Francouzské středohoří 2010

1. částPod auvergneskými sopkami

Jako výchozí místo naší výpravy jsme zvolili malé městečko Ceyrat nedaleko města Clermont-Ferrand, které bylo prakticky nejsevernějším místem na trase výpravy, přesněji její cyklistické části. Volba sem nepadla náhodou. Městečko bylo v mnoha směrech ideální svoji polohou pro další program výpravy.

Cesta za sopkami

Cesta z Brna s přespáním nedaleko německých hranic nám zabrala 16 hodin. Cestování po německých a francouzských dálnicích, po kterých jsme jeli převážnou část cesty, je pohodlné a nedá se ani v nejmenším srovnat s nástrahami tuzemské D1. I přes generální opravy na německé A5 jsme se nikde nezasekli, a tak jsme v sobotu v podvečer úspěšně přijeli do kempu v městečku Ceyrat. Právě v tomto kempu jsme měli domluvené parkování auta po dobu naší výpravy a kemp byl následně i východiskem pěších túr v horách, které jsme si nechávali na rezervní dny v závěru dovolené.

Nemohu se na tomto místě nezmínit o vysoké úrovni francouzských kempů. V podstatě jsme nikde nenarazili na větší problémy s kvalitou, teplou vodou, čistotou apod. Osazenstvo kempů tvoří v převážné míře sami Francouzi. Jejich vlast je rozlehá, a proto mají na dovolenou ve své zemi mnoho míst pro poznávání. Zvláště jih prý mají v oblibě. A pak také, za hranicemi se Francouzi moc nedomluví, asi tak jako většina cizinců u nich, takže putování po vlastní zemi je pro ně patrně nejsnazší. Ve Francii jsou kempů tisíce, v některých zajímavých lokalitách i dva nebo dokonce tři blízko sebe. Díky tomu jsme měli na výběr, a protože většina z nich má své stránky, mohli jsme si předem vytipovat ty nevhodnější. Ale právě variabilita cesty nakonec způsobila, že jsme v polovině případů spali úplně někde jinde, než jsme si předem naplánovali.

Monts Dômes

Zaparkovali jsme naše auto pod mohutným stromem v kempu a obtěžkáni brašnami jsme opustili jeho bránu. Sopečná krajina Francouzského středohoří údajně vypadá jako České středohoří před mnoho tisíci lety. Kužely sopek jsou o něco vyšší a kaldery na vrcholech zachovalejší. Celý první den jsme měli na dohled sopku Puy de Dôme, jeden z nejvyšších vrcholů oblasti. Kužel sopky s vysílačem na vrcholu je nepřehlédnutelnou krajinnou dominantou.

Už jsem zmiňoval, že celá oblast má výrazně venkovský charakter. Projížděli jsme vesničkami a malými městečky v relativně řídce obydlené krajině. Jen o málo místech by se ale dalo říct, že to byl úplný zapadákov. Obce jsou především kamenné, což činí atmosféru v nich naprosto typickou a velmi romantickou. V mnoha obcích narazíte na malé zámečky, kostelíky a staré věže, většinou také z kamene. A na takové památky jsme narazili hned po prvních kilometrech. Dopoledne krásně svítilo slunce a my jsme se kochali okolní krajinou. Z kruhového výhledu od polozbořené věže nad obcí Le Crest jsme pozorovali snad odevšad viditelnou horu Puy de Dôme a také náš první větší cíl, městečko St-Saturnin. Pěkné, jak jinak než že kamenné, městečko schoulené v údolí, se pyšní zámkem i krásným kostelem, který leží na Svatojakubské cestě. Mimochodem naše trasa se několikrát potkala s některou z mnoha francouzských větví této známé poutní cesty, která je jako celek – s mnoha památkami na trasách – zapsána i v seznamu UNESCO. Krajina nese stopy i mnohem starší historie. Za městečkem Fohet jsme u silnice objevili několik metrů vysoký menhir. Tajemnou atmosféru místu dodávaly houstnoucí mraky na obloze, ze kterých jsme pochopitelně neměli žádnou radost.

Obavy se zanedlouho naplnily. Za sedlem Col de Ventouse se již poměrně dost zatáhlo. Měli jsme v úmyslu dojet ještě hodně kilometrů až do horského střediska Mont-Dore. Bylo teprve krátce po poledni, jenže počasí se velmi rychle pokazilo. V prosklené zastávce na křižovatce jsme řešili co dále. Právě tady jsme se museli rozhodnout. Čekali jsme zde asi hodinu, ale déšť, který mezitím přišel, neustával, spíš naopak. Také se ochladilo. Když čas plynul, začínalo nám být zřejmé, že trasu budeme muset zásadně upravit hned první den. A ačkoliv jsme měli několik variant itinerářů, na řadu přišla improvizace. Oblečeni v nepromokavém jsme dorazili do nejbližší vesničky la Garandie, kde jsme v přestávce deště rozbili náš stan.

Znovu se musím pochvalně zmínit o husté síti francouzských kempů. Mimochodem i v této malé a celkem neznámé vesničce byly hned dva. Na recepci jednoho z nich jsme přijeli slušně promáčení, a tak jsem chtěl požádat o staré noviny na vysušení vlhkých bot. Na otázku, zda recepční hovoří anglicky, se mi dostalo odpovědi „Yes, I do!“ pronesené zřetelně s přízvukem horkého bramboru v ústech. Noviny, které jsem dostal, byly britské! Také auto zaparkované před recepcí mělo řízení vpravo. Jaké to překvapení, britského majitele kempu bychom tu opravdu nečekali. V kempu jsme potkali francouzský pár, který zde byl na pěším přechodu. Popovídali jsme si s nimi anglicky. Takže s tou francouzskou averzí k angličtině a Angličanům to asi nebude tak žhavé.

Za tajemstvím francouzských sýrů

Když jsme se ráno probudili, do stanu nám stále bubnovaly kapky deště. Celé dopoledne propršelo. Už jsme uvažovali, že vůbec nevyjedeme, když konečně přestalo. Mraky na obloze vypadaly dál celkem zlověstně, nicméně jsme sbalili stan a vyjeli. Udělali jsme dobře. Mraky se chvílemi roztrhaly a dokonce i vysvitlo slunce. Zbývalo dořešit, kam vlastně za odpoledne dojedeme. Na mobilu jsem vyhledal na webu kemp poměrně jednoduše, opět s tím nebyl problém. Stačilo zadat jméno nejpříhodnější obce na trase a kempink byl nalezen i s jeho lokací.

Městečku Murol dominuje hrad. Když jsme sjížděli do údolí, mraky se válely těsně nad ním. K hradu přesto směřovaly proudy lidí. Moc nás nepotěšilo, že jsme museli zaplatit ke vstupnému i příplatek za průvodce a program, který byl spíš pro děti, a který jsme nevyužili. Byl všední den a v ten den tu jiná volba nebyla. Hrad sám byl pěkný, z velké části zrekonstruovaný. Nedaleké vesnici St-Nectarie dominuje nikoliv hrad, ale mohutný románský kostel. Turisty do městečka ovšem lákají i další turistické atrakce, jako třeba termální lázně s 56 stupňů teplou vodou a nebo sýry. Městečko, či spíše celá oblast kolem, je totiž proslavena produkcí typických sýrů s šedou kůrou stejného jména. Naproti lázním se nachází le maison du fromage, česky volně přeloženo něco jako sýrárna. Prohlídka zahrnuje návštěvu sklepa pod prodejnou a film o výrobě sýra. Žádnou živou ukázku výroby, jakou jsme viděli třeba v Emmentalu, tady nemají. Alespoň že cizinci mají vstup zdarma.

Bohužel, zpoždění způsobené ranním deštěm a neustále zatažené nebe nás odradilo od cesty k dalšímu cíli, mohutnému dolmenu v lese za městem. Všechna tato místa jsme totiž měli v plánu objet nalehko jako okruh z nedalekého Mont-Dore. Dali jsme se zkratkou k náhradnímu kempu. Sice jsem francouzské kempy chválil, ale tento jediný, kam jsme dorazili, by si za svou čistotu a především za nedostatečnou kapacitu sprch a toalet vysloužil nejhorší známku. Právě jsme dostavěli stan, když se na něj začaly snášet první kapky.

Náhorními planinami kolem sopek

Městečko Besse-en-Chandesse působilo po ránu ospalým dojmem. V místní pekárně a cukrárně jsme si koupili buchtu z listového těsta s neskutečně sladkou polevou ze ztužené bílkové pěny, patrně místní specialitu. Pekárny (boulangerie), často spojené s cukrárnou (pâtissière), to jsou jediné obchody ve Francii, které jsou otevřené každý den od brzkého rána. Městečko bylo po ránu bez turistů. Bylo celkem fotogenní a podmračené nebe zaručovalo pěkně rozptýlené světlo v kamenných uličkách.

Nedaleko za městem se nachází přírodní zajímavost, a sice jezero v kráteru zaniklé sopky. Kdo si představí vysokou kuželovou horu s jezírkem o poloměru pár desítek metrů na vrcholu, tak se hodně plete. Něco podobného jsme tak trochu čekali i my.

Jezero Lac Pavin se nachází na kopci, to ano, ale žádná hora to není. Jedná se totiž o tzv. maar, neboli terénní sníženinu vzniklou po výbuchu při kontaktu magmatu s podzemní vodou. Při té došlo k vytvoření plynů, které rozmetaly nadloží do okolí a v místě výbuchu zůstal kráter. Později zde již k další erupci nedošlo a kráter zatopila voda. V průměru má Lac Pavin přes půl kilometru. Podobných jezer-maarů je v okolí povícero. Na břehu jezera stojí restaurace, kde turisté nasedají na loďky. Zajímavější než od hladiny je pohled na jezero z vyhlídky na druhé straně „kráteru“. Škoda jen, že je poněkud zarostlý stromy.

Projížděli jsme krajinou plnou pastvin a osamělých farem. Nad pohořím Monts Dore, které jsme měli na dohled, se kupily mraky a jeho nejvyšší hora Puy Sancy chvílemi ani nebyla vidět. Nám však na cestu pěkně svítilo slunce. Na trase jsme odbočili k dalšímu kruhovému jezeru Lac Chauvet, které, na rozdíl od předchozího, nebylo v obležení turistů. Také silnice zde byly prakticky bez provozu. Náhorní planina Plateau de l'Artense byla celkově opuštěnou oblastí. Za příjemným malým městečkem St-Genès-Champaspe přibylo lesů a krajina se více vlnila. Je tu také několik dalších jezer kolem vesnice la Crégut a právě k nim jsme měli namířeno. Když jsme se od jezer dali na jih, silnice se chvílemi zúžila na silničku v šíři cyklostezky. Krajinou připomínající naši Vysočinu jsme přijeli k městu Mountboudif. Slavným místním rodákem byl francouzský politik Georges Pompidou, předseda vlády a později také prezident Francie, jinak též blízký spolupracovník generála Charlese de Gaulla. Ve městě se nachází jeho rodný dům i malé muzeum. Další museum je také v městečku Condat, ležícím v údolí řeky Grande Rhue, ale to je věnované historii daleko starší – paleontologii.

Nedaleko za městem Condat na jih se v údolí nachází ruiny opatství Abbaye de Feniers. U skrovných zbytků kláštera stojí kaple, která je jeho jedinou dobře dochovanou částí. Opatství leží nad hlubokým kaňonovitým údolím, kterým jsme pokračovali dále na jih. V městečku Lugarde jsme se dotkli železniční tratě, která se může pochlubit malou zajímavostí. Na sever jezdí turistický motoráček Le Gentian Express, na jih se po tělese železnice jezdí na šlapacích drezínách. Jeli jsme kolem tratě Vélorail du Cézalier celkem velký kus, včetně mohutného viaduktu přetínajícího údolí, ale žádnou drezínu se nám nepodařilo spatřit.

Bylo příjemné polojasné pozdní odpoledne, když jsme projížděli opět krajinou pastvin na náhorní planině Plateau du Limon. V dáli proti slunci jsme rozpoznávali siluetu hradu nad městečkem Apchon. Vypadalo to, že tam musíme být za chvíli. Jenže od městečka nás dělilo hluboké údolí a nejkratší cesta byla neskutečně strmá. Janu po bezmála osmi desítkách kilometrů strmý závěr právě dvakrát nepotěšil. Námaha se nám ale vyplatila. Malý municipal kemp byl bezpochyby jedním z nejlepších na našich cestách. Bylo v něm perfektně fungující zázemí, zelená louka s dalekým výhledem do krajiny i na městečko s hradem a kromě jedné rodiny jsme tu byli sami. Co bylo ovšem šokující, to byla cena pouhých 4,65 EUR za oba, tedy rekordně nízko, navíc za tento poskytnutý komfort.