Černá Hora 2009

1. částJaderské pobřeží

Už ráno doma jsme na internetu zjistili, že letadlo má posunutý odlet o čtyři hodiny. Neustále jsme totiž kontrolovali, zda letadla SkyEurope létají. Naštěstí jsme měli domluvené ubytování na první noc přímo u letiště, takže nám tento fakt nijak zásadně nevadil. Jen jsme doufali, že zpoždění nebude větší.

Cesta k Jadranu

Na letiště jsme přijeli na čas původního odletu. Kolega z Bratislavy nám odvezl auto a my šli na odbavení. Přestože byl odlet posunutý až na večer, odbavení proběhlo dvě hodiny před původním odletem. Nezbývalo nám než čekat. Před letištní halou jsme potkali skupinku německých cyklistů, kteří jeli na kolech do Izraele. Cestou se různí lidé z této skupiny připojovali a odpojovali. Bratislava byla jedním z uzlů. Setkání s nimi bylo zpestřením při čekání na odlet. Letiště M. R. Štefánika v Bratislavě je malé letiště s malým stánkem na občerstvení, trafikou a restaurací. Jinak nic. Čekání se tak dost vleklo. Jak jsme se později dozvěděli, náš let byl posunut, protože se porouchalo druhé letadlo a to naše se muselo nejprve otočit ve Splitu. Také let z Prahy do Dubrovníku měl významné zpoždění. Nový čas odletu platil kupodivu na minutu přesně. Letadlo se vydalo k jaderskému pobřeží. Poznávali jsme místa v Rakousku i ve Slovinsku, která máme projetá na kole. Ani ne za hodinu letu se pod námi objevil Dubrovnik.

Když jsme dosedli na letiště Čilipi u Dubrovníku, slunce už vrhalo hodně dlouhé stíny. Před letištní halou už na nás čekal se svým autem Nino, u kterého jsme měli domluvené ubytování. Odvezl nás i s bednami k sobě domů, což bylo pouhý kilometr od letiště. Večer jsme na terase jeho domu ještě stihli v klidu připravit kola na cestu.

Boka Kotorska

Po ránu šíleně foukalo. Opravdu hodně. Bóra ale naštěstí měla správný směr, takže jsme nejeli proti větru. Do středomořských zemí jezdíme spíše na jaře, ale v případě Černé Hory jsme se rozhodli pro prázdniny. Přeci jenom, velkou část země tvoří hory, a tak se daly očekávat rozumné teploty i v létě. Obavu jsme měli spíše z pobřeží, ale ukázalo se, že tu není tepleji než v červnu, kdy do těchto krajin obvykle jezdíme. Bóra nás navíc příjemně ochlazovala.

Podél pobřeží jsme projeli jenom jedno chorvatské městečko a zanedlouho jsme byli u hranice. U silnice jsme uviděli ceduli s nápisem „European Union“ s evropskou vlajkou. Skoro to vypadalo, jako bychom přijížděli do členské země EU, ale byla to jen související cedule k rekonstrukci hraničního přechodu. Dříve tu vlastně žádná hranice nebyla, nyní se tu na hranici dvou zemí, které obě chtějí do EU, staví mohutný hraniční přechod z evropských peněz. Trochu nám to připomnělo situaci na česko-slovenské hranici. Dojeli jsme kolonu aut, kolem nichž pobíhal člověk s brašnou a cosi vybíral. Patrně to byla „ekologická taxa“, kterou platí každé auto při vstupu na černohorské území. Předjeli jsme čekající auta. Peníze jsme měnit nemuseli, v Černé Hoře se platí eurem, další výhoda této země pro turisty. Hned za hranicemi jsme potkali skupinku českých pěších turistů. Na Čechy jsme v Černé Hoře naráželi poměrně často. Občas nám to připadalo, jako bychom byli v tuzemsku.

Přijeli jsme do prvního města v Černé Hoře. Unaveni z tepla jsme se chvíli schovali pod stromy v parku. Herceg Novi je letovisko se dvěma malými pevnostmi, ze kterých je vidět na moře. V minulosti střežily strategické místo – úžinu na začátku hluboce zaříznuté zátoky do pevniny, dalo by se říci fjordu (není ovšem ledovcového původu) – Boka Kotorska. Co nás překvapilo, byla otevírací doba pevnosti Kanli Kula: od 8 do 24 hodin. Za vstup se platilo pouhé jedno euro. Právě otevírací doba památek a cena vstupného byly v ostrém kontrastu s mnohým, co známe ze „západní“ Evropy. Cestou z města jsme se zastavili ještě u kláštera Savina. Černohorci se hlásí k Srbské pravoslavné církvi, takže i tento klášter byl plný ikon. Přesto vypadal trochu jinak, než pravoslavné kostely, které jsme dobře znali z Řecka.

Boka Kotorska vytváří několik jezer či přesněji zálivů. Mezi Tivatským a Kotorským zálivem pendluje loď. Zkracuje tak významně vzdálenost pro ty, kteří jedou podél jaderského pobřeží. My jsme měli v plánu celý záliv objet na kole. Vždyť zátoka je už tři desítky let zapsaná na seznamu světového dědictví UNESCO. Není se čemu divit. Strmé kopce se svažují do vod křišťálově čistého moře. Uprostřed na dvou malých ostrůvcích jsou kostelíky, ke kterým brázdí vody zátoky lodě s výletníky. Přijeli jsme do Perastu, malého městečka na břehu Kotorského zálivu. Právě tady bývala námořní základna a zde vypukla v roce 1918 známá vzpoura námořníků proti Rakousku-Uhersku. Vzpoura byla potlačena, ale byla jedním z výrazných projevů konce Světové války a rozpadu monarchie.

Navečer jsme dojeli do Kotoru nacházejícímu se v samém závěru zátoky nesoucí jeho jméno. Kotor je malebné kamenné město obehnané hradbami se spoustou uliček, kostely i paláci. Na skále nad městem se rozkládá pevnost sv. Ivana, z níž je krásný pohled na město i zátoku. Večer jsme stihli jen projít městečko a ubytovat se. Hostel, který zde měl být, jsme nenašli. Ubytovali jsme se za dobrou cenu na dvě noci v malém penzionu s výhledem na zátoku.

NP Lovćen

Nad vodami Boky Kotorské se vypíná vápencové pohoří Lovćen. Nejvyšší vrchol Štirovnik s vysílačem ve výšce 1 779 m je viditelný již z dálky. Vystoupat od moře do hor je celkem makačka. Byli jsme rádi, že okruh tímto národním parkem jsme naplánovali jako náš první výlet nalehko. Boka Kotorska pod námi mizela v hloubi. Po překonání malého sedla se nám otevřel pohled na Tivatský záliv, kde na letišti přistávalo nebo odlétalo jedno letadlo za druhým. Hustý letecký provoz nás překvapil. Shora byl výhled naprosto úžasný. Silnice se po dvou desítkách serpentin již narovnala a pod námi byl fascinující výhled na celou Boku Kotorskou. Pak jsme se přehoupli přes sedlo a přijeli do typicky krasové oblasti. Ačkoliv Lovćen je údajně nejdeštivějším místem v Evropě, měli jsme nad hlavami dokonale vymetenou oblohu. Na den přesně o dva roky dříve jsme v Norsku zdolávali stejně vysoký kopec na Aurlandsvegen a v mrholení „klepali kosu“ v 8 °C. Tentokrát jsme to trefili dobře. A to jsme přitom byli na nejdeštivějším místě v Evropě.

V malé osadě Erakovići jsme se osvěžili malou svačinou a místním pivem Nikšičko. Právě pivo Nikšičko a pivo Jelen, se staly pro nás základními nápoji v Černé Hoře. Přeslazenou Coca-Colu moc v oblibě nemáme, o něčem jako frappé tu nikde neslyšeli a jediné kafe, které umějí uvařit v Černé Hoře, je klasický „turek“, tedy vodou zalitá mletá káva (a pak prý, že je to česká specialita). Osvěžení přišlo vhod, čekalo nás další sedlo do Cetinje.

Oblast kolem Lovćenu je národním centrem historické Černé Hory. Právě Cetinje bylo hlavním městem, sídelním místem dynastie Petrović-Njegoš. Příjezd do Cetinje vypadal nadějně. Viděli jsme nové domky, ostatně jako na mnoha jiných místech Černé Hory. Samotné centrum bylo ale opravdu odpudivé. Ztratili jsme chuť sjíždět do historického centra a ke klášteru. Tohle byl ten pravý Balkán. Možná jsme trochu zpanikařili, ale tohle nás dost demotivovalo.

Čekalo nás opět stoupání. Po několika kilometrech jsme přijeli na hranici národního parku. Budku se závorou jsme minuli jakoby nic. Cyklisté přeci mýto neplatí. Jenže ona to nebyla mýtná budka. Za vstup do národních parků se v Černé Hoře platí dvě eura za osobu. Dlouho jsme stoupali lesem na náhorní plošinu, odkud se otevřel pohled na dva nejvyšší vrcholy: Štirovnik a Jezerski vrh. Chtěli jsme se osvěžit, než pojedeme dále a výše. Jenže v hospůdce měli jenom lahvové pivo. Dostali jsme dvě lahve a jednu malou skleničku. Chlapi přeci pijí pivo přímo z lahve, ne?

Náš hlavní cíl – Jezerski vrh byl na dohled. Vystoupali jsme až na malé parkoviště, odkud k vrcholu vede široké schodiště v tunelu. Ve výšce 1 660 metrů na druhém nejvyšším vrcholu pohoří Lovćen stojí mauzoleum vladyky a básníka Petara II. Petroviće Njegoše, jednoho z nejvýznamnějších Černohorců. Za monumentálním vstupem do mauzolea je obrovská mramorová socha Njegoše s orlem v nadživotní velikosti. Vlastní sarkofág je uložen z druhé strany a dá se k němu do podzemí sejít. Od mauzolea je ale především jedinečný kruhový rozhled do krajiny. V dáli jsme rozpoznávali místa, která nás čekala v dalších dnech. Zřetelně bylo poznat pohoří Durmitor i Skadarské jezero.

V sedle mezi Jezerskim vrhem a Štirovnikem jsme objevili asfaltku, která nebyla v mapě. Mimochodem, mapy byly slabou stránkou Černé Hory. Při plánování bylo v roce 2009 území Černé Hory pro digitální mapové portály územím téměř označeným hic sun leones. Podařilo se nám koupit před cestou mapu s hypsometrickou škálou a pro pobřeží jsme měli podrobnou stovku. Pán, kterého jsme potkali v sedle, nás ujišťoval, že cesta je až dolů sjízdná bez problémů. Měl pravdu. Úzká silnička, připomínající spíše cyklostezku, nás svedla zpět na silnici ke Kotoru. Pod námi se otevřel znovu ten nádherný pohled na Boku Kotorskou. Kopce v protisvětle vytvářely zajímavé siluety. Sjezd dolů byl už docela chladný a především nás trápily tisíce mušek, které se s utichlým větrem vyrojily.

Černohorské pobřeží

Druhé ráno v Kotoru jsme se hned po otevření vydali po strmém schodišti na pevnost Sv. Ivana. Schodiště je celkem náročné, jednotlivé stupy jsou místy hodně sešlapané. Z vrchu je však úžasný pohled na staré město i lodě kotvící v přístavu. Viděli jsme odtud pěkně cestu po druhém břehu zátoky, kam jsme dále pokračovali směr Tivat.

Minuli jsme přívoz – ten, kterým bychom si bývali mohli zkrátit cestu – a přijeli do města. Bylo horko, a tak jsme se za přístavem natáhli na lavičce pod stromy. Pak jsme objevili malou restauraci u přístavu. Na zdejší banánové palačinky budeme jistě ještě dlouho vzpomínat. Byly výborné, ale banány nám lezly i ušima.

Kolem Tivatského letiště jsme po poměrně rušné cestě dorazili do Budvy. Budva je významné černohorské letovisko. V centru starého města je malá citadela. Za hradbami se skrývají úzké uličky a z hradeb je pěkný pohled na město i přeplněné pláže. Pláže v Budvě a stánky kolem, to vám byla hrůza. Něco pro nás tak děsivého, že jsme rychle začali pátrat po ubytování. Věděli jsme, že zde má být kemp. Chvíli jsme ho hledali, ale nakonec opravdu našli. Kemp byl velmi skromný, až příliš. Kdybychom tohle tušili, sháněli bychom spíš ubytování pod střechou. Nakonec to byl jediný kemp v Černé Hoře, ve kterém jsme spali. A samozřejmě jsme v něm nebyli jediní Češi.