Sicílie 2010

2. částLipary a severní pobřeží

Eolské ostrovy jsou vrcholky sopek vyčnívajících z moře v neklidném vulkanickém pásu mezi Vesuvem a Etnou. Část z nich je stále aktivní. Kromě vyhledávaných pláží jsou právě sopky hlavní atrakcí ostrovů. Rozhodně jsme nelitovali krátké odbočky z velkého ostrova, na jehož severní pobřeží jsme se vzápětí vrátili.

Eolské ostrovy (Vulcano a Lipari)

Po ránu se oblačnost z předchozího dne začala rozpouštět a obloha slibovala den jako ze škatulky. V liparském přístavu bylo rušno jak na orientálním tržišti. Všude spousta hlasitě debatujících lidí. Snažil jsem se zakoupit lístek na trajekt, kterým jsme se chtěli dostat na sousední ostrov Vulcano. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, co mi chtěl chlapík z pokladny sdělit svým „šipisbókn“ vysloveným se zřetelným italským přízvukem. „Ship is broken“ [šip is broukn], loď se porouchala, aha! „A jsme v háji,“ mysleli jsme si. Ba ne, kolem byla spousta malých stánků, v nichž nabízeli malí přepravci dopravu, zejména na Stromboli. V jednom z nich nám typicky temperamentní Ital nabídl dopravu na Vulcano za polovinu ceny proti trajektu. Dokonce jsme ho přesvědčili i na návrat v brzkých odpoledních hodinách, přestože běžně se jeho loď vrací až pozdě odpoledne. Neměli jsme v úmyslu se vyvalovat na pláži jako jiní turisté a odpoledne jsme chtěli vyzkoušet Lipary cyklistické.

Rychlý člun nás s dalšími turisty za chvilku dovezl do přístavu Porto di Levante. Přímo nad přístavem se zvedá skoro 400 metrů vysoký kráter sopky. K poslednímu výbuchu na Vulcanu sice došlo někdy před půl druhým tisíciletím, ale z kaldery se stále kouří. Po turistické stezce lze vyjít na vrchol Gran Cratere. Přístup je zpoplatněn několika Euro, ale stojí vskutku za to. Rázem jsme se ocitli v měsíční krajině a jen pohled dolů nás ujišťoval, že nemíříme do pekla. Z fumarol se valil hustý štiplavý dým, před kterým varovala cedule u příchodu k hoře. Právě v okolí těchto kouřících míst byly nejkrásnější krystaly síry, výzva pro fotografy. Stačilo se přiblížit po větru a bylo to celkem bezpečné. Kouř hnaný větrem nám ale nedovolil obejít celý jícen sopky po okružní stezce. Na ostrově je více pozůstatků sopečné činnosti. Dole u přístavu se nacházejí léčivé teplé prameny. Lidé se zde koupají v teplém bahně. Tuhle atrakci jsme ale nezkoušeli. Kdesi jsem četl, že člověk je pak cítit sírou ještě po několik dalších dní. To jsme tedy opravdu moc nechtěli.

O půl druhé nás v přístavu opět čekal člun a odvezl nás zpět na ostrov Lipari. Na odpoledne jsme měli v plánu cyklistický program. Cílem bylo ostrov objet. V letovisku Canneto jsme minuli vytipovaný kemp. Tady jsme si uvědomili, kolik času jsme si ušetřili ubytováním ve městě. Ze silnice byl nádherný výhled na ostrovy Panarea a Stromboli. Po nočním dešti byla výborná viditelnost a nad Stromboli byl velmi dobře rozeznatelný oblak kouře. Na severu ostrova jsme projeli kolem obřího lomu na pemzu s přilehlým starým přístavem. Letovisko Aquacalda u přístavu působilo ospalým dojmem. Pak se před námi v odpoledním slunci objevily siluety zbývajících ostrovů Eolského souostroví – Salina, Filicudi a Alicudi. Vrcholem okružní silnice byla vyhlídka Quattrochi (v překladu čtyři oči) na jižní cíp ostrova Lipari a sousední Vulcano. Okruh se uzavřel opět ve městě, kterému vévodí citadela nad přístavem a katedrála.

Pozornému čtenáři neušlo, že jsme na ostrovech vynechali oblíbenou večerní vyjížďku na Stromboli, která denně chrlí červenou lávu. Bohužel, čas na tohle přírodní divadlo již nezbyl. Alespoň máme důvod se sem někdy vrátit. Ostrovy jsou totiž vskutku nádherné.

Severní pobřeží na úpatí Nebrodi

Trajekt na Sicílii odplouval brzo ráno, takže v Milazzu jsme byli už před devátou. Byl tedy čas vyjet k hradu nad městem. Hrad byl z nezjištěných důvodů zavřený, ale i z terasy pod ním byl pěkný výhled na severní pobřeží, kam jsme měli dále namířeno. Nad Sicílií se stále válely mraky, které si ostrov držel. Na pobřeží však prosvítalo slunce.

Vznosně pojmenovaná Riviera di Ponente v Milazzu byla jedním velkým smetištěm. Až v sousedním letovisku Caldarà vypadala pláž k světu. Nás ale nelákaly tolik pláže jako spíš malebnější pobřeží a památky. Dvě z nich byly na dohled již od Millazza. Poutní areál Santuario di Tindari stojí na vysokém ostrohu nad mořem. Oltáři kostela vévodí socha Černé Madony s dítětem, podle které se mu také říká Santuario della Madonna Nera. Pod kostelem parkují desítky autobusů a kolem něj byl i v době siesty pořádný mumraj. V těsném sousedství svatyně se nachází vykopávky původem řeckého města Tyndaris. Návštěvníci se mohou projít mezi základy římských domů s několika sloupy a dojít až k řeckému divadlu. To je – bohužel – využíváno pro představení i dnes, takže v době naší návštěvy bylo znehodnoceno několika řadami plastových sedadel. Výraznou dominantou vykopávek jsou trosky staré baziliky.

U silnice v nedalekém Patti jsme si na žluté značce přečetli, že pobřežní silnice je uzavřena. Navrhovaná objížďka vedla po dálnici a navíc několikakilometrovým tunelem. Po zkušenosti z Taorminy jsme byli trochu nejistí. Zastavili jsme cyklistu jedoucího v protisměru. Z jeho italštiny jsem vyrozuměl, že je tu nějaký problém, ale když nás změřil pohledem, tak prohlásil „MTB – sì“ a rukou naznačil kopec.

Silnička se kroutila podél skal, projeli jsme i malým tunelem. Byl to moc pěkný úsek a díky výluce na něm byl skoro nulový provoz. Za letoviskem Capo Calavà to ovšem přišlo. Cesta byla zahrazena vlnitým plechem, neproniknutelná bariéra. Tu patrně postavili, aby se silnicí nepokoušeli projet ani všudypřítomné skútry. A právě pro místní tu byla zbudována objížďka, která nás vyhnala asi 20stupňovým stoupáním vysoko do kopce. Shora bylo patrné, že silnice má jenom strženou krajnici a my se tu musíme honit do vrchu. Co je pro skútr snadné, cyklista prokleje. Neznalí poměrů jsme pak ještě jako příslovečné cvičené opice kličkovali po směrovkách kolem města, kam byla svedena případná doprava, která ignorovala objížďku. Italský výraz pro objížďku – deviazione – v jiném v češtině používaném významu stejného jazykového základu naznačoval, co jsme si o italských objížďkách v tu chvíli mysleli. Do Capo d’Orlando jsme dorazili navečer. V kempu jsme byli skoro sami. Kemp sice oficiálně nebyl otevřen, ale měli jsme předem zjištěno, že zde bude možné přespat.

Severní pobřeží na úpatí Madonie

Silnice za Capo d’Orlando procházela spíše nudná letoviska a míjela dlouhé pláže. Za pozornost stálo až město Santo Stefano di Camastra, proslavené svojí malovanou keramikou. Už při příjezdu do města silnici lemovaly dílny a obchody. Chvíli jsme pozorovali místního umělce, jak maluje velký talíř barevným vzorem. Z keramiky bylo ve městě skoro všechno – čísla domů i ulic, vývěsní štíty, obklady zábradlí i obrazy v dlažbě. Moc pěkné městečko. A také moc pěkný den. Slunce se do nás opíralo a v místním baru jsme se chladili ledovou tříští, která se nám osvědčila jako nejlepší osvěžení. Na Sicílii jsme měli možnost ochutnat ji v nejrozmanitějších příchutích.

Za městem byla cesta mnohem zajímavější. Silnice lemovaná oleandry kopírovala pobřeží s četnými výhledy k moři na opuštěné pláže a útesy se čtyřbokými strážními věžemi. Na čtvrtou odpoledne jsme dojeli do Cefalù, které bylo cílem etapy i pomyslným hlavním cílem dne. Průvodce nelhal. Cefalù je, i přes příval turistů, opravdu velmi pěkné. V odpoledním slunci byl z přístavu krásný pohled na město s mohutnou katedrálou a na skálu s troskami hradu. Katedrálu nechal zbudovat normanský král Roger II., údajně po vítězném tažení proti Arabům. Král Roger II. si zde také přál být pohřben, ale nakonec bylo jeho tělo uloženo v katedrále v Palermu. Uvnitř katedrály je několik mozaik, kterým dominuje velká mozaika Krista Pantokratora (Krista všemohoucího/vševládce/vládce světa) v závěru chrámové lodi. Podobnou mozaiku lze nalézt jen v klášteře v Monreale u Palerma.

Spletí úzkých uliček jsme se davy turistů prodrali až pod skálu. Zamkli jsme kola a vydali se k hradu. Z vrcholu je fascinující výhled na pobřeží, turistický přístav, město s katedrálou i na hory Monte Madonie. Pak jsme se vymotali z města, dokoupili zásoby a užívali teplý letní večer s krásným západem slunce.

Monti Madonie

Nechtěli jsme jenom kopírovat pobřeží. V horách při severním pobřeží se nacházejí přírodní parky. Vypadalo to, že mraky nad vnitrozemím se už konečně rozplynuly, což byla šance na hory. Měli jsme v plánu udělat okruh pohořím Madonie s četnými výhledy. Ještě poslední pohled na malebné město s hradem a z Cefalù jsme začali nabírat výškové metry do kopců Madonie. První zastávkou byla svatyně Gibilmanna, poutní kostel s nádherně vyřezávaným oltářem. Než jsme se občerstvili v restauraci pod kostelem, zase se zatáhlo. Za městečkem Isnello to už vypadalo na déšť, takže jsme upustili od záměru přejet další sedlo a cestu zpět k pobřeží jsme si významně zkrátili. V horách začalo pršet, zatímco na pobřeží stále svítilo slunce.

Kousek od vytipovaného kempu na pobřeží se nachází vykopávky řeckého města Himera. U silnice leží zbytky chrámu. Hlídač nás nekompromisně vykázal pro lístky. Museli jsme tedy nejprve do muzea na kopci. Když jsme se pak vraceli, byl chrám v obležení studentů, takže se nedalo nic vyfotit. Samotné vykopávky leží na plošině stolové hory. Menší nedostatek je v tom, že pokud není posekáno, není nic vidět. Posekáno bylo pár desítek metrů čtverečních, zbytek základů byl ukryt v půlmetru vysoké neproniknutelné trávě. Jen v malém muzeu bylo něco zajímavostí.

Kemp Himera stál také za to, tento zážitek nelze vynechat. Příjezd vypadal honosně, i když poněkud zašle. Závora byla zavřená a recepce opuštěná. V restauraci u pobřeží jsem odchytil ženu, která nás zavedla na místo, kde si můžeme postavit stan. Každé místo pro stan nebo přívěs mělo svůj vlastní domeček s toaletou, sprchou a také dřezem. Vše vypadalo dost zašle a byl zde pouze jeden obytný přívěs, ve kterém spali nejspíš lidé od kempu. Šok nastal po otevření domečku. Vše bylo pokryto silnou vrstvou prachu. Paní bez mrknutí řekla „moment“ a po chvíli se objevila s utěrkou, kterou vše lehce otřela a … hotovo! Pak jsem se chvíli dohadoval, že jí do rána občanku nenechám, že jí zaplatím hned. Představa, že bych ji ráno nesehnal, vypadala dost reálně. Kemp byl nejdražším kempem na cestě a potvrdilo se to, co o rok dříve v Katalánsku: nejhorší = nejdražší. Od této chvíle se stal výraz „Himera“ [imera] mezi námi synonymem pro slovo „výdrb“, ať již u památek nebo u ubytování, které nesplnily naše očekávání.