatelné i město Shkodër (Skadar) na albánském břehu. Potkali jsme dvojici turistů s autem. Nabízeli nám vodu. To se nám ještě nestalo. Koukali na nás s naloženými koly obdivně, tak možná proto. Pak cesta začala klesat. Výhledy na mokřady a z nich vystupující kuželovité kopce při sjezdu do nížiny působily až pohádkově.

Jezero je plné ryb. Rybářství je tu zdrojem obživy pro mnoho obyvatel. Zašli jsme do jedné rybářské restaurace ve Virpazaru. Hned se nás ujali, a ptali se nás, zda také nechme jet na jezero. Rádi bychom, ale museli jsme ještě dojet to odpoledne do Podgorice. Cesta k hlavnímu městu byla celkem rušná, a to i přesto, že bylo pozdní odpoledne. Několik kilometrů před městem jsme minuli nějaké ubytování. To jsme ještě netušili, že to byla šance. Jeli jsme kolem obrovské hliníkárny. Na rozdíl od cesty nad jezerem byl tohle zlý sen. Konečně jsme dojeli do Podgorice. Přijeli jsme k autobusovému a vlakovému nádraží v domnění, že zde budou nějaké turistické informace. Nebyly, pochopitelně. Spásná myšlenka doptat se na cenově přijatelné ubytování se dostavila záhy. Taxíkáři přeci budou vědět! Za deset minut přijel jeden z kolegů toho, co jsme se ho ptali, a zavedl nás o dvě ulice vedle, kde měl ve dvorku zařízený pokojík pro hosty. Zvenku vypadal zahradní domek nedůvěryhodně, ale uvnitř byl pěkný pokojík i s klimatizací.