Sicílie 2010

1. částVe stínu Etny

Sicílie se nachází celkem dost na jihu, takže jsme sem chtěli cestovat co nejdříve. Přímé letecké spojení na Sicílii z Prahy je však pouze v letní sezóně a zahajovalo až poslední květnový týden. Letadla z Prahy létají do Katánie, což je druhé největší město ostrova a rozlehlá aglomerace na východním pobřeží na úpatí Etny. Katánie byla výchozím bodem našeho putování.

Pod velkou kouřící horou

Dříve, než naše letadlo dosedlo na ranvej letiště Fontanarossa v Katánii, viděli jsme za oknem Etnu – velkou horu se svým typickým obláčkem kouře u vrcholu. Cesta co nejblíže k vrcholu byla jeden z jasných bodů naší výpravy. Otázkou, kterou jsme dlouho při přípravě řešili, bylo, zda na Etnu vyrazit hned na začátku, nebo až na konci naší okružní cesty, coby třešničku na dortu. Nakonec jsme se, s ohledem na zvolený směr cesty, rozhodli zařadit ji do programu nezvykle hned na úvod.

Do Katánie jsme přiletěli na čas. Sestavili jsme kola a vyrazili vzhůru na úpatí Etny, která se, při sjezdu z rampy u letiště, před námi krásně vyjímala v odpoledním slunci. Ono úpatí Etny je hodně sporný termín. Hora se totiž zvedá pozvolna a s přibývající nadmořskou výškou je stoupání stále strmější. Tedy žádná homole. Do „základního tábora“ v kempu v Nicolosi nás proto čekalo souvislé a táhlé stoupání od hladiny moře z výšky nula. Ještě předtím jsme ale potřebovali ve městě sehnat kartuši do vařiče. Měli jsme vytipovaný obchod pro zahradu a kutily po cestě, kde by ji mohli mít. Kartuší vskutku měli spoustu, dokonce správné značky, ale bohužel jen narážecí typ, tedy pro převážení nevhodný.

Cestou jsme u benzínky dofoukli pláště a vyrazili do ulic velkoměsta. Cesta městskou aglomerací byla docela náročná. V rušných městech se musíte na kole vždycky obrnit trpělivostí a je dobré mít nastudovanou trasu. To jsme také udělali a vyplatilo se nám to, protože jsme celkem rychle opustili rušné město i za stálého nabírání výšky. Aglomeraci však nikoliv. Jedno město tu navazuje na druhé. Do kempu v Nicolosi v 830 m nad mořem jsme dorazili až se setměním a stan jsme stavěli s čelovkami. Rychle do stanu, ráno nás čeká zdolat Etnu!

Výstup na Etnu

Probudili jsme se do mlžného rána. Místo modrého nad námi bylo bílé nebe. Etnu nebylo přes mraky vidět. „No tohle!“ Co naplat, jsme tu, třeba se to spraví.

A opravdu. Jak jsme začali stoupat, před námi se nebe roztrhalo a proti nám se objevil vrchol té černé hory s bílými fleky, připomínající srst dalmatina. Také okolí silnice bylo černé a v místech, kudy tekla láva při posledních erupcích, úplně mrtvé, resp. sporadicky porostlé travou. Viděli jsme u cesty i jeden dům zavalený po střechu lávou. Silnice byla úplně nová, protože ta původní byla nedávno zničena. Přijeli jsme k obrovskému parkovišti u chaty Sapienza. Odtud začínají výlety k vrcholu. Dostat se až k vrcholu je teoreticky možné i s kolem, ale prakticky je to vyloučeno. Cesta je extrémně strmá, v prachu a kamení to klouže. Jak vypadali uprášení odvážlivci, kteří se na vrchol vydali pěšky, jsme viděli na vlastní oči.

Od chaty Sapienza v 1 900 metrech vede o 600 metrů výše lanovka. U terminálu, v němž pouští působivé video s ukázkami posledních erupcí, se přesedá na terénní autobusy, či spíše nákladní auta s nadstavbou pro převoz turistů. Ty po prašné cestě vyhrnuté v lávě buldozerem vyvezou zážitků chtivé turisty do výšky 2 900 metrů k bývalé chatě Torre del Filosofo. Z té už zbyl jen vyčnívající kus střechy. U chaty si turisty převezmou průvodci, kteří s nimi absolvují několikasetmetrový okruh s výkladem po místech nedávných erupcí. Poslední velké erupce před naším příjezdem na jižní straně hory byly na začátku století, ale hora se doposud neuklidnila. Erupce poškodila chatu Sapienza i lanovku. Holt život na úpatí hřmící hory je spojen s rizikem. Naštěstí erupce Etny zatím nedosahují apokalyptických rozměrů, hora vypouští spíše jen horkou lávu, než že by sopečnými pumami zavalila okolní aglomeraci.

Výhled z hory musí být parádní. Měli jsme štěstí, vrcholek nebyl zahalen v mracích, ale mraky a opar byly všude kolem, takže dohlednost byla „jen“ pár desítek kilometrů. Ale o výhled tu nešlo, přišli jsme se přeci podívat na vrchol sopky. A i když jsme se nedostali až k hlavnímu kráteru, z něhož stoupá kouř, nahlíželi jsme do menších postranních kráterů hrajících nejrůznějšími odstíny červené a černé. Pekelné místo s horkou půdou pod nohama. A to doslova. Přestože na vrcholu bylo celkem chladno, jen kolem 10 stupňů, stačilo odhrábnout kousek vrchní vrstvy a země byla na dotek teplá. Volný pohyb na vrcholu Etny je omezen. Přesto jsme se na chvilku trhli od skupiny, ale přes sněhové pole jsme dále sami raději dále nešli.

Nasedli jsme opět do autobusu a vrátili se k našim kolům u Rifugio Sapienza. Zbývá dodat, že celá tahle legrace, která je mimochodem hojně navštěvovaná, nás stála 52 €, samozřejmě na osobu. Nic naplat, kolikrát se sem člověk za život podívá. A když si uvědomím, že až přijde další erupce, tak to zase všechno může vzít láva s sebou… U parkoviště jsme obešli ještě nějaké menší krátery a začali sjíždět zpět do Nicolosi. Za poctivé ranní stoupání jsme nyní, jako odměnu, měli dlouhý pozvolný sjezd. Etna byla za námi, či spíše nad námi, a to ještě po následující dva dny.

Města na východním pobřeží

„Slunce! Kde je?“ Zatažená obloha nás zklamala. I předpověď na internetu nedávala pro dnešek naději na zlepšení. Prokličkovali jsme nepřehlednou aglomerací až zpět k moři do letoviska Aci Castelo. Na skalnatém ostrohu stojí malá pevnost. Je z ní vidět na nedaleká skaliska zvaná Ostrovy kyklopů, kteří je podle báje naházeli do vody. Za pěkného slunečného počasí jistě fotogenní místo.

V nedalekém Acireale jsme zastavili u hypermarketu. Z nákupu jsem se vrátil se správnou kartuší. „Bingo!“ To nám trochu zvedlo náladu. Acireale samo o sobě je celkem pěkné barokní město, jedno z měst postavené ve stylu sicilského baroka. Chrámy opravené, moc pěkné. Podél pobřeží vede rušná silnice, po které jsme pokračovali dále. Na to, abychom jeli po alternativní trase podél pobřeží, a chvílemi se to nabízelo, jsme neměli chuť. Po hlavní silnici to celkem odsýpalo až do letoviska Giardini-Naxos. V místním rozlehlém archeologickém parku na místě starého řeckého města toho mnoho není k vidění. Spíše jen zbytky základů staveb a něco málo amfor v malinkém přilehlém muzeu. Turisticky zajímavější je sousední Taormina.

Taormina se rozkládá na kopci a od moře je třeba zdolat pár desítek výškových metrů. Na tento zážitek určitě nezapomeneme. Našli jsme si příjezd do města po vedlejší silnici. Silnici jsme trefili. Asi v půlce stoupání jsme minuli ceduli zákaz vjezdu, ale nějak jsme jí nevěnovali pozornost. Pak skoro před vrcholem jsme zjistili, že silnice je napříč zcela rozkopaná a absolutně neprůjezdná, místo nepřekonatelné i pro kola. Museli jsme se tedy vrátit do poloviny kopce a hodně strmou stezkou, znalou jen místními, vystoupat do města. To jsme ještě netušili, že něco podobného se bude na Sicílii opakovat vícekrát.

Za branami Taorminy se skrývá historické město. A také davy turistů. Projít s naloženým kolem úzkou hlavní ulicí podvečerního města bylo místy skoro nemožné. Jednou z hlavních turistických atrakcí zde je staré řecké divadlo. Kulisa Etny za jevištěm antického divadla je nejspíš jedním z nejfotografovanějších záběrů Sicílie. Je odtud krásný výhled k moři. Ještě lepší může být z pevnosti, která se nachází vysoko nad městem. Původně jsme měli v úmyslu k ní vyjet, ale motivaci nepřidávala zatažená obloha. I když se již viditelně zlepšovalo počasí, bylo celkem dost hodin. Nějaký čas jsme ztratili objížďkou a také kemp byl až za městem. Ubytovali jsme se v údolí plném citronovníků severně od Taorminy.

Monti Peloritani

Ráno se nám podařilo sbalit celkem rychle. Modré nebe a předpověď z internetu, to byly motivace, ale hlavním důvodem bylo, že nás čekala nejdelší etapa, navíc k trajektu. A ten nečeká. Nebyl čas stoupat opět do Taorminy a pořídit lepší záběry Etny s divadlem. Město jsme projeli na úrovni moře a zakousli se do hor. Projížděli jsme městečky severně od Etny. Teplota se začala zvedat k 30 stupňům. Přijeli jsme ke geoparku u soutěsky řeky Alcantara. Řeka se tu zarývá mezi skaliska a je možné se zde procházet ve vodě. Zřejmě příjemné osvěžení, ale my jsme museli pokračovat.

Začali jsme stoupat na hřeben pohoří Monti Peloritani, které tvoří osu Messinského poloostrova. Přejezdem pohoří jsme se vyhnuli pobřežní komunikaci a také jsme zabloudili hlouběji do hor. Ze stoupání do sedla jsme stále pozorovali horu Etnu, kterou jsme nyní viděli od severu. Za krásného polojasného počasí jsme odpoledne dosáhli horského městečka Novara di Sicilia. Těšili jsme se na následující sjezd k moři. Z něj se ale rázem stal úprk před deštěm. Během půlhodiny se absolutně zatáhlo a za námi se schylovalo k bouřce. Na pobřeží stále svítilo slunce, ale cesta po pobřeží nebyla nijak zajímavá, takže nebyl žádný důvod snížit tempo a tak jsme do přístavu v Millazzu dojeli dostatečně včas.

Zakoupil jsem lodní lístky a zanedlouho jsme již seděli na trajektu. Nepustili nás na horní palubu, ale stejně nebylo o co stát. Déšť nás totiž dohnal. Míjeli jsme právě ostrov Vulcano, když jsme za kapkami pokrytými okny trajektu pozorovali, jak pod mrakem není z ostrova vidět víc než pár metrů nad hladinou. V přístavu Lipari už nepršelo. Měli jsme v úmyslu dojet do kempu čtyři kilometry od přístavu, jenže po vystoupení z lodi nás odchytla nějaká paní s nabídkou ubytování. Nejprve jsme ji odmítli. Když viděla, že máme stan a jsme odhodlaní jet do kempu, podařilo se nám velmi přijatelně stlačit cenu. Za příplatek proti kempu jsme, kromě neporovnatelného pohodlí, získali také exklusivní výchozí pozici v samotném centru městečka.