Norské fjordy 2007

3. částRozmarné severské léto

Norské počasí nám připadalo jako na houpačce. Ráno bylo zatažené a zlověstné mraky se zase honily kolem. Byli jsme teprve v polovině času vymezeného pro naši cestu a vůbec jsme netušili, kam vlastně dojedeme. K železničnímu spojení do Osla to bylo relativně blízko a nad dalšími dny visel otazník.

Aurlandsvegen

Lærdalsæøyri je malé městečko s mnoha historickými domy. Zajímavé je, že ono se moc na první pohled nepozná, zda je dům starý 20, 50, 100, nebo 200 let. Všechny jsou vystavěny ve stejném stylu, obložené ze dřeva a také barevná paleta nátěrů je tradiční už několik posledních staletí. Historie se poznala spíš podle zdobených zábradlí a štítů.

Do Læardalu jsme se dostali z Kaupangeru zvláštní turistickou linkou. Auta totiž běžně jezdí dvěma tunely, mezi nimiž je jen kratší trajekt. Tunely jsou dlouhé několik kilometrů, ale to není nic proti tunelu, který z údolí pokračuje k sousednímu Aurlandsfjordenu. Se svou délkou 24 kilometrů je (zatím) nejdelším silničním tunelem v Evropě. Naše cesta vedla pochopitelně přes kopec, po známé turisticky vyhlášené Aurlandsvegen, přezdívané také Snow Road. Není totiž průjezdná celoročně, velkou část roku je zakryta sněhem.

Stoupání od fjordu začalo docela zostra. Po pár kilometrech jsme potkali jakéhosi v autě protijedoucího Brita, který se ptal, kam jedeme a že nahoře je zima a mraky. No, kdyby nám to neřekl, nevěděli bychom to, že? Pak se jako zázrakem v mracích utvořilo velké modré oko a vysvitlo slunce. Hned bylo veseleji, teplota šla poměrně rychle nahoru. Jak rychle se ale udělalo hezky, tak rychle se zase počasí zkazilo. Oblékali jsme si zrovna bundy, když kolem nás projeli dva nalehko odění cyklisté na horských kolech. Ptali se nás, jestli něco nepotřebujeme. Potřebovat něco měli spíš oni, neboť kam takhle jeli jen v krátkých cyklokalhotech a dresech bez výbavy v takovémto počasí jsme nechápali.

Začalo pršet, tak typicky norsky, tedy spíš silně mrholit. K tomu se kopec zlomil na nějakých deset procent. „Mno, máme my tohle zapotřebí?“, říkali jsme si a stoupali další a další výškové metry proti větru. Snow Road se vlní po náhorní planině, kolem leží velká sněhová pole, mezi nimi jsou zelené pastviny a jezírka. Schovat se ale není kam. Nikde nic, jenom pustina, led a sníh. Teplota klesla k 8 stupňům a my dosáhli výšky 1 350 metrů nad mořem. Na fotkách to vypadá, že vlastně tak špatně nebylo, protože několikrát se mezi mraky objevilo slunce a přestalo pršet, takže jsme přestávky deště vždy využili k odpočinku a focení. Proti nám jel natěžko další cyklista. Zrovna, když jsme ho míjeli, jel tudy zájezdový autobus z Prahy a všechny tři si nás turisté fotili jako exoty, co nemají rozum. Zdravíme!

Sjezd za mokra zpátky k moři byl horší než cesta nahoru. Těžká kola se za mokra špatně brzdí, podotýkám, že z mnoha jiných důvodů máme klasické V-brzdy, a ovládají. Tady byl navíc sjezd dost prudký. Na vyhlídku na fjord nad Aurlandem jsme přijeli vymrzlí. Když jsme sjeli dolů do města, zjistil jsem, že mám ušlé zadní kolo. Jak se později v kempu ukázalo, na vině byl natržený ventilek ze smýkání mokrého pláště po ráfku při brzdění.

Flåmsdalen

Ve Flåmu jsme se ubytovali v kempu s hostelem. Ačkoliv se nabízelo ubytování pod střechou, dali jsme přednost stanu. Také v tomto přístavu kotví podobně velké turistické lodě, jaké jsme viděli v Geirangeru. Ráno dovezou turisty, ti mají nějaký program po okolí a pak zase večer odjedou do jiného fjordu. Tady staví kvůli známé Flåmské dráze. Přímo z přístavu začíná trasa 20 km dlouhé železnice horským údolím do nadmořské výšky 866 m v Myrdalu, kudy prochází dálková železnice z Bergenu do Osla.

Železnicí se dá nechat vyvést nahoru a jít zpátky pěšky nebo jet na kole, které si lze půjčit dole na nádraží. Zakoupili jsme si ne právě levný lístek a nasedli do vlaku. Pršelo, o kole jsme tedy vůbec neuvažovali. Na trase je 20 tunelů v celkové délce 6 km. Přišlo nám to legrační, že když téměř třetinu trasy jede vlak v tunelu a není tudíž nic vidět, promuje se toto jako zajímavost. Jednu ze zastávek má vlak u vodopádu. Na pět minut zde vysadí turisty, které jakási divoženka láká do peřeje. Na nádraží v Myrdalu jsme si dali něco teplého na zahřátí a přemýšleli, jak v tomhle počasí podniknout nějakou vycházku. Studovali jsme opět místní deníky na poslední stránce a hádali, nakolik můžeme předpovědi věřit. Pak mě Jana přesvědčila, že půjdeme údolím dolů do Flåmu pěšky.

Jedna z variant naší trasy byla, že bychom Flåmsdalen jeli nahoru na kole, v Myrdalu nasedli na vlak a převezli se na druhou stranu hor. V Geirangeru v kempu jsme však potkali dva cykloturisty z Belgie, kteří jeli v obráceném směru a od cesty nás zrazovali. Teď jsme pochopili proč. Příkrá cesta v závěru údolí je totiž poseta balvany. Nechápu, že tudy někdo může jet, i když značka „cyklostezka“ tu byla. Pěšky se tu šlo špatně, natož tudy jet na kole. Dole pod srázem ale začíná zpevněná cesta a po té by se jelo královsky. My jsme po ní kolem četných vodopádů a peřejí došli až do Flåmu.

Hordaland

Počasí „na houpačce“ pokračovalo. Ráno ve Flåmu vypadalo nadějně. Zakoupili jsme si lístek na turistický trajekt, jenž měl prostor pro auta zastavěný sedadly. Lodní lístek byl dražší než na jiných trajektech a platilo se i 75 korun (norských) za kolo! Čekání na trajekt jsme strávili pozorováním kotvení velké výletní lodi, která po ránu doplula do přístavu. Měli jsme neuvěřitelné štěstí, na jedné z posledních cest jsme zde zastihli legendární výletní loď Queen Elizabeth 2.

Trajekt s námi a partou japonských turistů obeplul výletní loď a pokračoval do sousedního Nærøysfjordenu. Tento fjorden je také zapsán na seznamu dědictví UNESCO a v závěru má v nejužším místě jen dvě stovky metrů našíř, což je na fjord dost málo. Z lodi se nám naskytly krásné scenérie vodopádů. Zastavili jsme i v osadě, do níž je loď jediným spojením s okolím.

Silnice z Gudvangenu, po níž jsme přijeli do dalšího kraje, stoupala jen hodně mírně, téměř po rovině, jedno dvě procenta. Netrvalo dlouho a pochopili jsme proč. V místech, kde do údolí padají dva mohutné vodopády ze sedla nad údolím, stoupá stará královská silnice. Auta mohou do tunelu a pokračovat pozvolna, cyklisté musí do serpentin. Hned na začátku nabrala cesta sklon 19 %. Pak ještě přituhlo na 22 % a v jednom úseku jsme naměřili i třiadvacítku. Odporný kopec! Přiznám se, že jsem ho raději z posledních sil vytlačil. Jana jela, ale byla o polovinu pomalejší. Ještě chvíli nám trvalo, než jsme na vyhlídkové terase u hotelu Stalheim tenhle kopec rozdýchali. Zbytek cesty do Vossu byl po rovině a mírně z kopce.

S nejistotou na další dny jsme se ubytovali v místním kempu u jezera. Podle předpovědi z internetu jsme věděli, že střídání počasí bude pokračovat. Další den ráno opravdu pršelo. Zase. Stan jsme opustili jen na procházku do malé soutěsky nad městem. Cestou jsme natrhali obrovské maliny a borůvky, kterých jsme se skoro přejedli.