Francouzské středohoří 2010

2. částMonts du Cantal

Kraj nejvyšších sopek Francouzského středohoří Park des Volcans d’Auvergne tvoří tři hlavní horské skupiny: Monts Dômes, Monts Dore a Monts du Cantal. Monts Dômes jsme již měli na dohled a navštívili ho zatím jen okrajově, neboť v našem plánu figuroval až na konec pro pěší výšlapy. Monts Dore jsme proti plánu s ohledem na počasí zatím také vynechali. Před námi byla oblast pohoří Monts du Cantal a malebná krajina kolem přehrad na řece Truyère.

Dobývání Puy Mary

Každá výprava má mít svoji „nej“ etapu, něco jako královskou. Přejezd pohoří Cantal touto královskou etapou měl být, to jsme věděli již předem. Probudili jsme se do krásného slunečného rána. Nejvyšší vrcholy pohoří Puy Mary a Puy de Peyre Arse, byly na dohled. Zaskočil jsem do městečka do pekárny a přímo od pece jsem si odnášel křupavé bagety. Po dobré snídani jsme byli dobře naladěni na další cestu do hor. Rozhodli jsme se proto, že když je tak pěkně, ani nepůjdeme na hrad nad městečkem, nebudeme ztrácet čas a rovnou si to namíříme k našim dalším cílům. V plánu nadcházející celkem dost dlouhé etapy totiž bylo zdolat hned několik ne právě malých horských sedel za sebou.

Údolím to jelo pěkně rychle. Staré kostelíky, malá tvrz a dvoje vodopády. Od jezera u vodopádů se již Puy Mary zdála na dohled a v horách bylo zřetelně rozpoznatelné, kudy vede hřebenová vyhlídková silnice Route des Crêtes do sedla pod vrcholem. Výšku jsme začali nabírat za Le Claux. Než jsme vyšlapali na sedlo Col de Serre o tři sta metrů výše, obloha se kompletně zatáhla, podobně jako první den naší cesty. Bylo zřejmé, že z výhledů nic nebude, alespoň jsme však chtěli zdolat metu. Když jsme přijeli do sedla Pas de Peyrol, vrchol Puy Mary už byl zcela zahalen v mracích a ochladilo se o sedm stupňů na pouhých 13. Než jsme se stihli ohřát horkým čajem v restauraci, začalo jemně mrholit. Že je to „konečná“, bylo jasné hned. Ani pěší výstup k vrcholům, ani okruh přes dvě další vysoká sedla, nic z toho se nekonalo. Následoval tedy přímý sjezd z hor dolů. Štěstí nám zatím nějak nepřálo. Přejeli jsme jen nenápadný hřbítek do města Murat. Přijeli jsme od severu a právě tady se nad městem tyčí kopec s několik metrů vysokou bělostnou sochou Panny Marie s Ježíškem, od níž je krásný výhled na kamenné město. Jeho uličkami jsme následně ještě chvíli bloumali. Objevili jsme třeba malý orloj na jednom z domů a neopomenuli návštěvu místní katedrály.

Podle oblasti Cantal se jmenují i vynikající sýry. Uvnitř jsou lehce krémové, na povrchu pokryté tvrdou šedou kůrou s plísní. Tuhle lahůdku lze koupit samozřejmě všude. Obchody se sýry a s vínem jsou velkým lákadlem, jenže vozte tyto dobroty na kole… V Muratu jsme již ten den končili, takže na večeři jsme si kus této lahůdky přeci jen koupili. Místní sýry byly pro nás vždy vítaným zdrojem energie.

Ještě než jsme dojeli do celkem pěkného a velkého kempu u řeky, zajeli jsme se podívat na druhý břeh ke starému kostelu v Bredons. Stará románská stavba je zajímavá zejména uvnitř, neboť má naprosto netradiční interiér, který určitě stojí za vidění.

Pohořím Cantal do soutěsky řeky Truyère

Po ránu pršelo. Stan se nám podařilo vysušit jen díky prostorné jídelně v kempu. Zásluhou toho jsme mohli zavčas vyrazit. Ačkoliv okružní silnici v srdci Cantal jsme den předtím nezdolali, toto pohoří jsme ještě zdaleka neopouštěli.

Ranní stoupání nás dovedlo do malého, ale velmi sympatického městečka Albepierre-Bredons a pak do sedla Prat de Bouc s výškou těsně pod čtrnácti sty metry nad mořem. Slunce sice občas prokukovalo mezi mraky, ale bylo poměrně zima a větrno. V sedle jsme si proto udělali krátkou přestávku na zahřátí v restauraci. Měli tu vynikající crêpes – typické francouzské palačinky – s borůvkami. Byla to příjemná zastávka, jakých cestou moc nebylo. Tento kout Francie je opravdu bohem zapomenutý a na možnost občerstvení jsme moc nenarazili. Po sjezdu do údolí následovalo další sedlo. Cesta vedla jen lesy a pastvinami, sem tam u cesty nějaké stavení. Vesnice v údolí Brezons působily opuštěně, nikde jsme nepotkávali auta ani lidi. První větší sídlo na cestě bylo až město Pierrefort. V malém baru, snad jediném otevřeném krámku ve městě, alespoň z těch, které jsme našli, jsem koupil obložené bagety. Na druhou stranu musím přiznat, že davy turistů a ani auta na cestách nám nijak nescházely.

Na jih dále po trase teče řeka Truyère, která meandruje v hlubokém kaňonovitém údolí, zaplaveném přehradami. Údolí bylo velmi podobné těm, co známe od nás z jihu Moravy a Vysočiny. Listnaté lesy a krajinný ráz okolí nám vůbec nejvíce připomněl Podyjí. Také zde jsou na řece zbudovány přehrady, podobně jako Vranovská nebo Dalešická. Půl druhého tisíce kilometrů od domova jsme si připadali jako na výletě někde „za humny“. Ale tuto krajinu máme rádi, připomínka domova nám nikterak nevadila. Údolí s přehradou Sarrans jsme přejeli v úzkém místě po zajímavém lanovém mostě Pont du Tréboul, který je zachovanou technickou památkou. Když jsme se vyhoupli opět nad údolí, v dáli stále bylo vidět pohoří Cantal, od kterého jsme se vzdalovali. Opět jsme projížděli mezi pastvinami a loukami. Bylo to krásné odpoledne. V původním plánu bylo sjet zpět do údolí Truyère, ale cestou jsme natrefili na pěkný a dobře vybavený kemp nad městečkem Chaudes-Aigues. Zkrátka, po Francii se cestuje na kole parádně.

Kolem přehradní nádrže Grandval

Lázeňské městečko Chaudes-Aigues proslavil pramen s vodou teplou 82 °C. Vyvěrá s celkem velkou intenzitou z trubky nedaleko malebného náměstíčka. Náměstí jsme málem přejeli, protože se na ně přijíždí nenápadně průjezdem z hlavní silnice. V boulangerii na náměstí jsme pořídili něco sladkého na další cestu.

Překonali jsme opět řeku Truyère a po hlavní silnici jsme se vydali k městu St-Flour. Ačkoli v mapě byla silnice nakreslená rovná jako podle pravítka, neskutečně se vlnila nahoru a dolů, jak překonávala údolí a údolíčka napříč vrstevnicemi. Po zdolání téhle lochnesky jsme přijeli do města, kde konečně bylo zase trochu živo a obchody otevřené. St-Flour leží na vršku. Na západ odtud bylo v dáli stále vidět pohoří Cantal a na východě vrchovinu Margeride, náš další cíl. Ale to až další den. Bylo pěkné polojasné počasí a v počtu dní jsme se drželi původního plánu. V krajině kolem řeky Truyère jsme totiž měli naplánovanou takovou celkem neobvyklou kličku. Na jih od města zaplavila údolí Truyère další přehrada. Rušné město jsme nechali za sebou a vrátili se do opuštěné krajiny pastvin a luk.

Nad jedním z bočních údolí přehradního jezera Grandval jsme předem věděli o zřícenině hradu Château d'Alleuze, typické malé francouzské pevnosti čtvercového půdorysu s baštami v rozích. Hrad, či spíš tvrz stojí na malém skalnatém ostrohu a je velice pěkně zasazen do krajiny. Ruiny na nás zapůsobily velmi romantickým dojmem. Kdyby tohle místo býval navštívil Karel Hynek Mácha, složil by zde nepochybně podobnou báseň jako svůj Máj. Genia loci místa umocňuje starý románský kostelík opodál, od nějž na protější kopec vede křížová cesta k dalšímu kostelíku na vrcholu. Pak už jsme se přiblížili k přehradní nádrži. Ta je mimo jiné využívána i k rekreaci. Břehy tu ovšem nelemují řady chat jako u nás na Vranově. Ze silnice nad údolím jsme našli několik vyhlídek, odkud bylo vidět plachetnice na jezeře. A ještě něco musím zmínit: v několika malých obcích, jakkoliv jinak na první pohled zapadlých, jsme objevili několik kempů.

O jednom technicky zajímavém mostu přes kaňon Truyère jsem již psal. Ale ten se ani zdaleka nevyrovná jinému mostu přes tutéž řeku. Úžasný železniční most Viaduc de Garabit se svou fascinující červenou příhradovou konstrukcí a s délkou přes půl kilometru se klene nad řekou ve výšce přes 150 metrů. Díky červenému nátěru jsou dobře patrné všechny detaily mostní konstrukce, která se z dálky zdá jako by byla ze stavebnice Merkur. Barva každopádně v odpoledním slunci zvyšovala impozantnost tohoto mostu. Most dokončila v roce 1888 společnost Gustava Eiffela. Svojí originalitou a svým provedením je možné jej plně srovnávat se známou pařížskou věží ze stejné dílny. Dal by se směle označit „Eiffelovkou naležato“. Most jsme prohlédli nejprve od hladiny jezera a pak k němu vystoupali blíže. Podjeli jsme dálnici A75, která vede opodál, a zbývalo nám posledních několik kilometrů do sympatického kempu v Ruynes-en-Margeride.