Sicílie 2010

3. částNapříč ostrovem k antickému jihu

Po severním pobřeží jsme se přiblížili k Palermu, hlavnímu městu Sicílie. Velké aglomeraci jsme se chtěli vyhnout i za cenu vynechání zajímavých míst. V plánu jsme tedy měli cestu středem ostrova na jižní pobřeží, kde se nachází největší antické perly Sicílie. Vnitrozemí nás přitom překvapilo malebnou středomořskou krajinou.

Monti di Palermo

Opustili jsme nešťastný kemp Himera a ještě kousek pokračovali po pobřeží průmyslovou zónou směrem k Palermu do města Termini Imerese. Odtud jsme změnili kurz na jih, do hor. Na svahu nad přehradní nádrží Lago Rosamarina stojí město Caccamo, typické italské městečko s úzkými uličkami, spoustou kostelů a také s hradem. Hrad je celkem malý, ale je z něj pěkný výhled do krajiny, na přehradu a je možné dohlédnout až k moři. Krajina kolem cesty za městem nás mile překvapila svojí malebností. Neustále se objevovaly nové velmi daleké výhledy. Bylo krásně slunečno a po předchozích deštích byl vyčištěný vzduch bez oparu. Ačkoliv jsme víceméně pořád stoupali, užívali jsme si tento úsek, který byl po kvalitní silnici téměř bez provozu a také skoro bez civilizace. Jen sem tam bylo nějaké menší městečko nebo zemědělská usedlost.

Ostrovy ve Středomoří, nejen Sicílie, mají jedno společné: ve vnitrozemí se nenachází téměř žádné kempy. To je celkem nešťastný fakt pro plánování trasy, tedy pokud nechcete spát nadivoko, což my nepreferujeme. Ono spaní ve volné přírodě mimo pláže je ve Středomoří velmi komplikované. Jakmile totiž sejdete z cesty, nečekejte zelenou louku, všude jsou trny, macchie, kameny, často jsou pozemky oplocené ostnatým drátem. Když jsme hledali alternativní ubytování uprostřed Sicílie, našli jsme náhodou i ubytování na chatě u městečka Prizzi pod horou Monte Carcaci. Před příjezdem do městečka jsem dle domluvy zaslal SMS majiteli chaty. Opravdu, zanedlouho Salvatore přijel svým terénním autem a dovezl nám dokonce čerstvý chléb z místní pekárny. Salvatore je velice sympatický a milý chlapík a bylo to příjemné setkání. Chatu využívá pro různá setkání, například skautů. Kolem chaty lze totiž postavit stany i kempery. Azzienda Didattica Carcaci byla jedním z nejlepších ubytování za celou historii našich dosavadních cest. V kamenném domečku v nádherné krajině jsme našli veškerý komfort, jaký jsme chtěli, a nemuseli jsme ani stavět stan.

Monti Sicani a Selinunte

Ráno za námi Salvatore opět přijel převzít chatu a rozloučit se. Prizzi leží neuvěřitelně rozeseto na celém jižním svahu oblého kopce. Pohled na městečko je úžasný. V úzkých uličkách jsme našli realisticky malované zdi (murales), o kterých jsme věděli z internetu, a na které nás upozornil i Salvatore. Na samém vrcholu v místě bývalého hradu se pak otevírá výhled do údolí i na nedalekou vodní nádrž. Na křižovatce pod městem ukazoval rozcestník směr na Corleone 22 km. Toto sicilské městečko bylo rodištěm Vito Andoliniho, který si v USA změnil jméno právě podle tohoto místa. Alespoň takto ztvárnil Mario Puzo hlavního hrdinu svého slavného románu Kmotr. Na mysl mi okamžitě přišla průvodní melodie filmu, kterou jsem si následně pobrukoval po zbytek dne. Téma sicilské mafie může vzbuzovat v cestovateli po Sicílii pochybnosti o vlastní bezpečnosti, ale určitě si mafii nikdo nemůže představovat tak, že někdo z rozmaru střílí po turistech.

Krajina Monti Sicani byla stejně zajímavá jako den předtím a cesta rychle ubíhala. V městečku z českého pohledu se zvláštním názvem Chiussa Sclafani jsme potkali skupinku německých motorkářů. Tak jako i mnozí jiní byli překvapeni, že máme vlastní kola, která jsme dopravili letecky. Hodně lidí si myslí, že jsme si kola vypůjčili. Tahle zkreslená představa je dokladem toho, jak lidé vnímají cyklocestovate, že nemají reálnou představu o tom, co cestování na kole obnáší. A to byli motorkáři, kteří cestují také se všemi věcmi.

Městečko Giuliana bylo posazené pěkně na kopci nad údolím. Od něj jsme začali dlouze klesat z hor. Ačkoli v mapě silnice neměla zakreslenou zelenou linku, nám se okolní krajina moc líbila. Silnice nás dovedla zemědělskou krajinou plnou pastvin, polí a vinic do města Sambuca di Sicilia, jehož okolí bylo obklopeno doslova mořem vinic. Pak zbývalo poslední sedlo a byli jsme na páteřní silnici jižního pobřeží SS115. S větrem v zádech jsme v pozdním odpoledni dojeli k dalšímu z cílů našeho putování, antickému chrámovému komplexu v Selinunte.

V Řecku jsme prošli mnoho památek. Kromě aténské akropole se tam ale moc chrámů nedochovalo. Tady na Sicílii mají paradoxně zachovalejší řecké památky než v samotném Řecku. Takovou památkou je i v Selinunte nejlépe zachovaný chrám označovaný jako E. V pozdně odpoledním slunci byl velmi působivý a fotogenní. Má zachovány prakticky všechny sloupy. Místo působí úchvatně. Další chrámy, které pobořila zemětřesení, jsou až na výjimky v troskách. Pouze u chrámu C na nedaleké akropoli se zachovala řada sloupů, které při naší návštěvě byly v lešení. Ale i tak byla procházka rozvalinami antického města na břehu moře pěkná. A ještě jaký je důvod, proč se chrámy jmenují tak podivně? Archeologové zkrátka nepřišli na to, kterým bohům byly zasvěceny, tak jim přidělili pouze písmena.

Ubytovali jsme se v malém výborném kempu Athena. Ačkoliv byl pouze jednohvězdičkový, byl velmi pěkný a levný. Jeho součástí byla i na první pohled celkem honosná velká restaurace s antickým průčelím. Překvapivě nebyla drahá a dali jsme si zde patrně nejlepší pizzu, kterou jsme dosud měli. Červeným sicilským vínem jsme připili na další kilometry po ostrově, který konečně dostál svému přízvisku „ostrov slunce“.

Jižní pobřeží – Caltabellotta

Selinunte bylo nejzápadnějším bodem naší cesty na Sicílii a ta se přehoupla do své druhé poloviny. Dalo by se říct, že dosud jsme jeli tam, od teď jsme už jeli zpátky. Po jižním pobřeží a zejména po hlavní silnici by byla cesta celkem nudná. Silnice SS115 vede ne moc záživnou krajinou dost daleko od pobřeží, takže k zajímavým bodům jsme museli odbočit. Prvních 40 km do města Sciacca jsme proto ujeli prakticky na jeden zátah.

Odpolední program byl již zajímavější. Za městem jsme začali stoupat po horské silnici do městečka Caltabellotta. S přibývajícími výškovými metry přibývaly také výhledy do krajiny. Na vrcholu hřebene jsme pak uviděli na skalním ostrohu malou budku připomínající rozhlednu a u ní rozeznatelnou postavu. Odstavili jsme kola a po schodech stoupali nahoru. Tajemství rozhledny bylo odhaleno. To radioamatér, který se nám představil jako Nino, zde měl svoji „základnu“ a navazoval spojení. Od budky byl úžasný výhled. Také městečko Caltabellotta je situováno naprosto fascinujícím způsobem pod skálou na jihovýchodním svahu kopce těsně pod vrcholem. Úplné orlí hnízdo. Z vyhlídky pod hradem, který byl právě v rekonstrukci, byl další parádní výhled do krajiny i na město. Několika serpentinami jsme sjeli opět do nížiny na hlavní pobřežní silnici a do nedalekého kempu.

Jižní pobřeží – Agrigento

Na další den jsme měli připravenou jen relativně krátkou cyklistickou etapu. Hlavním cílem dne byla prohlídka významné památky – Údolí chrámů u Agrigenta. Vydali jsme se tedy po rušné SS115. Jen chvíli po vyjetí jsme odbočili k pobřeží, kde se nachází vykopávky řeckého města Eraclea Minoa. Z města se dochovaly jen základy domů a malého půlkruhového divadla. Zajímavější byly působivé vysoké bílé křídové útesy, na kterých vykopávky leží.

Do Agrigenta jsme přijeli v hustém proudu aut kolem přístavu. Do centra města jsme ani nezajížděli a rovnou jsme si to po jižním obchvatu zamířili do Údolí chrámů (Valle di Templi). Ono to údolí vlastně ani není údolí, spíše naopak pahorek, na kterém se nachází několik starořeckých chrámů, které jsou památkou zapsanou na seznamu UNESCO. A opravdu je tu hodně k vidění. Některé, jako například ten největší, zasvěcený – jak jinak – vládci olympského panteonu Diovi, se nachází v rozvalinách. Údajně byl po chrámu v Efezu největším starověkým chrámem. V místě Diova chrámu lze nalézt sestavené zbytky soch obrů, které stávaly nad sloupy této obrovské stavby. Opakem je nádherný dórský chrám Svornosti (Concordie), který je jednou z nejlépe dochovaných antických památek svého druhu vůbec. Za svůj perfektní stav vděčí tomu, že byl v 6. století přeměněn na křesťanský kostel. Z dalších několika staveb se pak dochovaly většinou jen řady sloupů, ale celé toto místo pro nás bylo velkým zážitkem. Neodradily nás ani davy turistů, ani fakt, že při fotografování sloupů chrámu Blíženců (Dioskúrů Castora a Poluka) se na pozadí stále objevuje kulisa moderního města.

Zpátky do středu ostrova

Z kempu nedaleko Údolí chrámů jsme se vydali opět do vnitrozemí ostrova. Byla to taková typicky přejezdová etapa, od které jsme moc nečekali. Říkali jsme si tedy, že to vezmeme po hlavní silnici, aby nám cesta rychleji ubíhala. Ale to by nebyla Sicílie, aby nás místní cestáři nepřekvapili. Hned za městem nás cedule začala hnát zpět do města na objížďku kdesi na druhou stranu, než byl náš směr. Vzali jsme to tedy podle původního plánu přes hory a nakonec jsme ani nelitovali. Jeli jsme pěknou krajinou, jen trochu jednotvárnou.

Do města Caltanissetta jsme dorazili celkem brzo. Zastavili jsme na jedné z hlavních ulic nedaleko místa, kde se měl nacházet vytipovaný B&B, abychom se zorientovali v mapě. Právě v tu chvíli vedle nás zastavil skútr a řidič nás oslovil plynulou angličtinou, kterou jsme od místních slyšeli jen málokdy, jestli nám může pomoci. Sdělili jsme mu, že hledáme B&B Santa Lucia. Shodou náhod to byl majitel stejnojmenného ubytování a my stáli právě před jeho domem. Ubytovali jsme se v pěkném a prostorném klimatizovaném apartmánu s terasou. Jedinou slabinou byl fakt, že jsme museli vynést kola úzkým schodištěm až do nejvyššího patra, což znamenalo přední kola sundat. Tohle je největší nevýhoda ubytování ve starých domech v centrech měst, není zde kam dát kola. Bylo mi ale záhadou, proč na fotografii, kterou jsem si pamatoval z vyhledávače ubytování, byl dvorek. Jak jsme po návratu doma zjistili, podle kostela Santa Lucia jsou pojmenovány dva nedaleké B&B.

Caltanissetta byla nejzajímavějším místem dne. Kromě několika barokních kostelů jsme jeli obdivovat i poněkud netradiční místo, a sice hřbitov. Nebyl to hřbitov ledajaký, jak z jeho značení v italštině vyplývá i bez překladu: cimitero monumentale. Stejně jako jsme předtím viděli na Korsice, tak i na Sicílii je zvykem stavět na hřbitovech mohutné hrobky. Některé z těch, které jsme viděli v Caltanissettě, připomínaly spíš kaple a zámečky, architektonicky velmi zajímavá díla. To chudší obyvatelstvo se musí s místem posledního odpočinku smířit v poněkud skromnější podobě. Místo hrobů jsou tu postaveny domy, připomínající bytovky, kde jsou jednotliví nebožtíci uloženi v několika patrech nad sebou. Aby se pozůstalí dostali do vyšších pater, musí použít k přístupu žebřík… Podobně tak u zdi pod skálou, na níž stojí skrovné zbytky hradu. Hřbitov s mohutnou vstupní branou je tak doslova městem ve městě.

Enna a Piazza Armerina

Z Caltanissetty jsme jeli vyprahlou krajinou mezi poli a olivovými háji. Už od rána sluníčko zatápělo. Již několikátý den se teplota držela nad 30 stupni. Snažili jsme se proto po ránu dojet co nejdále. První zastávkou na cestě bylo město Enna. Historické centrum je vystavěno kolem mohutného hradu na vysokém kopci a právě ten byl naším dalším cílem. Vstupné se neplatilo. Ze třetího nádvoří se dá vystoupat na věž, odkud je kruhový výhled do krajiny, jenže několik dní trvající vysoké teploty zapříčinily, že přes hustý opar nebylo vidět daleko. Tam kdesi na východě měla být vidět Etna, ale dohlednost byla nejvýš do 15 kilometrů a dál jen bílo bez horizontu. Po chvíli se nás ujal mladík s cedulkou z infocentra. A že nám něco poví o městě a výhledu, když budeme chtít. Angličtinou s výrazným italským akcentem celkem zajímavě vyprávěl asi 10 minut a svůj výklad zakončil dotazem na odměnu. Hrad tedy nebyl úplně zdarma. :-)

Že si Italové libují v objížďkách, jsem už zmínil. Tentokrát se nás objížďka kolem Enny přímo netýkala, ale i my jsme se díky ní dostali na jinou silnici, než kterou jsme chtěli jet. Do městečka Piazza Armerina jsme ovšem trefili. Úzkými uličkami dlážděnými čedičem jsme se prodrali až k barokní katedrále. Samo město ale nebylo tím hlavním, co nás sem přivedlo. Několik kilometrů za městem se nachází vskutku unikátní zbytky římské císařské vily (Villa Romana del Casale) s velmi zachovalými mozaikami. Ne nadarmo je tato památka na seznamu UNESCO. Lovecké a bojové scény a především mozaiky dívek v bikinách jsou velmi známé a často reprodukované. Už na přístupu lemovaném stánky s tretkami byly davy lidí. Mezi nimi jsme se prodrali i do vlastní vily. Nad mozaikami jsou zbudovány lávky, takže je možné je fotit z nadhledu, pokud se na vhodné místo probojujete skrze zájezdy poslouchající výklad průvodců. Velkým zklamáním z vily ovšem nebyly davy turistů, s těmi na podobných místech počítáme, nýbrž fakt, že většina komplexu byla nepřístupná z důvodů rekonstrukce. Nejznámější motivy jsme sice viděli, ale vila je unikátní právě svým rozsahem. Je totiž největším komplexem římských mozaik na světě. Omluva paní ředitelky, vytištěná na pokladně, byla docela trapná. Rekonstrukce z evropských peněz podle informační cedule projektu měla proběhnout v letech 2007 a 2008. V kalendáři byl letopočet 2010 a konec prací v nedohlednu.

Náladu jsme si spravili až večer. U nedaleké tratorie na křižovatce jsme vyhledali malý kemp, o kterém jsme se jen dočetli náhodou. Malý travnatý plácek za restaurací byl pěkným a příjemným místem na nocleh. V kempu i v restauraci jsme byli úplně sami. Jaký to kontrast s odpolední tlačenicí.