Francouzské středohoří 2010

4. částMonts Dômes a Monts Dore

Hory nelze, ve většině případů, poznat stejně dobře ze sedla kola jako při pěších túrách. Také na vrcholky sopek ve Francouzském středohoří nelze vyjet na kole. A právě proto jsme v plánu a také de facto v záloze měli, vyjde-li počasí, uskutečnění dvou pěších „treků“. Do auta jsme s sebou vzali i „pěšácké“ turistické vybavení na celodenní túry.

Chaîne des Volcans

Hora Puy de Dôme je mohutný sopečný dóm v oblasti la Chaîne-des-Puys. Na vršku byste kráter hledali marně, sopka totiž nikdy nevybuchla. Jedná se jen o obrovskou hromadu vytlačeného magmatu. Po ránu se vrchol hory halil do mraků. Auto jsme zaparkovali na celkem plném parkovišti v Col de Ceyssat. Nahoru vede strmá stezka, snad prý stará římská cesta. Alternativu tvoří asfaltová do spirály stočená silnice, o které se mnohde píše jako o zajímavé cyklistické metě. Na pouhých přibližně čtyřech kilometrech vystoupá až na vrchol, což v reálu znamená 12% stoupání. Nevím, jak to s těmi koly je. V místě, kde pěší stezka přechází silnici, byla umístěna zcela jasná značka se zákazem vjezdu cyklistů bez výjimek. Faktem je, že cyklistu jsme na kopci potkali jediného, a ten kolo tlačil po pěší stezce.

Stoupali jsme mrakem. Když jsme přišli na vrchol, sotva jsme byli schopni se zorientovat. Jen podle plánku na infosloupku jsme dokázali najít další cestu. Po schodech jsme v naději za výhledy vyšli až na východní vyhlídku u vysílače. Doufali jsme ve změnu počasí. Pod vysílačem a meteorologickou stanicí se nachází trosky Merkurova chrámu, které jsme si mezitím prohlédli. Stačilo vyčkat a mraky se opravdu pomalu roztrhaly. Před námi se začaly objevovat výhledy na Clermont-Ferrand na východě, na sopečné kužely na severu, i na sousední Monts Dore na jihu. Shora jsme viděli stáda ovcí, pasoucí se na zelených homolích s rozlehlými proláklinami v místě jícnů bývalých erupcí. Nejedná se však o samostatné sopky, všechny tyto kužely jsou součástí soustavy jediného vulkánu. Atraktivnímu výhledu odpovídá také zájem turistů. Vrchol sopky jich údajně navštíví přes půl milionu ročně. Podle informačních cedulí je sem má od následujícího roku vozit po silnici také turistický vláček od nové železnice, která vede pod horou. Zatímco pěší zdolání vrcholu vyžaduje celkem slušnou kondici, a pár velmi zadýchaných jedinců jsme při návratu potkali, nahoru se dá v některé dny vyjet i autem po zaplacení mýta, případně autobusem. Vrchol je tak přístupný každému, kdo je ochoten zaplatit příslušný obnos, čemuž odpovídá vysoká návštěvnost.

Původně jsme uvažovali o přechodu celého parku s přesunem vlakem. Ještěže jsme tak neučinili. Když jsme chtěli z vrcholu Puy de Dôme sejít k ostatním sopkám, zjistili jsme, že cesta je uzavřená z důvodů rekonstrukce. Sejít jsme tedy museli stejnou stezkou, která se mezitím zaplnila turisty, takže jsme šli proti davu lidí. Co však s načatým dnem. V mapě jsme si vytipovali jeden z dalších vrcholků severně odtud. Díky času jsme stihli ještě malý okruh v soutěsce nad městečkem Ceyrat. Den jsme tak zaplnili beze zbytku.

Puy de Sancy

Přiblížil se poslední den našeho pobytu. Poslední výlet jsme věnovali horám Monts Dore něco kolem třiceti kilometrů na jih s cílem zdolat Puy de Sancy, nejvyšší vrchol Francouzského středohoří. Do městečka Mont-Dore jsme původně měli dorazit již na kole a pěší výlet byl jen rezervou, ale když nám to nevyšlo na začátku, plánovali jsme cestu tak, aby nám čas na pěší výstup v závěru zbyl.

O den dříve jsme z Puy de Dôme nad Monts Dore viděli modrou oblohu, takže jsme se těšili. Ale počasí nepřálo. Na obloze bylo od rána hodně mraků. Zaparkovali jsme auto na kraji Mont-Dore a po značené cestě kolem mohutného vodopádu jsme se dostali nad údolí, ve kterém město leží. Údolí je slepé a jeho závěru dominuje Puy de Sancy. Tento bývalý stratovulkán z konce třetihor mohl být až o půl kilometru vyšší než dnes. Vyhasl však, stejně jako další sopky v tomto kraji, před více než dvěma sty tisíci lety a od té doby na své výšce hodně ztratil. Celá oblast neleží na žádném tektonickém zlomu, takže návratu sopečné činnosti se obávat nemusíme. Měli jsme v úmyslu obejít celé údolí. Stezka kolem něj nabízí četné výhledy dolů i na okolní hory. Viděli jsme údolí u St-Nectarie a další místa, kterými jsme projížděli. Jenže než jsme došli na konec údolí, mrak zcela zahalil vrchol. Pod vrchol Puy de Sancy vede lanovka, což opět znamená nával turistů. Mrak nemrak, od horní stanice lanovky s turistickou chatou směřovaly na vrchol proudy lidí po dřevěném chodníku se schody tak, že se nedalo ani vyhnout. Vrchol byl v obležení. Jak jsme se od něj vzdalovali, lidí ubývalo. Také počasí se trochu spravilo a mohli jsme pořídit několik záběrů se sluncem.

Dolů do údolí sváží turisty druhá lanovka, tentokrát kolejová s historickými vozy. My jsme však sešli až do města pěšky. Mont-Dore bylo pěkné a celkem rušné město. Spousta krámků s místními specialitami z masa, sýry, vína a jiné lahůdky. Byly jsme na konci cesty, a to nás inspirovalo k tomu, že bychom měli něco z toho dovézt domů. Výlet do Monts Dore jsme využili i k návštěvě míst, která jsme měli původně projet na kole. Kromě přírodních zajímavostí bylo hlavní zastávkou městečko Orcival, kde stojí stará románská katedrála. Je to úžasná stavba se zajímavým interiérem, kryptou a především vzácnou románskou soškou Panny Marie s dítětem – Notre Dame d'Orcival, chráněnou před vnějšími vlivy skleněnou skříňkou.

Návrat domů

Čas se nachýlil. Po ránu jsme sbalili všechny věci, doplnili palivo a vzhůru na cestu. Bylo krásné suché počasí, silnice s celkem rozumným provozem, dvě kola na střeše auta jako bychom ani nevnímali, ujížděli jsme směrem k domovu. Ačkoliv jsme po cestě měli naplánováno hned několik potenciálních míst k přespání, dojeli jsme pozdě večer až do Brna. Skončila se další z našich cest za poznáním starého kontinentu.

Francouzské středohoří bylo pravda trochu deštivější, než jsme zvyklí ze Středomoří, ale s tím jsme předem počítali. Stihli jsme všechno a přidali si další kamínek do mozaiky našich cest. Už když jsme odjížděli, věděli jsme, že tato v pořadí čtvrtá návštěva země galského kohouta by určitě neměla být poslední.