Francouzské středohoří 2010

3. částHaute Loire

Dálnice A75 je jednou z hlavních tepen z Paříže ke Středozemnímu moři. Pro nás byla jakýmsi pomyslným předělem na trase výpravy. Na dalších kilometrech jsme se také pomalu přiblížili k těm oblastem Francouzského středohoří, ve kterých jsme absolvovali předchozí cesty po Francii. Sopečná krajina se zde pomalu měnila na vápencovou, ale pozůstatky sopečné činnosti jsme ještě úplně neopustili.

Vrchovina Margeride a soutěska řeky d'Allier

V předchozích dnech nás konečně začalo provázet pěkné počasí. I tentokrát od rána svítilo slunko, a to je vždy hned větší radost z cestování.

Ruynes-en-Margeride je typické malé francouzské městečko. Zajeli jsme se podívat ke staré věži, jediné zdejší zajímavosti, a pak jsme již začali pozvolna stoupat do kopců vrchoviny. Podél silnic a ve vesnicích po cestě jsme viděli spousty památníčků z druhé světové války. V těchto horách působili za války příslušníci partyzánských jednotek. Skupina Maquis du Mont Mouchet byla jednou ze skupin francouzského odporu bojovníků, která si kladla za cíl zabránit postupu německých jednotek z jihu Francie na pomoc jednotkám v Normadii. V květnu 1944 zaútočili na partyzány Němci se silou asi 3 000 mužů ze vzduchu i s obrněnci. Líté boje připomíná také monument a muzeum na vrcholu hory Mount Mouchet.

Vrchovina Monts de la Margaride je porostlá hustými lesy, které ale střídají louky a z nich se nám otevíraly četné výhledy do okolní krajiny. Ta trochu připomíná Šumavu nebo Český les. Touto pěknou oblastí jsme sjeli do města Langeac. Na hlavní křižovatce v centru stály zátarasy a policista ze silnice naším dalším směrem odkláněl auta. Jak jsme zjistili v informacích, v údolí řeky Alier se právě jel cyklistický závod.

Dávali jsme si zrovna frappé v místní kavárně, když jsme na světelné tabuli nad námi zjistili, že závod už bude odpoledne končit. Rozhodli jsme se policisty objet bočními uličkami. Přeci cyklistům, pokud bychom je potkali, snad včas uhneme. Na silnici bylo prázdno, ale sem tam projelo i auto. Závod již opravdu končil. Závodníky jsme také potkali, ale spíš osamocené jedince, kteří dojížděli do cíle v protisměru. Žádného závodníka jsme neohrozili.

Opatství Chautenges s kostelem ční na čedičovém kopci v údolí řeky Alier. Krátkou, ale strmou silničkou jsme se vyšplhali k jeho bráně. Překvapilo nás, že do malé rajské zahrady kláštera byl vstup zcela volný. O několik kilometrů jižněji v témže údolí jsme objevili další zajímavé místo. Vesnice Prades s kamennými domy leží v zákrutu řeky. Všude bylo spousta lidí, zvláště na pláži. Nad vesnicí se tyčí vysoká čedičová skála a z ní byl dolů zvlášť pěkný výhled. Když jsme se dostali nad údolí, byla dál cesta jen lehce zvlněná, ale nějak nás oba přepadla únava. Rozhodli jsme neztrácet výšku a využít toho, že kempy jsou skoro všude. Místo v Monistrol-d’Alier jsme tak skončili v nedalekém St-Privat-d’Alier.

Soutěskou d'Allier do Languedocu

Změna kempu měla ještě jednu výhodu. Místo v hlubokém údolí u řeky jsme ráno začínali etapu na kopci a celkem v pohodě jsme tak mohli sbalit ráno suchý stan, neboť v údolí by schnul mnohem déle. V kempu s námi přenocovalo i několik poutníků na cestě do Santiaga de Compostela. Jedna z dalších větví této poutní cesty ve Francii prochází právě tudy. St-Privat-d’Alier je takové malé pohledné městečko. Na jih od něj pokračuje silnice nad údolím řeky Alier. Chvíli kličkuje mezi skalami a jsou z ní pěkné výhledy, pak se ztrácí v lese a sjíždí k přehradě. Údolí dále pokračuje soutěskou, kterou projíždí turistický vlak mnoha tunely. Bohužel tu není žádná silnice ani stezka, a tak jsme museli opět nahoru nad údolí. Cesta byla opravdu moc pěkná a celkem dobře se nám jelo. Pak jsme znovu sjeli do údolí řeky. Ze sjezdu jsme fotografovali dlouhý kamenný do oblouku stočený železniční viadukt Chapeauroux. Leží na zmiňované turistické trati údolím řeky Allier.

Řeka Allier tvoří hranici dvou regionů. Z Auvergne jsme přejeli u Chapeauroux do sousedního Languedocu. Na silničních ukazatelích se začaly objevovat cíle, které jsme znali z naší cesty před třemi roky. Také kaňon, kterým jsme stoupali, trochu připomínal kaňony z jihu Francouzského středohoří. Na tomto místě jsme podcenili situaci. V údolí jsme minuli restauraci v domnění, že po cestě bude jistě ještě nějaké další občerstvení. Nejenže jsme žádné nenašli, ale nebylo pořádně kde zastavit. Jak sjedete z hlavních turistických tras, skončí v těchto krajích okamžitě i civilizace. Na nedostatek turistů si ale nemůže stěžovat okolí přehrady Naussac. Rozlehlé jezero je centrem rekreace a vodních sportů. Také kemp u stejnojmenného městečka je obrovský. Postavili jsme stan na louce v nejvyšším patře kempu, odkud byl pěkný výhled na jezero. Západ slunce jsme si ale vychutnávali při místních specialitách v pěkné restauraci na břehu.

Na horním toku řeky Loire

Ráno se nad jezerem přehrady pářilo, ale nad námi bylo vymetené nebe, takže jsme rychle sbalili stan a vyjeli. Daleko jsme ale nedojeli. Hned v sousedním městě Langogne jsme navštívili velmi zajímavé muzeum, které nás zdrželo na víc než hodinu. Dochovala se zde přádelna ovčí příze poháněná vodním kolem. Technická muzea, která jsou navíc funkční, navštěvujeme rádi. Ochotná paní průvodkyně nás provedla od spodního patra s vodním kolem, a dále všemi provozy od česání, spřádání až po tkaní. Všechny stroje nám postupně pustila, jsou plně funkční. Na závěr si Jana dokonce z příze zkusila utkat několik řádků. V muzeu je i malý obchod se spoustou výrobků z ovčí vlny. Člověk by si hned něco koupil, ale na cestě s kolem je to složitější s dopravou suvenýrů a dárků. Alespoň malá ovečka z vlny nám toto zajímavé místo doma připomíná.

Od starobylého městečka Pradelles, které je už opět v Auvergne, jsme z terasy pozorovali v dálce nádrž Naussac. Krajina, kterou jsme nyní projížděli, je poměrně málo zalesněnou vrchovinou. V dáli jsme viděli několik kuželových kopců, prokazatelně sopečného původu. Tam někde v těch kopcích na obzoru pramení řeka Loire, jedna z nejvýznamnějších francouzských řek. Do údolí horní Loiry jsme přijeli jen pár kilometrů toku řeky od pramene. Řeka tu proráží hluboký skalnatý kaňon. V údolí na vysoké skále nad meandrem řeky v městečku Arlempdes se tyčí zřícenina hradu. Z údolí působí velmi pěkně. Nahoře nás přivítala zavřená branka. Lístky jsme zakoupili v hotelu v městečku. Prohlídka měla začít za pět minut. Rychle jsme doběhli zpět k brance. Zřícenina byla přístupná pouze s průvodcem, ale na rozdíl od jiných turistů jsme se před zavřenou brankou neotočili. Měli jsme tak vlastně štěstí. Příjemná slečna mimochodem s dobrou angličtinou, což není ve Francii zcela obvyklé, nás měla na prohlídce samotné. Když nám ukázala celý hrad, mohli jsme si ho ještě sami projít a pořídit tady pěkné záběry.

O kus dále po řece – nad městečkem Goudet – stojí další zřícenina. Také odtud je pěkný výhled na řeku a městečko. Jak jsme se tak postupně vraceli nad údolím opět proti proudu a po druhém břehu Loiry, poměrně hodně se zatáhlo. Kdesi v dálce i zahřmělo. Na déšť ale nedošlo. Kruhové jezero Le Lac-d'Issarlès, kde byl cíl naší trasy, se nachází ve výšce 1 000 metrů nad mořem. Má průměr přes kilometr a plochu téměř 100 hektarů. Voda vyplňuje bývalý sopečný kráter, resp. maarovou sníženinu. Na břehu jezera je kemp, v němž jsme se ubytovali.

Monts du Vivara a Velay

Jezero Issarlès leží opět v Languedocu, v departmentu Ardèche. V kaňonu řeky Ardèche jsme začínali naši cestu po Francii o pět let dříve. Byli jsme v tu chvíli jen pár desítek kilometrů severozápadně od těchto míst. Pomyslná skládanka zeměpisu jihu Francie nám do sebe pěkně zapadala. Bodem zlomu na naší cestě k jihovýchodu byla přehrada la Pallise. Pak se v krajině hlubokých údolí před námi objevilo městečko Cros-de-Géorand. Toto malé městečko v poměrně řídce osídlené krajině pro nás bylo milým překvapením. Před kostelem právě probíhaly trhy, kde samozřejmě prodávali i místní sýry, ovoce a další místní produkty, byla tu kašna, takže krásné místo k zastavení.

Vystoupali jsme na malou náhorní plošinu u městečka Le Béage. Kolem byly opět vidět vysoké kužely okolních vrcholů. Ani nám nepřišlo, že jsme celkem hodně vysoko. Křižovatka v sedle měla 1 260 metrů nad mořem a okolní kopce až 1 600 metrů. Přesto bylo příjemných 26 stupňů ve stínu. V dalším sedle jsme se vrátili – teď už definitivně – zpět do Auvergne. Čekal nás mimořádně dlouhý sjezd o několik set metrů níže do údolí řeky Gazeille. V dolní části je údolí přemostěno kamenným železničním mostem Viaduc de la Recoumène. Vysoký štíhlý kamenný viadukt překonává údolí na trase nikdy nezprovozněné železnice. Dnes je na mostě šotolinová cesta, která za ním pokračuje dále. Když jsme později v podrobné mapě zjišťovali kam vede, docela jsme litovali, že jsme předem neověřili možnost přejet vrchem do druhého údolí. Mohli jsme tak vyzkoušet alespoň kus tělesa trati, po které dnes vede cesta až na most. Žádná oficiální greenway tady sice není, ale cesta několik kilometrů nad mostem patrně bude sjízdná na kole.

Ve městě Le Monastier-sur-Gazeille je staré benediktýnské opatství a opodál stojí tvrz typického čtvercového půdorysu s několika věžemi po obvodu. Samo město nás ani moc nezaujalo, snad to bylo neupravenými ulicemi, nevím. Daleko zajímavější byl zbytek dne. Sjeli jsme opět do údolí Loiry k městu Coubon. Na protějším svahu jsme viděli mohutný hrad Bouzols. K hradu jsme už jet nemohli, ale tak to jednoduše je. Cestou nemůžete vidět všechno z blízka. To bychom nikam nedojeli. V údolí jsme věděli o souběžné cyklostezce. Nedali jsme se po ní a jeli dál po silnici. Kolem jsme viděli několik menších opevněných sídel. Město Brives-Charensac tvoří součást velké aglomerace kolem Le Puy-en-Velay.

Město Le Puy-en-Velay bylo pomyslným posledním bodem našeho cyklistického putování ve Francouzském středohoří. Ale příjezdem do tohoto města naše cesta nekončila. Takže po pořádku. Město Le Puy-en-Velay je fantastické, inspirující, fotogenní, zkrátka nás nadchlo. Ubytovali jsme se v malém přeplněném kempu. Davy turistů bylo možné na takovémto místě očekávat. Kemp se nachází přímo pod štíhlou vysokou skálou, doslova jehlou (francouzsky l‘Aiguilhe), na které stojí kaple St-Michel d‘Aiguilhe. Je to naprosto impozantní pohled, ale zdaleka ne jediný v tomto městě. Kemp měl doslova strategickou polohu. Historické centrum Le Puy-en-Velay bylo v dosahu pěší chůze. Již po setmění jsme si vyšli na procházku osvětlenými ulicemi. Obdivovali jsme osvětlený St-Michael a také osvětlenou červenou sochu P. Marie na sousedním vrchu nad katedrálou. Právě mariánská katedrála je hlavní dominantou města. Do obrovské chrámové lodě se vchází po schodišti, které ústí v její polovině. Oltáři dominuje socha černé madony, která je neustále v obležení modlicích se věřících. Okolí katedrály bylo vyzdobeno modrobílými vlajkami, které předznamenávaly blížící se mariánské slavnosti 15. srpna.

Le Puy-en-Velay

Na prohlídku Le Puy-en-Velay jsme měli vyhrazené ještě celé dopoledne. Večerní procházka o den dříve byla spíš bonusem díky blízkosti kempu od centra. Odložili jsme kola v kempu a zamířili do ulic města. Le Puy-en-Velay je zařazeno na seznamu světového dědictví UNESCO, jakožto jedno z míst na Svatojakubské poutní cestě. Mnoho turistů, které jsme zde potkávali, bylo očividně na pouti do Santiaga. Symbol mušle jsme také viděli na více místech. Znovu jsme navštívili mohutnou katedrálu a klášter v jejím sousedství. Od katedrály vede schodiště na vyhlídku na vrcholu, které vévodí z dálky viditelná červená, nebo spíš růžová socha Panny Marie Francouzské s dvanácti hvězdami kolem hlavy a s malým, vzhledem k velikosti sochy ale spíš velkým, Ježíškem v náruči. Vyrobena je z bronzu prý z 213 ruských děl ukořistěných v Sevastopolu za Krymské války. Jedno takové dělo je i pod sochou. I s podstavcem má víc než 20 metrů, je dutá a vnitřek – světe, div se – ukrývá schodiště. Je to totiž rozhledna! Z venku jsou patrná okénka. Myslím, že ze sochy není vidět víc než z okolní terasy. Pohled z terasy je nádherný. Je vidět město pod skálou, sousední kaple St-Michael a vůbec celé západní okolí města. Skalní jehla s kaplí Sv. Michaela vypadá z dáli nezdolatelně, ale schodiště jsme vyšli překvapivě rychle. Kaple je malá, ale je to moc pěkné místo. Pak jsme již spěchali ke kolům do kempu, abychom stihli odpolední výlet do okolí města, přesněji řečeno do sousedního městečka Polignac.

Cílem byla rozlehlá polozřícenina stejnojmenného hradu na plochém vrcholu uprostřed města. Celý hrad je obehnán souvislými hradbami a zrekonstruovaná je také věž – donjon –, ze které je výhled do okolí. Když jsme se vraceli zpět do Le Puy-en-Velay, otevřelo se před námi panoráma města se všemi hlavními dominantami – s katedrálou, sochou P. Marie a kostelíkem. Ještě lepší výhled na město byl od Sanctuaire St-Joseph. Jenže v tu chvíli, když jsme přijeli ke kostelu, se rozpršelo a panorama se ukrylo za závoj z kapek. Skryli jsme se na schodišti chrámu. Kostel byl postaven až v roce 1918. Zajímavější než jeho moderní interiér je přilehlá jeskyně se spoustou svíček, která působí až tajemně. Nad bělostným kostelem stojí, nejspíš po vzoru sochy nad mariánskou katedrálou, přes 20 metrů vysoká socha Sv. Josefa s Ježíškem v náruči žehnající směrem k městu. Budí to dojem, jakoby Josef mával na P. Marii. Svatá rodina je v Le Puy v nadživotní velikosti tedy celá, jen mi nějak nejde na rozum, že Ježíškové jsou tu jaksi dva…

Le Puy-en-Velay bylo posledním místem na naplánované trase. Přesunuli jsme se na nádraží a zakoupili lístky na vlak. Regionální vlak byla nízkopodlažní souprava s velkou plošinou a závěsy pro kola na lehko. Za kola jsme nic neplatili, paní v pokladně nám prodala nějaký zvýhodněný tarif. Za přibližně dvě hodiny jsme vystoupili na nádraží v Clermont-Ferrand. Rušnými ulicemi jsme projeli prakticky výhradně po cyklostezkách až na kraj města. V podvečer jsme dosáhli „základního tábora“ v kempu v městečku Ceyrat.