Sicílie 2010

4. částZa památkami sicilského baroka

Koncem 17. století postihlo jihovýchodní Sicílii ničivé zemětřesení. Na troskách původních měst bylo následně obnoveno několik měst ve specifickém jednotném stavebním slohu tzv. sicilského baroka. Osm barokních měst oblasti Val di Noto bylo v roce 2002 zařazeno společně na seznam světového dědictví UNESCO. Pozdně barokní stavby převážně z bílého vápence jsou opravdu lahůdkou pro všechny milovníky architektury. Většinu z těchto měst jsme navštívili v závěrečné části našeho putování okolo ostrova.

Monti Iblei

La RuotaPiazza ArmerinaSan Michele di GanzariaCaltagironeGrammicheleVizzini~ 76 km → / 1 022 m ↑

Tropická vedra neustávala. Naopak, z vymeteného nebe se do nás hned ráno pustilo slunce, před kterým není ve zdejší krajině úniku. Nám teplo nějak zásadně nevadí, ale tady opravdu nebylo kam se schovat dříve než v nejbližším městečku. Krajina bez stromů by měla být plná výhledů, avšak tam někde v dáli v oparu byla spíš tušit než vidět Etna.

Údolí Nociara jižně od města Piazza Armerina

Do Caltagirone jsme přijeli krátce před polednem. Rozpálené město není v takových vedrech právě přívětivým místem pro turisty, ale Caltagirone stálo zato. Je to jedno z barokních měst, znovu postavených po zemětřesení v roce 1693, které jsme měli na trase. V historickém centru na náměstí jsme byli svědky neobvyklé havárie. Několik zaparkovaných skútrů popadalo jako kostky domina. Byla u toho státní i městská policie a nachomýtli se i karabiníci. A samozřejmě bylo rušno, zkrátka jako v Itálii. Nás ale zajímalo především město, ne místní šarvátky. Z dolního náměstí až ke katedrále Santa Maria vede ulice plná schodů. Každá řada schodů – a že jich bylo nepočítaně – měla jiný vzor kachlíků, kterými byla v celé šíři obložena podstupnice. Po schodech se nedá jet na kole, proto jsme museli do horního města oklikou. Mezitím jsme si prohlédli další barokní stavby. Horko bylo neúprosné. Před odjezdem z rozpáleného města jsme skončili v místním parku, který poskytoval příjemný stín a byl zde i stánek se zmrzlinou a ledovou tříští.

Za městem do nás pražilo slunce plnou silou. Stupnice teploměru dosahovala sedmatřiceti ve stínu, který tu ovšem nikde nebyl. Rozpálený teploměr ukazoval na slunci 45. Jediná příležitost k zastavení a vyhledání stínu bylo město se zvláštním jménem Grammichele. To je vystavěno na velice zajímavém půdorysu ulic ve tvaru šestiúhelníkové pavučiny. Centrem je prostorné náměstí, z něhož vybíhá šest hlavních bulvárů. Na náměstí, na kterém není kousku stínu, je jen obří socha Atlase zpodobňující sluneční hodiny a socha stavitele města. Grammichele je sice pěkné, avšak obchody zavřené, k turistům nehostinné místo. Krajina okolo byla také pěkná, ale vyprahlá.

Sluncem rozpálené náměstí Piazza Umberto I ve městě Grammichele

Už na několika místech ve středu Sicílie jsme si všimli zrušeného tělesa železnice. Cyklistovi se ihned vybaví myšlenka greenway, tedy cyklostezky budované na tělese zrušené tratě. Také tady jsme viděli v krajině jeden z úseků bývalé železnice, která, na rozdíl od silnice, nekličkovala, projížděla tunelem, skalním zářezem, přes most apod. Jenže, i kdyby zde trasu pro cyklisty vybudovali, který blázen by v takovém horku tady jezdil na kole, že? :-) Vyprahlí jsme dojeli do Vizzini, malého barokního města. Mimochodem také zde měli v menším podobné schodiště jako v Caltagirone. Město působilo spíše ospalým dojmem. Našli jsme předem vytipovaný B&B, ale nikdo nikde. Dovolal jsem se majiteli, a ten mi říká, ať mu zavoláme za hodinu. To už nám ale telefon nebral. Z druhého vytipovaného B&B se vyklubal hotel. Cena byla vyšší, ale ne o moc, takže jsme se ubytovali v krásném pokoji s výhledem do krajiny, jež kazily snad jen vrtule větrných elektráren na obzoru.

Barokní perly Sicílie

VizziniGiarratanaRagusa-IblaModicaScicliPozzalloBove Marino~ 106 km → / 978 m ↑

Po ránu bylo opět teplo, nicméně noc strávená v kamenném domě nás přeci jen trochu ochladila. Cesta údolím tak byla příjemná a pěkně odsýpala. Zbrzdil nás až přejezd sedla s městečkem Monterosso Albo. Jelo se nám překvapivě dobře, až jsme údolím dorazili do města Ragusa, tedy přesněji pod dolní město Ragusa Ibla, další z barokních měst oblasti Val di Noto. Historické centrum skýtá na celkem malé ploše několik krásných barokních staveb, zejména paláců a kostelů, kterým vévodí mohutná katedrála na náměstí. Na dolní město navazuje ještě západní horní město, také barokní. Jenže do horního města, prakticky jen kvůli katedrále, se nám už nechtělo, a tak jsme se přesunuli dále.

Barokní kostel ve městě Ragusa Ibla

Zanedlouho jsme již shlíželi z panoramatické silnice na další město v sicilském barokním stylu. Modica už tak interesantní nebyla. Na rozdíl od Ragusy byla většina domů i kostelů celkem zašlých. Mezi ošuntělými stavbami vyčnívala jen katedrála San Giorgio, která měla nově vyčištěnou fasádu. Příjemným překvapením byla i kavárna na hlavní třídě, jak jinak pojmenované, než po králi Umbertovi I, kde měli fantastickou velkou kávu se zmrzlinou, ale takovou, že dlouho předtím ani potom jsme tak dobrou neměli. Při kávě jsme se shodli, že máme ještě dost času, a tak si můžeme dovolit prodloužit trasu o další barokní město. Vyjeli jsme z Modici na jih pěkným údolím, nad kterým se klenul neskutečně obrovský most Guerrieri. Je vysoký neuvěřitelných 300 m a nese dálkovou silnici SS115. Na konci údolí nás čekalo Scicli, nádherné barokní město s paláci, kostely, domy, vše v přepychovém baroku. Všechny kamenné domy se pyšnily perfektně vyčištěnými fasádami. Katedrála, na rozdíl od katedrály sv. Jiří v Modice, byla přístupná a právě krásně nazdobená po svatbě. A hlavně – nikde žádní turisté. Ulice zely prázdnotou. Jet přes toto město byl výborný nápad.

Bylo horko, ale už „jen“ těsně nad třicet stupňů, takže docela příjemně. Obří nákupní centrum nás zachránilo od žízně. Ovšem vlézt v takovém horku do klimatizovaného obchodu je vždy spíš za trest. Tentokrát to vyšlo na Janu. Opět jsme dosáhli pobřeží. Podél moře jsme dojeli do města Pozzallo a pár kilometrů za ním do kempu s impozantním názvem King’s Reef (Králův útes). Kemp nebyl zdaleka tak impozantní, ale byl slušný a celkem levný.

Siracusa

Bove MarinoIspicaNotoAvolaSiracusa, OrtygiaSiracusa, theatroSiracusa, kemp~ 82 km → / 579 m ↑

Při našem putování po jihovýchodě ostrova ve znamení baroka byla před námi ještě další barokní města. Města Ragusa Ibla a Scicli nasadila z našeho pohledu pomyslnou laťku vysoko, ale město Noto, které bylo další na řadě, ji směle zdolalo.

Divadlo v barokním městě Noto

Noto je vskutku krásné město. Podobně jako v Scicli, i tady vyčištěné fasády svítily na ostrém jižním slunci. Těžko říci, která ze staveb byla hned po katedrále nejzajímavější. Všechny ulice byly čisté a plné turistů. Noto lze přehlédnout také pěkně shora z věže jednoho z kostelů. Na terasu se stoupá neuvěřitelně úzkým schodištěm. Toto město se nám opravdu velmi líbilo. Ale zpátky k našemu příjezdu. Právě jsme se rozkoukávali na malém náměstí, když jsme na druhé straně zahlédli napakované kolo. Je celkem vzácnost potkat tady na jihu cyklisty, nepočítáme-li „chrty“ na silničních kolech. Kolo patřilo Antonovi z Německa. Dali jsme se do řeči a Anton nám ukazoval svůj řetěz s roztrženým článkem. Byla právě neděle, takže pochopitelně nemohl sehnat otevřený cykloservis a na opravu s sebou neměl nářadí. Řetěz jsem opravil rychlospojkou za chvíli. Jak nám později Anton psal, vydržel mu až do konce cesty. Bez pomoci by se určitě řetěz roztrhl v nejbližším kopci.

Ve městě jsme se zdrželi skoro do jedné odpoledne. Italové v té době nepracují, užívají siestu, to jen my středoevropané šlapeme do pedálů. Siesta má ale také jednu výhodu – na silnicích jezdí minimum aut. To se celkem hodilo, protože silnice na Syrakusy díky tomu byla prázdná. Po hodince cesty jsme už stáli na mostě, který dělí nové Syrakusy od ostrova Ortygia, historického centra. Hned za mostem jsme narazili na trosky antického Apollónova chrámu. Ostrov je ale plný dalších památek. Tou patrně nejvýznamnější je barokní katedrála Santa Maria delle Colone. Tato opravdu nádherná stavba (opět) s perfektně vyčištěnou fasádou jakoby zářila novotou, a tak trochu zastiňuje další stavby na náměstí Piazza del Duomo. Zajímavostí katedrály jsou původní antické sloupy vestavěné ve stěně boční lodi, které jsou zřetelně rozpoznatelné. Na samém jižním cípu ostrova leží pevnost Castello Maniace. Trefili jsme zde ale bohužel zavírací den.

Katedrála Santa Maria delle Colonne ve městě Siracusa

Přesunuli jsme se na severozápad města, kde leží rozlehlý archeologický park. Vedle sebe zde najdete několik památek na antické řecké a římské doby. Římský amfiteátr byl zarostlý trávou, což možná zapříčinil fakt, že ještě nebyla hlavní sezóna, tak kdo by se tu s trávou sekal, že? Opodál se nachází obrovské řecké divadlo, které údajně patří k největším vůbec. Při koupi lístků do areálu nás tam posílali ze všeho nejdříve, protože otvírací doba je tam o hodinu kratší. Důvod jsme pochopili vzápětí, co jsme vešli. Divadlo se totiž stále používá. Kamenné tribuny byly překryty dřevěnými lavicemi a na jevišti byly obrovské kulisy. Něco takového podle mého názoru na místo pod ochranou UNESCO nepatří, ani mimo sezónu. Později jsme zjistili, že na hlavní sezónu je divadlo bez těchto nevzhledných dostaveb. Ale co naplat, kdo sem pojede opakovaně. Je to doslova podraz na turisty, kteří o nějaké divadelní představení nestojí. Z parku jsme byli celkem zklamaní. Většina areálu leží v zajímavém kotli pod skalami, v bývalém lomu zarostlém bujnou středomořskou vegetací. V tomto směru je to opravdu pěkné místo. Ve skále jsou skalní byty a dole pod nimi jeskyně zvaná Dionýsovo ucho. Přes šedesát metrů dlouhá, přes deset metrů široká a třiadvacet metrů vysoká díra ve skále prý sloužila za Dionýsia I. jako vězení.

Do kempu jsme se museli vrátit kousek po silnici na Noto. V malém skromném, ale celkem pěkném agrokempu (proč byl „agro“, na to jsme nepřišli), který byl překvapivě jediný v okolí, jsme byli jen my, ještě jedno auto se stanem a pak další prázdný stan.

Katánská nížina

Siracusa, kempPriolo GargalloVillasmundoCarlentiniVillaggio Turistico Europeo~ 93 km → / 866 m ↑

Z prázdného stanu po ránu vylezl Anton. Ano, ten, kterého jsme potkali v Noto, a kterému jsme tento kemp poradili. Posnídali jsme společně v rozlehlém altánu. A pak jsme se vydali na poslední etapu zpět do Katánie. Cesta vedla opět přes Syrakusy. Nad městem leží pevnost Castello Eurialo, která byla součástí vnějšího opevnění Syrakus. Z vnějšku působily zarostlé ruiny celkem nezajímavě, ale atraktivní byl labyrint chodeb pod hradem.

V příkopu pevnosti Castello Eurialo

Přes rušná průmyslová města na pobřeží se nám podařilo vymotat z aglomerace a trefit silnici do nevýrazných kopců, v nichž leží město Carlentini. Krajina to byla pěkná, ale moc jsme toho tady nenafotili. Přes noc se totiž nebe pokrylo nízkými mraky a přes ně se jen chvilkami a neochotně dralo slunce. Ani tentokrát jsme na nedalekou Etnu nedohlédli.

V Carlentini jsem obdržel SMS zprávu od letecké společnosti, že náš zítřejší odpolední let se odkládá z odpoledne na večer o celých šest hodin. Nebyla to moc radostná zpráva. Bylo nám hned jasné, že domů se tak dostaneme po půlnoci a další den přijdeme do práce pěkně utahaní.

Sjeli jsme z hor a minuli ceduli s nenápadnou informací o zavřené silnici. Nevěnovali jsme jí pozornost, to jsme ale měli. Když jsme přijeli na kruhový objezd nedaleko pobřeží, zjistili jsme, že most na pobřežní silnici SS114 je zrušen a musí se na objížďku, až kdovíkam. Zuřili jsme. Ten most, jak jsme později na satelitním snímku zjistili, tam už není asi hodně dlouho a možná ani nebude. Nebyl to první případ silnice, kterou tady zavřeli, postavili jinou a starou nechali zarůst. Je tu přeci dálnice, tak jaký problém, že? Objížďka nám přidala hezkých pár kilometrů, a protože jsme na ni nebyli připraveni, místo průjezdu průmyslovou zónou jsme skončili na tangenciále, tedy na dálnici, vedoucí ovšem skoro nikam, protože měla směr k onomu zrušenému mostu. Předjela nás zde asi čtyři auta, takže s jízdou po dálnici nebyl problém. Dojeli jsme do kempu na pobřeží na jihu Katánie. Kemp měl svá nejlepší léta už za sebou a stan jsme stavěli v písku. Bylo zataženo, ale moře bylo konečně trochu teplé a dalo se do něj vlézt. Z pláže byla zase vidět Etna.

Catania

Villaggio Turistico EuropeoCatania, centrumCatania, FontanarossaPrahaBrno~ 24 km → / 136 m ↑

Příjezd od jihu do centra Katánie jsme měli nacvičený už od příletu. Na Katánii jsme měli původně jen dopoledne, teď neplánovaně celý den. Nemuseli jsme tedy nijak chvátat. V Katánii je hodně budov postaveno z černého lávového kamene. Nepůsobí tedy tak blyštivě jako barokní města jihovýchodu ostrova, ale rozhodně tu je co obdivovat, a to nejen katedrálu na hlavním náměstí. V centru náměstí stojí fontána se sochou slona nesoucího sloup. Slon je i ve znaku města a jeho symbolem. V těsném sousedství náměstí se nachází rušná tržnice, kde trhovci prodávají ryby, mořské plody, olivy a jiné potraviny a přitom se navzájem překřikují.

Porta Garibaldi v Katánii

Vyjeli jsme kousek z centra ke kostelu San Nicolò, přiléhajícímu k benediktýnskému klášteru. Zvenku celkem nevzhledná stavba ukrývá zajímavý interiér. Na podlaze kostela je vyznačen poledník, jakési sluneční hodiny, na které dopadá slunce štěrbinou ve stropě a ukazuje různé časové údaje, včetně zvěrokruhu. V zadní části kostela jsou hrobky mnichů. Nás zaujala pamětní deska, na níž bylo vyryté jméno Jan Palack. Podle doprovodného textu jsme poznali, že se opravdu jedná o Jana Palacha, jehož jméno zde poněkud zkomolili. Rušnými ulicemi jsme se prodrali k římskému divadlu s odeonem, které je ukryté v husté zástavbě domů. Zajímavé je, že ačkoliv je divadlo na kopci, jeho jeviště je zatopeno vodou. Celé divadlo je poněkud ztracené v okolní zástavbě. Času jsme měli spoustu, a tak jsme ještě projeli kus města za dalšími památkami. Našli jsme si pěkné místo před hradem Castelo Ursino nedaleko centra. Hrad svým tvarem připomíná typické francouzské pevnosti a sem nijak nezapadá. V parku se k nám přidala i skupinka Čechů, kteří také čekali na zpožděný odlet stejným letadlem. Navečer jsme se vydali na letiště, vyzvedli bedny a spakovali kola. Další zpoždění jsme naštěstí nenabrali, domů jsme ale přijeli pozdě v noci po půlnoci, jak se dalo předpokládat.

Naše další cesta do Středomoří skončila sice pozdě, ale domů jsme se vraceli s dobrým pocitem. Příroda, památky a celá atmosféra ostrova, nebo spíš ostrovů, pokud započteme nedaleké Eolské ostrovy, to vše nás nesmírně zaujalo. Sicílie už pro nás není tím vzdáleným ostrovem, kde řádí mafiáni, ale půvabnou zemí uprostřed Středozemního moře, kterou stálo zato navštívit.